KONTEXT • Souvislosti 2/2017


Wang Siao-po / O jednom zarputilém praseti, které si šlo svou cestou (přeložila Zuzana Li)


Wang Siao-po

O jednom zarputilém praseti,

které si šlo svou cestou

Když jsem byl za kulturní revoluce vyslán na venkov, krmil jsem vepře a pásl krávy. Nebýt péče lidí, tyhle dva druhy zvířat by věděly přesně, jak naložit se svými životy. Šly by si, kam je nohy ponesou, žízeň by zaháněly pitím, hlad stravou, s příchodem jara by se věnovaly lásce a námluvám. Tak by si žily své nízké životy a nic dobrého by světu nepřinášely. Přišel ale člověk a do jejich životů vnesl organizaci a řád: život každé krávy a každého prasete dostal námět. Námět to byl pro valnou většinu dost ubohý: prvně jmenovaní měli makat, ti druzí se vykrmovat. Myslím ale, že si neměli na co stěžovat, vždyť ani můj vlastní život tehdy nebyl nutně bohatší, kromě pár revolučních oper žádná zábava. Jen velmi málo krav a prasat mělo život organizovaný jinak. Například chovní kanci a prasnice měli na práci i jiné věci než jen žrát. Co jsem ale viděl, moc se jim to taky nelíbilo. Chovný kanec má za úkol se pářit, jinak řečeno, naše politika mu dovoluje hrát si na playboye. Ale utahaní inseminátoři často dělali, že jsou slušňáci jako ti jateční (a tedy vykastrovaní), zuby nehty odmítali skočit prasnici na záda. Úlohou prasnic bylo rodit mláďata, některé z nich ale svá selata sežraly. Obecně lze říct, že lidská organizace přinášela skotu a prasatům velké utrpení. Oni to ale přijali: prase je holt prase.

Člověk má vůbec zvláštní schopnost organizovat životy druhých. Nejen zvířat, ale i sám sebe. Známý je případ starořecké Sparty, kde si životy zorganizovali tak, že v nich špetka radosti ze života nezbyla, a to jen proto, aby z mužů vyrostli na smrt chodící válečníci a z žen rodící stroje. Muži měli být bojoví kohouti, ženy chovné prasnice. Tyhle dva živočišné druhy jsou každý svým způsobem jedinečný, já měl ale za to, že se jim jejich životy určitě nelíbí. Co však mohli dělat? Ať člověk nebo zvíře, svůj osud změní jen stěží.

Prase, o kterém chci mluvit, bylo jiné než většina. Když mě poslali krmit vepře, bylo mu tak čtyři pět let. Podle zařazení mělo být jatečním vepřem, bylo však černé a hubené, očka mu jiskrně zářila. Bylo mrštné jako kamzík, metr vysoký plot přeskočilo jako nic, dokonce umělo vyskočit na střechu vepřína, v tom se podobalo kočce. Takže se ten uličník pořád někde toulal, nikdy nezůstával s ostatními v ohradě. Všichni mládežníci z měst, kteří se střídali v krmení vepřů, se k němu chovali, jako by byl jejich kamarádem. I já si ho oblíbil. Ono se taky chovalo hezky pouze k mládežníkům, nikdo jiný k němu nesměl blíž než na tři metry, před ostatními by dávno uteklo. Byl to samec, měl být tudíž vykastrovaný. Mohli jste si ale zkusit se k němu jen přiblížit, nůž schovaný za záda stejně vycítilo, vyvalilo na vás ta svá očka a začalo hlasitě kvičet. Já ho vždycky krmil kaší z rozvařených otrub přednostně. Až když se nažralo dosyta, vysypal jsem zbytek do rostlinného šrotu a dal nažrat všem. Ostatní prasata mu to dost záviděla a vždycky začala kvičet. To se pak celý vepřín otřásal nelidským skučením, já ani on jsme si z toho však nic nedělali. Když dojedlo, vyskočilo si s plným břichem na střechu, kde se vyhřívalo na sluníčku nebo napodobovalo různé zvuky. Naučilo se vyluzovat zvuky jako auto či jako traktor, dost mu to šlo. Občas zmizelo a celý den se neukázalo, zřejmě chodilo do vedlejší vesnice za prasnicemi. U nás jsme taky měli prasnice, zavřené v chlévě, z nadměrného oprasování byly ale celé rozkydlé, navíc byly špinavé a smradlavé, náš hubeňour o ně nejevil zájem, prasnice ze vsi byly o poznání hezčí. Tenhle náš kanec vyvedl za svůj život spoustu podivuhodných kousků, já ale u vepřů nezůstal dlouho, takže toho moc nevím, nebudu se tedy rozepisovat. Prostě a jednoduše, každý z nás městské mládeže ho měl rád, líbila se nám ta jeho nezávislost a samotářská povaha, říkali jsme si, ten si ale umí život zařídit. Místní rolníci už se na něj nedívali tak romantickýma očima, tvrdili o něm, že to prase není normální. Vedoucí činitelé ho svorně nenáviděli, k tomu se ještě dostaneme. Já ho měl nejen rád, já ho respektoval. Navzdory tomu, že jsem byl o víc než deset let starší, jsem ho oslovoval uctivě "starší brácho". Jak už jsem zmínil, uměl napodobit nejrůznější zvuky. Domnívám se, že se pokoušel naučit i lidskou řeč, to se mu ale nepodařilo. Škoda, kdyby se byl naučil mluvit, mohli jsme spolu vést upřímné hovory. Nelze mu to ale zazlívat. Barva lidského hlasu je od toho prasečího na hony vzdálená.

