"Řekněte mi, prosím vás, co jsou moje děti?"

(S Margitou Babošovou, maminkou Petra Morvaye, o slovensko-maďarsko-německo-českém středoevropanství)

Jaká je vaše nejranější vzpomínka?

Moje první vzpomínka je z Budapešti. Tatínek tam měl sestru. Pracovala jako služebná. Pamatuju si, že bydlela v patře a já jsem se dívala přes zábradlí dolů, kde hořel obrovský oheň. Rodičů jsem se pak později mnohokrát vyptávala, co to bylo za oheň, a nikdo mi to nedokázal vysvětlit. Byly mi tehdy dva roky. Když jsem už jako dospělá v šedesátých letech byla na podnikovém zájezdě v Budapešti, šla jsem tetu navštívit a pořádně jsem si to tam prohlédla. V přízemí bylo pekařství.

To bylo léto 1941. To jste tedy jeli do hlavního města?

Hranice byla tady kousek. Sousední vesnice Pusté Uuany byla slovenská, Veuké Uuany byla zase už vesnice maďarská. Hranice vedla mezi těmi dvěma vesnicemi. Manžel maminčiny kamarádky, co jsme k nim chodili, tam tehdy pracoval v cukrovaru. Povídal, že když si tenkrát potřebovali vypůjčit zemědělskou techniku, tehdy byly potřeba k orbě vždy dva lokomobily, nechali stroj v noci stát na hranici a z druhé strany si pro něj přijeli. A naopak. Takhle si navzájem vypomáhali. Pamatuju si ještě na hraniční kámen. Nedávno ho odvezli.

Tatínek Babos se jmenoval Alexander?

To je úředně slovensky, ale maďarsky byl Sándor. Tatínek mluvil jen maďarsky. Narodil se roku 1889, bojoval v první světové válce. Tam měl potíže, protože důstojníci mluvili německy, a on uměl jenom maďarsky.

Oba rodiče pocházeli z Dióseku?

Maminka, Anna Schäfferová, narozená roku 1900, byla z Dióseku, byla německé národnosti z kolonizace na konci 18. století. Sloužila v Kráuové nad Váhom a tam se s tatínkem seznámili. Já jsem se narodila roku 1939 v Dióseku. Podle vyprávění mé maminky se Němci a Maďaři dobře snášeli, jen mezi mládenci byly rvačky. Němci a Maďaři žili na opačných koncích města. Pak se ale na německém konci postavilo železniční nádraží a na maďarském konci cukrovar. Obě části se proto musely domluvit, jinak by to nešlo. My jsme bydleli na německém konci, kousek od nádraží. Doma se ale mluvilo maďarsky, kvůli tatínkovi. V Dióseku byla za války německá školka. Jednou mě tam vzali, ale nelíbilo se mi tam, maminka mě tam tedy nedávala. Strávila jsem tam všeho všudy asi dvacet minut. Našli se ale Němci, kteří mamince vyhrožovali, že mě do německé školky nechce dávat. Byla jsem jedináček, naši mě měli rádi doma. Po válce se rodiče báli, abych něco nevykřikovala německy, německy jsem se tedy moc nenaučila. Maminka mě naučila Zdrávas, ale dnes už si to nepamatuju, a Kolo kolo mlýnský, Ringe ringe rája, nebo tak nějak to bylo. Po válce tu zůstali jen ti starší, v sousední ulici žilo pár tet, co byly Švábky, tak si mezi sebou říkaly. Když se s maminkou potkaly, mluvily spolu takovým zvláštním nářečím. Neříkaly třeba Guten Tag, ale "kuntók".

Do jaké jste chodila školy?

Do školy jsem šla v září 1946, to už byli Němci vystěhovaní. To bylo ještě za Beneše. Němce vystěhovali do Německa, Maďary do Maďarska nebo do Sudet a sem naopak přišli Slováci z Maďarska, z Pitvaroše. Ve škole to bylo velmi těžké, bála jsem se přihlásit, že se mi budou smát. Pamatuju si, že se učitelka jednou třeba ptala, jak se řekne množné číslo od slova ruka. Všichni se hlásili, říkali ruky, a já jsem řekla ručičky. A ostatní se mi smáli. Roku 1948 se město přejmenovalo na Sládkovičovo. Na národním výboru tehdy byli jen Slováci. Ani nevím, jak na to jméno přišli. Sládkovič k tomuhle místu neměl vůbec žádný vztah, nikdy tady nebyl.

