D. Ž. Bor

Sen o lidské řeči

To, čemu říkáme jazyk, je pokaždé jen okamžitý stav jazyka. To, čemu dáváme jméno mysl, je zatíženo a proniknuto tím, co jsme pojmenovali slovy mluva, řeč, promluva. Pátrání po prajazyku, z něhož se podle Bible vyvinuly všechny jazyky, je průnik do krajiny blesků. Kořeny slov jsou dosud jen málo probádanou galerií příběhů; hypotetická praslova neměla pouze jeden "smysl" či vypreparovaný význam, naopak, obalovala se stále narůstajícími fázemi sdružovaných významů, přičemž se mohlo stát, že počátek a konec jedné takové fáze reprezentoval dva protikladné póly. Jak nesmírný prostor, naplněný hledáním, leží mezi prvním do země vyrytým kruhem a myšlením Platónovým! Kdysi jsem se domníval, že plán skrytosti postupuje od fonému *A, on je život semene a duch, k fonému *B, on je maso či květ, prostřednictvím fonému *G, on je kořen, šťáva a její cesty v těle, až k fonému *D, on je peň, větve, listí či kost; dnes vím, že plod v sobě zavírá všechno, včetně semene, a že tajemství plodu tkví právě v semenech. S přiznávaným velkým zjednodušením dodávám, že ve třech starověkých abecedách, hebrejské, řecké a s malou obměnou i v latinské, se na první čtyři pozice dostala písmena alfa, beta, gamma, delta (alef, bet, gimel, dalet) zřejmě proto, že označují primárně otevřený vokál A (ten zastupuje všechny vokály) a tři nejznělejší explozivní konsonanty. V latinské abecedě sice na třetí pozici namísto G stojí písmeno C, ale to bylo kdysi vyslovované jako emfatická hrdelnice K. Odtud moje přesvědčení o původnosti čtyř typů hlásek v nostratických jazycích. Uprostřed těchto starověkých abeced stojí fonémy L - M - N; jako by se jejich umístěním naznačoval jejich elementární význam; konečně foném R dává všemu pohyb.

Bytost, povstavší ze Země jako ze Snu, ať už se to stalo kdykoliv a kdekoliv na této planetě, se pokaždé ocitla ve stejné, zcela nečekané situaci, a proto vždy reagovala stejně. Předpokládejme, že protipřirozenou, zdlouhavou a postupnou přeměnou předních končetin v horní - v tomto bodě souhlasím s Darwinem - byly během času z lapající tlapy uvolněny prsty. Při gestické artikulaci i přibývajících činnostech ruky osvobozovaly se jednotlivé články prstů, což souběžně umožnilo vznik článkované, artikulační schopnosti jazyka i celého, jen obtížně se vyvíjejícího mluvního ústrojí. Odrazem tohoto procesu se staly mutace a adaptace "mozku" na tělesné změny Bytosti. Zevní zvíře se postupně stahovalo dovnitř a odtud Bytosti umožňovalo fascinaci Slovem; kůstka jazylka, k níž je přirostlý kořen jazyka a na níž je zavěšen hrtan, jejž naši předkové měli položený níže než ostatní primáti, se díky stále častějšímu používání primitivních pracovních nástrojů rozvinula natolik, že jsme se stali schopnými "lidsky" se domluvit.

Mluva se zřejmě vyvíjela díky schopnosti pololidské bytosti komunikovat v tlu... pě lépe než gesticky a neartikulovanými zvuky; vyvinul se mozkoruký uchopitel věcí. Souběžně s tím docházelo ke zvětšování lidského mozku a k rozrůstání neuro... lingvistních a biolingvistních spojů, jež se geneticky dědily. Takovýto vývoj mohl trvat asi 300 000 let. Obstojí to? Takovéto vysvětlení? Dnes mluvíme o palcové generaci mladých, jimž, jak ukázala systematická měření, se začal v posledních letech lépe a rychleji pohybovat i prodlužovat palec proto, že během dne posílají nespočet textových zpráv. Ale cožpak v pohádce jedna ze sudiček neměla abnormálně veliký palec proto, že stále "táhla nit" osudu?

