Olga Hostovská

Karel Michal - pokus o životopis spisovatele

Na rozdíl od mnoha spisovatelů, kteří své soukromí vystavují přímo na odiv a nad jejichž knihami má čtenář občas dojem, že se dali na psaní, aby ušetřili za psychiatra, spisovatel Karel Michal byl člověk velice uzavřený, který odděloval své soukromí, reprezentované občanským jménem Pavel Buksa, od své existence literární, pro niž náhodně zvolil jméno z telefonního seznamu.

Narodil se 28. 12. 1932 v Praze v lékařské rodině. Oba jeho rodiče byli lékaři, a snad dokonce spolužáci, ale zatímco tatínek - podle spisovatelových slov - byl "hodnej tlustej pan doktor", maminka, energická emancipovaná dcera ze zámožné rodiny, si svůj sňatek s chudším kolegou nedosti reprezentativního původu prosadila prakticky proti vůli rodičů. Ačkoli Pavel byl její jediné dítě, nesentimentální matka dala přednost svému povolání a dítě svěřila do péče chůvy. Byl to chlapec nadaný a zvídavý, který se naučil číst ještě v předškolním věku, a protože matka soudila, že dítě má být vychováváno hodnotnou literaturou, první kniha, kterou samostatně přečetl, byly Andersenovy pohádky. (Dalo by se říci, že bubáci byli součástí jeho života od nejútlejšího dětství.)

Otec Pavlovi zemřel, když mu bylo něco přes dvanáct let, a tato ztráta zřejmě značně ovlivnila jeho dospívání. Vyrostl z něho vzorně vychovaný mladý gentleman, který svým rezervovaným chováním a péčí o zevnějšek příliš nezapadal do rozjásaných časů prvých let budování socialismu. V roce 1951, kdy vítězná Komunistická strana Československa upevňovala své pozice a účtovala se "zrádci a záškodníky" ve svých řadách, maturoval právě Pavel Buksa na klasickém gymnáziu, ale se svým "buržoazním původem" a nesvazáckým chováním neměl podle tehdejších měřítek co pohledávat na vysoké škole.

Vyučil se tedy zámečníkem, a jak tehdy bylo zvykem, nastoupil na tzv. stavbu mládeže při budování Nové huti Klementa Gottwalda v Ostravě. Zde si málem vysloužil řád práce, ale podařilo se mu vyměnit tuto poctu za doporučení k vysokoškolskému studiu. Ovšem obor orientalistika-historie, který by si byl přál studovat, nebyl pro budování socialismu dostatečně potřebný, a musel se tedy smířit s tím, že mu bylo umožněno studovat medicínu. Vydržel tam jen několik semestrů.

Před nástupem na vojenskou službu pracoval nějaký čas v jízdárně, kde se poznal také se svou první ženou Jarmilou Karenovou, s níž se pak po desetileté známosti oženil. (Rozvedli se asi po dvou letech, zřejmě na přání manželky, protože podle Emila Charouse, jejího následujícího muže, soužití s úspěšným spisovatelem bylo pro ni zřejmě značně náročné.) Práce u koní Buksu těšila natolik, že byl ochoten stát se poddůstojníkem z povolání, jen když zůstane u koní. Všechno dopadlo trochu jinak a Pavel Buksa se octl v nepravou chvíli na nepravém místě: na podzim roku 1956 sloužil u posádky vnitřní stráže v bratislavské čtvrti Petržalka na pravém břehu Dunaje, kousek od maďarských i rakouských hranic.

Podle závěrů ze zasedání ÚV KSČ "v druhé polovině roku 1956, kdy došlo - v důsledku [...] pokusu o kontrarevoluční převrat v Maďarsku - k vážnému zostření mezinárodního napětí, se jednota strany a lidu upevnila. Postoje pracujících na závodech, úřadech a na venkově přesvědčivě dokazovaly, že lid ČSR ve své rozhodující většině stojí pevně na pozicích socialistického zřízení." Čtyřiadvacetiletý poddůstojník Pavel Buksa měl ovšem smůlu, že zřejmě narazil na tu zanedbatelnou menšinu, protože v inkriminované době, poté, co jeho nadřízení uprchli, velel obraně svěřeného objektu, který obklíčila horda opilých cikánů ve snaze zmocnit se zbraní. Svoji armádní kariéru potom Buksa zakončil "fyzickým" útokem na svého nadřízeného, kterého při vzájemné výměně názorů popadl a strčil pod sprchu. Tentokrát měl štěstí. Laskavý a chápavý prokurátor ho zachránil před dlouholetým trestem tím, že ho vyhodil z armády.

