Vzpomínky na Jana Schejbala

(16. 11. 1942 - 20. 6. 2021)

Diana Moixová / Benvolgut Jan

Milý Jane,

nadešel smutný okamžik, abych Ti vzdala poctu, neboť jsi člověkem, který se o poznání literatury, kultury a reálií našeho Katalánska v České republice zasloužil doposud nejvíc. Není třeba, abych vypisovala všechna Tvá díla. Díky za celou tu dlouhou a tak dobře odváděnou práci.

Naše cesty se zkřížily na Filozofické fakultě v Praze, kde jsem začínala vyučovat a Ty jsi studoval první ročník španělského jazyka. Skutečnost, že jsem se rozhodla věnovat studiu a výuce katalánštiny, byla dána rozhovorem s akademikem Havránkem, když jsem studovala češtinu. Později, po konzultaci s docentem Oldřichem Tichým, který výuku katalánštiny na Katedře románských jazyků vždy podporoval, došlo k uspořádání dvousemestrálního kurzu katalánštiny. Zapsalo se do něho asi pět studentů, kteří chtěli získat základní znalost gramatiky, jakož i číst, komentovat a překládat těch pár katalánských textů, které jsme měli k dispozici. Velmi brzy ses začal zajímat o literaturu a překlad, zatímco já jsem se zabývala studiem jazyka. A tak tomu bylo po celý život. Náš vztah nebyl vztahem učitele a žáka, nýbrž dvou přátel věnujících se odlišným, a přece společným cílům: Ty jsi dosáhl toho, že značná část českých obyvatel ví, že existuje Katalánsko, a já jsem se mohla skromně podílet na normalizaci katalánského jazyka.

Chci Ti obzvlášť poděkovat za jedno gesto vůči mně. Poté, co jsem od narození žila v zahraničí, byl pro mě odjezd do Katalánska velmi důležitý, ale bohužel se odehrál za velmi zvláštních okolností, kvůli nimž jsem byla nucena nechat veškerý majetek v Praze. A Ty jsi mi prostřednictvím našeho přítele Joana Llorta poslal knihu sabadellského spisovatele Pereho Quarta Saló de tardor (Podzimní salon), vydanou roku 1942 v Chile, a v přiloženém dopise jsi mi psal: "Jsem si jist, že tato kniha je Tvá, posílám Ti ji, protože považuji za správné, abys ji měla Ty, našel jsem ji v jednom pražském antikvariátu." Ta kniha patřila mému otci. Děkuji Ti, příteli.

Odpočívej v pokoji.

Diana Moixová (1939), učitelka katalánštiny, dcera Josepa Moixe Regŕse, protifrankistického starosty Sabadellu, který po občanské válce ve Španělsku nalezl útočiště v Praze.

Joan Rendé / Přítel Jan Schejbal

Milý Jane,

nechtěl bych, aby mé psaní vyznělo jako nekrolog, a nevím, jak to mám udělat, nevím ani, jak se do toho pustit. Výhoda osmnácti set kilometrů, které mě dělí od Prahy, je ta, že si to můžeme celé jen představovat; dle libosti, anebo dle potřeby, abychom tuto skutečnost skryli.

Poznali jsme se, když jsme byli ještě mladí, velmi mladí. Byl jsem ohromen odvahou, s jakou ses dal na katalanistiku. Francesc Vallverdú, sociolingvista a redaktor v Edicions 62, mi o Tobě nadšeně vyprávěl, a taky Mait Carrascová, ano, ta z jazykovědného týmu pracujícího na příručním slovníku katalánského jazyka Diccionari Manual Pompeu Fabra; tehdy oba pracovali v nakladatelství Edicions 62. Už je to řada let, co nás opustili, ona velmi mladá. My oba i celá řada dalších jsme k Tobě chovali velikou úctu. Vallverdú mě tehdy pověřil, abych Tě pozdravoval. Já jsem tou dobou s několika přáteli připravoval letní pobyt v Bukurešti a měli jsme v úmyslu jet při zpáteční cestě přes Prahu. Byl jsi kulturní raritou, kterou bylo třeba poznat: Čech hovořící katalánsky ještě předtím, než byl vůbec kdy v Katalánsku, Čech, který miluje náš jazyk, studuje naši literaturu všech věků a překládá z ní.

