Na rozsáhlou knihu Vladimíra Merty Popelnicový román (Galén 2020) jsem byl velice zvědav. Po pár stránkách mi ale spadla brada. Došlo mi, že nemám před sebou odpočinkovou četbu. Ostatně autor v dovětku, kde informuje, že jde o třetí verzi a čtvrtou si má čtenář dotvořit sám, nabádá: "Nechť si svobodně zvolí takový sled kapitol, který ho provede labyrintem, ve kterém jsem se (bohužel, či bohudík) očividně ztratil." To je věru bezelstné přiznání. Jde v podstatě o jakýsi hypertext, rozlévající se do šířky, méně již do hloubky. Defilují před námi zpřeházené myšlenky; nápady, citáty a aluze se tu trousí jako drobné, kupí se reminiscence, podezřelé asociace, permanentní přesmyky času, přelud střídá přelud, promluva promluvu, a navíc každou chvíli autor přehodí výhybku nejspíš někam do paralelního světa. Čtenář aby se tou těžko prostupnou džunglí prosekával s mačetou v ruce a svítil si baterkou jasnozřivé intuice, jenže jen co narazí na prosvětlenější mýtinu, hned se před ním vymrští další šlahouny nesrozumitelných vět a tvrzení. A když se mlha rozptýlí, zůstanou tam stát fízlové a další autorovy obsese, zejména Kundera a Viewegh.

Ovšem tahle alternativa k alternativě, swingující v nepravděpodobném, a přece tak známém čase a prostoru, vytváří pozvolna též atmosféru něčeho až neodolatelně absurdního a směšného, hořkou komedii či frašku, v níž se pitvoření mění v nehezký škleb. V téhle slátanině opravdu žijeme? To je náš business as usually? V tomhle kuse opravdu hrajeme? Zdá se, že aspoň někdy ano. Merta vytváří deziluzivní perzifláž s příchutí zoufalství, smutnou grotesku, na niž se nedá dívat, i když místy se lze královsky bavit. Filmový vliv je nepopiratelný, rozpoznáváme tu filmové techniky, záběry, střihy, detail a polodetail.

Velkým tématem se tu stává nebezpečná intelektuální vyprázdněnost doby, napěchované prázdnotou. Ukazuje se nám v podobě intelektuální burlesky a maškarády, nehorázně odpudivé břečky, která se nedá pít, myšlenkového smogu, linoucího se z poslucháren, v němž už nelze odlišit smysluplnou dikci od vznešeně znějícího plku, moudrost od klinického blábolu. Vše se překlápí do jakési velké žranice, kde vítězí obžerství jako klíč k životu. Trochu to celé připomíná nekonečně vleklý sen, kde se převaluje jedno přes druhé, unikají nám kontury, struktura i souvislosti, ale přece se z něj do nás něco významného a naléhavého tlačí, jakkoli to neumíme rozluštit. "Dobíral se smyslu nekonečna, uzavřenosti vesmíru a poznatelna, a zrovna v tu chvíli musí dojít tuha." Ale pak je tu ještě věčně zářící monitor počítače, toho skutečného oltáře našich domovů.

Mertova kniha klade čtenáři tuhý odpor a nepřestajně vzdoruje. Patří k těm, které člověk vyhodí z okna, aby je pak hledal pod ním v rybízech. Přece jen je v ní taky kus alibismu - kdyby autor tvrdě zápasil o tvar a nepsal občas jen, co mu slina přinese na jazyk, daleko víc by to bolelo, a stejně by riskoval nepochopení, zneuznání a neúspěch. Takhle může říci - to jsem chtěl. Tak to má být. Ber, nebo nech ležet.

Ať už čteme román od konce, od prostředku nebo odkudkoli, vždy jsme stejně tak na začátku i na konci, uvnitř i venku, nahoře i dole. Střípky rozbitého zrcadla se už jen obtížně skládají. Možná je to obraz našeho světa, který setrvačností ještě běží, ale už nefunguje. Zůstává posunčina, měnící se v nesrozumitelnou pantomimu; bludiště, v němž se ztrácíme všichni, nejen autor.

