GLOSY HISTORICKé MARTINA NODLA LXXVII • Souvislosti 1/2021


O údobích „post“, „rehabilitaci Marxe“, Rychlíkově Československu v období socialismu a dvou knihách-rozhovorech se slovenskými historiky


"Rehabilitovat Marxe!" a Česko...slovensko v období socialismu 1945-1989

Československo v období socialismu versus poststalinská modernita. V obou termínech se průzračně projevují dnešní úskalí psaní o období let 1948-1989 (či spíše 1945-1989) v československých dějinách, respektive v českých dějinách, protože naše historická reflexe slovenských dějů zůstává na elementární rovině a mnohdy má charakter nepochopení či přehlížení svébytnosti a jinakosti slovenského vývoje. Veskrze módním trendem se dnes stalo označování určitého údobí jako "post": poststalinismus, postsocialismus. Zdůraznění onoho "post" tkví v apriorní představě (nikoli v analýze reality), že v nové epoše výrazně přetrvává cosi z doby předešlé. Je to tedy důraz na kontinuitu, ve své podstatě přínosný. Na druhé straně však zdůrazňování onoho "post" po mém soudu až příliš potlačuje prvky diskontinuitní, jež jsou pro léta po roce 1968 či po roce 1989 neoddiskutovatelné. Na užívání pojmů "post" mi přijdou problematické dvě věci. Především, jak je již patrné, ono nedostatečné zdůraznění nejednoznačnosti každé epochy, tedy nemožnosti přisoudit jí jasně dané označení, protože jevy kontinuitní i diskontinuitní se mezi sebou vždy prolínají, což výrazně platí i pro léta po roce 1945 a po roce 1948. Viděno optikou post-socialismu bychom daná léta mohli snadno označovat jako post-kapitalismus či post-(ne)demokratismus. Nic nového bychom tím ale neřekli.

Knihy "Rehabilitovat Marxe!" Československá stranická inteligence a myšlení poststalinské modernity (NLN 2020) a Československo v období socialismu 1945-1989 (Vyšehrad 2020) v tomto ohledu reprezentují dva antipody uvažování. Na jedné straně, v knize Jana Mervarta a Jiřího Růžičky, až úzkostlivé lpění na pojmu poststalinský, který fakticky vztahují na léta po Stalinově smrti až do roku 1968. Na léta, v nichž dle jejich soudu prostřednictvím kritické analýzy současnosti stranická inteligence směřovala k naplňování socialistické budoucnosti, tedy k hledání východisek, jež by budování socialismu nasměrovaly novým směrem. A na straně druhé můžeme v případě knihy Jana Rychlíka mluvit o vědomém potlačení teoretické a terminologické reflexe a o elastickém užívání pojmů socialismus (socialistický) a komunismus (komunistický) pro dlouhé období čtyř desetiletí.

Porovnávat obě knihy je samozřejmě ošemetné. Rychlíkova kniha je fakticky popularizačním textem, který se deklaruje jako univerzitní přednášky a v němž autor, bez předchozích analytických výzkumů, předkládá syntetický text, jehož cílem není nastolovat problémy, nýbrž vyprávět kontinuální příběh, provázený jistými zlomy, opakovatelný při jakékoli vysokoškolské či maturitní zkoušce. Nic proti tomu. Stejně koncipované "učebnice" u nás k dispozici fakticky nemáme (jiná věc je, že půdorys vysokoškolských učebnic se v humanitních vědách již dávno rozpadl a byl nahrazen vyhraněně konceptualizovanými texty) a pro "školu a dům" je Rychlíkova kniha přijatelná a snadno čitelná. Ostatně mnohdy žurnalistický jazyk typu "neslavný konec druhé republiky je dostatečně znám" či "reformní hnutí zanechalo trvalou stopu" jasně ukazuje, že autor tenduje k přímočaré uchopitelnosti. Na celé knize si zaslouží největší pozornost skutečnost, jak se její autor myšlenkově shoduje s názory bývalého českého premiéra Petra Pitharta, jehož poradcem na počátku devadesátých let byl. Pokud si ve stejný okamžik přečteme Československo v období socialismu a zároveň si poslechneme Osudy Petra Pitharta, připravené pro stanici Vltava, protnutí uvažování politika a historika nad moderními českými dějinami nás až zarazí. Tedy s jedinou výjimkou. Oba se totiž zásadně liší pouze v důrazu na pojmy, jež pro Pitharta přece jen představují úhelný kámen společenské reflexe. Ať už však s pojmy zacházejí odlišně, přece jen oběma jde primárně o to samé: o příběh v politických konturách.

