Alena Dvořáková

Odpouštění opouštění

(Nad romány Abdulrazaka Gurnaha)

Abdulrazak Gurnah, nositel letošní Nobelovy ceny za literaturu, se narodil na Zanzibaru, odkud musel po revoluci v lednu 1964, provázené masakrem arabských a indických obyvatel ostrova, uprchnout. Roku 1968 získal spolu s bratrem azyl v Anglii, kde od té doby strávil většinu života, získal britské občanství a dnes žije v kentském Canterbury. Byť Gurnahovy romány nejsou nutně autobiografické, přesto většina z nich svým zasazením i nutkavým kroužením kolem opakujících se témat a motivů prozrazuje, že se v nich autor inspiruje převážně vlastní minulostí i přistěhovaleckou zkušeností. Gurnahovy příběhy se typicky odehrávají, ať už plně, či částečně, na území dnešní Tanzanie (na pevnině či na ostrovech) a jejich tématem bývá - v mnoha různých obměnách - hrdinovo rozhodnutí, více či méně vynucené okolnostmi, opustit domovinu i rodinu a vydat se na cestu jinam. Osudové rozhodnutí pro odchod, odplutí, odjezd bývá zároveň podbarveno pocitem zrady, neboť odjet znamená u Gurnaha se železnou zákonitostí opustit milovaného člověka, nechat ho napospas tomu, před čím sám utíkám. Výsledek podobných cest je vždy nejistý (mohou končit různě: návratem domů, zmizením bůhvíkde a bůhvíjak, smrtí, ale i úspěšným zakotvením jinde), ale v Gurnahových románech se zpravidla pojí s nutkáním, často provinilým či úzkostným, vzpomínat na to, co bylo opuštěno.

Zadruhé je Gurnah známým britským odborníkem na postkoloniální literaturu, zejména, ale ne výlučně literaturu africké provenience (přestože dle vlastních slov postkoloniální nálepku nemá rád a brání se ji používat jak v akademické sféře, tak ve vztahu k vlastní literární tvorbě). V roce 1982 obdržel doktorát za disertaci na téma Kritéria v literární kritice západoafrické fikce, zhruba od poloviny osmdesátých let pak působí jako odborník na postkoloniální literaturu na Univerzitě v Kentu (od roku 2017 coby emeritní profesor). Je také autorem řady akademických studií a redaktorem cambridgeského sborníku esejů o Salmanu Rushdiem (A Companion to Salman Rushdie, 2007). Jakkoliv jsou Gurnahova díla nepochybně originály, nepřekvapí, že při četbě jeho próz se čtenáři obeznámenému s tvorbou jiných (a dodejme věhlasnějších) postkoloniálních autorů píšících anglicky vynořují náměty a motivy z jejich děl - týká se to zejména Gurnahových vrstevníků J. M. Coetzeeho (1940) a Salmana Rushdieho (1947), ale také (a ještě výrazněji) o generaci staršího V. S. Naipaula (1932). Ve vzduchu se vznáší otázka, zda Gurnahovy romány snesou srovnání i s jejich tvorbou - jak jsou zřejmě přesvědčeni lidé, kteří mu udělili letošní Nobelovu cenu za literaturu.