Pavel Buksa se smířil s osudem a postupně vystřídal několik povolání, jaká se nabízela člověku s jeho kádrovým profilem: figurant (tj. pomocník při zeměměřičských pracích), zednický přidavač, dlaždič, správce přístavu nákladních lodí v pražské Libni.

Někdy koncem padesátých let Buksova matka jakožto spiritus agens pomohla náhodě, která z nekvalifikovaného dělníka Pavla Buksy udělala spisovatele Karla Michala. Redaktor nakladatelství Naše vojsko Emil Charous si léčil chrup u doktorky Buksové, matky budoucího spisovatele, a ta svému pacientovi vyprávěla o neutěšené situaci svého nadaného syna, který ve volných chvílích dokonce píše. Pacientovi nezbylo než nabídnout pomoc. První próza, kterou obdržel, měla ovšem k realismu, nejen socialistickému, značně daleko. A redaktor vzkázal autorovi, ať si laskavě vybere téma ze současného života. A tak uražený autor dodal povídku-pohádku o dlaždiči a jeho čarodějném kuřeti. Pohádka se líbila všem v redakci, ale v armádním vydavatelství pro ni nebylo uplatnění. Právě v té době odtud někteří redaktoři odcházeli do nově založeného měsíčníku pro soudobou literaturu Plamen, který od září 1959 nahradil zrušený Květen, a povídku vzali s sebou. Šéfredaktorem Plamene se stal manžel Charousovy kolegyně Magdy Hájkové literární kritik Jiří Hájek. Povídka Plivník dlaždiče Housky vyšla ve třetím čísle Plamene pod autorským pseudonymem Karel Michal. Její autor byl přizván k externí spolupráci s časopisem, pro nějž vypracovával interní posudky na nevyžádaná literární díla, zvláště na poezii, a na jehož stránkách postupně otiskoval další humoristické povídky. Stal se rovněž externím spolupracovníkem nakladatelství Naše vojsko, a protože ani zde nechtěli přijít o nadaného autora, redakce mu vymohla roční stipendium na rozsáhlejší knižní dílo, které by svým zaměřením odpovídalo edičnímu profilu nakladatelství. Autor se rozhodl napsat detektivku. Další nabídka přišla ze svazového nakladatelství Československý spisovatel - v edici HUSA (tj. humor a satira) se rozhodli vydat soubor sedmi Michalových humoristických povídek.

Hned v následujícím roce 1960 šéfredaktor Plamene Hájek zorganizoval pro mladé spolupracovníky svého časopisu tříměsíční brigádu, která jim měla pomoci lépe poznat svou vlast a sblížit se s dělnickou třídou. Reportáže ze svých cest potom měli uveřejňovat v Plameni. Jednu z dvojic mladých reportérů tvořil Karel Michal s překladatelem a literárním kritikem Dušanem Karpatským. Měsíc strávili na Ostravsku, navštívili Šumperk, Klatovy, Strakonice i slovenskou Oravu a své reportáže signovali značkou - obrázkem černého a bílého šachového koně. Kromě toho stačil Michal v roce 1960 uveřejnit v desátém čísle Plamene ještě pozoruhodný vlastní příspěvek - tentokrát z oboru literární vědy. V článku nazvaném Pohled z přízemí se pokusil definovat - aniž někoho konkrétně jmenoval -, co to je špatná a co dobrá humoristická tvorba. Vysvětloval v něm kritikům a potažmo nadřízeným orgánům, že úkolem humoristické literatury nemůže být jen zesměšňovat "imperialistické štváče" a tepat komunální nedostatky, a současně připomínal spisovatelům, že Karel Havlíček i jiní slavní satirikové minulosti nepochybně riskovali, když si dovolili kritizovat stávající poměry, a že tedy být dobrým spisovatelem-humoristou znamená riskovat.

V roce 1961 - v rozmezí několika měsíců - vyšly obě Michalovy knížky: detektivka Krok stranou v nakladatelství Naše vojsko a soubor sedmi humoristických povídek pod titulem Bubáci pro všední den v nakladatelství Československý spisovatel, a Michal se stal rázem ze spisovatelského eléva renomovaným autorem.