Tehdy Tě v kruzích katalánské literatury znali všichni, anebo o Tobě alespoň slyšeli; nyní jsi odešel a zdá se, že nikdo z našich čelních představitelů si toho ani nevšiml. Ještěže o Tobě v katalánštině vyšly dva články Tvého žáka a pokračovatele Michala Brabce. Zatím jej neznám osobně, ale byl to on, kdo mě velmi citlivě zpravil o Tvém skonu.

Mezi českou a katalánskou kulturou byla odpradávna vzájemná náklonnost, zvláště pak od Renaixençy, našeho národního obrození. Píši "vzájemná", ale je jisté, že se projevovala - výtečně a spontánně - především z české strany: pamatuji si, že v Praze, pod velkým schodištěm uvnitř Národního muzea, vystavovali inkunábule Ramona Llulla; to Ty jsi mě o tom uvědomil. A pak tu byli překladatelé Antonín Pikhart, spřátelil se s Ŕngelem Guimerŕem a přeložil do češtiny několik jeho děl; také přeložil Verdaguera a dokonce se stal členem jedné z velkých katalánských literárních institucí. O dvě desetiletí později převzal pochodeň české katalanistiky polyglot Rudolf Jan Slabý, který do Barcelony dokonce přesídlil. Do češtiny přeložil Guimerŕa, ale také Rusińola, Adriŕ Guala a další naše autory; a dokonce také přeložil do katalánštiny díla české literatury, z nichž nemohu nejmenovat Babičku Boženy Němcové, světově známou jako průkopnici českého realismu.

S dílem výše uvedených i jiných předchůdců si to Tvé rozhodně nezadá. Jak rád jsem se nechával ohromovat, když jsi hovořil o díle Rodoredové, od níž jsi přeložil Diamantové náměstí a Rozbité zrcadlo (dodnes nevydané), o Víctoru Catalŕovi, o Eugenim d`Ors, o Salvadoru Espriuovi, o Manuelovi de Pedrolo, o Pere Caldersovi, o Quimu Monzóovi, o Joanu Salesovi, o Jaumem Cabrém, o našich středověkých klasicích; hovořil jsi o nich, jako bys byl jedním z našich učenců. Od mnoha z nich jsi nějaké dílo přeložil anebo ses k tomu chystal.

Vím, že poslední léta ses soustředil na dokončení česko-katalánského slovníku, který jsi zanechal prakticky hotový. Tu práci Ti přidělil náš společný přítel Antoni Morell, který působil jako generální tajemník andorrské vlády i zplnomocněný velvyslanec své malé země ve Vatikánu. Také náš Morell odešel předčasně.

Vzpomínám si na vánoční svátky strávené u vás doma a také na cestu, kterou jsme my dva, při jiné příležitosti, podnikli na Slovensko do Vysokých Tater, a na školačky, které na nás dělaly obličeje z autobusu jedoucího před námi po úzké, malebné silničce. A také na výlet do Tvého rodného Jičína, malého, ale překrásného středověkého města, kde jsi mi ukázal bývalý krejčovský krámek Tvého otce.

Čas od času jsme jeden k druhému zajeli na návštěvu a vyměňovali si literární novinky a drby o tehdy čtených spisovatelích. Jednou jsi za mnou do Cabry přijel na dva měsíce; určitě to bylo na konci léta. Pomáhal jsi mi s drobnými zemědělskými pracemi; šlo Ti to náramně - v Černošicích jsi měl blízko domu malou zahradu a tam jsi pěstoval od všeho něco.

Nyní se nám, Tvým přátelům, bude po Tobě navždy stýskat, navždy budeš chybět svým žákům na katalánském lektorátu, ale zůstávají tu po Tobě - také navždy - Tvé literární překlady; vazby mezi českou a katalánskou literaturou, které jsi neúnavně vytvářel, přetrvávají a budou vzkvétat i nadále. A chybět budeš pochopitelně i své ženě Marii, vašim dětem Andree a Janovi, vnoučatům. Ale to množství semínek, která jsi zasel, bujně vzejde a nikdy neuhyne.

Joan Rendé (1943), katalánský spisovatel a novinář; Schejbalův blízký přítel, mimo jiné mu pomáhal s obstaráváním katalánské literatury.

