Glosy historické Martina Nodla (LXXII)

Medievistika a kulturalismus, Rozhovory s Janem Klápště o středověku i našem světě

Medievistika a kulturalismus

V medievistickém bádání nastal v posledních desetiletích zásadní obrat. Zjednodušeně bychom ho mohli nazvat dvojkrokem k všeprostupujícímu kulturalismu, jež ze spektra zpracovávaných témat postupně vytlačuje nejen sociální dějiny, ale spolu s nimi i klasické dějiny politické. Onen obrat je mohutný, neboť je spojen s rezignací na uvažování nad dějinami v širších souvislostech a s programatickým důrazem na kuriozity. Tato situace je nepochybně důsledkem skutečnosti, že onen kulturalistický obrat, původně obohacující přemýšlení o dějinách, postupem doby vyčerpal sebe sama a začal se utápět v jednotlivostech. Stejně tak je ale daná situace podmíněna i tím, že do akademického provozu rok co rok vstupuje stále více mladých badatelů, kteří buď postrádají jakékoli nosné téma, nebo svůj zájem zužují. Stávají se odborníky na "piditémata", v nichž poté publikují ještě drobnější variace. Představa, že získání akademického kvalifikačního stupně a usilování o stupeň vyšší by měla být spojena se zpracováním zcela odlišného tématu, či dokonce za použití jiné metody, je považována za kacířskou.

      Čím užší témata se dnes zpracovávají, tím více se publikované texty stávají nečtenými, popřípadě čtenými a citovanými v uzavřených vědeckých komunitách, jejichž hlavním účelem je sebepotvrzování. Jakákoli kritika zvenčí je buď odmítána jako lichá, anebo (což je snad ještě horší) zcela ignorována, neboť sebejistotu dané komunity nijak neohrožuje. Smysl historiografie, jejíž podstatou byl dialog napříč obory a napříč přístupy, se vytrácí a věda jako taková v onom úzkém vidění ztrácí své oprávnění. Jistě to není problém jen medievistiky či jen historiografie, neboť stále užší specializace prostupuje většinu společenských oborů, avšak byla to právě medievistika, kdo kdysi vynikal přesahem a kdo kdysi udával trend historiografickému uvažování.

      Je svým způsobem paradoxní, že k tomu přispěl právě kulturalistický obrat, neboť ve svých počátcích chtěly právě kulturalistické přístupy překonat onu izolovanost sociálních, politických či na materiální nebo literární kulturu orientovaných dějin. Do českého prostředí se kulturalisticky pojímané bádání dostalo relativně pozdě, ve skutečnosti až ve chvíli, kdy na Západě už postupem doby ztrácelo dech. Přicházelo k nám především francouzskou stopou a do cesty se mu stavěla nejen jazyková bariéra, ale především orientace české medievistiky na kulturně německé prostředí. Ostatně i německá medievistika byla dlouhou dobu vůči francouzským kulturalistickým podnětům opatrná až rezistentní a především v diskusích o mentalitách se ukazovalo, že ve skutečnosti tvoří dva neprotnutelné světy, jež si nikdy nebudou úplně rozumět. Každopádně k nám ale ony francouzské vlivy přinesly jistou pestrost a do palety přístupů přimíchaly nové barvy. Samotná recepce těchto podnětů při výzkumech vztažených na český materiál se ale ukázala být nesnadná a často končila spíše popisností než skutečnou reflexí nových myšlenkových konceptů. Zjednodušeně by bylo možné říci, že české prameny prostě nespolupracovaly. Týká se to především literárních textů, jež v našem prostředí byly ve středověku povětšinou adaptacemi starších německých překladů, jež v sobě nesly otisk jiné než francouzské středověké kultury. Velmi zřetelně se to ukázalo na výzkumech Martina Nejedlého, jehož můžeme zcela jednoznačně označit za nejvýraznějšího představitele onoho přenášení francouzských kulturalistických přístupů do českého prostředí. Jeho tři knihy, jež jsou zhmotněním autorských schopností zpracovávat francouzské podněty, se navzájem podobají. Vévodí jim pokus vytěžit literární texty z hlediska autorské imaginace a ve svém důsledku zpochybňuje rozšířené představy o neoriginálnosti středověkých spisovatelů. V poslední knize nazvané Pohleďte do zrcadla!, psané někdy až příliš mnohomluvným perem, je onen důraz na autorskou jedinečnost doveden na samu mez. Na rozdíl od starších prací je ale autor v příbězích o autorech a čtenářích pramenů pozdního středověku přece jen umírněnější v nadbíhání kuriozitám. V barvité popisnosti klade důraz především na autory, kdežto čtenáři zůstávají spíše skryti, i když snahu zjistit, jak lidé v pozdním středověku literární texty četli, mu upřít nelze. Otázkou však je, zda do svých líčení, v nichž postrádám analytičtější přístup, přece jen nevnáší především své čtenářské pocity, jež se od pocitů čtenářů středověkých liší. Uvítal bych v tomto ohledu větší důraz na konfrontaci soudobého a středověkého čtenářského přístupu, neboť na rozdíl od objektivistů si rozhodně nemyslím, že by autor sebe sama neměl do svých interpretací vnášet: činit by to však měl zcela otevřeně.