Člověk se nechává poznat, ale je poznatelný jen po určitou mez, říkal jsem si nad svazkem Stankovič 1940-2020 (Poezie - kritika - společnost) (Revolver Revue 2020, uspořádali a k vydání připravili Lucie Bartoňová, Edita Onuferová, Terezie Pokorná a Michael Špirit). Po Janu Lopatkovi (2017) druhý precizně připravený svazek věnovaný osobnosti z okruhu časopisu Tvář. Tvářistická éra však čítala vlastně jen zlomek Stankovičova života; poté se pohyboval "ve společnosti, která představovala zvláštní průnik undergroundu, disentu a různých hospodských uskupení" (Jiří Daníček). Jeho akční rádius působí impozantně - básník, filmový kritik, autor studie o Josefu Florianovi a monumentální florianovské bibliografie, angažovaný disident, polistopadový šéf Fondu na podporu kinematografie, v neposlední řadě kamarád a společník. Však také sborník prezentuje desítky vzpomínek na Stankoviče, jež ho zabírají z různých úhlů a stran, a zůstává otázkou, kde Stankoviče nalezneme nejvíc. Já bych si vsadil na jeho poezii. O ní pojednal ve vynikající studii a otevíracím textu Robert Krumphanzl. Mimo jiné zde říká: "Verše A. Stankoviče nejsou především reflexemi nad smyslem či jazykem, nýbrž záznamy prožívání jazyka a smyslu." V úvodu Krumphanzl polemizuje se soudy o Stankovičově poezii z počátku devadesátých let, které se dnes jeví jako nepřípadné a málo porozumivé. Je to asi pravda, jenže podotkl bych, že se to zdaleka netýká jen tohoto autora; doba byla zmatená, dezorientovaná, zahlcená množstvím titulů, nových spisovatelů, radikálně jiných a různorodých podnětů atd. - v tom bylo lehké se ztratit. Nutný odstup a čas k usebranému poznání a hodnocení měl teprve přijít. Ve Stankovičově případu to umožnilo i souborné vydání Stankovičovy poezie i ostatního díla v nakladatelství Triáda. Krump...hanzl odmítl formalistní a strukturální přístupy k jeho básnickému dílu a vydal se cestou fenomenologické hermeneutiky, která jej přivedla k závěru vyostřenému a téměř dechberoucímu, jakkoli průzračně samozřejmému: "Cílem čtení básní však není je interpretovat, rozehrávat nekonečné permutace smyslu, nýbrž oživovat schopnost zaměřit se ke zdroji, z něhož se smysl rodí a vyrůstá, k existenci."

Druhým významným rozměrem Stankovičovy aktivity se stala filmová kritika. Vyčítali mu, že filmu nerozumí, ale on mu prostě jen rozuměl jinak. Nebyl navíc kritikem chladně nezúčastněným, nýbrž bojovným, programním, až aktivistickým. Hodlal to dobré prosazovat a tomu špatnému bránit a prožíval vše osobně - šel až tak daleko, že kritické postoje promítal i do osobních vztahů a do toho, jakým způsobem se na druhého zahleděly jeho oči (o tom ve sborníku více jeden režisér, který s tím učinil jistou zkušenost). Tvorba mu byla věcí charakteru, úpadek tvorby tedy odrážel i pokles charakteru.

Nečetl jsem všechny jeho kritiky a některé jím recenzované filmy jsem zase neviděl, takže nemohu soudit o úhrnu jeho textů, ale často jsem se Stankovičem bytostně nesouhlasil. Přišlo mi, že byl příliš ve vleku svých apriorismů a averzí - Věra Chytilová automaticky minus, i kdyby se předvedla jakkoli geniálně, Jan Němec automaticky plus, jakkoli některé jeho polistopadové filmy za mnoho nestojí a těžko se dají hájit. Způsob, jakým misinterpretoval oskarový film Obchod na korze, mě přivedl v úžas - jeho výtky se dají označit za zcela irelevantní, jinak řečeno stojí na vodě (např. takto se to prý na Slovensku historicky "nemohlo stát", hrdinka by nemohla být tak dezorientovaná atd.). Ztělesňoval vehemenci, ve které o něco šlo - ne vždy však svůj názor dokázal obhájit jasně a přesvědčivě, nehledě i k jistým faktickým lapsům, jimž se nevyhnul. Na nedostatky jeho kritické práce ostatně ve svém textu čestně poukazuje i Marek Vajchr. Ale co naplat - postava jeho rázu byla nenahraditelná, protože dokázala vytyčit alternativu k main...streamu a nutila znovu promýšlet zdánlivě nevyvratitelná, ale ve skutečnosti jen pohodlná stanoviska. Stankovič se primárně soustřeďoval nikoli na formální a obsahové aspekty díla, ale na etiku tvorby, což musí být kontroverzní vždy a všude - zůstat u těchto východisek znamená v pravém slova smyslu nosit kůži na trh.

