Jana Šrámková

Při Martě

Počkejte, volá, počkejte! zatímco se natahuje k polici a honem roztřepává sterilní podložku. Ale už nemůžeš přestat, a tak chytíš klouzající tělo do vlastních dlaní, předáváš ho sama sobě, uniká z tebe život a bereš ho do rukou. Sune se hladce, přetáhneš si ho na změklé břicho, obě pláčete mírně, potichu.

Nemůžeš spát, adrenalin, chuť vyrazit na horskou túru. Stojíš v okně dokořán a sleduješ, jak nad hororovým profilem Apolináře táhne přes měsíční kouli sepraná deka mraků.

Probudí tě úlek, že ten pláč slyšíš už dlouho, vymrštíš se, ale tvé dítě spí, ruce v pěstech zaklíněné pod bradou; lehneš si, za chvíli stejné probuzení, tytéž výčitky, konečně se probereš a dojde ti to, nikdo u něj není; pantofle, lepkavá podlaha, jdeš k němu a houpeš cizí dítě, nepomáhá to; váháš, je ti trapně, pak zlehka budíš jeho matku, ruka na rameni, vyděšeně sebou trhne, to nic, říkáš, to nic, když si sedá a omlouvá se, to si zvykneš; ale nevíš to jistě, sama sis nezvykla nikdy, že smíš spát dál, když pláčou cizí děti, že se to tak dělá, že je nemusíš slyšet.

Jsi nedotknutelná. Kočky tiše přebíhají pokojem, natahují čumáky, větří. Blíž než na metr se k tobě nepřiblíží.

Na rozdíl od koček sourozenci citem pro posvátno nedisponují.

Berou mi ji z ruky, kdokoli ji uvidí, natahuje paže a bere mi ji z ruky, dokud mu nepadne do oka něco jiného, pak ji odhodí a jde dál za záležitostmi světa; hlídkuji okolo, číhám a nastavuji ruce, dobíhám, chytám, házím rybičky; konečně se pak, spolu v náruči, uklidníme a obnovíme ticho.

Ticho je nejtlustší struna, měkká vibrace samoty a spánku, suchá jehla.

Mít komu říct aspoň jednu větu denně.

svítíš

matně prosvítáš tmou

světlo na hebkosti

fotony se pohupují v chmýří

jako vydry při pobřeží

zamotané v řasách

aby je to neodneslo

ve spánku

na širé moře

Stačila by jedna věta, a vidět, žes ji slyšel.

V tichu kolem tvé hebkosti poprvé uslyším výkřiky svých postav vzpírajících se příběhu: Víš, co je to performativ, Elino?

Každodenní povznášející činnost: ostření pastelek.

Už jedenáctá kniha v řadě, v níž nemám potřebu přečíst jedinou větu dvakrát, vypsat, založit, ohnout roh.

Když se Marta rozpláče, začnou kočky chodit dokola po pokoji a kňourají, dokud o ni není postaráno. Pak si vzájemně lížou kožichy drsnými jazyky.

Vrnění sušičky, pleskání pračky, kolotání hrnce, příboj v myčce. Ticho je akord bez pláče.

jednou týdně se zvážíme

přibudeš

ubývám

zákon zachování hmoty

rosteš ze mě

ještě chvíli

než mě nahradí

jogurt, jablečné pyré a lepek

a kus

který mě zbude

zůstane kroužit stratosférou

neodbouratelně

jako vysloužilá družice

Kdo jsi?

Dnes je Martě měsíc, pouštím si záznam čtení z Banské Štiavnice, kde Erik Jakub Groch čte svou báseň Posledná noc mesačného dieťaťa; tisknu ji tak silně, až pláčeme obě. Marto.

Naše barvy jsou med a kost.

15:28 spouštím pátou pračku. Když vytahuju mokré studené prádlo, na pár vteřin do něj zabořím obličej.

V hněvu často uděláme něco zlýho, přesto má hněv jako emoce dobrej základ, motivaci něco jednoznačně odmítnout a změnit, říká a pije kávu v rohu obýváku. Po bílé keramice stéká kapka. Ale nejhorší je druhýma pohrdat, to je konečnej stav, odsouzení. Koušu se do rtu, je léto 2015, svět pohrdá miliony na cestě, a kdo ne, pohrdá světem.

Během noci šest hodin pláče. V mém těle ráno chodí někdo jiný, svaly vypouštějí horkost a pod temenem tlačí vzduchová bublina. Chystat narozeninovou oslavu, čokoládový dort, dárky do žlutého papíru. Před sedmi lety se narodil první.

Víš to, viď, že ani jedna věta není stížnost, pocit požehnání drkotá za pálícíma očima.

Není špatné zas zatoužit vyjít do večera, jít rychlou chůzí s prázdnýma rukama, pozorovat světla, není špatné zas po dlouhé době ucítit svoje tělo, když zavane do okna kvetení akátů. Není špatné, Marto, není špatné to pro tebe oslyšet.

Sálá z tebe tlumená zlatorůžová zář jednoho oltářního obrazu kdysi v chicagském Art Institutu. Na něm pravděpodobně jehně. S dívkou, nebo bez. Meekness.

Noc mělká a neklidná, ale noc; den nastavovaný nádechy a mrkáním, bezedný den.

Trhá hlavou, hryže si ruce a hledá. Hledá.

Jak sladké je potkat přítele, který netrpí utkvělou představou, že je psychoterapeut.