      V českém medievistickém prostředí je ale každopádně Martin Nejedlý výjimečným badatelem, a to nejen přenášením francouzských kulturalistických konceptů, ale i osobitým způsobem psaní. Byť jeho vidění středověku, jak se zrcadlí v jeho knihách, vědomě rezignuje na komplexnost, přesto není možné jeho kulturalismus pojímat jako omezující. Problém tkví spíše v tom, že v jeho stopách našlapuje především epigonství, bez jeho rozletu a svérázné neukázněnosti. Díky této neukázněnosti si se středověkem hraje. Pokud si však začnou hrát všichni, medievistika se může snadno změnit ve frašku. Čím jedinečnější u nás tedy autor pohledů do zrcadla bude, tím lépe. Středověk má mnoho tváří, a ta kulturalistická je pouze jednou z nich, a to ještě v zrcadle lámaná, pokřivená či dokonce za zrcadlem skrytá.

Rozhovory s Janem Klápště o středověku i našem světě

Publikovat rozhovory nepatří k výbavě českých historiků. Prezentace názorů, jež se stala především ve Francii a po jejím vzoru hlavně v Polsku obvyklým způsobem představování obecných společensko-historických témat širší veřejnosti, u nás nezakořenila. A pokud se k ní už sáhlo, tak končila spíše rozpaky. Smutnými příklady jsou v tomto ohledu Noc v Mariboru, rozhovor s usvědčeným plagiátorem Martinem Kovářem, či Pod tíhou historie s faktopiscem Jiřím Padevětem.

      K rozhovoru musí mít historik odvahu. Pokud si píše otázky sám, nehrozí mu nebezpečí, že by mohl sdělit mnohem víc, než zamýšlí. A pokud nemá proti sobě rovného, jenž ví, na co se ptá, a především ví, či alespoň tuší, proč se ptá a že prostřednictvím dialogu otázek a odpovědí mohou být formulovány názory, mnohdy zasuté hluboko v mysli, pak nemá sebemenší cenu odpovídat, ba dokonce takovéto odpovědi publikovat. Vskutku rovnocenných rozhovorů existuje dnes jen velmi málo. Sám se v tomto ohledu vracívám k dialogu, který spolu vedli Georges Duby s Bronisławem Geremkem, jenž v mnohém osvětluje cesty sociálních dějin na Východě a na Západě ve druhé polovině 20. století. Kniha Čí je krajina? Rozhovory s Janem Klápště o středověku i našem světě (Praha, NLN 2019) takovýmto dvojhlasem není, i když Ivo Štefan je rozhodně povolaným a znalým tazatelem, který nenechává (až na výjimky) svého ironického mistra utéct z otázky.

      Přestože nejsem archeolog (a možná právě proto), inspirují mne na tomto rozhovoru především prolínání se archeologického bádání s životem české společnosti posledních několika desetiletí, s důrazem na limity, jež politický a kulturní vývoj před archeologii kladly a s nimiž se tak nesnadno potýkala. Jan Klápště vyniká schopností vystoupit z úzké akademické slupky, která mnohé z nás obklopuje, a pronikat do zadních laloků společnosti, v nichž se vedle hlušiny skrývají odrazy minulosti a přítomnosti, jež nestačí jen popsat, ale jež je třeba především mnohostranně interpretovat. Tuto schopnost získal nejen díky svému rodinnému zázemím a zděděnému naturelu, ale stejně tak i díky dlouholeté zkušenosti se ztracenou, přece však pamětiplnou krajinou Mostecka.