Lidská řeč představuje velmi složitý a dosud ne zcela probádaný proces: nezní jenom hlas, netančí pouze jazyk v jeskyni úst, neartikulují pouze fyzické hlasové orgány, proudu mluvy se též účastní neviditelné gesto vnitřního a zevního těla. Řeč propojuje Já s Ty, jímž je okolní svět a všechno v něm. Aby docházelo k pestrému a vysoce intimnímu rozvíjení komunikačního systému, je zapotřebí vedle Já nějakého lidského Ty: ve chvíli, kdy mluvícího a naslouchajícího spojí proud mluvy, nutí je oba opisovat řečová gesta těla a spájet je (případně je oddělovat) se zevním a vnitřním jemným tělem. Imitování gest, výrazů a mimiky celého těla toho, kdo mluví, s tím, kdo mu naslouchá, oživuje sympateticky Brocovo centrum v mozku: dochází tak k okamžitému srůstavému spojení obou myslí. Vnější tělo řeči je specificky smyslové, vnitřní tělo řeči souvisí s bioproudy, vznikajícími z napětí mezi tím, co je vnímáno, a tím, co je chápáno s různým stupněm předjímavosti (elektrochemie neuronů); tím dochází k energetickým "výdajům", které následně působí na rekurzní řazení slov do větních celků podle hierarchického klíče; třetí tělo je jemnohmotné, siderické, astrální, mentální, aurické... ; slova nevystihnou skutečnou podstatu tohoto "nejvyššího těla", pronikavě spojeného s rozumem, imaginací a magií lidské řeči.

Mluvíš-li, jsi svící svému plamenu. Tvoje mysl je obraz, který se odpoutal od Zrcadla, aniž by kdy mohl opustit skutečný zdroj Světla; je Jazyk, vycházející z Úst, napevno spojený s prahem svého Domu. Jak daleko však je k vůli, zbavené vášně, k rozumu, který v kráse miluje číslo, k moudrosti, která jako med spočívá vprostřed včelích buněk! Potvrzují to staroindické mádhu, med, a slovo mádhya, označující to, co se nachází v samém středu: staročeské strdí, med, a slovo střed (sred) jsou utvořena stejnou logikou!

Významný badatel v oblasti mytologie A. A. Potebňa svého času vyslovil názor, že myšlenkové nástroje prvobytně pospolného a dnešního člověka jsou shodné. "Dnešní badatel by nazval mračno krávou, kdyby měl o mračnu a krávě právě tolik poznatků jako Praárijec." Jeho tvrzení, ovlivněné myšlením předminulého století, obsahuje zakutanou pravdu - a zároveň svádí na scestí. Slovo, metaforicky označující dešťový mrak za krávu, je stvořením mýtu s hodinkami v ruce. Okamžik tohoto spojení je zrodem nádherně osvobozujícího obrazu, rozžhavujícího básnivost mysli. "Analogie je nesmírná láska spojovat na pohled se různící, vzdálené a nepřátelské věci."(Marinetti). Mytoetymologie vidí ještě něco navíc: snahu člověka spojovat slova a jevy v přepevný řetězec "věcí světa".

Dvě v řečtině takřka homofonní slova BÍOS a BIÓS tvoří antagonistickou dvojici, lišící se navzájem pouze umístěním přízvuku; první slovo znamená život, druhé luk. Proto Hérakleitos řekl o luku: "Jméno luku je život - a jeho dílem smrt."Sumerský znak ve tvaru hrotem vzhůru obrácené šipky (cca 3000 let př. n. l.) se čte TI a znamená život nebo šíp. Způsob, jakým se řecký bonmot "otiskl" v sumerštině, je svědectvím toho, že veškeré lidské jazyky jsou utvářeny myslí všem lidem společnou. Sumerské TI může znamenat také kost, případně žebro, proto bychom mohli předpokládat, že tehdejší šípy měly kostěné hroty. Sumerský piktogram v podobě ležaté šipky se čte tillu a znamená střelu. Bůhvíproč a odkud se v klasickém kyperském slabičném písmu vzal znak vzhůru obrácené šipky, značící TI a v jazyku Médů slovo pro šíp: tigris. Uvedené příklady svědčí o tom, že slovní archeologie může být pomocnicí vědy o pravěku civilizací.

