V červenci pořádala hongkongská univerzita Hang Seng cyklus čtyř on-line přednášek a jako přednášejícího si pozvala profesora Johna Minforda, letos pětasedmdesátiletého britského sinologa a překladatele, který do angličtiny přeložil klasická čínská díla jako Knihu proměn, Umění války, Tao-te-ťing, Příběh kamene neboli Sen v červeném domě a další, ale také několik románů hongkongských autorů. John Minford se připojoval z Nového Zélandu, časové zóny, která leží tak trochu mimo všechny ostatní, takže přednášky se kupodivu konaly pro nás ve střední Evropě v přijatelnou denní dobu. Přihlásila jsem se na ně z pouhé zvídavosti - kdo by si konečně nechal ujít příležitost poslechnout si, co má věhlasný učenec v oboru a zkušený překladatel na srdci a o co je ochoten podělit se s neznámými posluchači, kteří projevili zájem z různých koutů světa. Jaké bylo mé překvapení, když svou přednášku začal věnováním in memoriam. Na obrazovce se objevila mně dobře známá fotografie elegantního muže v pískovém lněném saku a bílé košili čínského střihu a já poslouchala, jak onen slovutný pan profesor z Nového Zélandu dobrých pět minut vzpomíná na setkávání se vzácným mužem jménem Oldgrich, kterého měl to štěstí poznat, s "tím nejbáječnějším překladatelem, kterého si vždy vážil", jak vypráví o tom, že spolu v mládí studovali v Pekingu, po letech se potkali v Hong Kongu, také na konferenci na Tchaj-wanu, kde měl Oldgrich skvělou přednášku, které pořádně nerozuměl nikdo kromě něj a v níž hovořil o nelehkém údělu překladatele a jeho existenciální tísni ("the existential plight of a translator"), jak spolu léta korespondovali a probírali nejrůznější úskalí textů, kterým se věnovali. Nic z toho říkat nemusel, nic z toho se přímo netýkalo hongkongských autorů, jimž byla přednáška věnována, přesto využil oslího můstku "spolupráce" a na Oldřicha Krále hezky zavzpomínal.

V létě pokračovala spanilá jízda čínské science fiction českou překladovou literaturou. Po pěti vydaných románech vědeckého fantasty Liou Cch`-sina (*1963) pokračuje nakladatelství Host jeho fan-fiction. Pod názvem Nesmrtelnost (čínsky 2011) vydalo v překladu Aleše Drobka volné pokračování Liouovy trilogie Vzpomínka na Zemi. Oddaný fanoušek podepsal svůj tribut pseudonymem Pao-šu, tedy strom pokladů, a dnes si již psaním vědecko-fantastických povídek slušně vydělává na živobytí. Nesmrtelnost jistě udělala radost všem, koho zamrzelo, že tlustá sága o boji s mimozemskou civilizací záhadných Trisolaranů o záchranu planety Země a lidské civilizace již skončila (poslední díl vyšel v Číně v roce 2010).

Zato nakladatelství Host stále nekončí, v brzké době chystá vydání sbírky Liou Cch`-sinových povídek v překladu Hany Do. Nenechte se odradit značně zpackanou filmovou verzí první povídky, která dala název sbírce Toulavá Země, a snad vás některé příběhy pobaví, třeba ten o zhrzené, odkopnuté přítelkyni, která z touhy po pomstě vytvořila nezničitelný počítačový virus Kletba, jenž nikomu neškodí. Zjistíte, že spisovatel Liou Cch`-sin nesnáší město Tchaj-jüan do té míry, že měl potřebu se mu stejně jako ona zhrzená dívka pomstít alespoň v povídce. Malé mrknutí očkem představuje scéna zkázy města, kdy do sebe najíždějí vozy řízené počítačovým virem, výjev nápadně podobný šílené vizi budoucnosti opilého starosty Kchunga v Jen Lien-kcheově románu Rozpukov v předvečer voleb. Taky přijdete na to, že Liou Cch`-sin má nejen rozbujelou představivost, ale i svérázný smysl pro humor. Povídky jsou podobně jako jeho rané romány prošpikované různými klišé z převládajících diskurzů současné čínské společnosti, u kterých si čtenář občas není jist, jestli to myslí vážně, nebo to má být humor, ale snad se ironie, s níž popisuje třeba sen o beztřídní společnosti, cestu za lepším živobytím nebo hamižnost kapitálu, namyšlenost samozvaných elit, ale i fungování literárního byznysu, dostane alespoň částečně i k českým čtenářům.

