Marta Ljubková

Proč o nich psát a proč o nich číst

Petra Soukupová ve svých povídkách a románech obvykle vstupuje do nitra rodiny a snaží se zachytit, co se odehrává pod slupkou zdánlivého štěstí. Od počátku své tvorby prokazuje velmi výrazný smysl pro detail, dokáže až chirurgicky rozkrývat neviditelné rány, které později způsobují osobní traumata. Často stojí na straně dětí, jež musí přežívat ve světě nesnesitelných dospělých a jejichž frustrace pak tato další generace nutně přebírá. Ve svém snad nejsilnějším povídkovém souboru Zmizet (2009) se Soukupová věnovala tématu bolestné a předčasné ztráty někoho blízkého. Její psaní je nesmírně lakonické, až reportážní, píše vždy v aktuálním présentu, příběhy se odvíjejí lineárně jako film, často spíš jako jízda na horské dráze - s veškerými vzestupy, ale hlavně s nevyhnutelnými pády. Úzkost, kterou ve mně vyvolávala každá další věta onoho souboru tří próz, byla ještě intenzivnější, protože vypravěčem byl dětský hrdina. Děti hrají v literárním světě Petry Soukupové skutečně zcela zásadní roli a jejich přímočarost je příznačná i pro její psaní: nezáludné, rovné, ostré, a zároveň velmi živé. Rodinné téma působí svým způsobem přehledně, je dostatečně nosné, ve své jednoduchosti zároveň dost komplikované, komplexní.

Počínaje románem Marta v roce vetřelce (2011) se ale v tomto světě začaly objevovat první trhliny - skvělý tah vyprávění poněkud problematizovala banalizace. Hlavní hrdinka vlastně řeší podobné problémy jako její "reálné" devatenáctileté vrstevnice - nešťastné zamilování, základní zmatení hodnot, nechtěné těhotenství - a Soukupová přitom využívá stále stejný reportážní přístup. "Skutečností" inspirovaný je pak i román Pod sněhem (2015). Soukupová v něm trefně zachycuje život tří dospělých sester, které vyrážejí na návštěvu za svými rodiči. Všechny tři mladé ženy známe ze svého okolí (protože stárneme s Petrou Soukupovou), umíme si představit mladou matku kvočnu se dvěma dětmi i psem, dokážeme se vcítit do svobodné matky se synem, která nezvládá jeho výchovu, a chápeme i sestru, jež své životní prázdno vyplňuje jenom večírky a odmítá dospět. Když se pak cestou ve sněhu porouchá auto, ženy - představující reprezentativní průřez adekvátním městským vzorcem - se dostávají do situace, v níž jednak eskalují jejich vztahy, ale hlavně se otevřeně projeví jejich traumata. A že jich není málo.

Situace jak vystřižená z televizní inscenace, chce se napsat, a tak se dostáváme k poslednímu, objemnému románu Věci, na které nastal čas, jenž loni vyšel v brněnském Hostu. Autorka (nebo nakladatel) knihu označuje jako "román z povídek", což je myslím jen snaha ospravedlnit, že román určité časové pasáže děje přeskakuje a mnohdy přináší spíše parciální vhledy na jinak dlouholetý vývoj jednoho vztahu. Jedná se tak spíš o (a nutno říct, že zbytečné) alibi: kapitoly by samostatně ani nefungovaly a rozhodně nejsou koncipovány jako samostatné celky - naopak, propojeny jsou až na výjimky dosti silně, a to jak dějem, tak i postavami. Román je navíc rozhodně soudržný, protože Soukupová dokáže pracovat s napětím a znovu přichází se svým osvědčeným, funkčním reportážním psaním "tady a teď". Švih tedy není problém, problém není ani koherence a problém rozhodně není věrohodnost. Soukupová se totiž "dopsala" k dokonale odpozorovanému obrazu určitého výseku světa. Takového zvláštně reálného, a přitom umělého světa. Všechno v románu sedí, dokonce se zmodernizovaly i "rekvizity" (když hlavní hrdinka Alice ráda a dobře vaří, začne se zabývat foodstylingem a postováním fotek jídla na instagramu).

V románu opět nejde o nic míň (ani víc) než o rodinu, o partnerské vztahy. Tentokrát sledujeme vznik vztahu i jeho nevyhnutelný zánik a všemi rodičovskými karamboly poznamenané děti. Děj se odvíjí jako podle pravidelného metru. Žádná situace nijak nevybočuje, každá je naprosto pravděpodobná - postupně i předvídatelná. Jeden se zamiluje, vstoupí do manželského stavu, nakoupí a pořídí všechny potřebné věci a pak je najednou nešťastný, nevěrný, děti začnou zlobit a přichází rozchod. Tajemství, které kdysi dřímalo pod povrchem dlouho nevyřčené, trauma sdílené budoucnosti, jak ho Petra Soukupová zachytila (to je to: zachytila, ne jen popsala) v próze Zmizet, je pryč. Od začátku tak víme, že vztah Alice a Richarda nemůže dopadnout dobře, protože žánrem není pohádka; a přestože to chvíli vypadá opačně, nakonec si čtenář může s úlevou vydechnout - vždyť to věděl rovnou. Stereotypnost a banalita jsou přesně odpozorované ze života (kdo z nás nevede stereotypní a banální život, že?), hrůza z toho, že možná žijeme ve stejném marasmu jako ústřední dvojice, detaily známé všem lidem ve stejném věku a v podobné životní situaci nás vedou k souhlasnému pokývání, možná k povzdechu nad nastaveným zrcadlem...

Ve mně ale takové zručné psaní vyvolává smutek z toho, že svět románu je náhletak průhledný, průzračně čistý a prediktabilní, že možná není nutné ho ani číst. Alice je trochu slepice, ale má toho prostě moc, Richard je trochu asociál a sobec, ale zase je dobrý táta a postará se o rodinu - jako bychom to ne jen četli, ale přímo zažili mnohokrát. Lámala jsem si hlavu nad tím, komu Soukupová straní, ale domnívám se, že vinu na zpackaném životě nesou obě strany. Jako v životě! Věci, na které nastal čas jsou románem životní bezvýchodnosti: v našich životech nás potkávají věci, před nimiž nedokážeme uniknout. Čekají na nás, nelze se jim vyhnout, nejde je obejít. Soukupová nás ujišťuje, že v tom marasmu nejsme sami, a nabízí nám dokonale průměrné hrdiny. Lidi, jako jsme my. Neděje se jim nic šíleného, nic neobvyklého. Vypadají jak z reklamy na normální život. Vypadají jako věci...

Jenže proč o nich psát a proč o nich číst? Možná má jít o terapeutické čtení, člověk se uklidní, že v tom není sám. Nebo pozná, že na tom není tak špatně. Možná se připraví na to, co má svůj čas, a nejspíš tedy taky přijde. Na působivé gesto mimo bezpečnou zónu čtenářského hitu a tvůrčího pohodlí, zkrátka na silné literární dílo, jehož je Petra Soukupová jistě schopná, je to ale málo.

Petra Soukupová, Věci, na které nastal čas. Brno, Host 2020.