Jeho povídky vzbudily okamžitě zájem filmařů a Michal měl příležitost vyzkoušet si také povolání scenáristy. Podle jeho vlastního scénáře byl natočen televizní loutkový film Plivník dlaždiče Housky (1962) a podílel se jako spoluautor na scénáři filmu Bílá paní (1965), který natočil režisér Podskalský podle bubácké povídky Jak Pupenec k štěstí přišel. Film měl výborné obsazení, ale cenzura vystřihla závěrečnou scénu, v níž Bílá paní kráčí Prahou. To už Michal pracoval jako dramaturg Československého státního filmu.

S další knížkou si několik let počkal. Tentokrát to byl historický román a už to zdaleka nebyla jen legrace. Kniha se jmenovala Čest a sláva a v roce 1965 ji vydalo nakladatelství Naše vojsko. Redaktorem knihy byl - nyní už spisovatelův přítel - Emil Charous, kterému je také kniha připsána. Nebyla to jen pouhá zdvořilost.

Poslední knihou, kterou Michal vydal v šedesátých letech, byla Gypsová dáma, která vyšla v roce 1967. Kromě reedice starších titulů (Bubáci pro všední den a Čest a sláva) obsahovala také zdánlivě detektivní prózu, podle níž nesl titul jméno a kterou na začátku téhož roku otiskl časopis Plamen. V témže roce se stal Michal externím redaktorem týdeníku Literární noviny. (Jak vzpomíná ve svých pamětech Literárky, můj osud tehdejší šéfredaktor Milan Jungmann, nebyl by u nadřízených úřadů prosadil přijetí Michala za regulérního redaktora. Nebyl kádrově přijatelný.)

Po Gypsové dámě, jejíž děj je zasazen do meziválečného období první republiky, se už Michal věnoval soustavně tematice, která mu přece jen byla nejbližší - historii. Z plánované knihy stačil do srpna 1968 napsat dvě prózy: Elegie a Rapsodie. (Obě byly uveřejněny časopisecky, Elegie snad v Literárkách, Rapsodie v Plameni v červnu 1968.)

Mám-li psát o Michalově odchodu do exilu, nemohu nebýt osobní, protože o tom leccos vím, jak se říká, z první ruky.

Když jsem se v září 1968 vrátila z nedobrovolně prodloužené rodinné dovolené v Itálii, vydala jsem se s jakýmsi vzkazem (snad od Ripellina nebo od čerstvého emigranta Arnošta Lustiga, s nímž jsem se setkala v Římě) do Svazu československých spisovatelů. Sídlo Svazu na Národní třídě bylo dosud obsazené sovětskou armádou, ale SČS - jak mi kdosi sdělil - úřadoval na Smíchově v někdejší redakci časopisu Tvář v Stroupežnického ulici.

Před redakcí jsem potkala svoji kolegyni ze studií a kamarádku Violu Fischerovou, o níž jsem věděla, že začátkem roku, jakožto redaktorka literární redakce Československého rozhlasu, navštívila služebně Michala doma na Zbraslavi a už tam u něho zůstala. Teď mi Viola oznámila, že se s Pavlem chystají do exilu. Jeho matka prý prohlásila, že tady je všemu konec, a že tedy Pavel musí ven, aby někde začal nový život, ale protože by sám neodjel, musí Viola s ním.

Ještě před odjezdem se Pavel zastavil u nás doma, protože potřeboval peníze na cestu a československá koruna byla tehdy nekompatibilní. Devizové příděly, které bylo možno získat v Československé státní bance, byly nepatrné. Můj muž tehdy pracoval v Praze jako delegát jedné francouzské obchodní společnosti, dostával plat v cizí měně, a mohl tedy Pavlovi vypomoci.

Ta doba těsně po srpnu 1968 byla velice zvláštní: po ulicích ještě jezdily sovětské obrněné transportéry, ale nikdo si jich nevšímal a předsrpnový život pořád ještě pokračoval. Lidé pořád ještě psali a říkali, co si mysleli, dosud nebyla obnovena cenzura, a jednota národa, jak ji projevil v prvých dnech okupace, se zdála nezlomná.