V jednom předeslání své publikace Bohemiana 1988-2019aneb v srdci lehký žal na rtech sprostý smích (Malvern 2019) se Petr Motýl ptá: "[...] neboť co víme o minulosti?" To je dobrá otázka, protože to vypadá, že nám minulost vždy něco zastiňuje, kupříkladu paměť, ať už tím, že je příliš špatná, nebo příliš dobrá. Autor tu věnuje každému roku oddíl, v němž přináší svou podobu různých dějů, událostí a procesů v naší domovině a doprovází je tematicky vybranými citáty na jednu notu - jsou to například filozofické sentence, latinská živá slova, citoslovce, hrabaliana atd. Hned jsem se s ním rád konfrontoval, neboť i já to zažil.

Myslím, že v takovém dílku jistě z principu absentuje bezpočet věcí. Navíc z minulosti asi nejrychleji zapomeneme to, co bylo nejvíce na očích, to nejběžnější a každodenní. Když to někdo vymění, ani si toho nevšimneme a ponoříme se zas do jiné každodennosti. Obvyklé úkony nahradí jiné úkony a staré dobré kulisy nové dobré kulisy.

V roce 1988 se podle Motýla "cigarety ameriky vyvažovaly zlatem" (Jan Šibík v televizi nedávno říkal, že v listopadu 1989 kupoval ameriky "na černém trhu"). Tak prosím pěkně, ameriky se nevyvažovaly zlatem, ale krabička od roku 1982 stála pětadvacet korun a v každé trafice bylo k dispozici víc značek než dnes. V roce 1988 byl devizový příslib "udělován jen hrstce občanů politicky absolutně spolehlivých"; ale právě v tom roce už vyjížděla za hranice i spousta nespolehlivých; vzpomínám si dobře na vyprávění řady známých z té doby. 21. srpna 1988 na Václavském náměstí demonstranti "v očích měli po chvíli slzy, policie zasahovala bolestivě a plynem". Policie byla ve skutečnosti tak překvapená, že nezasahovala vůbec. Plyn přišel na řadu až 28. října toho roku - byl jsem u toho. "Lidí na dříve liduprázdných bohoslužbách (za účast hrozil policejní postih) pozvolna přibývalo." O postihu za účast na mši jsem jakživ neslyšel, ale "účast" narůstala celá osmdesátá léta, často bylo i plno - učitelé marxismu nám tvrdili, že "je to v módě". V roce 1989 "kromě hrstky optimistů nenapravitelných jako Fantomas nevěřil v brzký pád komunismu nikdo". Po lednu 1989 však myslím o brzkém pádu "komunismu" (režim sám si tak neříkal) mohl právě pochybovat jen málokdo soudný.

Pochopil jsem po chvíli četby, že jsem příliš velký hnidopich a Motýl zase příliš střílí od boku. Bez opory dokumentů či deníků se taková knížka ani psát nedá. Ale přesto některé věci a jejich vývoj postihuje velice přesně. Nejprve "tetovaní byli výhradně absolventi kriminálů", posléze "tetovaní byli pouze absolventi kriminálů, chábr flastr, rockeři, hej hej, technaři, tuc tuc tuc, skejťáci, svist svist, a motorkáři, vrm vrm", načež (2009) "Tetovaní byli všichni nad osmnáct a pod třicet, včetně studentů bohosloví a učitelek v mateřských školách a školičkách". Jiná ukázka vydařeně postihuje rok 1990: "Umělci houfně předpokládali, že po pádu totality v jejich rukou nebude trčet jen ucho půllitru, ale že ty ruce uhnětou díla globálního významu a Praha se stane významnějším světovým uměleckým centrem než New York, Paříž, Berlín a Tokio dohromady." Je to pravda. Tuším Igor Chaun ve svých denících zmiňuje záměr natočit film s účastí Roberta Redforda, Dustina Hoffmana, Al Pacina a řady dalších amerických superhvězd - byl velmi překvapen, když jej Vojtěch Jasný upozornil, že honorář by patrně čítal několik miliard a že by to oni herci asi neudělali gratis, jen z okouzlení sametovou revolucí.