Posledním v trojlístku nových knih čínských autorů je opět sci-fi: Silikonový ostrov (čínsky 2013) napsal autor mladší generace Čchen Čchiou-fan (*1981) a opět v překladu Hany Do - ta se pomalu stává dvorní překladatelkou čínského sci-fi - ho vydalo nakladatelství Planeta9. Napínavý román na pozadí aktuálně palčivého tématu ekologické krize nás zavádí na jihočínský ostrov, který se proměnil ve skládku elektronického odpadu dováženého z celého světa. Román mimo jiné nenápadně odkrývá princip fungování "spolupráce" velkého nadnárodního byznysu a staré klanové hierarchie, která dosud fakticky ovládá zaostalejší území třetího světa. Čínské sci-fi může někoho popouzet projevy marxistického světonázoru o boji kapitálových sil, kterým obecně nahlíží na svět, což je dáno nejen výchovou a vzděláním, ale i profesními zkušenostmi autorů, kteří pro korporáty pracovali či stále pracují. Tento veskrze materialistický světonázor se pak v jejich dílech utkává s ideály spravedlivého světa, které můžeme číst jako humanistické i jako idealisticky komunistické - zájem o spodinu, chudého člověka, kterého tyto mocné síly krutě drtí a kterého je nutné zachránit především, přestože sám kolikrát ani netuší, že by měl o záchranu stát natož bojovat. Silikonový ostrov nabízí mimo hrabání se v tunách odpadu, z nichž občas vyskočí stále fungující zbytek kyborga, hororově živá robotická paže nebo silikonový úd, a kromě napínavého zápasu o život s neznámými silami taky poměrně osvěžující postavy hlavního hrdiny a jeho tlumočníka, světaznalého mladíka, který po letech přijíždí z Ameriky na rodný ostrov s tajným posláním a touhou navzdory zavedenému fungování světa ostrov pro místní obyvatele zachránit. Čteme v nich zkušenosti autora, který se odrodil, který stále chápe, jak jeho domovina funguje a že to nelze změnit pouhým přáním, ale který tam venku poznal jiné světy a chce věřit, že není vše ztraceno, že usilovat o změnu má smysl, protože na obou stranách barikády žijí lidé, kterým není zisk a moc nade všechno na světě.

Z krásné, vážné či chcete-li vysoké literatury se toho v posledních měsících v češtině mnoho neurodilo, čeští sinologové-akademici pokračují v úzké spolupráci s Tchaj-wanem, který svou literaturu v překladu velkoryse dotuje, a tak v nakladatelství Mi:Lu vyšla další publikace s názvem Vzpomínky a sny na obratníku Raka: výbor moderní tchajwanské prózy, která představuje deset autorů, a jak hlásá nápis na obálce, je doplněna odbornými komentáři.

