Martin Bedřich

Hypnerotomachia

V českém převodu Jindřicha Veselého poprvé vychází zásluhou nakladatelství Trigon kniha Francesca Colonny Hypnerotomachia Poliphili, renesanční román obestřený aurou jedné z nejkrásnějších tištěných knih evropské kultury (vyšla v Benátkách v dílně Alda Manutia v roce 1499), stejně jako jedné z nejzáhadnějších. Vyšla anonymně, jméno jejího údajného autora bylo objeveno až o pár desítek let později rozluštěním šifry ukryté v textu díla (akrostich iniciál jednotlivých kapitol dává text "Bratr Francesco Colonna velmi miloval Polii"). Identita Francesca Colonny je nicméně dodnes nejasná. Řada indicií vede k benátskému dominikánskému mnichovi, což je však pro některé badatele v takovém napětí s obsahem knihy a jejím rázem, že jsou mezi renesančními Francesky Colonny hledáni vhodnější kandidáti, případně je i tato atribuce chápána jako další z mnoha her, které se čtenáři kniha hraje, a autor je hledán ještě úplně jinde. Není náhodnou, že se mezi adepty (ovšem celkem bezpečně vyvrácenými) objevil např. i humanista, architekt a teoretik umění Leon Battista Alberti, a to právě proto, že mimořádná erudice díla jako by vyžadovala takto exkluzivního autora.

V čem je Hypnerotomachia tak pozoruhodný a odlišná? Jedná se o obsáhlý román rozdělený na dvě části, jež popisují snové putování hlavního hrdiny Poliphila za láskou své milé Polie. Takto řečeno jde o celkem standardní literární formát, který je možné zařadit po bok některým antickým románům (např. Apuleiova Zlatého osla), středověkým milostným dílům, jako je Román o růži, až po Dantovu Božskou komedii (rámec snu) a díla Boccaccia či Petrarky. Odlišuje se od nich nicméně v několika podstatných rysech. Tím prvním je jazyk- již v úvodní "elegii ku čtenáři" se předestírá:"Nebudeš se namáhat nadarmo a čtení tě nebude nudit, / neboť toto nádherné dílo vpravdě oplývá mnohým. / Jsi-li vážný a přísný a opovrhuješ milostnými příběhy, / prosím, povšimni si, jak dobře je zde vše uspořádáno. / Popíráš to? Vždyť přinejmenším sloh a nový jazyk knihy, / vážná rozprava a moudrost velí věnovat jí pozornost. / Popíráš-li to, povšimni si geometrie / a mnohých starobylostí, vyjádřených nilskými značkami, / spatříš pyramidy, koupadla a nezměrné kolosy, / jakož i starodávný obelisk. (s. 10) Onen "sloh a nový jazyk" předznamenává základní experiment knihy. Ta je totiž napsána podivnou kombinací latinizované italštiny a italizované latiny, využívá složitou syntax a ohromné množství neologismů, v nichž je hojně využíváno také řeckých slov (viz sám řeckolatinský titul knihy), nemluvě o dalších figurách, jako je např. aliterace. Italský editor knihy Giovanni Pozzi proto neváhá označit poliphilovský jazyk za plný "lexikálních kentaurů a sirén" a Giorgio Agamben považuje jazyk Hypnerotomachie za jasnou ukázku práce nevědomí. Extatický, komplikovaně šroubovaný jazyk plný superlativů a deminutiv byl zdrojem výhrad již velmi záhy po vydání knihy. Baldassare Castiglione, profilující teoretik manýristického životního stylu, se ve svém Dvořanu- který vyšel roku 1528, ale jenž zaznamenává rozpravy odehrávající se o dvě dekády dříve na urbinském dvoře, tedy časově nijak vzdálené od vydání Hypnerotomachie- o knize říká:"Znám dvořany, kteří se v rozhovoru se ženami ohánějí nesrozumitelnými výrazy a šroubovanými řečnickými obraty, jaké čteme v knize o Polifilovi, takže ty chudinky jsou zcela vyvedeny z míry, stydí se za svou nevědomost a nemohou se dočkat, až nepříjemný společník skončí své tirády, aby se mu mohly ztratit z očí." (III. kniha, kap. LXX)