Později se náš kanec naučil napodobovat zvuk parní píšťaly a tahle jeho schopnost ho dostala do nesnází. Tam u nás stál cukrovar, ve kterém vždycky v poledne houkali na změnu směny. Lidé z naší brigády na houkání ukončili práci a vraceli se z polí. Náš kanec si každý den v deset dopoledne vyskočil na střechu a napodoboval parní píšťalu. Když ho na polích uslyšeli, sebrali se a šli, ovšem o hodinu a půl dřív než houkali v cukrovaru. Upřímně, nebyla to jen jeho vina, vždyť prase není parní kotel, jeho houkání neznělo stejně jako to z cukrovaru, ale místní zarputile trvali na tom, že žádný rozdíl neslyší. Vedoucí činitelé proto svolali schůzi, označili ho za závadový živel, sabotéra polní práce a rozhodli, že je nutné vůči němu prostředky lidové diktatury rázně zakročit. O tom, v jakém duchu schůze probíhala, jsem věděl, o našeho kance jsem se však nebál, poněvadž pokud diktaturou měli na mysli provazy a jateční nože, pak neměli nejmenší šanci. Vedení to na něj zkoušelo již dříve, ani stovka mužů ho nedokázala chytit. Ani psi na něj neměli: když se rozběhl, byl jak torpédo, dokázal psa nabrat a odmrštit několik metrů daleko. Nenapadlo mě však, že tentokrát na to půjdou od lesa. Dvě skupiny mužů, jedna o více než dvaceti mužích ozbrojených pistolemi typu 54 pod vedením politického komisaře, druhá o asi tuctu mužích pod vedením jeho zástupce, vybaveni ručnicemi, s nimiž se hlídala zrající úroda, ho na volném prostranství za vepřínem obklíčila ze dvou stran. A já měl vnitřní dilema: vzhledem k našemu spříznění bych měl vyběhnout a s noži v rukách bojovat po jeho boku. To mi ale připadalo poněkud výstřední, vždyť byl přece jen prase. A pak tu byl ještě jeden důvod: neopovažoval jsem se odporovat vedení, obávám se, že v tom byl ten zakopaný pes. Prostě jsem jen stál opodál a díval se. Nesmírně jsem ho obdivoval za to, s jakým klidem si počínal: s chladnou hlavou se držel přesně na pomezí mezi pistolemi a ručnicemi, ať muži hulákali a psi štěkali sebevíc. S takovou, kdyby řada s pistolemi začala střílet, mohla by zabít ty s ručnicemi a naopak. Kdyby začali pálit najednou, postříleli by se navzájem. A on by, vzhledem k tomu, jak drobný byl cíl, zřejmě vyvázl. Takhle se několikrát otočili dokolečka, než se mu podařilo najít skulinu a on vyrazil vpřed. Běžel neuvěřitelně lehce a živelně. Později jsem ho jednou zahlédl v poli cukrové třtiny. Narostly mu dlouhé špičáky. Ještě mě poznal, ale už mi nedovolil se přiblížit. Z jeho odměřenosti mě píchlo u srdce, ale schvaloval jsem mu, že si lidi, ty vypočítavé tvory, drží od těla.

Je mi čtyřicet, a kromě tohoto prasete jsem se nesetkal s jediným tvorem, který by měl odvahu zcela ignorovat to, jaká životní úloha mu byla přidělena. Zato jsem potkal mnoho těch, kteří organizovali životy jiných, i těch, kteří své úlohy bez reptání přijímali. A právě proto stále s láskou vzpomínám na toho zarpu...tilého kance samotáře.

Text byl poprvé otištěn v listopadu 1996 v týdeníku San-lien šeng-chuo. Překlad byl pořízen z šestého vydání souboru autorových nesyžetových textů s názvem Mlčící většina, vydaného roku 2002 nakladatelstvím Čung-kuo čching-nien (první vydání v říjnu 1997). Přeložila Zuzana Li.

Wang Siao-po (1952-1997) byl pekingský spisovatel a scenárista. Je znám svým černým humorem a osobitými, často provokativními, liberálními názory. Po jeho smrti se kolem něj začal utvářet kult, stal se symbolem odvážné svobodomyslnosti a kritického myšlení. Jeho eseje, romány i posmrtně vydaná soukromá korespondence s manželkou, známou socioložkou Li Jin-che, s níž mimo jiné napsal scénář k prvnímu filmu na tabuizované téma života čínských homosexuálů, jsou dodnes velmi populární obzvlášť mezi vysokoškoláky. Občas se o něm hovoří jako o zarputilém "kanci samotáři". Letos v dubnu uplynulo dvacet let od jeho předčasného úmrtí.


>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku
>Přímý odkaz na článek: http://www.souvislosti.cz/clanek.php?id=2111