Aby se v bytě uvolnilo místo na další postýlku, bylo nutné pohybem veškerého nábytku zrušit sušák na prádlo a můj pracovní stůl. Místo sušáku jsme pořídili sušičku. Takže se všechno vyřešilo.

Kolik minut, kolik hodin denně ti čechrám vlasy, po každém pití splavené.

Nejde internet. Nervní den. Je jespák pták?

Dnes se modlím jmény ryb. Prosím úpěnlivě. Siven, jelec, bolen, lipan, ouklej.

Pochopila, co je noc.

Držel kdy který námořník lano tak pevně, jako mi svíráš cop, každým dnem tenčí?

Dobrá věta je, Marto, jako kukaň na pláži.

Za oknem první hořící strom. Šílená žluť plane přes řídnoucí akáty. Těm se barva nemění, postupně odumírá spolu s listím. Akáty umí jen šumět. Jsou to stromy na poslech.

Odmítáš pít. Téměř dvacet čtyři hodin umanuté pouště vedle prsou kamenících mlékem. Usínáme vyčerpané pláčem. Ty sucho v puse, já v břišní krajině čepel selhání.

Nejsilnější pouto mezi aktuálním a fikčním světem, stvoření slovem.

Lze to, co povstalo slovem, odvolat?

Kdyby mi před pár týdny někdo prozradil, že zas prospím pět hodin v zátahu, zlíbám mu ruce; dnes je to tu, a škodolibé tělo ospalejší než v ten čas.

Jsi neznámá krajina, ve které mám dům.

Jakmile usne třetí, po celém dni šílená žízeň. Postavit vodu a vyndat dva hrnky, oba pro sebe, čaj i meltu. Než je sliju, dvakrát vyprázdním sklenici mátové vody.

Konečně kniha, která se chvěje, já s ní.

většina mužů

v mém životě

není

Dnes samé díky. Okoun, cejnek, hrouzek, sleď. Síh! Lín!

Po Noemi Dora, po Dorce Tereza, po Terce Rebeka, po Bebe Marta. Vidíš, už je ti to malé, po tobě Žofka. Jsi součástí světa. Ale na ten je čas.

Škrtat přívlastky, pak to ostatní.

Velmi děkuji za milé pozvání, ale mám malé miminko, takže necestuji. Marto, Madynko, útočiště, pikolo, alibi mý, neodrůstej mi.

Dýchám tě bezvládnou na rameni, za oknem něžná Pankrác ve smogovém oparu, oblohou vlákna červánků v stopách letadel.

Miluješ svého bratra.

Jen výjimečně mě neprobudíš ty. Pak procitám mravenčením, že se děje něco zásadního, nervózně sytá a horká a těžká. Úplně jsem zapomněla, jaké to je se zamilovat. Šátrám zmateně kolem a navzdory výstavbě zápletky tě nacházím vedle sebe.

Žvatláš. Postavy umlkají.

Celá zima bez věty, ticho na jazyku.

Ke komunikaci: stejně jazyk vznikl, aby bylo co artikulovat při zpěvu. Aby bylo k čemu užívat písmena všech těch fascinujících abeced.

Po dalším těhotenství další dvě stoličky. Kanálky a korunky. Jazyk za zuby!

Máme to v životě rozdělené. On má pravdu, já vidím kontext.

Když ses poprvé vytáhla na nohy, když jsi poprvé artikulovala zvuk? Míra chybí, ale jsem si jistá, dorůstáš.

I kočky už to cítí, zase mi v noci přicházejí šlapat do vlasů.

Nechat si na záda vytetovat obraz Jiřího Mědílka.

Milý Institute umění, neposílej mi prosím pořád všechny ty nabídky rezidenčních pobytů (Krakov! Aberystwyth! Bělehrad!), děkuju.

Souvislá sekvence záblesků nad nízkými mraky, laterna magika. Průduchem vyhlížím, kdy se obloha s duněním rozerve, ale dál plynou minuty blýskání bez jediného zvuku. Oněměla bouře, abys mohla spát, abych mohla dýchat v okně.

V této bláznivé době při mně stůj, v této bláznivé době při mně stůj, v této bláznivé době při (es) mně stůj. (Bulis)

Děti. Kdy se to stalo, už neříkám velké děti a miminko, pokryje je jediné slovo.

Blahoslavený, kdo stojíš mimo věty.

Poslední ozvěny našeho ticha, dotepává jak pupečník. Nadechujeme se k životu.

Týden po roce tě odstavím, týden po odstavení strávím týden v nemocnici. Tělo vypíná záložní okruhy. Smí si to dovolit. Odstávka. Zvládáš to dobře, všichni to zvládají dobře. Učím se být ráda.

Po napětí dne drobný přilnavý déšť. Stojím ve velkém nemocničním okně, které téměř neopouštím, jedno křídlo po pravici, druhé po levici. Je v tom něco slavnostního, stát před mžící tmou a čichat asfalt, lípu a lehkou letní dezinfekci.

Jana Šrámková (1982) vydala dvě knihy prózy pro dospělé (Hruškadóttir, 2008, Cena Jiřího Ortena; Zázemí, 2013) a několik knížek pro děti (např. Putování žabáka Filemona, 2010; Zuza v zahradách, 2015; Kuba Tuba Tatubahn, 2015). Je doktorandkou scénické tvorby na DAMU.