Měla jste slovenské kamarádky?

To byli hlavně Slováci z Pitvaroše. Mluvili tak zvláštně, trochu slovensky, trochu maďarsky. Ze začátku byly všelijaké hádky, ale už je to dobré. Už se vzájemně poženili a povdávali. Skamarádili jsme se a dnes se přátelíme.

Vrátil se někdo z těch, kteří museli odejít?

Němci, co byli vysídlení, už se nevrátili. Po válce se vrátila jedna Němka. Znala jsem ji. Dcera řezníka. Vypravili ji do Německa, to už bylo za války, měla výbavu, jak se tehdy na bohatou nevěstu slušelo, výbavu jí naložili na nákladní auto. Na hranicích auto i s výbavou zabavili a ji poslali rovnou do pracovního tábora. Takhle ji v Německu přivítali. Když se po válce vrátila, neměla kam jít, protože jejich dům byl již obsazený. Maďaři ze Sládkovičova šli zase do Sudet. A ti se většinou vrátili. Moje kamarádka, s kterou jsem pak pracovala, říkala, že byly čtyři malé děti, tatínek padl ve válce. A i ony musely do Sudet. Sebrali je a naložili je do vagónu. Když dorazili do Čech, brali si je na práci sedláci. A ona tam zůstala, matka se čtyřmi malými dětmi, stát na peróně, protože ji nikdo nechtěl, co by asi tak dělala, děti byly maličké. Protloukli se tam jen díky tomu, že se nad nimi lidé slitovali. Po roce nebo dvou se pak vrátili. Měli tady starý dům a do něj se nikdo nenastěhoval, měli se tedy kam vrátit.

Mluvilo se u vás doma o tom, jak se vám podařilo uniknout vysídlení?

Bydleli jsme v jediné světnici, nepatřil nám dům ani byt. A oni potřebovali byty pro přistěhovalce. Maminka se domluvila i slovensky, dokonce i s Rusy se dokázala domluvit. Po Dióseku tehdy chodil "kisbíró", úředník s bubnem a úřední vyhláškou. Když přišel k nám, maminka prohlásila, že oni nikam nepůjdou, že má za muže Maďara. A on jí řekl, že do odsunu nemusí, když nemají byt.

S ostatními dětmi jste mluvila maďarsky?

Ve škole nebylo dovoleno mluvit mezi sebou maďarsky. Měla jsem kamarádku, bydlela v sousedství. Jednou jsme si o přestávce spolu povídaly maďarsky, a žalovali na nás. Byla tam taková šporkasa a museli jsme za trest z domova přinést peníze a hodit je do té pokladničky.

Z čeho jste po válce žili?

Otec byl obuvník, byli jsme velmi chudí, jako většina lidí po válce. Tatínek pracoval doma, spravoval boty. Po určité době pak ze čtyř obuvníků ve městě vytvořili družstvo a tatínek tam byl zaměstnaný. Mám schovaný tatínkův reslovakizační dekret. Neměl ale napracovaných dost let, musel tedy pracovat ještě několik roků navíc, chodil na brigády, aby získal nárok na důchod. Maminka pracovala jen do svatby, pak už byla doma. Myslela jsem, že bych mohla být zdravotní sestra, chtěla jsem se přihlásit na střední zdravotnickou školu, ale neměla jsem ani na vlak do Bratislavy, ani na to, abych se pořádně oblékla. Proto jsem taky po základní škole šla hned pracovat. Pracovala jsem na poli. Byla jsem živitel rodiny. Ale nikdy mě nenapadlo přemýšlet o tom, proč si nemůžu dovolit to, co jiní. Rodiče jsem měla moc ráda.

Takže jste chodila jen do slovenské školy?

Ano, základní škola byla jen slovenská. Později jsem se přihlásila na střední školu s maturitou, tu jsem studovala dálkově. I ta byla slovenská. Na přijímacích zkouškách roku 1963 se mě ptali jen na to, jestli jako Maďarka budu umět slovensky. Řekla jsem, že samozřejmě, že hodně čtu.