Gurnah debutoval dle mého názoru výborným a nedoceňovaným románem Memory of Departure (1987, dále jako Vzpomínka na odjezd) v době, kdy už mu táhlo na čtyřicítku. Předtím pracoval dle vlastních slov hlavně na disertaci, průběžně si psal deníky, které mu pomáhaly vyrovnat se s životem v exilu, a publikoval jen povídku Cages - Klece - ve sborníku afrických povídek African Short Stories, sestaveném v roce 1984 Chinuou Achebem. Vzpomínka na odjezd se odehrává v přístavním městečku Kenge na východním pobřeží Tanzanie. Děj je zasazen, jak bývá u Gurnaha časté, do šedesátých let dvacátého století, tedy do doby krátce poté, kdy země dříve nazývaná Tanganika získala nezávislost, pod hlavičkou Tanzanie dosáhla sjednocení se Zanzibarem a moci v ní se chopili socialisté afrického původu s Juliem Nyererem v čele - s neblahými důsledky pro do té doby dominantní arabskou menšinu, k níž patří i chudá, rozvrácená rodina samotného hrdiny Hassana. Vzpomínka na odjezd je vlastně příběhem Hassanova nelehkého dospívání a jeho pokusů vyrovnat se jak s rodinnými traumaty (alkoholismem otce, předčasnou smrtí staršího bratra, sestřinou prostitucí), tak s politickou situací v rodném městě. Po Hassanově nevydařeném pokusu upíchnout se u bohatého strýce v Nairobi vyvrcholí tyto snahy jeho odjezdem, přesněji odplutím z domoviny. Román je psán realistickým, až naturalisticky neslitovným stylem hraničícím s poetikou noční můry, která se přelévá do bdělého vnímání skutečnosti: "Některé noci jsem snil o vráně, kterou jsem spatřil jako dítě. Měla useknuté pařátky, a kdykoliv se pokusila přistát na zem, dosedla na rozdrásané pahýly nohou. Potácela se ze stromu na strom po okraji našeho školního hřiště, pronásledována davem dětí, které po ní házely kameny. Její konec nastal, když přelétala přes hřiště ke školní budově. Zřítila se na zem, krk svěšený, jak už umírala. Zdálo se mi, že mi někdo tu vránu schoval pod polštář." Čtenář se nedočká úlevy ani v pasážích líčících moře oblévající tanzanské pobřeží, k němuž se hrdina utíká, když už to doma nemůže vydržet: "Ze země se zvedala oblaka a oblaka prachu, rozviřovaná dusotem nohou. Stromy v poledním slunci zatvrzele zíraly. Moře týrané nadvládou horka se obrací a převrací a ochabuje a vypařuje a proměňuje v mlhu a páru a sráží se v chladu, který jde za sluncem." Rájem v tomto románu není ani strýcova rozkvetlá zahrada v bohaté nairobské čtvrti: "Otočil jsem se, že se pokochám zahradou. Zjevně mě nechávali čekat. Na trávníku byly narýsovány čáry křídou, sice vyšisované sluncem a deštěm, ale stále zřetelné. Trnitá bugenvilea křiklavě rozkvétala, zářivá červeň a nach se mísily s okrově žlutou a bledě růžovou. Pod terasou rostly obrovské keře ibišku a jejich voskovité květy chlípně pokukovaly k zemi. Záhony podél živého plotu vyplňovaly keříky jasmínu a růží. Bugenvilea se táhla po celé jedné straně zahrady, zákeřně se obtáčela kolem sebe samé a vytvářela neproniknutelnou hradbu. Pletivem plotu na dolním konci prorůstaly šlahouny mučenky. Visely z nich těžké žluté plody, některé proděravělé od ptačích zobáků. Stál jsem tam na slunci, pot se ze mě řinul, a připadal si jako pitomec." Jediný náznak odlehčení - humoru spíš než jen sžíravé ironie - najdeme snad jen v lehce komickém líčení Hassanovy první cesty lůžkovým vlakem z Kenge do Nairobi.

Ve srovnání s pozdějšími díly však Gurnahův debut paradoxně končí, když už ne happyendem, tak způsobem, který hrdinovi i čtenáři ponechává jistou naději - Hassan se plaví coby asistent námořního lékaře Indickým oceánem mezi Afrikou a Asií, píše své milované Salmě do Nairobi dopisy z cest a nepřestává se těšit na to, že se s ní jednou přece jen znovu shledá. V dokonale zvládnutém vyprávění - polopřímou řečí z pohledu dospívajícího, citlivého a o to vzpurnějšího mladíka - se navíc autorovi daří autenticky sloučit subjektivní prožívání skutečnosti se širším nástinem politické situace. A to mnohem přesvědčivěji než v pozdějších, formálně důmyslnějších románech, z nichž nezřídka nepříjemně "čouhají" didaktické pasáže, kterými se autor snaží do románu vepsat širší historický či politický kontext.

