Knihu Kristýny Bernardové Nacismus verus okultismus v protektorátu: Osudy Jiřího Arvéda Smíchovského a Jana Kefera vydala Academia letošního roku. Zaobírá se dvěma pozoruhodnými osudy českých hermetiků, které byly nakonec ve svém vyznění zcela protikladné. Hermetici hráli dlouho roli jakýchsi vizionářů i hipsterů zároveň, jejich okruh tvořili romantici, snílci, idealisté a bohohledači různého druhu či zaměření a jejich součást nevyhnutelně tvořili i psychopati a lidé vyšinutí. Patřit k duchaborcům se stalo na dlouhá léta i módou, například spiritismus patřil k dobrému tónu víc než půlstoletí a oddávali se mu široké vrstvy od elit až po ty nejchudší bez vzdělání, tvořil tedy jakýsi obecně populární univerzální crossover. Ezoterici často inklinují k pravici až ultrapravici (i když jeden z veleknězů okultismu Elifas Lévi se řadil k socialistům, ale představoval spíš výjimku). Důvodem bývá vypjaté elitářství a pocit vyvolenosti, nacionalistické sklony (odporující však proklamovanému univerzalismu), silný konzervatismus. Prosazují obrat k archaickému či nadčasovému (jeden z jungiánsky orientovaných zasvěcenců si zvolil namísto profánního jména pseudonym Starý, aby podtrhl tu souvislost) a zpochybňují modernost a její přínosy. Proto se také mnozí zapletli s nacismem, který je nemohl nepřitahovat svou zakotveností v mytickém, svým titanismem a vůlí stvořit absolutně nový svět. V konkrétním přístupu k nacistickým režimům se však hermetici rozdělili. Někteří se vrhli do dobrodružné kolaborace s extrémním režimem, jiní se mu postavili na odpor.

Autorka zkoumá životní příběhy dvou významných postav hermetického hnutí, Jiřího Arvéda Smíchovského (1898-1951) a Jana Kefera (1906-1941). Osobnost prvního z nich nese fascinující rysy, vznikla o něm v poslední době kniha Jana Poláčka a natáčí se o něm film. Smíchovský byl podle všeho avanturista a hochštapler, zároveň ovšem člověk s pozoruhodným vzděláním, schopný navíc neuvěřitelně svižného pohybu v tenatech doby. Jeho okultní aktivity mu umožňovaly proniknout do vyšších kruhů, v nichž byl zájem o "tajné vědy" značný, získat konexe a vliv i dostat se k penězům. Za okupace se přihlásil k německé národnosti a bez skrupulí se stal agentem a konfidentem Sicherheitsdienstu, některé lidi patrně dostal do koncentráku či na popraviště a jiným zase v mezích možností trochu pomohl. Mnohdy se choval jako vyděrač či prachsprostý zloděj - odcizil cosi v kosmetické firmě a v rámci "urovnání" od majitelky vyžadoval "balík cigaret, balení čaje a láhev koňaku". Pohyboval se v obskurním společenství fašistů, antisemitů a kolaborantů, měl však jistý přístup i k těm, kteří byli na druhé straně.

Vztah nacistů k okultismu nebyl jednoznačný. Spojovala je s nimi částečně symbolika i sklon  k potřeštěné heroizaci dávné minulosti i bezuzdnému fantazírování, zároveň v něm spatřovali nekalou a nebezpečnou konkurenci. Některé využívali, ale při ztrátě přízně je čekal neblahý konec. K úplnému zvratu došlo v roce 1941, po záhadném a nevysvětlitelném útěku Rudolfa Hesse do Anglie. Jeho akci dávali nacisté okultistům za vinu a rozpoutali proti nim nevídanou kampaň. Hned v červnu 1941 vydali Opatření proti přívržencům okultních věd, na něž navazovala masivní represe neobyčejně promyšlená a důkladná, zahrnující kromě potlačení tiskovin, knih, spolků a přednášek i restrikci veřejných fondů a soukromých knihoven - počet zabavených jednotek šel do tisíců. Mnoho hermetiků se stalo objektem pozornosti policejních složek, někteří byli vězněni a další zaplatili životem.