Jev - gesto - slovo

Antropologové spolu s etnografy tvrdí, že pradávní lidé pomalovávali stěny skalních slují zvířecími výjevy proto, aby přivolali zvěř, nebo usmířili duchy zabité zvěře. To je možné. Ale pokud byla jejich činnost magická, potom to není celá pravda. Obraz nás sice zasahuje a oslovuje vzrušivým mlčením tvarů, neslyšnou řečí barev, nicméně sám nedokáže v úplnosti vyvolat děje, které by dokázaly působit na velkou vzdálenost. Aby k takovému jevu mohlo dojít, je třeba před obrazem jistým způsobem jednat, je bezpodmínečně nutné oživit jej vnějším i vnitřním slovem, gestem a obětí. Na fyzickou "skutečnost" se musí působit gestem, slovem a obrazem současně. Obraz, namalovaný na skalní stěně, je determinativ, [1] předznamenávající, co a jak je třeba vykonat. Zastupuje živou bytost nebo věc, na niž má být působeno; gesto, invokace a obraz - to jsou tři sloupy pravé magie. Všechno nad to jen rozvíjí tuto trojici a násobí její sílu. Pradávní lidé nedokázali oddělit slovo od věci, [2] kterou označuje. Deixní povaha celé třídy praslov je víc než zřejmá. Etnika, která objevila grafický záznam slov, se v dlouhodobém procesu začínají zbavovat expresivního gesta, přehrávání situací, usilovné mimiky a takové intonace, která zpočátku napomáhala zjednoznačňovat smysl a význam polysémantických slov.

V současné době jsme svědky poklesu frekvence demonstrativních částic. Z některých jazyků se v mnoha případech začínají vytrácet kdysi nezbytné určité členy, nebo jejich funkce je průběžně oslabována; takový vývoj bude pokračovat. Mimo jiné je aktivován nepřetržitými proměnami osvětí, v němž stále agresivněji působíme. Začínáme mít problém s definováním souběžnosti dějů. Člověk, centrum osvětí, nabyl takové rychlosti, že bodové teď nebo zde postihuje jiný okruh faktů než dříve; než stačíme říci tady, teď, zde, jsme bůhvíkde. Než vyslovíme slovo, jsme jinde než tam, kde jsme je začali vyslovovat. V mnoha případech "místo" přestalo ve starém slova smyslu existovat; dříve místo znamenalo něco stálého, známého, probádaného. Dnes jako by stromy vykročily ze země a kráčely, prchaly krajinou: z okna auta, letadla, raketoplánu vidíme mnoho míst, aniž bychom v nich byli. Naše oko sleduje reliéf krajiny, ale je samo, ostatní smysly se většinou vnímání krajiny neúčastní, jsou vyřazeny rychlostí, jíž jsme unášeni.

Změny, jimiž v současné době procházejí evropské jazyky, se co do rozsahu a dosahu podobají těm, které způsobily, že se z řečí různých národů začínaly vytrácet nedokonale artikulované, často aspirované hlásky, diftongy, expresivní nazalizace a nadbytečná reduplikace fonémů a slabik, zatímco ustavující se "gramatika" začínala postupně rozlišovat mužský a ženský, později i střední rod.

Lidské jazyky jsou velmi konzervativní, takže veškeré změny se v nich realizují navzdory kodifikovaným jazykovým úzům a vzorům s velikým zpožděním za proměnami civilizace, kultury, vědy a techniky. Většina jazyků naší civilizace je v současnosti podrobena sílícímu vlivu transkontinentální migrace obyvatel země; postupná globalizace zvyšuje počet vypůjček z "cizích" jazyků a epidemicky se šíří spolu se zbrusu novými možnostmi interkomunikace. A přece: není to tak dávno, co odlišné tradice, vliv prostředí a jazykové rozdíly v lidských společenstvech podporovaly konzervativní endogamii, čímž dlouho bránily širšímu přenosu genetických vlastností.