Blanka Stárková / Honzova tužka

Výrazná, nápadně sochařsky modelovaná hlava. Zvučný hluboký hlas. Energické pohyby - a v ruce nedostižně naostřená tužtička, kterou vepisoval dokonale čitelným písmem své redaktorské poznámky do strojopisných překladů odeonských spolupracovníků. Takhle Honzu vidím a stále už vidět budu, s těmi třemi nej-, pro mě úžasotvornými: s ostrostí tuhy, jejíž tahy se nikdy neztupily, s perfektně kaligraficky vyvedenými písmenky mezi řádky a s absolutní pečlivostí vůči redigovanému textu.

Přitom by býval měl být (a snad i někdy byl?), přinejmenším podle obecného očekávání, i trochu bohém. V šedesátých letech jsme spíš vedle sebe než spolu studovali na Filozofické fakultě UK jednak španělštinu, jednak obor, který se nazýval výtvarná výchova a v praxi se provozoval v prostorách fakulty pedagogické. V ateliérech vedených Zdeňkem Sýkorou, Cyrilem Boudou, Martinem Salzmanem či Karlem Lidickým jsme se ale potkávali jen zřídka, nejspíš kvůli různosti ročníků, a možná i kvůli různosti studijní disciplíny, přičemž Honza zajisté byl posluchačem důslednějším. Pokud se nemýlím a není to jen fiktivní výtvor paměti, nějaký čas i patřil k Sýkorově lounské neformální výtvarné skupině. Kdy přestal malovat? To nevím. Přestal vůbec?

Jisté je, že nad výtvarnými zájmy převážil u Jana Schejbala brzy po studiích zájem o jazyk, slova, literaturu. Stal se redaktorem Odeonu a sám překládal, především z katalánštiny, kterou si zvolil jako životní úděl. Výtvarné vzdělání mu nepochybně pomohlo výtečně přeložit několik dílů odeonských Dějin umění od katalánského kunsthistorika Josého Pijoana. Ale odvážím se tvrdit, že výtvarné vidění, vizuální představivost, se velmi výrazně otiskly i do Honzových literárních překladů. Málokdo si uvědomuje, jak důležité je pro překladatele "vidět" to, co je v psaném textu, konkretizovat si výjevy, popisy, situace přímo na sítnici, "překládat" si slova zároveň i do vizuálních, prostorových, pohybových vjemů. Honza tento dar měl.

Sledovala jsem z dálky jeho překladatelskou dráhu, s radostí četla jeho literární překlady z katalánštiny, vždy vysoce kvalitní a múzické, a vždy ovšem dokonale bezchybné. Sebekorigované naostřenou tužtičkou.

Můj nejsilnější, životně důležitý zážitek s Honzou se datuje do doby krátce po polovině sedmdesátých let. Byl tehdy redaktorem Odeonu a já mu přinesla svůj první oficiální překlad, povídky Gabriela Garcíi Márqueze, které pak vyšly pod názvem V tomhle městečku se nekrade (samozřejmě po předchozím zkušebním překladu dvaceti stránek, jak se tehdy v Odeonu praktikovalo). Přinesla jsem ho náležitě hrdá, ba nebetyčně pyšná, tak jak se zpravidla děje překladatelským nováčkům. Po týdnu jsem si pro zredigovaný překlad přišla. Byl téměř úplně popsaný Honzovou tužtičkou. Několik poznámek "pěkné!" zdrcující dojem nezachránilo. Chtělo se mi zemřít (prostě nováček). Naštěstí jsem za pár hodin pochopila, jak úžasné, zcela zásadní překladatelské lekce se mi dostalo, co všechno se z Honzových poznámek učím. Bylo to, Honzo, naučení, ze kterého těžím po celý svůj překladatelský život, jak ve věci autorské pejchy, tak, a to zejména, ve věci nejvyšší náročnosti k výsledku překladatelovy práce. Dobrý a náročný redaktor, vím Tvou zásluhou už skoro půl století, redaktor, který "jde" s autorem i s překladatelem, je tou největší výhrou, jaké se překladateli může v jeho činnosti dostat.