Nacisté tedy nebrali ezoterní hnutí na lehkou váhu a intenzita boje proti němu je pozoruhodná. Není pochyb o tom, že z nich měli strach. Věřili skutečně v jejich schopnosti? Jejich obory označovali za "pavědy", viděli v nich snad nebezpečnou analogii k pavědám vlastním? Je to předmětem zkoumání a autorka k němu přidala svůj díl, i když odpověď na tyto otázky není přímo cílem jejího díla.

Jan Kefer, přední hermetický spisovatel, šel opačnou cestou než Smíchovský. V době ohrožení republiky odvážně vystupoval proti hrozícímu nebezpečí a po roce 1939 se podílel na několika "magických evokacích" namířených proti Hitlerovi a Německu. Z nich se žádná nezdařila podle plánu, ale akce získaly legendární příchuť. Kefera zatkli v době útoku na hermetiky, pravděpodobně mu nabízeli spolupráci - měl dělat totéž co Smíchovský, tj. stát se německým expertem na české okultisty. Kefer však odmítl a zahynul v koncentračním táboře. Jeho postoj ukazuje, že člověk má vždy volbu a jeho rozhodnutí je svobodné se všemi důsledky pro jeho osud. Smíchovský volil jinak, ale jeho rozhodnutí bylo determinováno charakterem avanturisty, pro něž byl kontakt s duchovnem jen senzací či prostředkem k avansu. Závěr jeho života byl strašný a žalostný. Po osvobození se nabídl nové moci, jeho ochráncem se stal Štěpán Plaček, významný komunistický činovník ministerstva vnitra a podařilo se mu na čas ve vězení získat privilegované postavení, po změně konstelace jej však ztratil a byl vystaven šikaně dozorců i spoluvězňů a nakonec v žaláři umírá. Pokoušel se v cele sice vyvolávat ďábla, ani to mu však nepomohlo. Ďábel už o něj patrně neměl zájem a noví ďáblové u moci už teprve ne.

Autorka ze svého zadání vytěžila maximum a předložila práci fundovanou, která nahlíží do určitého prostředí s velkým citem pro detail. Chybí tu více interpretace, k níž životaběhy obou mužů vyzývají, Bernardová se však soudů víceméně vystříhala. Pohybuje se ve svojí látce jako vždy věcná a objektivní historička, které jsou spekulace cizí. Jistě ji můžeme označit za naději mladé české historiografie.

Z generace Literárních novin už sepsali a vydali paměti mimo jiné Milan Jungmann, Sergej Machonin, Milan Schulz, A. J. Liehm, Ivan Klíma a další. Nyní přichází se svým vzpomínáním Docela malé curriculum (2019) Vladimír Karfík, jeden z doyenů naší literární kritiky a historie. Mluví o svém dětství a mládí, ale přece jen těžiště spočívá ve vyprávění o věcech souvisejících s literaturou, neboť Karfík "byl u toho" už od padesátých let a aktivní zůstal vlastně až do současnosti.