Pod tlakem třetího věku prochází duchové tělo řeči ohromujícími proměnami: blížíme se k zatím jen tušené vyšší magii; vnější slovo doposud obývá historii; doslovnost představ přinesla během věků první výsledky: zlatá slípka snesla vejčitá města, a to, co vyseděla, je ještě ne anděl, ale už člověk s křídly. Vnitřní slovo, probouzející imaginaci nového typu, začíná novým způsobem spájet mikrokosmos s makrokosmem. Takový proces předvídal spisovatel a magik W. B. Yeats, který v eseji o Williamu Blakeovi napsal: "Naučil se od Jakuba Böhma a od dávných alchymistických spisovatelů, že obraznost je první emanace božství, tělo Boží, údy Boží - a vyvodil závěr, jejž oni nevyvodili, že všechna imaginativní umění jsou proto největšími zjeveními Božími a že sympatie se všemi živými věcmi, ať jsou hříšné či spravedlivé, kterou vzbuzují imaginativní umění, je oním odpouštěním hříchů, které přikázal Kristus."

Naše myšlení je neustále strháváno k tomu, aby řeč, mluvu či jazyky zkoumalo tak, jako by byly vytvořeny myšlením stejně rozvinutým, jako je naše dnešní. Ale pravdu má Victor Hugo, když tvrdí: "Slovo, nechť to každý ví, je živá bytost,"čímž vlastně říká, že jazyky se rodí, stárnou a umírají, nicméně energie a projevy přírodní řeči někdejší bytosti, z níž povstáním ze země vznikl člověk, nepřestávají navzdory všem pronikavým proměnám působit v kolébkách slov; přirozená řeč, nebo chcete-li: řeč Přírody, zůstává symbiontem všech jazyků stejně, jako různě staré a různě vyvinuté organismy jsou symbionty člověka a vytvářejí, oživují a zabydlují onen mikrokosmos, který je podle hermetismu obrazem Člověka Horního, makrokosmu. Pokud je to pravda, žádný div, že při zkoumání a poznávání sebe sama je člověku nemožné vstoupit do všech vod naráz, alespoň ne mocí analytického a tedy rozlučujícího, soudícího a binárně uvažujícího rozumu.

Hluboké struktury lidského ducha jsou předznamenány a poznamenány tím, co básník Velemir Chlebnikov nazval lhůtami otáčení, Edgar Allan Poe tendencí k jedinému středu, Pierre Teilhard de Chardin pólem psychické konvergence [3] a mnozí jiní ještě jinak - pokaždé jako u vytržení, neboť v tu chvíli chápou, že všechny proměny vesmíru jsou výrazem a produktem jednoty, Jednoho Jediného, pro nějž neexistují žádné z těch bariér, které náš rozum spatřuje, rozlišuje a sám produkuje. Každá doba, v níž se ocitáme (musíme projít všemi stavy, abychom nakonec skončili v Jednotě, která nás znovu jediným výtryskem rozpráší do všech stran vzdouvajícího se prostoročasu, a my, náhle odpoutaní, stvoříme nanovo všechno, co tu předtím bylo), je zjitřená, očekává zítřek, a zároveň je tažena oním pro nás zdánlivě nekončícím dnem ke dnu, k zániku, k západu, jehož červánky se nijak neliší od červánků svítání. Veškerá hmota spěje k duchu, protože jím kdysi byla a po celý čas je jím poznamenána. Duch je v ní podstatou, původcem, průvodcem i pamětí. Tento svět je dílem světla v obou významech toho slova: je jeho částí aneb dílem, i jeho výsledkem, Velkým Dílem stvoření. Hmota je onen díl světla, který ztratil rychlost nutnosti a zvolil pomalost svobody, je pádem Luciferovým do temné, maximálně zhuštěné hmoty, jíž dali kabalisté jméno Klipot, která přese vše obsahuje jiskřičku vězněného Světla.

Je nepředstavitelné, že celý vesmír se jednou smrskne do jednoho bodu, [4] a z něho se po nějakém čase opět vyzáří při velkém třesku, rozpínal se a začal tvořit božským vydechnutím všechno, co tu už kdysi bylo. Je nepochopitelné, že částice - existuje snad něco takového, pokud to nejsou uzlíky vlnivé energie -, které v onom jediném "bodě" ztratily svoji identitu (každý pokus popsat naměstnanost hmoty v takovém stavu je konem čirého zoufalství), ji při výdechu zpětně znovu získají, a nejen to, začnou se opět pohybovat po svých orbitech, sestavovat se podle matric do bezpočtu kombinací, aby vznikala hmota nejrůznějších vlastností, a transformovat se, aby vposled ze zářivé hmoty vznikly světy, na nich život a posléze i ten, který toto všechno píše a který ne a ne dát výhost nutkavé myšlence, zrozené v mysli: Jak to, že vůbec něco je, když by mohlo nebýt?