Naopak v Mervartově a Růžičkově knize příběh záměrně absentuje, což jejich knihu ve srovnání s Rychlíkem činí čtenářsky mnohem méně přístupnou. Ústředním tématem jejich psaní rovněž není politika redukovaná do politicky okleštěných aktivit státostrany, nýbrž dějiny idejí v jejich dynamizované a modernizované podobě. Stručně řečeno, v Rychlíkově knize jsou "zlatá léta" šedesátá pojímána bez vztahu k období předešlému, kdežto v knize Mervartově a Růžičkově je na ně nahlíženo jako na pokus o rehabilitaci Marxe, tedy jako na revizi dosavadního traktování filozofických, sociologických, ale i historizujících reflexí společnosti. Lidé jako Karel Kosík, Robert Kalivoda, Ivan Sviták, Josef Cibulka či Radovan Richta se v Rychlíkově knize až na výjimky nemihnou, a pro jeho nazírání dějin jsou tedy zcela nevýznamní, kdežto u Mervarta a Růžičky tvoří osu uvažování nad změnou marxistického intelektuálního myšlení zlatých šedesátých let. Zároveň si je ale třeba uvědomit, že jen a pouze marxistického myšlení, protože Mervart a Růžička se varují přenášet své analýzy mimo úzce vymezený prostor stranické inteligence. Z toho však zároveň plyne jisté omezení. Zlom v marxistickém myšlení totiž nahlížejí přece jen až příliš izolovaně, bez vztahu k jiným myšlenkovým proudům, které v šedesátých letech rezonovaly v českém (československém) intelektuálním prostředí, a jen se základním srovnáním s marxistickým revizionismem, živým v Polsku a ve východním Německu. Zjednodušeně řečeno, diskurzivní analýza pojmů a kategorií jako "dialektika", "budování", "ortodoxie", "zákonitost", "praxe", "výrobní síly", respektive "lidovost", "pokrokovost", "kolektivita", "revolučnost", "jednota dějin" apod. v jejich vidění jasně dominuje nad komparací. V praxi Mervartův a Růžičkův přístup představuje hutný popis myšlenkových procesů a konstruktů, jež jejich autoři ve vztahu k hlásaným tezím první poloviny padesátých let hodnotí jako reformistické (což ale mnozí kritici z nemarxistického světa nevnímali). Rovinu hutného popisu však Mervart s Růžičkou překračují jen výjimečně. Ve srovnání s Rychlíkem tak vůči kontinuálnímu příběhu staví statickou diskurzivní analýzu post-stalinského myšlenkového světa, dynamizovanou pouze srovnáním s domácím diskurzem stalinským a čistě v mezích myšlenkového horizontu stranické inteligence. Příběh a hutný popis však v těchto případech tvoří mimoběžné roviny, což nakonec, byť zcela nechtěně, odráží podobu soudobé, roztříštěné, jindy naopak černobílé debaty o dějinách českého komunismu.

Dva knižní rozhovory se slovenskými historiky

Reflexe vlastní minulosti ve slovenském dějepisném prostředí zaostává za reflexí českou. A neplatí to pouze pro léta 1945-1989. Ve srovnání s českou historiografií se dějiny dějepisectví na Slovensku jako svébytný obor téměř nepěstují. Jestliže během posledních třiceti let u nás bylo publikováno hned několik monografií na dané téma, s převahou textů biografické povahy, pak na Slovensku vyšla kniha jediná: Najpolitickejšia veda. Slovenská historiografia v rokoch 1948-1968 z pera Adama Hudka. I ta se ale koncentruje převážně na rozvoj a proměny institucionální podoby slovenské historiografie. Pro české historiky přitom slovenské dějepisectví stále stojí více než na okraji zájmu. Mnohem více toho víme o vývoji historiografie německé, francouzské, anglosaské či polské, a Slovensko - jako by ani nebylo.

Proto je jistým překvapením, že záhy po sobě byly vydány dva rozhovory se slovenskými historiky moderních dějin: s Dušanem Kováčem (Na ceste k poznaniu, Hadart 2020) a Ivanem Kamencem (Rozhovor s dejinami, Hadart 2019). Pro tyto rozhovory, jež vedl slovenský historik Miroslav Michela, je příznačné, že jak Kováč, tak Kamenec zůstali během normalizace v oficiálních strukturách, tedy v Historickém ústavu Slovenské akademie věd (téměř nikdo již dnes nevnímá, že ve federalizovaném Československu vedle Slovenské akademie věd neexistovala Česká akademie věd, tedy podobně, jako tomu bylo ve vztahu KSČ a KSS). Jejich pozice tak do značné míry odráží situaci slovenského dějepisectví (moderních dějin) za normalizace, jež bylo z hlediska personálního postiženo mnohem méně než dějepisectví české.

