Dramaturgické varieté Marty Ljubkové

Co do Národního nepatří

Není těžké rozhodnout se, o čem budu psát, mnohem složitější je vybrat, co - alespoň protentokrát - zůstane stranou. Nebudu tedy líčit přípravu mezinárodního divadelního festivalu, byť i to patří k práci dramaturga (dokonce bychom mohli vplout do angloamerických vod a rozepsat se o termínu "kurátor", který začínají halasně objevovat ty nešťastné kultury, které s dramaturgií našeho střihu nemají takřka žádné zkušenosti). Nebudu se ani - alespoň, jak říkám, protentokrát - zabývat divadelní kritikou, její společenskou zodpovědností a vpravdě historickou příležitostí opanovat pozice, které začíná dramaturgie opouštět (viz první Varieté). A že by bylo o čem psát!

Dnes půjdeme výš, nad půtky všedního dne, pokoušejíce se o nadčasovost, s níž, jak již víme, divadlo krutě a marně zápasí. Dlouhý úvod značí dlouhé rozpaky, tentokrát bych chtěla psát o poslání Národního divadla - a co s tím má co do činění dramaturgie. Začnu historkou, kterou jsem již veřejně řekla, ale nikdy nenapsala: když jsem do Činohry Národního divadla nastupovala, domnívala jsem se, že slovo "národní" je přítěž a jeho odstraněním bychom si všichni (hlavně my, co v něm pracujeme) dost usnadnili život. Pak se ale ukázalo, že tohle slovo, které ještě před deseti lety "skoro nic neznamenalo" (bonmot), se najednou stává docela jedovatým šípem v lucích prapodivných individualit. Najednou jsme měli dojem, že bude lepší tenhle pojem trochu pohlídat, než se na něj někdo vrhne a začne si ho pěkně po svém redefinovat, anebo než se zase všichni uklidníme.

Očekávání diváků ve vztahu k Národnímu divadlu jsou mnohačetná a ve své mnohosti kouzelně abstraktní. Obvykle se vyznačují tím, co "na Národní nepatří". Velmi lakonicky shrnuto, do Národního divadla patří většinou to, co svou estetikou zhruba připomíná televizní inscenace osmdesátých let. Je to něco bezpečně známého, nevzrušivého, klidného, může to být i trochu nudné, ale nesmí nás to příliš děsit, neřkuli to námi hýbat. Národní divadlo má znamenat klid - a možná i klid na práci. Takové požadavky mívají většinou diváci, kteří a) mají v Národním divadle dlouholeté abonmá, jsou to velcí držáci, ale posledních patnáct let jim dochází trpělivost. Začalo to kdysi Lucernou (režie Vladimír Morávek, prem. 2001), pak to pokračovalo sérií skandálů (nahota, džíny, sprostá slova - to je taková pěkná tříčlenka), až to explodovalo - a to už je celkem jedno čím. Pak jsou tu diváci, kteří b) se do Národního divadla podívají jednou za život. Obvykle jsou to babičky z venkova, za něž píšou rozzlobené dcery či snachy, že takhle si teda Strakonického dudáka nepředstavovaly (jakože mikrofon!!!!?) a že už tedy do Národního nikdy. Jinak by to byla jejich smrt, dodávám já... Skupiny a) a b) znám, protože nám často píšou. Pak je tu ještě skupina c), která na Národní divadlo nadává jaksi globálně, zvykově a bez ohledu na co, co a kdo tam dělá. Tato skupina nechodí, ale ono to naštěstí není ani potřeba, protože Národní divadlo se čas od času dostává na stránky bulváru, a ten už ví, jak to podat. Samozřejmě nejvíc bych si přála, aby k nám začala chodit skupina d) - ti jsou moderní, progresivní a otevření, ale neumí si představit, že by se tato tři adjektiva dala úspěšně saturovat ausgerechnet v Národním.

Tohle jsou samozřejmě jen zábavné historky (ještě se musím podělit o dopis, který mi přišel tento týden: jedna paní by si přála, aby se její básně četly v Národním divadle pro úzký okruh posluchačů), vyhnout se jim ovšem nelze, a otázku, co patří do Národního, nedokážeme dost dobře oslyšet. Moje nejstarší odpověď na ni zní: to, co se líbí nám. Zní to pochopitelně nafoukaně, ale jak jsem dovozovala minule a předminule, taková volnost a libovolnost je jen zdánlivá. Nicméně co se týče repertoáru a zpracování, mám pocit, že máme nekonečnou volnost, pokud daná inscenace tematicky a formálně padne do daného prostoru: nemusí být člověk dramaturgický génius, aby pochopil, že historická budova má jiné parametry než Nová scéna a Stavovské divadlo.