Neznáme trávicí ústrojí černých děr. Nevíme, k čemu jsou a jakou mají funkci v souhrnu všech kosmů, v hypotetickém megakosmu: nejsou právě ony působcem, který zařizuje přemisťování a transformování energií, aby makrokosmický rytmus prostoru zůstával v rovnováze? A co si v této souvislosti počít s časem? Špitej, Otče Špitámovče, lovče idejí! Není všechno jen sen? A pokud ano, v čí mysli se rodí? Nebylo by lepší zastavit se u básnivých obrazů starých, kteří si představovali nebesa nad zemí jako kamennou báň, v níž jsou proraženy otvory, jimiž k nám proniká světlo z vyšších oblastí, a my, neznalí, považujeme tyto otvory za svítící hvězdy? Jenomže člověk je už takový: popadne krumpáč a vydá se k místu, kde se kamenná báň schyluje k povrchu země, aby ji rozbil a zjistil, co je za ní. Má prostor opravdu cosi jako hranice, na nichž, rozšiřujících se, je hmota nahuštěnější než kdekoliv jinde? Je "vpředu" hmota ve stavu podobném tomu, jaký měla v bodu nula? Bylo by to možné? Není ona nahuštěnost příčinou brzdění času, aby se "nestal všechen naráz"?

Člověk se rodí droboučký; ale už zárodek v lůně má své pevné a zároveň pružné ohraničení. Když dítě vyjde z matčina lůna na svět, roste, zvětšuje se, a s ním i onen kožený šat, v němž je "člověk" oblečen. Čím je starší, tím je šat pevnější. Potom ale člověk vchází do další etapy, šat se mu začne mačkat, kůže vrásčití a to, co je uvnitř, jako by couvalo. Nakonec bezdeché tělo se rozpadne na částice, které se mísí a slučují s částicemi vnějšího světa, až se v nich rozplyne. To je osud materiálního člověka; avšak mimo hmatatelné tělo má člověk těla jemnější a i v nich dochází ke změnám; nikdy se nedokážeme vymanit z číhajících analogií, které jsou nejpovážlivějším obsahem naší mysli! Proč se tomu divit? Také kosmický člověk se rodí, roste, dospívá, stárne a jednou zemře. Nezrodí se za čas znovu? Orientace v čase je opačná té, s níž počítáme my: minulost je vpředu, kdežto budoucnost je vzadu. Napřed se vypravuje o budoucnosti, kdy všechno začalo, zatímco budoucnost se chápe jakožto něco, co se už stalo. Nepodléháme optickému klamu? Není náš vesmír jen jednou z buněk nějakého velikého těla? A nemá snad toto Veliké tělo ještě další těla, nehmotná, která nepřestávají fungovat? Není na světě nic důležitějšího než nacházet otázky! Duchovní mrtvola je ten, kdo se netáže! Kdo otázky obchází. Napsat knihu otázek bez odpovědí! Ptám se: kdo jsi? "Jsi onen strašlivý dráp mlčení, který si vyhrabává doupě pod příbytkem lidských slov?"Hrobový okruh ticha, rušený jen myšlenkami mlčení.