Za nejlepší Gurnahův román bývá oprávněně považován Paradise (Ráj, 1994), k němuž se autor částečně navrací i v nedávno vydané próze Afterlives (2020, titul doslova znamená Životy po životě, ale nejlépe by asi bylo překládat jej jako Dozvuky). Hrdinou Ráje je opět dospívající chlapec, jménem Jusuf, mladší i podstatně naivnější než Hassan, navíc situovaný do jiné, dávnější a drsnější doby, jehož "dospění" má tudíž podobu ještě nemilosrdnější epifanie a následného opuštění domovského světa než to Hassanovo. Jusufův příběh je zasazen do pevninské části Tanzanie (ještě zvané Tanganika) na přelomu devatenáctého a dvacátého století, kdy oblast kolonizují Němci, zatímco Britové si drží Zanzibar, a mezi oběma koloniálními velmocemi se schyluje k válce. Jusuf je chudými rodiči svěřen do péče pohádkově bohatému strýci Azízovi, brzy po odjezdu z domova však zjistí, že byl k arabskému kupci dán do služby fakticky jako jeho otrok, zástava za otcovy nesplatitelné dluhy: "To není žádnej tvuj strejda," táhne se románem jako červená nit napomenutí Jusufova zkušenějšího souputníka a spoluotroka Chálila. Vyprávění, které začíná napůl jako román, napůl jako orientální pohádka (a jisté pohádkové rysy si udrží až do konce), záhy nabývá povahy noční můry doslova i obrazně, od Jusufových děsivých snů o vyhládlých, zvlčilých psech až po jeho každodenní zážitky. V ústřední části vyprávění se Jusuf vydává s kupcem Azízem a jeho karavanou obchodovat do vnitrozemí obývaného "divošskými" kmeny, které se německé koloniální správě podřizují jen neochotně či naoko, a v noční můru se postupně mění i jeho nedobrovolné, ale dobrodružné putování za slonovinou.

Kritici někdy v souvislosti s Jusufovou cestou do vnitrozemí a zpátky zmiňují Conradovo Srdce temnoty, Gurnahův Ráj by si však podle mě zasloužil srovnání spíš s jinými dvěma romány. Jednak s Kiplingovým Kimem (1901), který byl napsán (a odehrává se v koloniální Indii) zhruba v téže době, do níž Gurnah o devadesát let později zasazuje svůj africký Ráj: Gurnahův naivní a oslnivě krásný, střídavě roztřesený a troufalý, každopádně však nezapadající "osiřelý" Jusuf jako by byl arabsko-africkým korektivem Kiplingova otrkaného, s domorodci dokonale splývajícího, vědoucího špeha a protřelého sirotka Kima. A zadruhé lze Ráj srovnávat s druhou částí prózy Dusklands (1974, Země soumraku) J. M. Coetzeeho, nazvanou lapidárně Vyprávění Jacoba Coetzeeho. Text, který se stylizuje do autentických memoárů z osmnáctého století, líčí hned dvě výpravy Búra Coetzeeho do jihoafrického vnitrozemí, jednu obchodní, druhou trestnou. Coetzee (autor) se snaží čtenáři na příkladu svého domnělého předka a osvícensky sebevědomého Coetzeeho (vypravěče) předvést, z jakých důvodů vede pokus bělošského kolonisty o obchod s "hotentóty" logicky až neodvratně k vyvraždění domorodého kmene Namů.

V Gurnahově podání, které se drží arabsko-afrického pohledu na svět, je ovšem německá kolonizace Tanganiky mnohoznačnějším jevem. Německý koloniální úředník, který se s rozkládacím stolečkem a úředními lejstry (a samozřejmě s ozbrojeným doprovodem) nečekaně zjeví uprostřed divočiny - v jedné z nejlepších scén románu, v níž se Gurnah potkává s Conradem, Naipaulem, ale i s Kafkou -, paradoxně zachrání Jusufovi i jeho strýci Azízovi ("To neni žádnej tvuj strejda") život před nevyzpytatelným domorodým náčelníkem, který se rozhodl ztrestat nevítané obchodníky za příkoří utrpěná od dřívějších karavan. V očích Arabů jsou němečtí kolonisté v Gurnahově Tanganice zdrojem nejen obav, ale i obdivu (ne-li závisti) a Ráj nastiňuje jakési ticho před bouří. Tanganičtí a zanzibarští Arabové se na počátku dvacátého století ocitají - aniž by tušili, kam až to povede - mezi dvěma mlýnskými kameny: na jedné straně čelí evropským kolonistům, kteří Araby vytěsňují a zneužívají někdejší arabskou nadvládu nad africkými domorodci k vlastním cílům (začalo to britským zrušením obchodu s otroky, pokračuje to náborem arabských mladíků do místních německých vojenských jednotek), na druhé straně čelí probouzejícím se africkým nacionalistům s jejich osvobozeneckým bojem proti kolonialismu (který jednou vyvrcholí i protiarabskými masakry a arabským exodem z východní Afriky).