Byla jste velká čtenářka?

Rodiče se snažili, abych četla. Četla jsem všechno, co mi přišlo do ruky. Tatínek, když mohl, také hodně četl. Odebíral časopisy a kupoval si noviny. Četl jenom maďarsky. Doma jsme měli staré kalendáře, ty se schovávaly. I dnes mám odložený jeden, z roku 1939, už je na rozpadnutí. Maminka měla svoje modlitební knížky. Když jsem se naučila číst, měla jsem pak slovenské knihy. Když jsem začala chodit do práce a měla svůj příjem, začala jsem si kupovat knížky sama. Maďarské i slovenské, co bylo. Můj manžel József také rád četl. Brali jsme se roku 1967. Velmi jsme si rozuměli, spojoval nás zájem o knihy. Když jsme se zařizovali, oba jsme si přinesli vlastní knihovničku. Četli jsme romány a oba jsme se zajímali o výtvarné umění, kupovala jsem si reprodukce a knihy o malířích. Na podzim 1968 se nám narodil první syn, Peti, byl od malička velmi nadaný, brzy mluvil. Ještě než se nám pak v srpnu 1970 narodila dcera Katka, v červenci József náhle zemřel. Zůstala jsem sama se dvěma maličkými dětmi, rodiče už byli staří. Měla jsem kolem sebe naštěstí dobré lidi, kteří mi pomáhali. Ani plakat jsem nemohla, protože Peti mi povídal, mami, neplač, nebo budu i já.

Jak jste s dětmi mluvili doma?

Doma jsme mluvili samozřejmě maďarsky. Naši sousedi byli Slováci a ptali se - k čemu je to dobré. Říkala jsem sousedce, ať se o nás nestrachuje, že když děti mluví maďarsky, neznamená to, že se slovensky nenaučí. Lepší je umět jazyků víc, tady určitě. Moje děti už měly školy maďarské, od základní školy až po maturitu. Peti už na gymnáziu napsal studentskou práci, musela být asi výborná, protože mu tehdy řekli, že mu nevěří, že ji napsal sám. Bylo to o hradu v Seredi. Pracoval tam na vykopávkách jako brigádník. Jednou musel profesor dějepisu odejít a požádal Petiho, aby přednášel místo něj. I dcera Katka mluví krásně spisovně maďarsky, já takhle dobře maďarsky neumím, mluvím tak, jak se tady mluví mezi lidmi. Děti měly i to štěstí, že chodily do slovenské školky, naučily se tedy slovensky a později pak neměly se slovenštinou problémy. Peti s Katkou doma tehdy mezi sebou mluvili slovensky a se mnou maďarsky. Asi si mysleli, že slovenština je dětský jazyk.

Učila jste se ve škole i jiné jazyky?

Když jsem byla mladá, dojížděla jsem na kurz němčiny do Bratislavy. V té době jsem dálkově studovala, měli jsme povinnou ruštinu. A oba ty jazyky se mi začaly plést. U miňá jesť a es ist naráz se mi pletlo. Proto jsem němčinu nechala. Rusky umím docela dobře, z ruštiny jsem maturovala. O němčinu se pokoušel i Peti. Občas k nám po práci zašel pan Szamák, velmi nám pomáhal, že bude Petiho učit. Ale to už jsem byla podruhé vdaná a měla jsem maličkého Gabiho, pokaždé jsme to propovídali.

Nevadí vám, když na vás mluvím česky?

Ne, nedělá mi to žádný problém, pro naši generaci je to samozřejmé. V Čechách jsme měli i příbuzné, Petiho strýc a teta bydleli v Sokolově. Na prázdniny jezdily děti k nám, a ty už mezi sebou mluvily česky. Peti mi z Prahy vozil i české knížky. Čtu, co mi přijde pod ruku, dobře rozumím.

Česky se Petr naučil kde?