V poslední době se příliš mluvilo o chaosu, ale představitelný chaos nebyl by už chaosem. Nepředstavitelný chaos, který v kosmu shledáváme tím silněji, čím dál naše prodloužené smysly sahají, hledí a tuší, plyne z nedostatečnosti našeho ducha pochopit jeho vnitřní zákonitou symetrii a harmonii. Já, který jsem současníkem kosmogeneze, měl bych mít všeobsáhlou paměť, ale tou může být jedině imaginace, mateřské mléko nás kojenců klonovaných časem. Imaginace, která se uvolňuje z tuhosti svého vězení a předvádí všechno, co naše smysly nevnímají, co je jim skryto, a nejen jim, ale i všem člověkem stvořeným senzorům, přístrojům a umělým mozkům, protože v nich ve všech funguje pouze můj rozum, rozum obecný, nikoli všeobecný. Zadívá-li se lidstvo samo na sebe očima bdících a vidoucích, zjistí, že povrch země povléká vrstva zvláštní plísně, zvané civilizace, a pochopí, že svou činností jej proměňuje v kalcifikovanou kostru našeho myšlení, v kostru, která postupně práchniví a chátrá a znovu se odevzdává kamenům a hmotám neuspořádaným a vágním.

Naše záliba v přeznačování nás vede k tomu, že na pozůstatcích neolitického sídliště stavíme nejživější náměstí, na místě antického chrámu, jaká nepokora! - otvírá svůj klimatizovaný chřtán megahangár, v němž každý dobrý úmysl umírá sTescem; na půdorysu biblického příběhu roste sladkobolné drama s happyendem - nebo akční krvák současného autora; na umělých pahorcích, jež staletí, ba celá tisíciletí změnila v cosi téměř přírodního, se ještě včera rozvíraly geometrické květy fortifikací: dnes - jako ve fantastické vizi - paprsčitě proťaty širokými bulváry, směřují od středu vně. Jako by se původní kruhové neolitické sídliště roztočilo kolem svého středu, jímž bylo všem společné ohniště, a začalo odstředivě metat na všechny strany stavbu za stavbou: města se bouřlivě slučují v megaměsta, po stranách dálnic se rodí všemožné průmyslové zóny, obchodní zóny, velkoobchody a velkosklady, které se táhnou k sousedním obcím a městům, z nichž se jim vstříc bleskurychle blíží vzdálení dvojenci, aby se v jednom místě ty nestvůrné škatule spojily, a jedna za druhou vytvářely jedinou aglomeraci, táhnoucí se přeshraničně celým kontinentem. Existují hranice, za něž už nelze jít? Může mraveniště bez újmy zvětšovat svoji velikost? Tady platí slova Alberta Schweitzera: "Žijeme v nebezpečné době. Člověk se naučil ovládat přírodu dřív, než se naučil ovládat sama sebe,"s drobnou korekcí: my přírodu neovládáme, my ji znásilňujeme. A ona si od nás pomůže jako pes od blech. Lidstvo se začíná slučovat v jednotný organismus, aby se napříště rozpadlo a zmizelo, protože přírodu trvale vytěsnit nelze.

Jakou roli v této epizodě hraje Slovo? Zásadní. Slovo tíhne k slávě, slovo je přívětivou tváří Slávy, je výdechem Toho, jenž je Pánem dechu. Dovolávám se starobylých slov a dávných vět: slova, řazená do vět, jsou obětí a zaslíbením se člověka Bohu. Dovolte mi použít této náboženské představy k objasnění toho, co mám na mysli. Staročeské OBĚCIEVATI znamenalo kdysi slibovati, zaslibovati. V tomto smyslu jsou věty slov obětováním a nepoznávanou věštbou. Jak důmyslná je řeč, vytvářená Hlasem přírody! Slovo věta má společný kořen se staroindickými slovy VADA, řeč, pojmenování, volání, rada, VAKA, řeč, formule, a především s VAČ, řeč, modlitba, hlas (srv. starší české vece, veceti, vecati, větiti, mluviti, říkati, ale i věščať, věsta, věštit, pověst), tedy se slovem, majícím příbuzné v latinském VOX, VOCIS, hlas, řeč, VOTUM, oběť, VATICINOR, věštím, VOCO, volám - či ve staropruském WAITIÁT, mluviti.

Jak je všechno propojené! Staroindickému BHÁS, mluvím, odpovídá české BÁSEŇ a BÁJE, řecké FÉMÉ, hlas, zvuk, báje [FAÍNO, svítím, planu, FANÓS, světlý, jasný, slavný], latinské FÁMA, pověst, FÁBULA, báje, vyprávění, FÁBELLA, bajka, příběh, italské FAVELLA, jazyk, BALATA, (lidová) píseň, nebo sumerské BALBALE, píseň, zpívaný rituální epos.