Ale k Literárkám. Literárky šedesátých (a zčásti i devadesátých) let byl fenomén do současnosti nepřenosný. Stačí s nimi porovnat dnešní obsah a dikci čtrnáctideníku A2, aby se rozdíl ukázal v plné šíři. V A2 se už generace LtN nemůže najít, a pokud je jí to líto, nelze s tím nic dělat. Karfík formuluje jednu zajímavou a nosnou myšlenku: Literárky byly do jisté míry orgánem, jenž navazoval na prvorepublikovou levicovou avantgardu. Z toho pramenila jejich síla, vliv i možnosti, tedy také že nebyly tak lehce sestřelitelné. V tomto smyslu byl srpen 1968 i úplnou a definitivní porážkou, ba debaklem levicové inteligence, jejíž zbytky byly po roce 1969 v lepším případě ostražitě tolerovány, v horším případě rozmetány a zahnány do kouta jako spojenci kontrarevoluce. Tím také moc vyhladila či neutralizovala autentické stoupence komunistické myšlenky, kteří měli co říci a nabídnout. Ti ještě mohli říkat cosi k uvěření, potom se už nevěřilo nikomu a ti, co směli něco říkat, nevěřili ani sami sobě. Z komunistické ideje se stala leklá a páchnoucí ryba, připíchnutá na prvomájovém mávátku, jíž okšírovaní posluhové ostatním okázale vrtěli kolem nosu. V šedesátých letech, ať už to pamětníci reflektují jakkoli, tato idea ještě žila a lidé se k ní vztahovali, chtěli ji polemicky rozvíjet, obohacovat, korigovat, odrážet se od ní jinam. Zdaleka se to netýkalo jen komunistů. O dvacet let později byly takové představy již nemyslitelné.

Karfík se dotýká proslulých momentů třeba okolo IV. sjezdu spisovatelů v červnu 1967 - nejsem si jist, zda ho někdy neklame paměť - ale možná jen já mám špatné informace. Karel Šelepa prý tajemníku Hendrychovi při jeho spěšně rozhněvaném odchodu ze sálu, reagujícím na kritické projevy, prý nabízel nový překlad Písně práce. Tuším, že Dušan Hamšík ve své knize Spisovatelé a moc dokonce mluví o novém textu státní hymny. Poslanec Pružinec prý v onom roce interpeloval v parlamentu "za všechny zemědělce [...] proti scénám z filmu Věry Chytilové". Myslím, že v jeho výstupu nešlo jen o ni, ale o řadu dalších děl Nové vlny, o kterých tvrdil, že jim nerozumí, a proto ohrožují socialismus. Je pro mě novinkou, že Pavel Kohout přišel na sjezd provokativně v izraelské polní uniformě. Zajímalo by mě, jak si ji v Praze opatřil.

Karfík se po roce 1989 stal šéfredaktorem obnovených Literárek a řekl bych, že je vedl dobře: vůle navázat na to nejlepší ze slavné éry působila až heroicky. Literárky devadesátých let obstály a obstojí, lze je dnes číst s rozkoší. Jejich postupný sesuv a nakonec zánik ukázal, že časopisy nejsou věčné a podléhají étosu doby, jejích podmínkám a atmosféře. Karfík zmiňuje i okolnosti převzetí Literárek do rukou Jakuba Patočky; "na ideologii a politikaření, jež časopis dovedly ke konci, jsem nebyl pranic zvědavý". Ovšem musíme dodat, že právě Patočka se svým způsobem pokusil v časopise vzkřísit šedesátá léta, platilo však víc než kdy jindy úsloví o dvojím vstupování do stejné řeky. Na něco takového už společnost dávno nebyla zvědavá, vládl čistý individualismus bez zájmu o věci společné a veřejné. Patočka list nakonec obrátil k přímočařejší formě politické angažovanosti a stranickosti, protože nic lepšího jej nenapadlo, a redakce nakonec odmítla roli služebníků a podřízení autoritě věrozvěsta.

K vrcholům knihy patří citlivě nastíněný portrét spisovatele Karla Michala a tragického oblouku jeho života, jejž nakonec ukončil vlastní rukou ve švýcarském exilu, možná trochu předzvěst a smutné memento dalšího vývoje české literatury. Karfík o něm vydává svědectví, z něhož cítíme lítost i hluboké vnitřní zasažení. Michalova dobrovolná smrt nebyla jen jedinečným ztroskotáním, zpochybnila také mnoho věcí zdánlivě jednoznačných, jejichž problematičnost se měla teprve ukázat. (Viz Souvislosti 1/2021)

Karfíkovy reminiscence doplňují obraz šedesátých let i normalizace a jen škoda, že vyšly v účelovém a neprodejném nákladu.