V tanzanském Ráji, jak jej líčí Gurnah - kde se pečlivě udržované rajské zahrady bohatých kupců střídají s pekelnou městskou i venkovskou bídou (vyhládlá psiska soupeří v prachu o odpadky se žebráky) a rajská příroda náhorních vodopádů a jezer alternuje s pekelnými deštnými pralesy plnými zrádných domorodců a dotěrného hmyzu -, těžko říct, co je větší peklo: jestli tradiční "nevyzpytatelné divošství" domorodých afrických kmenů, nebo pokračující zotročování nebělochů nemilosrdnými arabskými kupci anebo násilná kolonizace založená na představě evropské nadřazenosti a rasovém kastovnictví. (Nehledě na "malé války", které Němci vedli proti rebelujícím domorodým kmenům za postupující kolonizace, zanechaly boje mezi německými a britskými jednotkami v Německé východní Africe za první světové války statisíce mrtvých nejrůznějších etnik a národností.) V závěru Ráje dává na otázku po povaze pekla a ráje vlastní odpověď sám Jusuf. Z beznaděje nad svou bezmocí, neschopen pomoci své neméně zotročené milované, uteče od strýce Azíze a přeběhne k Němcům - dobrovolně se stane takzvaným askarim neboli vojákem koloniálních jednotek bojujících na německé straně.

V Ráji je "velká válka" mezi Němci a Brity teprve nejasnou budoucností, pomalu se rýsuje jako bouřkové mraky kdesi těsně za horizontem vyprávění. Gurnah se k ní coby k tanzanské minulosti podrobně vrací až mnohem později, v nedávno vydané próze Dozvuky, v jejímž závěru se z postavy zmrzačeného, ztraumatizovaného válečného veterána Hamzy nečekaně vyklube někdejší krasavec Jusuf. Dozvuky připomínají prostým jazykem i realistickým stylem spíš Vzpomínku na odjezd než stylisticky uhlazený, obraznější Ráj, strukturně jsou však důmyslnější než Gurnahův debut. Zhruba na konci první třetiny románu nechává autor hlavního hrdinu Ilyase Hassana - který se dobrovolně stane askarim podobně jako Jusuf a jako on zmizí ve válce - "zmizet" i ze samotného vyprávění. Vrací se k němu až na samém konci díla, kdy se přetrvávající záhadu Ilyasova zmizení podaří vyřešit Hamzovu synovi a Ilyasovu synovci Ilyasi mladšímu (který jako typický Gurnahův hrdina odejde na stipendium z Tanzanie do Evropy, konkrétně do západního Německa). Vtip je v tom, že osud Ilyase staršího by nehádal ani čtenář oplývající tou nejbujnější fantazií. (Aniž bychom prozrazovali klíčové podrobnosti, napovězme, že jistý Elias Hessen zahyne v roce 1942 v koncentračním táboře Sachsenhausen.) Gurnahův román představuje ambiciózní pokus ukázat, jak neuvěřitelným způsobem se může evropská historie protnout s individuálními osudy Východoafričanů. Zároveň přitom přesvědčivě odhaluje tradičně úzké sepětí Evropy s Afrikou a moderní evropské historie s tou africkou, na něž mají zvlášť Evropané silný sklon zapomínat. Jak Gurnah zdůrazňuje v rozhovorech, děje se to zejména v souvislosti se současnou uprchlickou krizí - jako by nevítanému přílivu afrických uprchlíků do Evropy nepředcházel nevítaný příliv evropských kolonistů do Afriky. Přesto autorovi románový gambit s Ilyasem úplně nevychází: pasáže líčící, jak se Ilyas mladší dopátral osudu Ilyase staršího působí příliš synopticky (jako zkušenost nikoliv prožitá, ale pouze sumárně převyprávěná), a tím pádem i didakticky neústrojně. Nejpůsobivější částí románu tak zůstává jeho střed, kde se líčí Hamzovy zážitky z bojů koloniálních jednotek německé Schutztruppe ve východní Africe za první světové války.