Taktéž na Tchaj-wanu se toho času v rámci projektu, na němž spolupracují sinologové z různých zemí, připravuje do tisku v nakladatelství Routledge odborná publikace, která je věnována Jen Lien-kcheově díle, překladům do cizích jazyků a recepci v zahraničí. Jelikož se z České republiky nikdo na mnoha kanály šířenou výzvu o dodání příspěvku nepřihlásil, editorům nezbylo než na doporučení spisovatele nakonec oslovit jeho českou překladatelku, protože "přece v takto koncipované monografii nemůže chybět příspěvek o čtení Jena v českém překladu, když u vás Jen Lien-kche získal Cenu Franze Kafky". A tak nakonec všechno dobře dopadlo, příspěvek vznikl, přestože je principiálně holý nesmysl, aby kdokoli psal odbornou stať o své vlastní práci. Z neřešitelného úskalí jsem vyvázla snad se zdravou kůží úvodním coming-outem, otevřeným přiznáním, že v příspěvku sdílím zkušenosti z literární praxe. A je rozhodně dobře, že v knize příspěvek z českých literárních luhů a hájů chybět nebude, přinejmenším proto, že se teď "celý svět dozví", řečeno Jenovou dikcí Rozpukova, že český prezident Miloš Zeman, který bývá liberálními médii kritizován za svůj vstřícný postoj k autokratickým režimům Ruska a Číny, dostal v říjnu 2014 na své státní návštěvě ČLR oficiálně darem Jenův román v českém překladu - román, jehož děj je zasazen do převýchovného tábora intelektuálů v období hladomoru a který se v ČLR, jak se Jen doznává v předmluvě k českému vydání, žádné nakladatelství neodvážilo vydat. Červená obálka Čtyř knih se zaskvěla v hedvábně rudém balení, když fotograf zvěčňoval ten historický okamžik, kterak český prezident přebírá vzácný dar z rukou rektora Lidové univerzity v Pekingu, vzácnější o to víc, neboť je plodem kulturní výměny mezi našimi zeměmi, a univerzita je právem hrdá na svého profesora Jen Lien-kcheho, který jako historicky první čínský autor v Praze právě obdržel významnou světovou literární cenu.

Jako douška čerstvá zpráva pro Jenovy čtenáře: mechanismy globálního knižního trhu opět jednou sehrály malou bezvýznamnou partii ve prospěch tohoto "literárního zrádce" a nakladatelství Leda koupilo práva na jeho další knihu, v zahraničních médiích mnohokrát recenzovaný román z dob ideologického šílenství, který letos vyšel v anglickém překladu Carlose Rojase - Hard Like Water (čínsky 2000).

V polovině září proběhne osmadvacátý ročník filmového festivalu Febiofest, který promítne dva čínské filmy. 76 dní ve Wu-chanu se vrací k historicky prvnímu lockdownu po vypuknutí epidemie covid-19. Čínští kameramani natočili záběry z velmi dobře a moderně vybavené wuchanské nemocnice Červeného kříže, díky nimž můžeme sledovat ne vždy vítězný boj (to slovo bylo extenzivně využíváno propagandou k rozdmýchávání nacionalistických nálad, ale z reportáže na místě dění vysvítá, že jako existenční zápas to tehdy autenticky prožívala většina aktérů) pacientů, lékařů, sester a dobrovolníků na uzavřeném oddělení vyhrazeném pro léčbu pacientů s covidem-19. Snímek je zajímavý nejen tím, že poskytuje vhled do dění v nemocnici v době, kdy se o novém viru vědělo jen velmi málo, ale i krátkými příběhy několika nakažených a jejich rodin, zřejmě překvapí a někoho možná dojme přístup samaritánského dobrovolníka a sester k ne vždy bezproblémovým pacientům, které v dokumentu zastupuje kverulantský děda s postupující demencí. Druhým snímkem je hraný film Wu-chaj, další tvrdý, naturalistický pohled na problematiku dluhové pasti, do které se lehce a kolikrát jen z pouhé důvěřivosti padá, ale ze které se jen stěží drápe ven. Wu-chaj je sídelním městem prefektury ležící na jihu Vnitřního Mongolska na Žluté řece mezi pouštěmi Gobi a Ordos. Autonomní oblast Vnitřního Mongolska patří k jednomu z těch regionů, do nichž se v posledních letech masivně pumpovaly investice a státní dotace na výstavbu infrastruktury a hospodářský rozvoj. Ve filmu sledujeme jistě nijak zvlášť exkluzivní příběh mladého manželského páru: muže z chudobných venkovských poměrů, který se dal na podnikání, a ženy z poměrně bohaté, středostavovské městské rodiny, jež se živí jako cvičitelka jógy.