Totéž lze říci o dalším tisku PEN klubu, na němž se ostatně Karfík podílel. Text Ludvíka Vaculíka Postel vznikl roku 1978 a představuje ouverturu k nově nalezenému rukopisu Kamenný dům. Odehrává se někdy v červenci 1968, kdy byl Vaculík díky prohlášení Dva tisíce slov jedním z nejznámějších osob v Československu. Ale Vaculík se o politiku jen asi dvakrát zlehounka otře, téměř neznatelně. "V okolním plynoucím čase rotili se už Rusové k hranicím země"; "rádio jsme neměli, noviny nekupovali. Bál bych se, že tam bude expresní výzva redakce, abych se odkudkoli okamžitě vrátil, nebo pokyn Smrkovského, aby mě přivedli oblečeného nebo nahého." Není to trochu stylizace? Hrdina pražského jara opravdu několik dní úplně vypustil. Je to možné. Nesváděla ho politika, svedlo ho tělo. Ženské tělo. Tráví s milenkou několik dní ve vypůjčeném domě, ve vypůjčené posteli, pohltila jej sexualita, jeho i partnerky. Všechno ostatní uplavalo, zmizelo za horizontem. Neexistuje než růjná, brutální radost ze sebestředného machistického mužství, z vlastní sexuální síly, z nafukování dominujícího ega. Tím ale nelze téma vyčerpat, otevírá se mu otázka, jak si to všechno vlastně stojí s komunikací "uvnitř", tj. v těch tělech a mezi těmi těly. Mnohdy mluví Vaculík z dnešního pohledu skoro pravěkým způsobem. Nekompromisně dominantní sex je "obrodný atavismus, který by si měl každý z nás někdy dopřát: obnovuje mužské vědomí. Totéž si myslím o znásilnění.""Nemůže zflákat ženu, kdo ji pořádně nezjebe, pomyslil jsem si prvně v životě, a byla to tehdy pro mě úplná novinka." Tak se v podstatě uvažovalo, to nebylo žádné novum.

Ale svému objektu občas Vaculík dává slovo, aby mluvila sama, i když jen tak, jak si přeje, vstřícně, poslušně - "musí to být, musí se mu to umožnit". Žena musí být smířená a spokojená se svým údělem. Sám mu ale moc nerozumí, rozepjatý mezi mužskou panovačností a láskyplným obdivem k ženě, která mu přece jen zůstává tajemstvím, jež obkružuje po básnicku. Až s obžernou úporností se Vaculík prokousává jazykem, chce ho vychutnávat stejně jako milování, brát ho jako tělo, které saje a vysává, touží v něm stvořit pandán lidské živočišnosti. Jestliže hledá neologizující pojmenování pro intimní části těla i akty, zálibně si s nimi pohrává, sexualizuje jazyk, aby tak vyjádřil svou moc, kterou disponuje. Sex je ale i nesamozřejmý. Zaplňuje mezeru mezi dvěma bytostmi, jež by si jinak neměly co říci, spojuje dva, kteří by jinak k sobě měli daleko. Oplzlost je smutná, vysvléká člověka daleko víc než vášeň, a ponechává jej osamělého bez možnosti dosažení. Je to jen podivná výpůjčka od už tak dost zadluženého těla, které duši nic nevrací.

Vaculík to ví, a proto vyhlašuje: "Milé čtenářky! Neurážejte se! To jen vypadá mužsky panovačně." Anebo: "Také je mi neznámé, jak se to cítí z ženského konce."

V dopise ohledně prózy autor sděluje: "když ležím na češtině, je to skoro lepší než ležet na ženě". A následně konstatuje: "Každý pohlavní čin, jev, je ve skutečnosti propojen se vším u člověka v prostředí." Více o tom asi prozradí až vydání celku, které se připravuje.