      V archeologickém životě Jana Klápště hrálo důležitou roli štěstí. Na fakultu přišel ještě před jejím normalizačním zdevastováním a zažil na ní nejen jistou badatelskou svobodu, ale i medievistiku v podání Františka Grause, který mu učaroval, a ač se s ním po jeho emigraci setkal jen párkrát, přesto v něm dodnes rezonuje. Normalizaci je v knize rozhovorů věnováno bohužel jen málo místa, ale autora v tomto ohledu chápu: prostě se mu nechce o době a lidech, kteří se "patřičně pokřivili", mluvit. A to i přesto, že Klápště mnohem více než ostatní přiznává, že právě normalizace dodnes formuje jak podobu bádání, tak i způsob myšlení v českých společenských vědách. Klápštěho štěstím ale samozřejmě bylo i to, že archeologie středověku je relativně mladou disciplínou a že on sám stál u jejích, byť ne dětských, tak alespoň dospívajících krůčků. A tam, kde se dá tvořit, najde nespoutaný duch nejlepšího uplatnění, neboť není limitován zátěží, kterou vláčí po svých předchůdcích.

      Velmi trefná je Klápštěho glosa, že když na počátku devadesátých let vyjel do Francie, začal tam číst literaturu, kterou měl znát už dávno. Jen mi tím potvrdil moji naivitu, když jsem si po návratu ze švýcarského stipendia na počátku devadesátých let myslel, že čeští historici onu základní západní literaturu znají, ale že ji během normalizace pouze necitovali. Opak byl pravdou. A dnes už nejsem naivní a vím, že ji dodnes povětšinou neznají, a především stále necítí potřebu se s ní vyrovnávat. Klápště zkrátka a dobře patří k tomu málu humanitních vědců, kteří v devadesátých letech začali do sebe vstřebávat vše, co měli znát dávno, a kteří posléze dali tomuto vstřebávání otisk ve svých výzkumech, v jeho případě vztažených k transformaci středoevropské společnosti 13. století. Transformace (autorův koncept postupnosti a dlouhodobosti mi konvenuje) samozřejmě představuje vedle reflexe podob archeologického bádání posledního půlstoletí hlavní téma knihy rozhovorů. Pozornost si přitom zaslouží jen na okraj řečená, drobná noticka, že "archeologie jako poznávací obor nedělá objevy, ale řeší závažná témata". Škoda že si tuto větu nebere k srdci česká egyptologie, která co měsíc zásobuje česká média "objevy" hrobky té a té princezny či toho a toho úředníka, které prý zásadně mění naše poznání minulosti. Ve skutečnosti nemění vůbec nic, protože po objevu nenásleduje řešení závažných témat, nýbrž jen duchaprázdné básnění o krachu civilizací. Jan Klápště je v tomto ohledu velmi opatrný, i když někdy na můj vkus až moc, neboť primárně klade důraz na odlišnost kulturních systémů středověku a dneška. Ano, z hlediska odlišnosti kulturních systémů má jistě pravdu, avšak sám dobře ví, že naše tázání se po podobách minulosti primárně vychází z našeho vnímání přítomnosti, stejně jako si je vědom toho, že mnohem lépe dovedeme odpovědět na otázku, v jakých kulturních světech žili středověcí lidé, než na to, v jakých kulturních světech žijeme my dnes. Onen redukcionismus vztažený ke středověku má přece jen něco do sebe, i když v tom by se mnou Jan Klápště spíše nesouhlasil. Ostatně, pokud ostře tvrdí, že "dějiny nesmějí být živou součástí dneška", je to čistá a dobře míněná idea, ale nikdy tomu tak nebylo a rozhodně tomu tak nikdy nebude: dějiny vždy budou součástí dneška a historismus, který prostupoval politiku přinejmenším od středověku, nadále bude hrát prim, ač víme, že důsledky toho mnohdy bývají katastrofální. Naštěstí však třicet let po listopadu 89 žijeme v akademickém luxusu, kdy spolu můžeme v mnohém nesouhlasit a kdy se můžeme všemožně přít. Škoda jen, že se to dnes obecně děje tak žalostně málo.

Martin Nodl (1968) působí v Centru medievistických studií AV ČR a je redaktorem v nakladatelství Argo.