Tomáš Fürstenzeller

Pokoj s výhledem do krajiny nitra

Často se vracím k četbě Philipa Larkina. Je to jako vracet se ke starým deskám s dobrou hudbou. Poprvé jsem na něj narazil v polovině devadesátých let. Bylo to při překladatelském semináři na katedře anglistiky a amerikanistiky v Praze. Seminář vedl Zdeněk Hron, autor prvního a zatím jediného rozsáhlejšího překladu Larkina do češtiny, publikovaného pod titulem Vysoká okna (Mladá fronta 1995). Tenkrát, a vlastně ani dnes není jméno Philipa Larkina v českém prostředí příliš známo. Podobně tomu je na Slovensku, odkud pocházím. Žádný slovenský překlad v době mé první fascinace Larkinem neexistoval, proto jsem se o něj pokusil sám (Do slov obrazu; Christiania 1999).

Není až tak překvapivé, že Larkin (nar. 9. srpna 1922) zůstává ve stínu jiných anglosaských básníků; vydal za celý život pouze čtyři útlé sbírky, které se s básněmi nepublikovanými vejdou do jednoho nepříliš tlustého, třísetstránkového paperbacku. Larkinův život napovrch nevybočuje z představy poklidného a zajištěného středostavovského života, přesto má i svou odvrácenou stranu. Vystudoval v Oxfordu, během druhé světové války, kdy se univerzita více otevřela studentům z méně privilegovaných společenských vrstev. Jako elév aspiroval kromě poezie i na psaní prózy, první román Jill a juvenilní sbírka Loď na sever (The North Ship) vznikají ve stejném období po konci války.

Larkin neprožil život spisovatele na plný úvazek; pracoval jako knihovník univerzitní knihovny v severoanglickém Hullu. Sbírky vydával s přibližnou frekvencí jednou za deset let. Nikdy se neoženil, ani neměl děti, k reprodukci klasických vzorců choval skepsi, udržoval dlouholetý paralelní milenecký poměr se dvěma ženami, který si zpestřil vzplanutím k sekretářce. Miloval jazz, nesnášel cestování (až na ojedinělou výjimku neopustil ostrovní Británii), měl slabost pro pornografické časopisy a několik jeho básní pozdější kritika označila za rasistické a machistické. Tolik v kostce životopis, úmrtí 2. prosince 1985 v důsledku rakoviny hrtanu za výjimečně nešťastných okolností - ve slabosti na toaletě upadne, bezvládné tělo zatarasí dveře, obličej na horkých trubkách topení...

Nedokážu se zcela zbavit myšlenky hraničící s morbidností, že nikdo by ty tragické poslední okamžiky nedokázal přetvořit tak dobře jako Philip Larkin v báseň trvalou jak arundelský náhrobek, mohu-li si k připodobení vypůjčit název jedné z jeho ikonických básní. Larkin totiž velice často vychází z běžné situace, z pozorování, z téměř fotografického popisu a výčtu detailů, přes nějž se dokonale hladkým vázaným veršem, tekoucím s přirozeností blížící se próze, dostává ke konstantám lidského bytí. V jeho nejlepších básních nejde o nic menšího, třebaže verše plynou svižně, často ironicky, mezi humorem, racionálními pochybnostmi a skepsí. Přesně takový je i Pan Bleaney.

Jako řada Larkinových básní, i tato má zjevně biografické rysy. Pokud jde o formu, její jednoduchost koresponduje se strohostí pokoje a s prostotou života předcházejícího podnájemníka. Repetitivnost čtyřverší abab nabývá význam a dokresluje výčet zažitých návyků pana Bleaneyho, které jsou pozoruhodné pouze pro svou nepozoruhodnost. K takovému postřehu čtenáře dovede širší kontext Larkinova díla. S několika málo výjimkami, na jejichž spočtení by stačily prsty jedné ruky, psal pouze vázaným veršem. V používání jeho prostředků byl nápaditý, tvořil vlastní strofická uspořádání, v nichž díky delšímu půdorysu a častým přesahům rozvolňoval rýmová sepjetí, a tím dosahoval už zmíněné kvality, že se básně čtou místy jako próza. Tento efekt by bylo možné ilustrovat například v básni Chození do kostela (Church Going) z Larkinovy první zralé sbírky Méně podvedení (The Less Deceived, 1955), která je rozčleněna do sedmi strof o devíti verších. Z formálního hlediska jsou podobně zajímavé Letniční svatby (The Whitsun Weddings) ze stejnojmenné sbírky z roku 1964, obsahující osm desetiveršových strof, nebo báseň Staří blázni (The Old Fools) z poslední sbírky High Windows (Vysoká okna, 1974), v níž Larkin používá strofu o dvanácti verších. Právě s ohledem na Larkinův přístup k formě lze usoudit, že v případě Pana Bleaneyho forma sdělení nejen "doprovází", ale významově doplňuje či přímo naplňuje.