Není divu, že například Benedetto Croce označil knihu za "karikaturu humanismu" a že byl její jazykový experiment - v kontextu humanistického hledání elegance, uměřenosti a purismu - chápán jako slepá ulička. Než se dostaneme k dalším rovinám knihy, pro evropskou kulturu zásadnějším než jazyk, je třeba vsunout poznámku o její české adaptaci. V tiráži ani v doslovu se nijak neuvádí, odkud je kniha přeložena, výše naznačená komplikovanost případného překladu taktéž není tematizována, ačkoli by si to jistě zasloužila. Jak píše zcela otevřeně např. anglický překladatel knihy Joscelyn Godwin (jeho překlad z roku 1999 umožnil vstoupit knize do mnohem širšího povědomí): "kdybychom měli opravdu vyjádřit duch a styl původního jazyka, bylo by třeba to udělat tak jako Colonna: vynalézt anglická slova založená na stejných latinských a řeckých základech a zasadit je správně do syntaxe." Jeho příklad takového postupu na jednom odstavci ukazuje, jak nečitelný by věrně přeložený text byl, čímž ospravedlňuje svůj způsob převodu, i když přiznaně ztrácí mnohé z groteskních a exotických rysů originálu. Domnívám se, že je to v jeho případě legitimní postup, neboť s ním čtenáře dopředu seznamuje (podobně jako např. s tím, že systematicky zmírňuje superlativy a deminutiva). Tím více je škoda, že české vydání takovou překladatelskou poznámku nemá. Český text je přitom nesmírně čtivý, jazykově a výrazově bohatý a dobře plynoucí - právě až moc, čímž vzbuzuje pochybnosti, zda bylo překládáno opravdu z italskolatinského makaronského originálu. Namátková srovnání originálu, zmiňovaného anglického překladu a české verze budí dojem, že výchozím jazykem byla spíše angličtina (byť by s přihlédnutím k originálu, ovšem asi spíš ve smyslu kontroly výrazů a pojmů než vysloveně stylu). Tuto domněnku podporuje právě i nepřítomnost ediční poznámky a uvedení zdroje a jazyka, ze kterého byla kniha přeložena. Není tajemstvím, že Hypnerotomachiijiž několik let z originálu překládá přední italianista a romanista Jiří Pelán - a že toto vydání jeho práci a možnost jejího publikování fakticky znemožnilo, což je bezpochyby velká škoda (a zbývá jen doufat, že se s ukázkami jeho překladu setkáme alespoň v dílčí, např. časopisecké podobě, neboť by mohly skutečně obohatit zkušenost českého překladatelství). Na druhou stranu je správné zopakovat již výše řečené, totiž že Veselého převod působí čtenářsky velmi vstřícně a že nezatížený recipient bezpochyby tuto českou podobu textu ocení.

Pokud byl jazyk Hypnerotomachie již velmi záhy terčem kritiky, to, co z ní činí knihu, která se nesmazatelně zapsala do dějin evropské kultury, je její obraznost. Málokterá kniha je totiž v takové míře vizuální jako právě tato. Nikoli pouze tím, že je ve svém originále nesmírně krásně typograficky zpracovaná, ani pro svých 168 dřevořezů, které patří k nejkrásnějším a nejpozoruhodnějším ilustracím v dějinách knižní kultury. Je to totiž kniha, v níž je zrak nejdominantnějším smyslem, pozorování, prohlížení a zrakové kochání se je nejčastější činností a popis dominantním slohovým prostředkem.