V období mezi Rájem (1994) a Dozvuky (2020) vydal Gurnah mimo jiné i dva romány se zjevně autobiografickými prvky, o nichž se tu zmíníme, abychom aspoň zběžně nastínili vývoj jeho tvorby. Prvním je román By the Sea (2001, U moře), druhým experimentálnější próza Desertion (2005, nejlépe asi jako Opouštění). Děj Opouštění začíná v roce 1899, kdy se britský dobrodruh na cestách po Africe zaplete v Tanganice s domorodou Arabkou, kterou připraví o čest a pak ji i s dítětem opustí. Gurnah tedy po africku zpracovává tradiční topos koloniální a postkoloniální fikce (vzpomeňme například na Pucciniho Madam Butterfly, případně Ishigurův román Vybledlá krajina s kopci z roku 1982). Vtiskuje mu však novou podobu tím, že děj roztříštěný do fragmentů zdánlivě nesouvisejících vyprávění dotahuje až do šedesátých let dvacátého století - kdy se v Anglii nečekaně protnou cesty anglických potomků navrátivšího se viktoriánského dobrodruha s přistěhovalcem, který měl blízko k jeho potomkům arabsko-africkým. Román U moře je naopak dějově sevřenější, většina příběhu se odehrává v "přítomnosti" roku 1994 v Anglii, vyprávění však opět sahá až do devadesátých let devatenáctého století a události v něm vylíčené, které příběhu dodávají na dynamice, se odehrávají převážně v Tanzanii šedesátých let.

Obě prózy mají společnou postavu východoafrického hrdiny arabského, muslimského původu, který v raném mládí odejde z domoviny a úplně nebo částečně ztratí kontakt s rodinou: není schopen vrátit se zpátky, ale ani se nedokáže plně a účinně odstřihnout od vzpomínek na dětství či od svého dědictví. (Dodejme, že rodinné dědictví se u Gurnaha zpravidla netýká víry: jeho muslimští mladíci bývají ve víře v lepším případě vlažní, pokud jim není zcela lhostejná. V rozhovorech Gurnah upozorňuje, že od jeho odchodu z domoviny došlo k výrazné radikalizaci východoafrických i specificky zanzibarských muslimů.) Rašíd v Opouštění odchází ze Zanzibaru ještě za přítomnosti Britů, na stipendium do Anglie; Latif v románu U moře emigruje až po vyhlášení nezávislosti, v rámci socialistické pomoci rozvojovým zemím, a tudíž do východního Německa. Rašíd si s rodinou uvízlou a živořící na Zanzibaru sice dopisuje, ale Opouštění tematizuje právě obtížnost sdílení zážitků, ne-li nesdělitelnost zkušenosti přes propast dělící dva tak odlišné světy, jaké představují Anglie pro přistěhovalce Rašída a nově nezávislá, "osvobozená" Tanzanie pro jeho arabskou rodinu. Latif v románu U moře doputuje do Anglie pozoruhodnou oklikou přes drážďanský Neustadt a na rozdíl od Rašída se pokusí od své minulosti, stižené zavilou pří o majetek, zcela odstřihnout. Je-li Opouštění poznamenáno zoufalou a do značné míry marnou snahou neztratit autentické citové spojení mezi vzdálenými světy, tematizuje román U moře naopak šok, jaký Latif zažije, když se mu potlačená minulost nečekaně vrátí, s bezmála freudovskou razancí, v podobě čerstvého uprchlíka z domoviny, který se v Anglii zničehonic objeví s pasem vystaveným na jméno Latifova otce (o němž Latif neví ani to, že už zemřel). Ze záludného uprchlíka se vyklube někdejší Latifův soused a rodinný nepřítel Saleh Omar, od nějž se Latif dozvídá "na pokračování", jako by Omar byl zvláštním vtělením Šeherezády z Pohádek tisíce a jedné noci, čím dál překvapivější pravdu o zhoubné při o majetek - která je oním dědictvím po otci, jež se emigrací pokusil setřást.