Pamatuji se, že jsem se tehdy Pavla zeptala, není-li jeho rozhodnutí emigrovat ukvapené: rázoval sem a tam, jako medvěd v kleci, po našem miniaturním družstevním obývacím pokoji a přitom mi poskytl přednášku na téma "vývoj československé politické situace po srpnu 1968". Byla to truchlivá vize a já jsem mu tehdy nevěřila. O několik měsíců později jsem měla možnost si přečíst podobnou předpověď z pera Václava Havla v jeho polemice s Milanem Kunderou o "Českém údělu". Je pozoruhodné, že většinou jen lidé, jimž komunistický režim nejvíc ublížil, byli s to vidět situaci naprosto reálně, kdežto většina národa pořád ještě věřila té krásné vizi "socialismu s lidskou tváří".

Pro spisovatele Karla Michala nebyl exil ideálním řešením. Podle Charouse to byl vysloveně omyl. Domnívá se rovněž, že vzhledem ke svým známostem v oblasti filmu by se byl Buksa tady uživil i jako disident. Že i Pavel měl později zřejmě pochybnosti o svém rozhodnutí, dokládá Charous tím, že své bývalé ženě mnohokrát telefonoval, až mu její strýček, u něhož bydlela, řekl: "Pane Bukso, nechte Jarmilu na pokoji, už to není vaše žena." Od něho se také Pavel dozvěděl, že si Jarmila bude brát Charouse.

Do švýcarského exilu odvážel Karla Michala a Violu Fischerovou autem básník Jiří Pištora, který prošel v mládí podobnou zkušeností jako Michal. Na rozdíl od Michala se ale Pištora vrátil do Prahy. Stačil se ještě stát "českým národním hrdinou", když v časopise pro děti Mateřídouška uveřejnil kratičkou básničku o loupežnících (Lapkové), která byla interpretována - bohužel nejen čtenářskou veřejností - jako průhledná narážka na okupační vojska. Pištora těžce nesl zhoršující se politickou situaci a návrat policejních metod z padesátých let a v září 1970 spáchal sebevraždu.

Ze spisovatele Karla Michala se v exilu stal opět občan Pavel Buksa. Na rozdíl od svých krajanů, kteří díky věhlasu "Pražského jara" měli všechny dveře otevřené a celkem snadno se dostávali do postavení, o jakém se předešlým emigračním vlnám ani nesnilo, odmítl se Buksa chlubit svými dřívějšími úspěchy a požadovat pro sebe nějaké výhody a přijal místo noční stráže bezpečnostní agentury, která zaměstnávala většinou italské emigranty. Za nějaký čas postoupil na společenském žebříčku a stal se profesorem na soukromém gymnáziu, kde učil latinu a řečtinu. Nevyužil ani nabízející se příležitosti, když v roce 1969 na filmovém festivalu v Benátkách získal film Hynka Bočana Čest a sláva, natočený podle Michalova scénáře, cenu za nejlepší zahraniční film. Na zprávu ale zareagoval ředitel školy, potěšený, že má v ústavu spisovatele historických románů, a kromě klasických jazyků svěřil svému profesorovi i výuku dějepisu. Kromě toho pracoval Michal jako lektor a externí redaktor exilového nakladatelství Index.

Na psaní příliš času nezbývalo. Své dvě předchozí historické prózy doplnil Michal ještě o dva další texty: Tragédie vznikla v roce 1971 na Elbě, kam si spisovatel jezdil pravidelně odpočinout od "těch zahradních trpaslíků", jak přezdíval Švýcarům, a v Basileji, v roce 1972, dokončil kratičkou prózu Přemilí sousedé, jež vyšla téhož roku v německém překladu ve sborníku Das kalte Paradies v nakladatelství Huber ve Frauenfeldu. Česky celý soubor vydalo exilové nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem v roce 1977 pod titulem Rodný kraj.

Televizní hra My, občané mélští, napsaná na objednávku švýcarské televize, nebyla realizována, protože autor odmítl přistoupit na cenzurní zásahy.

Na podzim roku 1977 se Michal zúčastnil mezinárodního symposia na téma Dissidenza e letteratura, které se konalo v Benátkách v rámci Biennale. Jeho příspěvek Možnost volit byl otištěn v Listech č. 5 v roce 1978.

Závěrečná léta jeho života by se dala nazvat spíše živořením, i když nadále plnil svědomitě všechny své povinnosti. Těžké deprese, kterými trpěl, řešil nakonec sebevraždou, kterou spáchal 30. června 1984 poté, co na konci školního roku rozdal svým žákům vysvědčení.

Olga Hostovská (1936), literární historička, překladatelka, editorka.