Děj knihy, sám o sobě vcelku stereotypní a vycházející z dlouhé literární tradice, je jakoby záminkou k tomu, aby dal povstat fascinujícímu snovému světu, jenž v sobě shrnuje veškeré evropské snění o antice, o starověkém světě řeckém, římském a egyptském. Právě v tom tkví síla a unikátnost tohoto díla, vydaného ještě jednou italsky v roce 1545, několikrát francouzsky (1546, 1554, 1561 a po revizi, s novým titulem a alchymickým komentářem v roce 1600) a anglicky (1592). Jak jsem již naznačil, v knize se vesměs moc nemluví, zato se v ní neustále hledí. Zrak je pro hlavního hrdinu a vypravěče většiny děje klíčovým smyslem, kterým se chápe všeho, co jej obklopuje a uchvacuje. Mluvící jméno Poliphilo může znamenat jak "milovník Polie", tak "milovník mnohého"- a skutečně se zdá, jako by mnohdy nebylo jasné, zda je pro něj prioritní láska k dívce-nymfě Polii, anebo k množství fragmentů starověkého světa, v němž se ocitl. Dobře to ilustruje chvíle, kdy je hrdina sžírán tělesnou touhou po Polii:"Moje pohotová a důvtipná Polia si všimla, v jak nedůstojném stavu se nacházím a kterak jsem zaslepen láskou, a ve snaze uhasit onen nepřístojný žár a na chvíli jej utišit přišla mi na pomoc coby jediná má spasitelka. Něžně mě oslovila: 'Poliphilo, můj nejmilovanější, dobře vím, jak rád si prohlížíš starověká díla. Snad bys mohl uspokojivě využít této přestávky, kdy očekáváme příchod páně Kupidův, a vydat se obdivovat opuštěné chrámy, jež se zhroutily vinou pustošivého času, byly stráveny ohněm nebo rozbořeny věkem. Potěš se jejich prohlídkou a prozkoumej vznešené, obdivuhodné rozvaliny, jež z nich zbyly. Já tady na tebe počkám, budu zde pokojně sedět a vyhlížet příjezd našeho pána, jenž nás vezme do svaté a vytoužené říše své matky.'" (s. 306-307)Netřeba asi zdůrazňovat, že následují nové desítky stránek popisů rozvalin, fragmentů, nápisů a vlysů. Popis zde dostává zcela dominantní postavení mezi jinými literárními prostředky. Navazuje jednak na antickou rétorickou tradici ekfráze (popisu díla), využívající tzv. enargeiu, což je schopnost jazyka vytvořit v mysli čtenáře živý obraz něčeho nepřítomného; jednak na středověkou techniku blasonování, tedy způsob popisu heraldického znaku, který je ovšem přenesen na člověka, resp. na krásnou ženu:"Propíchnuté uši měla bohatě a znamenitě ozdobené párem náušnic vyrobených z průzračných velkých rubínů nesmírného třpytu. Na nohou měla lehké sandály ze zeleného hedvábí, zavázané pomocí zlatých poutek s bohatě zdobenými tkanicemi; spočívaly na podnožce či podložce z měkké podušky naplněné peřím a potažené karmínovým sametem lemovaným orientálními perlami, jaké nelze nalézt ani v Arábii či Perském zálivu." (s. 131) Poliphilo detailně popisuje nejen veškeré architektonické a umělecké prvky každého fragmentu (vitruviánské inspirace románu jsou v odborné literatuře obsáhle studovány), stejně tak vášnivě popisuje i zjev, oblečení, šperky a obuv všech nymf, které cestou potkává.