Vím, jak obrovitou, pionýrskou práci jsi později vykonal ve prospěch katalánsko-českých kulturních vztahů, jak jsi pro české čtenáře objevoval katalánsky psanou literaturu, učil své následníky, pracoval na prvním katalánsko-českém slovníku. Tvůj skvělý poslední překlad, román Jauma Cabrého Přiznávám, že... čtu už podruhé, s obdivem k Tvému převodu.

Čest Tvému celoživotnímu dílu, Honzo! A zcela soukromě: čest a trvalý dík Tvé redaktorské tužce.

Blanka Stárková (1944), překladatelka ze španělštiny, rozhlasová redaktorka a dramaturgyně.

Jaume Cabré / Soukromá vzpomínka

Měl jsem čest poznat Jana Schejbala osobně. Nejintenzivnějším obdobím byl čas, který strávil překladem mého románu Přiznávám, že... Byl to kontakt na dálku, ale - tolik na to vzpomínám - velmi intenzivní, protože pokud něčím Jan oplýval, byl to smysl pro přesnost. Někdy mi děkoval, že si vždy najdu čas a mám chuť pomoci mu ve chvílích, kdy mají překladatelé pochybnosti všeho druhu, což je nevyhnutelné. Proto jsem vždy práci překladatele považoval za jednu z nejtěžších v literárním světě; a má-li překladatel možnost spojit se s autorem, zaslouží si tolik chvilek, kolik jen bude třeba.

Jeden k druhému jsme získali úctu již na základě kontaktů z dřívějška. Tehdy nám Jan navrhl, abychom se vypravili do České republiky. "No tak!" pobízel nás. "Ujišťuji vás, že se vám ten výlet bude líbit."

Dali jsme na jeho slova: a moje malá dcera Margarida a já jsme se octli v Praze. Nebylo nikterak téžké zamilovat si tak překrásné město, řeky, mosty. A Jan pro nás připravil několik výletů do vzdálenějších míst. Díky němu jsme poznávali čtvrti, náměstí... A vyprávěl nám o své profesní dráze, o svém zájmu o jazyk, cizí jazyky, literaturu... O lásce ke katalánštině... Po několika dnech, když byla příležitost, nás přiměl nastražit sluch: "Tak schválně: Jakým jazykem mluví vedoucí, který má na starost skupinku turistů stojících ve frontě: česky, nebo slovensky?" Musím přiznat, že jsme nezískali bůhvíjak oslnivou známku, ale náramně jsme se pobavili skládáním vět. To když nás třeba přiměl promluvit v baru, kde po nás chtěl, abychom objednali vodu nebo pivo... Tohle bylo Janovi vlastní: jazyk měnil v hru. A já jsem byl trošku rozmrzelý, protože mě štvalo, že neumím česky.

Asi za dva roky k nám přijel Jan. Byly to nezapomenutelné dny. Spolu s několika přáteli jsme se sešli u nás doma v Katalánsku. Veliký rozdíl oproti předchozí cestě byl ten, že Jan, přítel z dalekých končin, mluvil stejně jako ostatní hosté katalánsky. Záviděl jsem mu.

Přibližně v tomto období jsem se živil psaním scénářů pro televizní seriál katalánské TV3, jmenoval se Přestupní stanice (Estació d'27enllaç). Jako hold příteli jsem jednu z důležitých postav, která se v něm začala objevovat, vytvořil jako Čecha; a byl tak bystrý, že za dva měsíce už mluvil katalánsky. A jmenoval se, jaká to náhoda, Jan Schejbal. Pověděl jsem o tom pravému Janu Schejbalovi; pomyslel jsem si, že se ho to možná nějak dotkne... Propukl v smích. Tolik se tomu nasmál! Jan byl zkrátka takový.

Jaume Cabré (1947) katalánský prozaik, dramatik a scenárista. Jeho román Jo confesso byl přeložen do více než třiceti jazyků; česky vyšel ve Schejbalově překladu pod názvem Přiznávám, že... (dybbuk 2015).