Tady jsme pořád jen u titulů, což zní zcela logicky, ale není to jediné pole, které náleží dnešní dramaturgii - a snad už jsme u podstaty dnešního Varieté.

Domnívám se, že existuje-li požadavek, který by mělo Národní divadlo splňovat, pak být co nejotevřenější divadlo pro co nejširší skupinu lidí - a pozor! - i těch, co tam nechodí.

Minule jsem psala o dramatické dílně, to je jedna z možností, jak může Národní divadlo pracovat pro divadelní komunitu, aniž by z toho mělo nutně samo "prospěch". Jsou tu ale i další možnosti, jichž se právě snažíme v dramaturgii činohry chápat - a pak je tu veliké pole neorané, které čeká následující generace. Pojďme se vlastně zastavit hned u jednoho z nich - kdo všechno je vlastně ten "národ", pro nějž hrajeme? Nejsou to jen zasloužilí kmeti, kteří vzpomínají na divadlo sedmdesátých a osmdesátých let jako vrcholové období. Jsou to i docela mladí diváci - a s nimi je potřeba komunikovat úplně jinak, jim lze připravit i jiné zážitky než jen čistě divadelní (debaty, kluby atd.). Nejsme-li divadlo pro děti (a s ohledem na provoz jím ani být nemůžeme), máme ale možnost dělat prohlídky pro docela malé (i školkové) děti a budovu jim ukázat a něco o ní i říct.

Národní divadlo - a jeho dramaturgie - by měla co nejvíc vycházet směrem k divákům ne proto, aby vyslyšela jejich (nereálná?) přání, ale přesvědčit je o tom, že divadlo představuje velkou výzvu a velký "trenažér" komunikace. Pokoušíme se uvádět cykly přednášek, kam se můžou přijít podívat i lidi, kterým je divadlo docela ukradené, snažíme se poskytnout příležitost studentům, kteří do Národního "dostárnou" až za docela dlouhý čas.

Ne každý divadelní profesionál může v Národním divadle pracovat, ale existuje řada lidí, s nimiž můžeme spolupracovat i jinak a jejichž dovedností a talentu můžeme využít. Nejvíc ze všeho bych si přála, aby se nakonec Národní divadlo mohlo stát silou v politických vyjednáváních, aby dalo svou historickou autoritou váhu domácí divadelní komunitě, aby se za ni postavilo a mohlo ji v kritických časech "jistit". Proto se nesmíme toho "sprostého"slova "národní" vzdát a proto se s ním musíme ještě chvíli "otravovat". Vzpomínáte přece na řeči herců, že "z Národního se neodchází"nebo že si práci v něm musí člověk "zasloužit"; jenže to možná fungovalo dřív, v době, kdy divadla ovládala hierarchie a kdy všichni vycházeli ze stejných základů a mířili ke stejnému cíli - k velké činohře. Nic z toho už dneska neplatí.

A tohle je další pole, jehož se dramaturgie může a má chopit - hledání smyslu instituce, na niž máme tendenci plít, ale již bychom měli vzít za svou a bránit ji. Nenutím vás hned teď se s ní identifikovat, píšu teprve třetí Varieté a nechci na vás příliš naléhat.

Dramaturgie se tak může realizovat v rovině čisté ideologie, ideového vedení a směřování, která se mi zdá v poslední době tolik žádoucí a aktuální.

Abych se ještě vrátila k myšlence toho, co čeká naše nástupce: budou si muset říct, že "národ", to nejsou jenom krásní bílí zdraví Češi. Zatím máme odvahu zvát "národ" do hledišť, ale čeká nás chvíle, kdy bude nevyhnutelně nutné pozvat tento "národ" i na jeviště! Když si vzpomenu, jakou reakci sklidila Petra Tejnorová při obsazování epizodních rolí "lidmi jiných etnicit", tak mám dojem, že ta cesta bude ještě hodně dlouhá...

Marta Ljubková (1975) je divadelní dramaturgyně a literární kritička. Pracuje jako šéfdramaturgyně Činohry pražského Národního divadla a vyučuje na DAMU. Spolupracovala s režiséry klasického činoherního i alternativního divadla v Praze, Ostravě, Zlíně, Hradci Králové či Chebu, kde byla též dramaturgyní festivalu Divadlo jednoho herce.