     "Hovořím-li o těchto božských věcech, jsem hluboce přesvědčen, že ať by měl člověk jazyk výřečný a hbitý jakkoliv, bylo by marné pokoušet se o úplný popis [...]. Vidět je oslavovat s rozličnými triumfálními gesty, pozorovat, jak se dávají do živého pohybu, a spatřit tento okázalý, svrchovaný triumf s jeho přemírou rozkoší a potěšení [...]. V mých očích se to jevilo spíše božské než přirozené, avšak díky Kypřance (= Venuše) a její milosti i Kupidově přízni jsem dokázal hledět na ono zjevení a byl jsem svrchovaně požehnán čistým a skutečným pohledem na to všechno." (s. 426; zvýraznil M. B.) Jak je patrné v ukázce - nutno poznamenat, že takových pasáží jsou v románu přehršle -, prostupuje celou knihou vysloveně jakási erotizace pohledu. Poliphilo se téměř nedotýká, čichá a poslouchá či hovoří jen zběžně, neboť permanentně pozoruje a svým zrakem proniká-penetruje: "Nemohl jsem se toho pohledu nabažit tak, jako se bzučící včely nikdy nenabaží mateřídoušky a ptačince nebo rozpustilé kozy kvítků a něžných lístků jetele. S povolnou duší a bezmezným potěšením bych bez dalšího váhání odemkl své milující srdce a rozpoltil je, aby mohla nahlédnout dovnitř..." (s. 358)To, co jej tolik uchvacuje, je odraz starověkého světa, zachycený buď v ruinách, nebo ve stále živoucích stavbách a zahradách obydlených antickými mytologickými postavami. Jedním z mnoha znepokojivých rysů celé Hypnerotomachie je totiž její stoprocentní pohanství. Z křesťanského světa do celé knihy pronikla jen jediná bezděčná zmínka ve vyprávění Polie: "dospěla jsem k rozkvětu svého věku v roce 1462 od vykoupení lidstva." (s. 477) Kniha je tak zároveň ohromnou encyklopedií antické mytologie, historie, uměnovědy a přírodovědy. Studie, které se textu věnují, odhalují, z jakých edic Vitruvia, Plinia staršího, Ovidia a jiných antických spisovatelů autor čerpal. Jeho fascinace starověkem je mnohokrát zdůrazněna především jeho pohrdlivým postojem vůči dobovým stavitelům, neschopným a technicky neznalým toho, co ovládali staří mistři:"Ó, jak nešťastná je naše doba a náš věk, kdy moderní (abychom užili patřičného slova) lidé nemají ani ponětí o tomto krásném a cenném vynálezu! Nikdo by si neměl představovat, že tyto nosníky, vlysy, římsy, podnože, hlavice, sloupy, polosloupy, dlažba, štukování, zdi, podlahové trámy a všechny spáry, rozměry a členění je možné vyložit, aniž bychom tušili, jakým způsobem je přední a dovední géniové starověku a dávných dob navrhovali a chápali je." (s. 263)

Vlastní příběh cesty zamilovaného Poliphila za získáním Polie je tedy putováním za nymfou, jež musí být zbavena svého slibu čistoty vůči Dianě, musí počkat na loď boha Kupida, která je přepraví na ostrov samotné Venuše, kde je jejich svazku definitivně požehnáno. Právě naprostá pohanskost příběhu, ostentativní přehlížení veškeré kulturní vrstvy posledních více než 1000 let, ale zároveň jeho finální neuchopitelnost daná celkovým snovým rámcem přispěly k nejednoznačným výkladům celé knihy. Jak už bylo zmíněno výše, vedle čistě kurtoazního rozměru, záhy ironizovaného, se velmi rychle objevily interpretace hermetické, spojující příběh knihy s alchymickým Velkým dílem. V moderní době se pak setkáme např. s Jungovým výkladem spatřujícím v knize ilustraci jeho konceptu anima a animy na jejich cestě za sjednocením protikladů v procesu individuace (Psychologie a alchymie).