Jan Šavrda / Intelektuál s tajemstvím

Jana Schejbala jsem nepoznal jako kongeniálního překladatele či jinak úzce specializovaného člověka, nýbrž jako skromného a široce vzdělaného intelektuála, kterých je v dnešní době již opravdu poskrovnu. Přišel k nám do nakladatelství s nápadem přeložit zásadní dílo současné katalánské literatury Jo confesso Jaume Cabrého. Tato kniha je nebývalá nejen svým rozsahem, ale hlavně časovým a různorodým záběrem, který mapuje osudy a strasti evropské vzdělanosti od 14. po 21. století. Po pár sklenkách vína z Prioratu bylo jasné, že o výsledek se není třeba jakkoli obávat. Měl jsem pocit, že kdykoli Jan Schejbal mluvil o osudech hlavního hrdiny, hledajícího a postrádajícího štěstí, mluví tak trochu i sám o sobě... Při jednom setkání jsem ho ponoukal, aby zkusil sepsat autobiografii. Nápad ho zaujal, ale odpověděl, že by to bylo neradostné čtení čítající více stran než román Jo confesso a určitě bych se to neodvážil vydat. Prý, když už by paměti psal, tak jedině v katalánštině. Slíbil jsem, trochu s nadsázkou a humorně, že mu najdu dobrého překladatele. Jan Schejbal byl intelektuál s tajemstvím, které jeho osobnosti dodávalo hloubku.

Jan Šavrda (1974), knižní grafik a majitel nakladatelství dybbuk.

Vít Pokorný / Ochotný přispěvatel

S Janem Schejbalem jsem se osobně setkal bohužel jen několikrát. Přesto však mohu říct, že to byl člověk, kterého jsem považoval za autoritu, a jejž jsem si navíc velice vážil zdaleka ne jen pro jeho odborné kvality.

První vzpomínka na Jana Schejbala mne vrací do března 2014: byl jsem tehdy na studijním pobytu v Salamance a přes půl kontinentu jsem začínal koordinovat nový překladatelský projekt. Jako redaktor literárního měsíčníku Plav jsem si postupně bral na paškál různé regionální jazyky a kultury, a protože jsem na podzim v Salamance začal studovat katalánštinu a neodbytně mě zaměstnávala nedávná minulost Pyrenejského poloostrova, zvolil jsem si jako téma pro číslo španělskou občanskou válku a exulantskou literaturu.

Od prvopočátku jsem zamýšlel číslo rozdělit mezi španělsky a katalánsky píšící autory, a tak jsem nemohl nekontaktovat Jana Schejbala. Poněvadž jsem dobře věděl, že jde o váženou kapacitu, téměř jsem ani nedoufal, že mi odpoví, eventuálně jsem byl připraven na různé průtahy či nároky. Opak se však ukázal pravdou: Jan Schejbal odpověděl bryskně a velmi přívětivě. Ba co víc, rovnou přijal i účast na katalánsko-andorrském čísle, jehož koncepce se tehdy ani nezačala líhnout a které jsem nesměle zmínil v naději na další spolupráci. Slova Jana Schejbala byla přímá a vlídná. "Můžete se mnou počítat," napsal mi a na adresu druhého projektu dodal: "Průběžně můžeme připravovat výběr, aby to číslo jen zvonilo a bylo pro čtenáře opravdovým překvapením."

Vybírat s Janem Schejbalem texty do obou čísel byl unikátní zážitek. Rád se nadchl pro nabízené úryvky, a když bylo třeba výběr doplnit, obětavě doporučil hned několik výborných variant. A ačkoli snad měl mezi těmito alternativami určité preference a o katalánsky psané literatuře věděl nesrovnatelně víc než já (a patrně i než kdokoli jiný v našich zeměpisných šířkách), nikdy se nepřel a respektoval volbu redakce.

Tento respekt mi pro Jana Schejbala přišel příznačný: jakkoli pozorný a zkušený čtenář a překladatel byl, jeho kritika nikdy nepřesáhla meze citlivosti a taktu. Se začátečníkem, který mu pro posouzení předložil výsledek svého snažení, jednal na roveň - stejně jako s ostříleným profesionálem.

Zároveň uměl ve správné chvíli pochválit za poctivou práci a pobídnout k další snaze. Jeho uznalá slova díků za pečlivé zredigování vlastních příspěvků se v mé paměti řadí nejen mezi poměrně nemnohá, ale i mezi ta nejkrásnější, a to i díky přiznání vlastních chyb místy podbarveného jemnou sebeironií. "Prošel jsem znovu všechny svoje příspěvky a musím Vám a p. Liškovi vyjádřit svůj obdiv a vděčnost za pečlivost, s jakou jste je připravili k tisku. Bez nadsázky je pro mě radostným zjištěním, že mladší kolegové dovedou tak citlivě pracovat s textem a kopnout mě do holeně, kde si to zasloužím," napsal mi, když "exulantské" číslo mířilo do cílové rovinky.