Počáteční roky jdou Motýlovi líp, později to začíná trochu drhnout a zábava je to jen místy. V roce 2010 "TAO...ISTŮ bylo v České republice víc než obyvatel a několik milionů TAOISTŮ se do Čech a na Moravu chystalo přistěhovat z Číny"; zde je asi přání otcem myšlenky. V každém případě platí, že "uvolněný duchovní prostor začalo rychle zabírat kulinářství". Po četbě bych řekl, že nemálo se změnilo, leč žulový fundament trvá - Karel Gott, Jágr, chatky, pivo, vepřové, knedlíky. A Češi, smějící se bestie. A dějiny - poprvé jako tragédie, podruhé jako... reality show.

Zbyněk Vybíral vystudoval kromě psychologie literární vědu a koncem osmdesátých let působil nějaký čas jako literární kritik. Pak od reflexe literatury ustoupil a soustředil se na psychologii a psychoterapii. Dokonce se potom léta vyhýbal "odbornému čtení" beletrie, aby si mohl zážitky více vychutnávat. Rozhodl se ale sui generis k literatuře vrátit a přichází s knihou Literární psychologie (Nová beseda 2020).

Někteří psychologové věnovali literatuře jistou pozornost intenzivně - Freud, Jung, Adler, z našich Jiří Růžička v knize Péče o duši v perspektivách psychoterapie. Často však artikulovali expanzivní tendenci si literaturu, potažmo umění vůbec, kolonizovat. Naráželi na ně svoje matrice a přikládali svoje rastry, převáděli je na vlastní schémata, pojmy a pravidla. Umělec vytváří obraz či podobenství, teoretik model. Vybíral konstatuje, že "někdy je beletrie výstižnější než odborná analýza psychologa". To všechno ovšem nelze vztáhnout k psychoterapii - ta se bez specifické řeči neobejde. Psychoterapie se zabývá původním, jedinečným a nepřevoditelným - jakékoli schéma je jí k ničemu, pokud zapomene na živého člověka. Proto také selhává psychoanalýza s veškerou svou předzjednaností, která se už o realitu autentického jedince ani nezajímá. Vzpomínám, že u Dostojevského vykládá Freud hráčskou vášeň hrdiny jako výraz jeho obsesivní masturbace. Podobnou metodou lze snadno všechno lidské konání zařadit do hotového a neoblomného systému, který však z hlediska lidské existence nedává žádný lidsky uchopitelný smysl.

V jakém významu lze hovořit o umělci jako o psychologovi? Umělec vyjadřuje emoce, vztahy a (sebe)prožívání do hloubky, jeho vidění a (sebe)nasvěcování je neobyčejně ostré a velmi diferencované. Tvůrce nechce zobecňovat, vždy nazírá vše jako zcela neopakovatelné a bytostně originální. Směřuje k transcendenci, k přesažení a překonání myslitelného až do sfér, kde přestávají stačit slova a nastupuje mlčení nikoli jako rezignace, ale jako plnohodnotný akt.

O tom všem autor ví a pokouší se přiblížit oblasti vnímání a chování optikou literátů zejména tam, kde podle něj psychologové s literáty prohrávají. Odmítá kruté teze kolegů typu "malý tyran", názor, že přílišná rodičovská láska děti poškozuje, podivný náhled, že nostalgie plodí masochismus atd. Zaměřuje se na komunikační subtilnosti, s nimiž jeho obor neumí zacházet (a měl by); pojednává třeba o podobách pláče, poetice jmen, něze, o rozdílech mezi mluvením a psaním, o příběhovosti lidských rysů, o potížích s vyslovováním, o rozpolcenosti. Ukázky z krásné literatury volí promyšleně, ne náhodou dominují mistři psychologizace jako Marcel Proust či Franz Kafka.

Přece jen bych upozornil na skutečnost, že ne všechna psychologie je k umění nevšímavá. Humanistická psychologie má tendenci přistupovat k člověku jinak než jen pod zorným úhlem výkonu, flexibility a adaptability. A úplnou výjimku tvoří daseinsanalýza - před lety se psychiatr Vacek v jedné knize okázale vysmíval jejímu jazyku, který prý spíše připomíná poezii. A o to právě jde, neboť podle daseinsanalýzy "básnicky bydlí člověk" a ani terapeut a psycholog nemůže opomenout pracovat s řečí, se zdrojem naší senzibility, v níž slova jsou hodna nejvyšší úcty.

Pole pro zkoumání analogií a paralel psychologie a psychoterapie a literatury nemá takřka hranic. Napadá mě třeba oblast korespondence, autobiografií, pamětí a vzpomínek, výsostně pak deníků - zde všude lze nalézt tolik pozoruhodného a inspirativního, že by to zabralo léta zkoumání. A Zbyněk Vybíral vyšel správným směrem.