Pro Evropu 16. a 17. století však byla Hypnerotomachia především zdrojem dílčích podnětů a inspirací, rétorického inventio. Dizertace J. Ch. Russella, která se zabývá tím, jak byla Hypnerotomachia v dějinách čtena, na základě vpisků a margin, ukázal, jak ji takto například recipoval anglický alžbětinský básník Ben Johnson. Ohromný vliv měla kniha dále v tom, jak podporovala rodící se fascinaci starověkým Egyptem a hieroglyfy (vedle klíčových knih raněnovověké egypto- a hieroglyfománie, jako byla Horapollonova Hieroglyphica nebo dílo Johanna Pieria Valeriana), neboť se v ní na několika místech odehrává interpretace staroegyptských nápisů, nemluvě o přítomnosti obelisků či pyramid. Gustav René Hocke ve své známé práci Manýrismus v literatuře ji přímo prohlašuje za "první poeticko-manýristické popsání orientálně-antické hieroglyfiky" (s. 419). A například François Rabelais ve svém Gargantuovi a Pantagruelovi píše:"Zcela jinak si vedli kdysi učenci egyptští, když psali písmena, která zvali hieroglyfy. Kdo jim nerozuměl, ten jim nerozuměl, a každyě jim rozuměl, kdo znal vyěraznost, přirozenou sílu a vlastnosti jimi zobrazovanyěch věcí. Orus Apollon o nich napsal dvě řecké knihy a Polifil je vyložil ještě důkladněji ve svém Snu lásky." (s. 38)Ostatně s egyptskými motivy v Hypnerotomachii souvisí asi její nejvýraznější ovlivnění mimoliterárního díla, kterým je egyptský obelisk nesený slonem (srov. obrázek na s. 52), sousoší, které zhotovil barokní sochař Gian Lorenzo Bernini na objednávku papeže Alexandra VII. pro římské Piazza della Minerva (klíčovou studii na toto téma, důležitou i pro moderní uměnovědnou recepci Hypnerotomachie, publikoval v roce 1947 William Heckscher). Není bez zajímavosti, že papež Alexandr byl sám bezpečně čtenářem Hypnerotomachie, jím opoznámkovaný výtisk se zachoval dodnes. Kniha ovšem přímo či nepřímo inspirovala i další výtvarná díla vrcholné renesance, stejně jako například italské a francouzské manýristické a barokní zahrady, budované podle fascinujících geometrických popisů v ní obsažených. Po jejím odmítnutí osvícenskou a klasicistní estetikou se znovu vrací v prostředí romantických a symbolistních umělců 19. století, její vliv můžeme spatřovat u prerafaelitů, postava Poliphila jakožto snílka obdivujícího zašlou krásu jako by nacházela své pokračovatele v postavách dekadentních hrdinů Huysmanse, Wildea či Karáska ze Lvovic. Jednou z posledních literárních inspirací je překvapivě poučený román dvou mladých historiků umění Iana Caldwella a Dustina Thomasona Pravidlo čtyř (The Rule of Four, 2004) o rozluštění hlavní šifry v Hypnerotomachii, jež vede k převratnému objevu týkajícího se italského renesančního umění.

Je vcelku pozoruhodné (nikoli ovšem v duchu jungiánské synchronicity), že v době četby Hypnerotomachie jsem v Deníku N narazil na článek Adély Skoupé o terapii tmou "Pozvěte samotu na rande. Navážete nejdůležitější vztah svého života" (26. 9. 2019). V něm popisuje jistý člověk svou zkušenost s asi týdenním pobytem v naprosté tmě takto: "Pak se ale tma rozzářila: přišly vizuální halucinace a postupně sílily. 'Mozek nezvládá, že nemá žádný vizuální impuls. Vědomí začne produkovat tvary a ty jsou čím dál jasnější, barevnější. Viděl jsem údolí zarostlá stromy, chrámy, různé architektonické slohy. Zvláštní egyptsko-starověké fresky, zříceniny, sály, které jsem v životě nespatřil,' vysvětluje akademik, jak prožíval onu paradoxní tmu a samotu." Netřeba dodávat, že zmiňované halucinace přesně odpovídají topografii světa Hypnerotomachie. Snad to i české čtenáře obrátí k zájmu o knihu, v níž se po víc než půl tisíciletí zrcadlí neustávající evropský sen o antice (a nedosažitelné lásce).

Francesco Colonna, Hypnerotomachia Poliphili. Praha, Trigon 2018. Přeložil Jindřich Veselý.