Oba romány svým líčením přistěhovaleckých zážitků a pocitů odcizení v Anglii upomínají na Naipaulovy Mimiky (The Mimic Men, 1967) a v náznacích také na Naipaulův mistrný, silně autobiografický román s obtížně přeložitelným názvem The Enigma of Arrival (1987, podle Chiricova obrazu Záhada příjezdu). U moře je celkově působivějším dílem než Opouštění díky sevřenější formě i dynamice vyprávění (a také díky zábleskům humoru, které jsou u Gurnaha na rozdíl od sžíravé ironie skutečně vzácné). Na obou románech lze také dobře ukázat silné stránky i slabiny Gurnahovy tvorby. Gurnah píše přesvědčivě, když se těsně drží svého mužského protagonisty a jeho subjektivního prožívání skutečnosti, ať už jde o vidění, snění, cítění či jazyk vnitřního monologu či dialogů. Jeho prózy bývají zvlášť působivé, když líčí, jak se ten či onen mladík (Hassan ve Vzpomínce na odjezd, Jusuf v Ráji, Rašíd či jeho bratr Amin v Opouštění, Latif v románu U moře, Hamza v Dozvucích), případně starší muž (Saleh Omar v románu U moře) vyrovnává se ztrátou rodiny (zejména ustarané, utlačované či týrané matky), se ztrátou domova (Gurnahovy romány jsou plné podrobných líčení míst a interiérů s jejich důvěrnou atmosférou a vůněmi, případně puchy), se ztrátou iluzí (Gurnah je mistrem v líčení okamžiků, kdy hrdina zahlédne koutkem oka či pootevřenými dveřmi či za chůze kolem něco, co by člověk raději neviděl a nevěděl - "To neni žádnej tvuj strejda"). Podobně působivá bývají líčení toho, jak se Gurnahovi hrdinové vyrovnávají se šokem z příjezdu do nového, cizího, nečitelného či rovnou nepřátelského prostředí, anebo toho, jak v exilu lavírují mezi nesnesitelností a nepotlačitelností vzpomínek, případně jak se zmítají mezi pocity úlevy a vysvobození (unikli z prostředí, které nenabízelo jinou než otrockou existenci) a zároveň pocity zrady či viny plynoucí z toho, že museli opustit milovanou bytost. Neméně silnou stránkou Gurnahova psaní je bohatý obraz východní Afriky, který se postupně střádá v jeho dílech, zejména obraz Tanzanie coby mnohojazyčného, mnohonárodnostního světa situovaného na křižovatku mnoha cest a poutí - nejen mezi východoafrickým pobřežím a vnitrozemím, ale také mezi Afrikou a Asií, Afrikou a Evropou -, ať už na nich lidé směřují za obchodem, vzděláním, obživou či dobrodružstvím, poutí, jejichž odvrácenou stranou bývají pokusy o útěk před bídou, ožebračením, politickým pronásledováním a válkou, které v nejednom případě končí uvíznutím v exilu.

Přesvědčivě a místy dost humorně vyznívá například líčení Latifových zážitků po příjezdu do východního Německa šedesátých let, když ho guinejský spolubydlící Ali vítá na klasické panelákové koleji v Neustadtu se slovy: "Vezeš nějakou čokoládu? Dolary? Tohle je východní Evropa. Nic tady nemají. Je to tu stejně špatný jako v Africe." Jako v mnoha dalších románech se však Gurnah ani v próze U moře nespokojuje s prožitou přítomností a snaží se do východoněmeckého oddílu vepsat i "velkou" historii - například pomocí nevěrohodné postavy sudetské Němky Elleke, která vypráví, jak její rodina, která hospodařila na velkém statku kdesi u Mostu, odešla v roce 1919 "z Rakouska" (?) kolonizovat Keňu. Zásadní slabinu Gurnahova stylu psaní nejen zde, ale ve všech zde zmíněných románech představuje právě jeho neochota spokojit se s tím, že román si z historie bere jen vše osobně prožité či prožitelné a zbytek používá jen jako berličku či lešení. Autor se sice dokáže úspěšně vyhnout nebezpečí zvýšené popisnosti historických románů (ubíjejícímu stavění historických kulis), ale už vždy nedokáže najít takový vypravěčský postup, který by mu umožnil překlenout dlouhá časová období a zhmotnit historické dění bez rušivých didaktických synopsí, které působí nejednou až neuměle. Neústrojnost těchto synopsí se nedá přehlédnout tím spíš, že jinak je jazyk Gurnahových próz velmi osobitý a působivý: autor ve snaze zachytit autenticky mluvu postav nejrůznějšího původu vnáší do angličtiny hladce a ústrojně nejen řadu výrazů z tanzanské svahilštiny (svého rodného jazyka), ale také z arabštiny, němčiny a hindštiny.