Na podzim 2014 jsme tedy na publikaci "exulantského" čísla plynule navázali přípravou čísla katalánsko-andorrského a Jan Schejbal byl v některých případech s to dodat rovnou ze šuplíku skvostný překlad, který čekal na své vydání dlouhá léta - což bohužel smutně vypovídá o tom, jaké postavení mají ve světě překladu jazyky bez státu.

Zpětně s určitou lítostí vzpomínám na to, že po vydání katalánsko-andorrského čísla jsem se začal od Katalánska oddalovat. Měly na to vliv události v tomto regionu toužícím po samostatnosti a způsob, jak Katalánsko vystupovalo na španělské půdě i v zahraničí. Třebaže příležitosti ke spolupráci se objevily i později, Jan Schejbal se již zřejmě věnoval především svému celoživotnímu dílu: katalánsko-českému slovníku. Patrně kvůli své skromnosti také odmítl rozhovor pro Paměť národa, který jsem mu nabídl v naději, že se mi kromě profesních zážitků a zkušeností podaří zachytit též jeho osobní příběh. Naše spolupráce tak na podzim 2015 ustala.

Ještě předtím - již o rok dříve - mne ale Jan Schejbal stihl představit Michalu Brabcovi. S tím jsme v kontaktu a spolupracujeme doposud, a tak pokračuje i příběh započatý před sedmi a půl lety v Salamance.

Vít Pokorný (1990) romanista a překladatel, badatel na poli okcitánské literatury a kultury.

Michal Brabec / Poděkování

Začátek roku 2009. Bylo to mezidobí, kdy jsem dokončoval svůj přesun z Brna do Prahy. Příliš se mi tam nechtělo, měl jsem - a dodnes mám - Brno rád, následoval jsem však svou budoucí ženu, která se kvůli práci vydala do hlavního města již o půl roku dříve. V Praze jsem se tehdy cítil velmi cize, vyjma pár spolužáků z gymnázia jsem tam nikoho neznal. Dodnes si pamatuji tu velikou radost, když jsem se dozvěděl o existenci Lektorátu katalánštiny, s níž jsem přišel do styku už za studií. Má radost se zdvojnásobila při zjištění, že lektorát je přístupný i nestudentům, a postupně vygradovala na myslitelné maximum: na čtvrtek (pondělí až středu jsem byl pracovně ještě vázán v Brně) byl vypsán kurz překladu katalánské literatury!

A tak jsem se přihlásil. Tehdy jsem ještě netušil, jak zásadním způsobem tento jeden krok ovlivní mé kroky budoucí.

Ohromnou zásluhu jste na tom měl Vy, pane Schejbale. Byl to úplně první běh kurzu, a tak jste nás hned na začátku požádal o zpětnou vazbu: "A teďka mi řekněte, jak moc dobře chcete překládat." Už si nepamatuji, co přesně jsem ze sebe vysoukal. Dnes bych zpětně dokázal odpovědět pouhými dvěma slovy: Jako Vy! Určitě byste se bránil a odpověděl mi to, co jste nám na semináři připomínal i během následujících let: že nejste ten jediný chytrý, že i Vy jste člověk chybující a že budeme spíše spolupracovníci nežli kantor a žáci. A nebyly to jen fráze. Vždy, kdy to jen trochu šlo, jste byl přístupný řešením a nápadům ostatních. A jednou jste dokonce pronesl, že se učíte i Vy od nás.

Také si pamatuji, jak jste se mi jednou, když jsme spolu po semináři scházeli po schodech - to bylo ještě v Hybernské -, svěřil, že v Diamantovém náměstí máte jednu "botu". Toto přiznání interpretační chyby, na niž by stejně nejspíš nikdo nepřišel, jen podtrhovalo Vaši velikost a opravdovost slov, která jste vyřkl při jiné příležitosti: "To, že jsem na vás přísnej, berte tak, že vás chci provést úskalím překladu a ne se na vás vytahovat, že to dělám už čtyřicet let."