Mnoho kritiků katolické orientace bylo už rehabilitováno i vydáním svých prací - Bedřich Fučík, Albert Vyskočil, Miloš Dvořák, Rudolf Černý, Jan Franz. Timotheus Vodička byl ten, na kterého se zatím příliš nedostalo. Napravuje to částečně edice, již pod titulem Tvůrce a tradice vydala FF UP v Olomouci péčí Davida Jirsy a Natálie Trojkové. Vodička sloužil občas jako odstrašující příklad úzkoprsosti a dogmatismu, známé je jeho angažmá okolo Schulzova románu Kámen a bolest, pro část českých katolíků kontroverzního. Ale rozsah i význam jeho tvorby tuhle epizodu převyšuje. Zůstává navíc otázkou, jak se Vodička mohl stát autoritou pro řadu významných katolických spisovatelů, pro Jakuba Demla, Jana Čepa, Jana Zahradníčka. Soudím, že to byl výraz jejich rozpolcení. Katolíci, již se ideově formovali v meziválečném období, byli rozkročeni mezi křesťanskými postoji a modernou. Moderní umění pro ně bylo významným zdrojem i výzvou, ale také do jisté míry babylonskou věží. Potřebovali čerpat z obou zdrojů, proto na jedné straně úcta k F. X. Šaldovi, na straně druhé potřeba mentorů Vodičkova typu, kteří je drželi v mezích a utvrzovali v pravověří. (Sám Vodička Šaldu neuznával, jeho psaní označuje kdesi - nemýlím-li se, dokonce v recenzi Vyskočilovy knihy právě Šaldovi věnované - za žurnalistický žvást.) Vedl je k názoru, že umění, jež je "dobré", není moderní, nýbrž nadčasové, nevychází z agnosticismu či ateismu, ale z křesťanství. Jeho koncepce se udržela v zásadě až do devadesátých let, dokud ještě žila většina aktérů napojených na předválečný katolicismus. Dnes se ideologický (ale v podstatě i ideový) přístup k literatuře a umění stal minulostí.

Vodička byl jako jiní křesťanský personalista. Idea má pro něj vždy osobní charakter, stává se vlastnictvím osobnosti, utváří se z jejích kořenů a zdrojů, jen významy bývají přejímané. "Čím je dílo dokonalejší, tím lépe vyjadřuje tvůrčí osobnost.""Duchovní zážitky jsou jen variacemi na základní téma životního řádu, bez nichž by vůbec nebylo." Vodička glorifikuje člověka žijícího v řádu, zejména v řádu víry a selského obcování s půdou. Neproblematizuje ho, nevidí jeho slabiny a nedostatky, převážně zvykový charakter, vedoucí k povlovnému okorávání, vyprazdňování, zastarávání a odkouzlování, nezabývá se jeho nedostatečností ohledně reakcí na nové otázky a možnosti. Akcentuje jeho sílu projevující se v jednotě, mravní ryzosti, jadrnosti, stabilitě a harmonii. Katastrofu vidí v osvícenském racionalismu, potažmo u nás v josefinismu, kdy dochází k byrokratizaci morálky a nivelizaci.

Jeho metodou byla historizující psychologie, ohledávání a zkoumání toho, jak autor tvoří a pracuje, jaké jsou jeho stimuly a omezení, čemu podléhá a co v sobě a v životě přetváří. Zabývá se přechodem od věcí a smyslů do vnitřního prostředí, které je přepodstatňuje. Kdo za sebou cítí velkou tradici a pevnou víru, není osamělý a už tím získává náležitou výzbroj k opravdové tvorbě.