A právě v tomto ohledu se mi zdá, že nejlepší romány Coetzeeho, Rushdieho a Naipaula (ale i Ishigura) převyšují Gurnahovu tvorbu. Všichni tito autoři si dokázali najít svébytný způsob, jak "velkou" historii vepsat do té "malé", aniž by se museli uchylovat k poučování, které hrozí vypadnutím vypravěče či postavy z role. Je vlastně jedno, jestli se jedná o Ishigurův sklon převádět historii na otázku individuální paměti a ošemetného vzpomínání, anebo o Coetzeeho sklon alegorizovat, Rushdieho sklon mytizovat a satirizovat či Naipaulův sklon vpisovat historii do románu pomocí srovnávání výjevů, míst a postav tady a tam, tehdy a teď spolu s průběžným kroužením kolem klíčových motivů, jejichž význam se postupem vyprávění drasticky proměňuje. Důležitější je to, že Coetzee, Rushdie, Naipaul (ale i Ishiguro) každý po svém zatvrzele převracejí dění v prožitek, fakt v obraz či symbol, událost ve vzpomínku, poučení v sebereflexi, jazyk v promluvu - a právě tím důsledně přetvářejí historii (coby nemožný pokus o čirou objektivitu) v román (zatvrzele trvající na neodepsatelnosti individuálního subjektu).

Ze zmíněných Gurnahových románů by si překlad do češtiny zasloužily zejména romány Ráj a Vzpomínka na odjezd, a možná i U moře. Citujme proto závěrečnou pasáž z Ráje zachycující ono osudové hnutí mysli, které krásného, ale bláhového Jusufa přimělo, aby se dobrovolně rozběhl za odcházejícími rekruty Schutztruppe, aniž by tušil, co ho za obzorem čeká:

"Opět spatřil svou čerstvě narozenou zbabělost, jak se ještě neodstřižená od placenty leskne v měsíčním světle, a vzpomněl si na okamžik, kdy ji uviděl dýchat poprvé. Tehdy se z jeho opuštěnosti zrodila první hrůza. A když teď pozoroval netečně ponížený hlad zdejších psů, pomyslel si, že už ví, co se z ní vyklube. Pochodující kolonu měl stále na dohled, když za zády zaslechl zvuk, jako by někdo klapl zástrčkou a zamkl vrátka do zahrady. Rychle se rozhlédl a pak se za kolonou rozběhl, i když ho pálilo v očích."

Literatura

Abdulrazak Gurnah: Memory of Departure (1987). E-book. London, Bloomsbury 2016; Paradise (1994). London, Bloomsbury 2004; By the Sea (2001). London, Bloomsbury 2002; Desertion (2005). New York, Anchor Books (Random House) 2006; Afterlives (2020). E-book. Bloomsbury, London 2021. | Rozhovory - Ehmad Mirmotahari: "Interview with Abdulrazak Gurnah Conducted at the University of Kent, Canterbury", 15. 7. 2005, Ufahamu: A Journal of African Studies, 32, 2006, 3; Shane Creevey: "Interview with Abdulrazak Gurnah", Magill,

5. 10. 2010; Fabienne Roth, Mara Holzenthal, Lisa Zingel: "Interview with Abdulrazak Gurnah", Africa`s Asian Options (AFRASO), Frankfurt, 21. 1. 2016; David Shariatmadari: "'I could do with more readers!' Abdulrazak Gurnah on winning the Nobel prize for literature", The Guardian, 11. 10. 2021.

Alena Dvořáková (1973), anglistka, literární kritička a překladatelka (Cormac McCarthy, Will Self, John McGahern, Kevin Barry, Kazuo Ishiguro).