Vedle toho, že jste se na nás nikdy ani v nejmenším nepovyšoval, jste s námi měl i ohromnou trpělivost: naše katalánština byla velmi nedokonalá, slovní zásoba průměrná, to jest pro účely literárního překladu nedostačující, a počet katalánských knih, které jsme - troufám si tvrdit za všechny - měli přečteny, by se dal spočítat na prstech jedné ruky. Díky Vám jsme se však nejen procvičovali v katalánštině a v překládání, ale seznamovali se s celou řadou autorů. A to doslova - vždyť mnohé z nich jste znal osobně.

Vaše vyprávění bývala vítaným osvěžením seminářů. Tak třeba o Rodoredové, když už jsem se zmínil o Diamantovém náměstí: pobaveně jste vzpomínal, že za vydání tohoto románu v češtině byla pochopitelně velmi ráda, ale radost jí kalila vlastní fotografie na zadní straně knihy - že prý se máte příště ozvat, poslala by Vám nějakou lepší. A s oblibou jste také dodával, že jak tato katalánská spisovatelka, tak Vaše maminka se narodily 10. října 1908.

Ačkoli jste vždycky tvrdil, že seminář je jen jakousi přípravkou, věřte, že to byla obrovská škola. Byla to právě tato jedinečná příležitost moci se pod Vaším vedením zdokonalovat v trojkombinaci jazyk-literatura-překlad, kvůli níž jsem kurz navštěvoval několik let po sobě, třebaže byl později - to už bylo v Celetné - vypisován v pátek v půl šesté večer.

Pane Schejbale, děkuji Vám za všechen společně strávený čas! Možnost nasávat krásy katalánské literatury a učit se od Vás, jak je převádět do češtiny, vnímám jako veliké štěstí a privilegium, jehož si budu navždy považovat.

Michal Brabec (1981), katalanista, překladatel z katalánštiny a španělštiny.

Jaromír Typlt / Zahlédnutý

"Zrovna jsem četl poslední stránky, které asi napsal, několik poznámek, co mi půjčil. Myslím, že je to nejlepší způsob, jak uctít jeho památku... " Tak promlouvá jedna literární postava o jiné literární postavě - jenže autor díla, Manuel de Pedrolo, jí dal svoje jméno, jako by to měl být jeho přímý zástupce v příběhu. Nastavil si tak zrcadlo, aby mohl - už skoro sám za sebe - připojit ještě povzdech: "Když si pomyslím, že jednou někdo řekne, co dělá, aby uctil moji památku... "

Napadlo mého strýce, když v půli osmdesátých let tenhle povzdech z katalánštiny překládal, že by jednou někdo mohl v onom zrcadle hledat i jeho odraz? I kdyby to měl být jen odraz zahlédnutý z nejkrajnějšího úhlu, v zákrytu za autorem, za postavami, za převzatými odstavci a větami, ale přece jen odraz toho, jak žil a uvažoval také on sám? Tak jako teď: "Když si pomyslím, že někdo řekne, co dělá, aby uctil památku Jana Schejbala... Že se právě vrátil k novele od Manuela de Pedrolo... "

Strýci bylo tenkrát něco kolem čtyřiceti pěti, mně něco kolem patnácti. V celém příbuzenstvu, kam až paměť sahá, on byl prvním, kdo nezůstal u literatury a umění pouze jako u soukromé záliby "po práci". Jenom díky své odhodlanosti prolomil ty zdánlivě nezvratné zákony, že člověk má zapomenout na to, co by v životě dělat opravdu chtěl, a má se "zrale" rozhodnout pro něco, co ho zajistí dostatkem peněz. A to pocházel z poměrů, ve kterých už jenom proto, že odmítl hned po škole jít na vyučení k nějakému místnímu řemeslníkovi, byl dlouho považován za nevděčného syna. Dá se odhadnout, že s takovými vzpomínkami se pak po letech jako překladatel dokázal dobře ztotožnit i s Pedrolovým hlavním hrdinou, samotářským učencem Carlesem Puiggalím, kterého k rodině a malému městu, ve kterém dospíval, poutá velmi bolestný a napjatý vztah.