Kořen *BhÁ, vězící ve staroindickém BHÁS, s adekvátní střídnicí *BÁ, či *VÁ, je prapůvodním slovem, značícím [já] mluvím. Stvoření světa světlem, které je slovo, LOGOS je zahnízděno jako originální vklad indoevropských národů do mýtů o stvoření světa. V básnické sbírce Pták vteřiny Octavio Paz napsal příhodně:

Duch sestoupí

a rozváže jazyky,

ale nemluví slovy:

promlouvá světlem.

Jazyk, zažehnutý bohem,

je proroctví

plamenů a sesuv

spálených slabik:

popel zbavený smyslu. [5]

Není to snad tím, že Světlo je šatem svatosti a svět zhuštěné, koagulované Slovo? Prvotní slova byla dechnutím, na němž spočíval hlas, probouzející hlásky, složené ze základního hlasivkového tónu a z tónů svrchních, tzv. formantů; tady někde jsme blízko hlasu Přírody. Tudy vede cesta do krajiny blesků. Tak jako geometrický ornament je výrazem minerální duše, kdežto ornament negeometrický je výsledkem působení duše vegetabilní, je písmo výsledkem působení animální duše, v níž duch po vzoru archetypálních forem přetváří přirozenou řeč někdejší bytosti v řeč lidskou, zaslíbenou věštbou Bohu. Cožpak v pradávných božích jménech neslyšíme symbionty prařeči i přesto, že jsou napadeny duchem a striktně podřízeny nepřirozené, umělé artikulaci? Jeden příklad za všechny: Ájaš, Ajája, Aja, Jajaš (Jupiter), Jai, Jao, Jaie, Ijaë, Jaë, Jo(vis), Je-ho-va...

Zkoumáme-li vztah formy věci k formě slova, jímž je tato věc jmenována, zkoumáme zároveň proces posloupného vznikání forem z archetypální matrice (signatury), jejíž stvoření je celistvým aktem - přes hmotný tvar až k formě vytvářené člověkem, jíž tento dává lidské jméno. Proces postupné signifikace je vyjádřen v Genezi a objasněn Janovým evangeliem: člověk dostal právo signovat všechny věci světa jmény a svá vlastní stvoření opatřovat názvy. Takto je člověk pokračovatelem Boha a jeho pozemským obrazem. Je prodchnut abecedou stvoření, v níž stále pokračují a pracují síly a moci kosmogeneze. Boží vůlí tak vznikly oba světy, skutečný i pravdivý, a podmět se stal předmětem svého poznávání.

Tímto tvůrčím aktem se z Jednoty uvolnila lidstvu nekonečněnásobná mnohost světa.

Poznámky

1] Signifikantní je staroegypské m d 3. t , ten, kdo činí podobu, kdo mluví obrazem, sochař, rytec; další významy: řeč, hovor, příležitost. 2] Staroegyptské n k t , věc, příležitost, něco; koptské NKA, věc, amharské NAGAR, věc nebo slovo, sumerské NIG, věc, slovo. 3] Univerzální ohnisko Omega se jeví identické s Temnotnou hlavou, což je pravděpodobně egregor planety Země, napojený na náš "kosmos". Existuje však o nespočetně vyšší počet hierarchií mohutnější ohnisko Superomega, které je nekonečně konečnou a jedinou monádou, nepochopitelnou. 4] "Považujeme-li absolutní jednotu za střed, pak existující vesmír je vyzařováním z tohoto bodu,"píše E. A. Poe ve své geniální knize Heuréka. Po přečtení této knihy přestal Paul Valéry psát a dlouhá léta se věnoval jen studiu matematiky a šachu. 5] Octavio Paz, báseň Rozmlouvat, in Pták vteřiny (Praha, ČS 1991, s. 124).

D. Ž. Bor (1932), autor knih Dítě andělů. Otokar Březina - život jako dílo; František Antonín Špork, významný mecenáš barokní kultury v Čechách; Bdělost, toť vše! Gustava Meyrinka cesta k nadsmyslnu. V tomto roce vyšla jeho básnícká sbírka Klonování času. - Otištěný příspěvek je kapitolou z připravované knihy Neznámý svět pravěku.