Knížky si začal kupovat sám od gymnázia. Měl výborného profesora dějepisu. Ten mu i pomohl s přihláškou na univerzitu do Prahy. Vzpomínám si, že když se na vojně připravoval podruhé na přijímací zkoušky, přesně mi napsal, kde kterou knížku doma má a jak vypadá. Na vojně byl dva roky v Čechách, u Mariánských Lázní, knížky jsem mu tam poslala podle instrukcí, v balíku. Když ho po maturitě nepřijali na univerzitu do Prahy, někdo mi říkal, že to mohlo být i tím, že nejsem ve straně. Kdybych to byla věděla, ty členské známky bych i platila, aby nemusel na vojnu. My jsme s Petrovým otcem ve straně byli. Už na základní škole jsem byla předsedkyní třídy, protože jsem měla pěkné písmo. Potom jsem byla tajemnice ve svazu mládeže. Pak i v práci jsem byla tajemnice, vždycky mi to přiklepli. V roce 1970 jsem svoji členskou knížku odevzdala. Říkali mi, že se to nemůže. Ale já jsem na tom trvala.

Četla jste Petrovy novinové články?

Mám všechny jeho články vystřižené a schované. Myslím, že Peti by byl lepší historik než novinář. Nejlepší články byly ty, co psal o historii. A ještě také články o přírodě, jak ji šetřit. Ty mě oslovovaly více než politika. Zdá se mi, že většina politiků chce mít hlavně nějaký ten úřad. Peti ledacos vytýkal i místním maďarským politikům, a těm se to nelíbilo. Dokonce prý vzkázali jeho zaměstnavateli, to snad pracoval ještě ve SME, ať už příště neposílají jako reportéra jeho. Bylo jim nepříjemné, že jim Peti rozumí, co říkají maďarsky i slovensky. Vytýkal jim totiž, že v každém jazyce občas tvrdí něco jiného.

Petr o sobě říkal, že je Středoevropan. Co to je?

Tohle my máme už v rodině. Třeba Slovák, Maďar, Němec, Čech, z každého trošku. Jednou jsem si povídala s jedním Slovákem, který se velmi pyšnil, že je stoprocentní starobylý Slovák. A já se ho zeptala: řekněte mi, prosím vás, co jsou moje děti? Můj tchán byl Slovák, tchyně Maďarka. Maminka byla Němka, tatínek Maďar. Moje snacha pochází z východu, padesát kilometrů od ukrajinských hranic. Tam se v rodině mluví zajímavě i německy i rusky, míchají to dohromady. Dcera se vdala za Slováka na Oravu a mají se dobře, protože si sebe váží. Syn si vzal za manželku Češku. Co jsou pak naše děti? Nedokázal mi na to nic říct.

leden 2021

Rozhovor připravila a poznámkami opatřila Marta Pató.

Poznámky

1] Revize hranice Maďarska a pomnichovského Československa byla stanovena první vídeňskou arbitráží 2. listopadu 1938. Stejná hranice pak od března 1939 dělila Maďarsko a Slovenský štát. 2] Cukrovar z roku 1828 patřil mezi nejstarší cukrovary ve střední Evropě. Významný byl i cukrovar v Dióseku, který byl součástí kuffnerovské manufaktury. 3] Kolonisté, kteří se usadili v Dióseku, pocházeli převážně z Porýní. 4] Od léta 1946 probíhala mezi Československem a Maďarskem tzv. výměna obyvatel. 5] Podle poválečných dekretů byli roku 1945 občané německé a maďarské národnosti zbaveni občanských práv a ochrany. Získání občanství bylo později umožněno prověrkou a udělením takzvaného reslovakizačního dekretu. 6] István Szamák (1920-2010), přírodovědec, polyglot, pocházel ze známé bratislavské lékařské rodiny. Vědecky i organizačně mimořádně vlivný vedoucí výzkumník šlechtitelské stanice v Sládkovičově. 7] Oním profesorem dějepisu byl László Pukkai (1941-2017), jeden z prvních absolventů galantského gymnázia s vyučovacím jazykem maďarským založeného roku 1952, autor učebnic i četných publikací k dějinám regionu. 8] Po vstupu finanční skupiny Penta do nakladatelství PetitPress vydávajícího bratislavský deník SME odešel Petr Morvay s dalšími kolegy z redakce a podílel se na rozjezdu Denníku N.