Jeho konkrétní esejistické studie nepostrádají intenzitu a pravdivost. Dokáže ostře poukázat na vnitřní rozpornost uznávaných tvůrců a z ní je vykládat. Na příkladu Vrchlického ukazuje, jak marnotratně zacházel básník se svým talentem, když hodlal "vybudovat nadlidské jen z lidského". Komentuje nesoulad mezi vůlí obejmout všechno a niternou prázdnotou, zřejmě klíčové dilema abstraktního humanismu. Rozpoznává za tím falešné "gesto ducha, který chce mít všechny věci zároveň, aniž by si jich postupně dobýval pravým způsobem tím, že jedny podřizuje druhým, nebo že je opouští načas, aby mu později byly vráceny ve skvělejší podobě". Podle stejného mustru hodnotí Němcovou, "jejíž nepřirozený mravní život [...] nemohl nerozvracet její nitro". Potom jí ovšem ideály nemohly přinést nic pevného ani lidsky, ani umělecky. Naopak zas Vodička někdy doceňuje autory zdánlivě antikvované, na nichž oceňuje poctivost a opravdovost, plynoucí z porozumění přirozenému životu. Vůči idejím odvozeným z rozumu projevuje nedůvěru a podezíravost. Racionální koncepce nahlíží jako uzavřený systém, z něhož lze vše odvodit a který si vystačí sám.

Cílem edice je rehabilitovat Vodičku jako autora, který nezaostává za předními katolickými kritiky minulého století. O tom by nemělo být pochyb. Vodička málokdy překračuje apologetické intence svého myšlení, ale dokáže v něm být důsledný a místy i přesvědčivý. Vždy vybízel k nesouhlasu a polemice, ale stojí za to dát mu hlas i dnes.

S mou milovanou přítelkyní jsme si udělali radost a iniciovali koncert, který se uskutečnil 21. srpna v Hořovicích na nádvoří Starého zámku. Jana Šteflíčková, Jan Burian, Petr Linhart, Jiří Smrž a Ben Lovett. Co jméno, to pojem současného alternativního písničkářství. Pospolitost Osamělých písničkářů tvoří oázu v nynější době pohlcované balastem hudby k žehlení, která prosákla i do dříve menšinových žánrů. Ne tak u výše zmíněných - ti nesou pochodeň poezie a sugestivní hudby jakoukoli nepřízní času. Jana Šteflíčková v sobě skloubila křehkou poetiku s realistickou věcností, něhu Joni Mitchell s kytarovými experimenty Dagmar Voňkové, jemné soubytí s přírodou i inspiraci panelákovou divočinou, vizionářskou snivost i dokonalou schopnost pozorovat dění třeba na ulici či v obchodech. A v pozadí se občas skrývá, občas vystupuje do popředí i něco nezadržitelně radostného a jásavého, co překonává všechna přiznaná i nepřiznaná zklamání a prohry. "Všechny moje písně jsou o lásce," řekla. Petr Linhart je nenapodobitelný zpěvák i kytarista. Básnivost se v něm prolíná s občasnou inzitností, cit vystupuje z velké hloubky, z nejbytelnějších základů, a proto jímá, prosté se stává velikým, lidský příběh nabývá monumentality. Ustavičně a umanutě se vrací do minulosti, která poznamenala a zpřeházela lidské osudy, aby odtamtud vyjmul a očistil zapomenuté příběhy. U málokoho získává tak velký význam místo jako jedinečný a nezaměnitelný příbytek pobývání ve světě, místo jako středobod našeho spočívání, místo jako úděl, který ztrácíme a zase nalézáme. Nadhled a ironii u něho střídá smrtelně vážná, i když nepatetická dikce. Jan Burian posmutněle veselý, zábavný někdy i jakoby proti svojí vůli, plný invence a nasazení, trefný glosátor, který povzbuzuje, lituje, teskní, který svou písní míchá životabudič a útěšný lektvar, muž vědoucí, a přece s vůlí stále žasnout, skeptický optimista a trubadúr s klávesami. A konečně Jiří Smrž a jeho úchvatné písně, doprovázené smrští improvizací houslového virtuóze z Texasu, léčivá koupel i oslnivá iluminace, výsostná poezie i suverénní zpěv, výrazný zvuk kytary a neokázalá osobní skromnost, jež se nikdy nedere do popředí. V tom setkání byla krása a soulad v různosti a porozumění v přístupu ke světu, nesené tím nejčistějším spodním proudem a nejsvětlejším světlem, které přemůže jakoukoli tmu.