ČíNSKé BISTRO ZUZANY LI • Souvislosti 3/2019
O smíchu, kovových obrech, chystaném dokumentu a Západní metropoli
Čínské bistro Zuzany Li
O smíchu, kovových obrech,chystaném dokumentu a Západní metropoli
Na obálce českého vydání zatím posledního Liou Čen-jünova románu Kdopak se baví uvidíte doširoka rozšklebené obličeje mužů jménem Jüe Min-ťün. Dlouhá léta maluje sám sebe v nejrůznějších ne zrovna přirozených polohách, v situacích, které vlastně k smíchu vůbec nejsou, přesto má tvář vždy rozzářenousmíchem. Čemu se vlastně směje? Proč se směje například skupinka mužů u bazénu na knižní obálce? Obraz sám žádný důvod neposkytuje. Vidí něco, co my nevidíme? Neuvěřitelná náhoda tomu chtěla, že jsem se jen pár týdnů po vydání knihy mohla s umělcem jako tlumočnice setkat v jeho pekingském ateliéru při natáčení krátkého dokumentu. U domu má zahrádku, na níž si pěstuje zeleninu, úplně jako Wang Mo-ťie z románu Nebe nad Lhasou. Má na ní rajčata, okurky, lilky asamozřejmě i zelíčka... Na podzim byla už z valné části sklizená, jen pár opuštěných rostlin ještě houževnatě vytrvávalo v černé zemině, ten den jim ale v teplém odpoledním slunci muselo být dobře. Nehrozilo jim nebezpečí nájezdu pekingských floutků jako ve zmíněném románu, jednak byly za dost vysokou a tlustou zdí a jednak je hlídali rozesmátí obři s velkými hlavami a do bronzova ožehnutými kovovými svaly. V pohybu s rozmáchnutými pažemi, propracovanými svalnatými stehny a rukama jako lopaty by si je za šera každý spletl s Hulkem.Byli to další smějící se Jüe Min-ťünové v nadživotní velikosti z opálené nerezové oceli. A právě u zahrádky s obry se po krátkém přivítání spustila kamera a padla první otázka. Umělec se zasmál, než začal odpovídat. Na druhou a na třetí otázku taky. Skoro pokaždé se nejdřív zasmál. Krátce, srdečně, přirozeně.Vida, veselý chlapík.Některé otázky tak trochu k smíchu byly, jak chcete v pár větách shrnout komplexní a léta se proměňující tvůrčí činnost? Co vás inspiruje? Haha.Jak jste vlastně ke svému typickému smíchu došel? Haha. Smích je to jediné, co člověka odlišuje od zvířat. Zvířata se nesmějí, jen člověk se umí smát.Při tlumočení jsem obdivovala malířovu trpělivost. Kolikrát na podobné otázky za těch dvacet let, co se jeho díla stala vyhledávaným artiklem světových galerií, asi odpovídal? Jak byste sám sebe v kontextu současného světového a čínského výtvarného umění zařadil? Hahaha. Čínská strana a vláda má své škatulky, Západ zase ty svoje. Kde jsem v tom já? Co s tím můžu dělat? Každý v mých obrazech vidí něco jiného, vidí to, co vidět chce. Pochopitelně se snažíme sami sebe pojmenovávat, máme na to i výborné kritiky umění, kteří dávají čínská umělecká dílado širších souvislostí a jsou schopni vyvážené systematizace, třeba profesor Lü Pcheng, autor monografie Dějiny čínského umění 20. století. Kolik lidí pohled zevnitř ale skutečně zajímá? Lü Pcheng ve svých Dějinách píše: Jüe Min-ťün je malíř, který začal tvořit v kruhu nezávislých umělců sídlících u Starého letního paláce v Pekingu. Mezi jeho první známé obrazy patří