Jako redaktor nakladatelství Odeon si můj strýc nakonec v příbuzenstvu zjednal náležitou úctu, i když bylo všem jasné, že z toho nezbohatl. Dokázal umlčet všechny pochybnosti a "své" katalánštině dodat takovou vážnost, jako by to byl jeden z vůbec nejdůležitějších světových jazyků. Podle toho, jak často se u nás v rodině o "jeho" Kataláncích mluvilo, se dalo lehce podlehnout dojmu, že je to všeobecně respektovaná kulturní velmoc.

S tímhle pocitem jsem se jako čerstvě dospívající čtenář ponořil i do knihy Pět katalánských novel, kterou strýc v Odeonu po dlouhém úsilí prosadil, aniž tušil, že to bude na dlouho poslední větší příležitost pro katalánskou prózu v českém překladu. Vyšla v roce 1988. O dva roky později se už nakladatelé začali řídit hlavně tím, co se dobře prodává, a překladovou literaturu to v mnoha oblastech postihlo přímo ničivě. Ale tímhle zklamáním, které mého strýce doslova umlčelo, se teď nechci nechat odvádět od čtenářského zážitku, který pro mě přišel v pravý čas a nepochybně mě i posunul blíž k tomu, co jsem sám chtěl psát.

Už jen ten obraz z názvu: Okna se otvírají do noci. Novela Manuela de Pedrolo z poloviny padesátých let byla mezi pětici příběhů zařazena jako prostřední - do výběru se dostala ještě díla Salvadora Espriu, Merce Rodoredové, Pere Calderse a Miquela Angela Riery. Třem ze jmenovaných autorů strýc stihl před v Odeonu vydat i samostatné knihy.

V jeho doslovu k Pěti katalánským novelám je Pedrolův portrét filozofa Puiggalího po právu přirovnáván k tomu, jak Karel Čapek zprostředkoval životní peripetie svého skladatele Foltýna. Pedrolo totiž nabídl čtenáři deset různých úhlů pohledu, pokaždé v jiném literárním žánru, takže tu vedle sebe stojí "odposlech" rozhovoru mezi kolegy, deník milenky, novinový nekrolog, volný proud úvah v jediné několikastránkové větě, výběr z dopisů, filozofický esej o svobodě... Nadlouho mi zůstala před očima zvláště kapitola z vynalézavě poskládaných snových útržků, které byly "trhané" i způsobem sazby, takže zrak přeskakoval z jednoho na druhý, jako by to byly články dlouhého řetězce. V roce 1999 jsem si tohle grafické řešení vypůjčil v eseji o skladateli Petru Kofroňovi.

Ale už ve svých povídkách ze souboru Pohyblivé prahy chrámů, který jsem napsal mezi lety 1988-1990, bych zpětně dokázal dohledat více míst, do nichž se pedrolovská "lekce" od Jana Schejbala nějak promítla. Tak jako se do nich ovšem promítla i četba Julio Cortázara, Jorge Luise Borgese, Ernesta Sábata a dalších autorů z Latinské Ameriky, které mi strýc při jedné návštěvě u něj doma doslova naložil, "abys nebyl snob" - tedy abych neustrnul jen v obdivu ke Gabrielu Garcíu Márquezovi. Byl to pro mě v dobrém slova smyslu osudný den - tak prudké urychlení vývoje bych každému ve středoškolském věku mohl jenom přát.

Už teď, když svou vzpomínku na Jana Schejbala ukončuji, cítím, že "uctít jeho památku" - slovy Pedrolova Pedrola - pouze četbou jednoho z jeho překladů je silně omezující. Kde zůstal jeho lidský portrét, přiblížení toho, jak měl posazený hlas, jak vystupoval, jak se smál? Vždyť nejenom překládal a vyučoval, ale také maloval a fotografoval, pěstoval kaktusy, sestavoval rodokmeny, cestoval, posílal až vančurovsky hravé dopisy, a nezapomeňme ani na to, že snil o románu, který jednou, až dokončí všechnu ostatní práci, napíše o malíři Franciscu Goyovi... Jenže i to je zážitek z novely Okna se otvírají do noci - ani deset různých pohledů nestačí na to, aby se z nich složil člověk takový, jaký doopravdy byl. Aby se porozumělo jeho tajemstvím, dalo vcítit do jeho radostí i do smutků, aby se došlo k poslední otázce, která by se mu bývala ještě dala položit.

Jaromír Typlt (1973), básník, historik umění a performer.