Čínské bistro mívá na stránkách revue Souvislosti pravidelně otevřeno již třetím rokem, což už je doba dost dlouhá na malou inventuru. Za inspiraci mi posloužila inventura netradičního a nebojím se říct dokonce výjimečného on-line newsletteru z House of Chaoyang Trap (Chaoyang je čtvrť v Pekingu), který vznikl jako prostor, v němž se mladí a v Číně léta žijící cizinci spolu s místními přispěvateli pokoušejí formou rozhovoru vystoupit ze "zakletého diskurzu" o současné Číně. Věnují se fenoménům čínského internetu a svou existenci zakládají na tom, že "nikdo nepíše o online kultuře v Číně bez křečovitých souvislostí s geopolitikou, 'autoritářstvím', 'obchodními modely' a odlidštěným extrahováním jednotlivých trendů" a že se chtěli pokusit "vytvořit něco, co zpravodajství o tamním dění doplní o další rozměr: osobní perspektivu z první ruky věnovanou tématům každodenního života a příspěvkům na čínském internetu". Slovo "zakletý" nebo spíš "prokletý" ("cursed") používají v souvislosti se současným status quo diskurzu o Číně poměrně často, důvody onoho prokletí spatřují ve způsobu samého identitního uvažování o Číně a potřebě neustále vysvětlovat - vysvětlovat jeden svět čtenářům z druhého světa. (Malá odbočka pro zájemce o tematiku diskurzu v síti: čínskému internetu v době covidové a periferiím kyberprostoru se shodou okolností věnuje článek Jana Karlacha a Jarmily Ptáčkové v novém čísle časopisu Nový Orient 75/1.) Vysvětlovat jeden svět lidem ze světa druhého ale podle názoru mladých kolem Chaoyang Trapu nestačí, protože se z takového přístupu vytrácí možnost opravdového dialogu. Kde leží hranice mezi reportáží a dialogem? Je možné ji překračovat? Je možné přestat ukazovat prstem, přestat řešit a začít se prostě bavit?

Čínské bistro původně vzniklo z popudu šéfredaktora revue Souvislosti jako prostor pro střípky o tom, co u nás aktuálně vzniká v oblasti literatury a kultury v souvislosti s Čínou, tedy z jiného soudku, než kterému se věnuje Chaoyang Trap, ale v obecné rovině mělo podobnou ambici: vymanit se z podobného prokletí perspektivy politiky a kapitálu, ne proto, že by taková perspektiva nebyla opodstatněná realitou současného světa, ale že taková perspektiva jednoduše nemůže zprostředkovat všechno, že brání ve výhledu na existující velmi živé, dynamické a zajímavé světy. Bistro mělo být hájemstvím setkávání, toulek, krátkých reflexí a postřehů z perspektivy hostinské a jejích občasných hostů. Autentický dialog jsem se pokusila nabídnout několika rozhovory se sinoložkou Michaelou Pejčochovou, překladatelem Denisem Molčanovem, redaktorem a nakladatelem Martinem Bedřichem či spisovatelem Ning Kchenem (1956), s nímž jsem si povídala nejen o jeho románu Nebe nad Lhasou, existenciálních traumatech a o tom, co všechno způsobil internetový deník jedné spisovatelky z Wu-chanu. Po bezmála třech letech vedení bistra je však třeba si poctivě přiznat, že vystoupit z mezí vlastní perspektivy i předporozumění okolí, ať již imaginativního nebo reálně existujícího, je dlouhodobě přes všechnu dobrou vůli a snahu pro jednu hostinskou nadlidský úkol. Budeme zavírat. Přijďte se rozloučit na hostinu příštího čísla.