Výpovědní hodnota rozhovoru je vždy velmi závislá na zpovídajícím. Problém obou rozhovorů tkví ve skutečnosti, že jsou vedeny v přátelské, nepolemické rovině. Michela nechává oba historiky mluvit, neklade jim otázky na dřeň problému a jen výjimečně se pouští do témat metodologické a teoretické roviny. Je to jistě škoda, i když ani Kamence, ani Kováče metodologie, potýkání se s marxismem, hledání teoretických inspirací v západním dějepisectví, jak je vidno na jejich odborných textech, v podstatě příliš nezajímá. Michela tak fakticky vychází vstříc vidění světa a pojímání dějepisectví obou historiků, které zpovídá. Jaksi na okraj debaty Michela v tomto ohledu pouze klade Dušanu Kováčovi otázku, zda se podařilo po roce 1989 odstranit zaostání slovenské historiografie (pravdou však je, že ani jeden z rozhovorů příliš nereflektuje, že by před rokem 1989 slovenské dějepisectví za západní Evropou vskutku zaostávalo). A Kováč odpovídá, že ano, že podařilo! Podíváme-li se na soudobou slovenskou historickou produkci, je takováto odpověď poněkud překvapivá. Kováč ono dohnání západního dějepisectví vnímá prizmatem začlenění se slovenských historiků do mezinárodních struktur, popřípadě do mezinárodních projektů, respektive prizmatem činnosti bilaterálních komisí. Z tohoto striktně formálního hlediska k začlenění jistě došlo. Pokud si však položíme otázku jinak, tedy pokud jdeme po tématech a po teoretických přístupech ke konkrétním historickým problémům, je na tom slovenské dějepisectví po mém soudu stále o něco hůře než dějepisectví české, a to i přesto, že česká historiografie za západní historiografií nadále a logicky pokulhává. Jednoduše řečeno, v obou rozhovorech mi prostě chybí kritičtější náhled.

Mnoho místa je tu věnováno osobnímu životu, především před rokem 1989. Naopak úvahy o slovenském dějepisectví, s tendencí k obecnějším otázkám, se překvapivě vztahují více do doby po roce 1989 (výrazněji u Dušana Kováče). Stručnost, s níž se oba historici vyjadřují ke svému univerzitnímu studiu a k počátkům činnosti v akademickém prostředí, tak, samozřejmě mimoděk, odráží reálnou situaci slovenské historiografie šedesátých a sedmdesátých let, ponořené do vlastních témat a vlastních problémů, spojených s obtížným hledáním samotného tématu studia, tedy dějin Slovenska, respektive s tázáním se po vlastní identitě. Charakteristická je v tomto ohledu úplná absence dialogu s maďarským dějepisectvím, stejně jako skutečnost, že Michela takto laděné otázky vůbec nepokládá. V jistém ohledu by možná mohla být situace jiná v případě, že by zpovídal historiky věnující se jiným než moderním dějinám, i když ani zde bych nebyl příliš optimistický.

Jestliže reflexe slovenského dějepisectví v období normalizace v obou rozhovorech ulpívá spíše na povrchu (můj pocit je takový, že ani Kováč, ani Kamenec prostě necítí potřebu se nad ním hlouběji zamýšlet), to samé platí i pro dobu po roce 1989. Mám zde na mysli především dobu mečiarismu, jež je z hlediska politiky paměti, v níž historiografie hraje podstatnou roli, ve slovenských polistopadových dějinách nejtřaskavějším obdobím. Dušan Kováč k tomu přináší některé drobné postřehy, avšak systematické zamyšlení se nad politizací vědy na Slovensku v době vlády Vladimíra Mečiara mi zde chybí. Jednu rovinu však přece jen rozhovor s Dušanem Kováčem odráží. Zcela odlišnou situaci po roce 1989 ve srovnání s prostředím českým. Jestliže v Česku se historici, kteří se vrátili z emigrace, respektive kteří zůstali v zahraničí, ale začali se v českém historickém prostředí angažovat, až na výjimky nepokoušeli vnucovat odborné veřejnosti své veskrze ideologické pojetí minulosti, tak na Slovensku tomu bylo obráceně. Kamenem úrazu samozřejmě byl - a dodnes je - výklad vzniku Československa, slovensko-českého soužití v období první republiky a především Slovenského státu a osoby kněze-prezidenta Jozefa Tisa. Razantní prosazování názorů, které hlásali například František Vnuk a Milan Ďurica, zablokovalo jakoukoli debatu, v níž proti sobě stáli "extrémisté" s historiky, kteří byli dehonestováni jako "přisluhovači minulého režimu". Ideologické rozpory narůstaly, hroty se spíše ostřily, než obrušovaly. Novou dimenzi do mimoběžných debat pak přinesl mýtus o "Starých Slovácích", jež politiku paměti ponořil hluboko do středověku a nadal jí nový, zcela ahistorický rozměr. Bohužel i toto téma z rozhovorů vypadlo. Specifičnost slovenského dějepisectví, nuceného hledat svou vlastní cestu mezi národním, teritoriálně-státním a univerzálním, tak po mém soudu z obou rozhovorů prosvítá jen matným světlem. Na druhé straně však oba rozhovory, byť nechtěně a jaksi ve druhém plánu, odrážejí reálné problémy slovenského dějepisectví, o němž toho, bohužel i po těchto rozhovorech, stále víme jen velmi málo.


>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku
>Přímý odkaz na článek: http://www.souvislosti.cz/clanek.php?id=2679