Zkusme se nyní zaměřit na obsah básně. Vše je popsáno detailně, prvním veršem vstupujeme doprostřed rozběhnutého hovoru, mluvčí si prohlíží pokoj; z popisu je patrné, že k němu má výhrady. Přestože se mu na něm nelíbí zhola nic, překvapivě bez otálení si jej pronajímá. Lze předpokládat, že to vypovídá o určité nouzi. V tomto bodě se časová vertikála překlápí v horizontálu, jsme ve stejném pokoji o neznámou dobu později, mluvčí leží v posteli po předešlém podnájemníkovi, i cigarety típá místo popelníku do stejného podšálku jako on, prakticky vede jeho život. Nutně přichází k myšlence, jestli i pana Bleaneyho pronásledovaly stejné úzkosti a otázky jako jeho.

Poslední dvě čtyřverší jsou zneklidňující, autor promlouvá k sobě a zároveň k nám, zpochybňuje to, co pokládáme za jedinečnost vlastního prožitku. Mimo to se zde v korelaci vnějšího a vnitřního stanovuje jednoduchý princip pro poměřování člověka. Za povšimnutí stojí rozvolněná syntaktická vazba na hranici předposledního a posledního čtyřverší, kde báseň graduje.

Mluvčí je zjevně dosud mladý muž, který v sobě nechce vidět pana Bleaneyho (báseň je datována rokem 1955, kdy bylo Larkinovi třiatřicet), a zatím není jasné, na jak dlouho mu je podnájem vyměřen. Konec nás jistým způsobem vrací k úvodnímu proslovu paní domácí: "Tady bydlel / po celou dobu, co pracoval v montovně, / než ho přesunuli." Do osudu pana Bleaneyho zasáhla vyšší moc, zastoupená automobilovým průmyslem. Je možné báseň číst i jako kritiku moderní společnosti, jejíž obrysy poznáváme, ale znamenalo by to minout se s její komplexností.

Jako překladatel jsem měl příležitost se k Larkinovi vrátit na podzim loňského roku, kdy jsem dostal nabídku připravit několik básní pro časopis Plav. Od mého prvního překladatelského úsilí uběhlo dvacet let. Snažil jsem se vybrat si nyní především takové básně, které jsem do slovenštiny nepřeložil. K nim patřil i Pan Bleaney. Některé Larkinovy básně jsou spojeny ozvěnou témat a obrazů. Konec úvah o jedné často asociuje další. V jeho verších nenacházíme příliš prostoru pro životní optimismus, často z nich vystupuje osamělost coby základní rozpoložení člověka ve světě. Hodnoty jako láska, tradice, náboženství, umění a jiné výdobytky lidského snažení jsou nahlíženy ve své pomíjivosti a příležitostné povrchnosti, v úseku času, kterému nepropůjčuje eschatologický rozměr žádné božstvo. Skromnou maximu toho, co lze činit, nalezneme například v závěru jedné z pozdních básní s výmluvným názvem Sekačka na trávu, která popisuje zahradní nehodu s ježkem schovaným ve vysoké trávě. Realita života a smrti je z podstaty syrová, smysl má jediné - vzájemná snaha, abychom jeden ke druhému byli pozorní.

Pro zajímavost - a také proto, že Larkin si zaslouží poslední slovo - si dovolím shovívavému čtenáři na konec nabídnout jednu vlastní asociační vsuvku, báseň, kterou od autorství Pana Bleanyho dělí přibližně patnáct let a již lze číst i jako určité pokračování či odpověď na Pana Bleaneyho. Znovu stojíme v pokoji proti oknu, přes které spatřujeme vnější detaily, odrážející krajinu nitra. Překlad je ze zmíněného slovenského výboru Do slov obrazu.

Smutné kroky

Keď z potreby sa v noci potácam

a zhrniem záves, až ma omína

ta rýchlosť mrakov, žiara mesiaca.

Sú štyri, tiene záhrad do klina

a klenba neba ako jaskyňa.

Na posmech sa v tom niečo obracia,

mesiac sa o letiace mraky trie,

ako dym z dela ustupujú mu

(kamenné svetlo brúsi hroty striech)

vo výške, uzavreté všetkému -

ten romboid lásky! Medailónik múz!

Ó, vlci pamäti! Nesmiernosť! Ech!

Človek sa pritom neubráni chveniu,

keď naraz tvrdosť, jas a vzápätí

samotu vidí celkom odhalenú

v spomienke na silu a závraty 

mladosti, ktorá viac sa nevráti,

hoci ju iní majú nezmenšenú. 

Tomáš Fürstenzeller (1970), básník a překladatel, vydal sbírku Objektiv (Opus 2016). Podílel se na přípravě antologie moderní irské poezie Vzdálené tóny naděje (Host 1999), přeložil výbory z díla Philipa Larkina Do slov obrazu (Christiania 1999) a Conora O'27Callaghana Seatown (Opus 2004, se Štěpánem Noskem) a také sbírku Justina Quinna Vlny a stromy (Opus 2009). V Souvislostech publikoval překlady i vlastní básně (3- 4/2001, 2/2005, 2/2009, 4/2014).