Školení v myšlení

(Rozhovor s Tomášem Glancem o slavistických výzvách, novém vědeckém establishmentu, Michailu Chodorkovském, Romanu Jakobsonovi a archeologii humanitních věd)

Na filozofické fakultě v Praze jsi v roce 1987 začal studovat rusistiku a bohemistiku. Co rozhodlo o tom, že nakonec převážila rusistika?

Polovina osmdesátých let byla pro zájem o ruskou kulturu dobrodružné období. Začaly se vynořovat celé vrstvy dosud neznámých autorů, děl, směrů a kontextů. Díky rodinnému zázemí jsem věděl, že s hnusnou sovětskou politikou nelze šmahem odepsat i ruskou kulturu. Zajímala mě možná tím spíš, že se jevila jako vzdorná paralela (sovětského) státu a oficiálních výkladů. I ruská kultura starších staletí působila ve školním podání dost nevěrohodně. Chtěl jsem vědět, co se za tím skrývá. Ale na fakultě i mimo ni jsem se zájmem studoval i bohemistiku, byť se na začátku mého studia mnohé předměty vykládaly dost zpitvořeně.

Jaká byla tehdy situace na filozofické fakultě a obzvlášť na rusistice?

Na fakultě vládla pozdní normalizace kombinovaná s ranou perestrojkou - atmosféra byla unikátní. Na jedné straně ortodoxní programátoři stranickosti literatury, třeba Vítězslav Rzounek analyzující roli dělnické třídy v Máchově Máji nebo Zdena Bastlová dělící literaturu na pokrokovou a reakční. Na rusistice Eva Fojtíková, manželka člena předsednictva a tajemníka ÚV KSČ Jana Fojtíka. Nebo dogmatický ideolog slavistiky a inteligentní introvert Jan Petr, který po listopadu 1989 spáchal sebevraždu. A vedle toho studentský časopis Situace, krytý sice SSM, ale velmi otevřený, nástěnky provokující "ostrými" články z ruských novin, které jsme tam vyvěšovali, samizdat. Do toho děkan Vaněk, komunistický sociolog, který začal přednášet T. G. Masaryka. Se spolužačkou Kamilou Míkovou jsme navíc kombinovali oficiální studium s disidentskými kurzy Večerní školy bohemistiky (kde přednášeli například Jiří Brabec, Miroslav Červenka, Alexandr Stich, Květoslava Neradová nebo Jan Křen). Takže svět se zdál být velmi napínavý. Zároveň mě pochopitelně tížila otázka, nakolik je bezcharakterní skládat zkoušky z marxismu-leninismu a branné výchovy... a vážil jsem si vrstevníků, kteří to z principiálních důvodů odmítli.

Kteří učitelé, s nimiž ses tehdy na fakultě setkal, tě zaujali pozitivně?

Na začátku studia mě fascinoval Oldřich Leška, jazykovědec a po revoluci obnovitel Pražského lingvistického kroužku. Vedl na fakultě polooficiální semináře o Vilému Mathesiovi a Nikolaji Trubeckém, o evropském a ruském kontextu pražské školy strukturalismu, četli jsme podrobně jednotlivé paragrafy Saussurova Kurzu obecné lingvistiky - v originále a v ruském překladu, český ještě neexistoval. Na Leškovy semináře chodili kromě několika studentů hlavně zaměstnanci fakulty a akademie věd. Přednášející přecházel po místnosti v dokonalém obleku s motýlkem, soustředěně vykládal a kouřil z plných plic cigarety ROY. Pro mě to bylo první setkání s výraznou osobností univerzitního učitele, vyzařovala z něj aura myslícího člověka. I mezi učiteli povinných předmětů byli ale mnozí - alespoň z mého hlediska - na výborné úrovni. Zdálo se, jako by díky své erudici a zájmu o poznání a prospěch studentů vyčnívali nad nízkostí poměrů, které podle možností ignorovali. Z bohemistů to byli například Věra Menclová, Alena Macurová, Karel a Ondřej Hausenblasovi, Josef Hrbáček, z rusistů Marta Čížková, Dáša Brčáková, Veronika Mistrová nebo uznávaný teoretik ruské syntaxe Přemysl Adamec.

V roce 1988 jsi založil Volné sdružení českých rusistů. Kdo patřil k jeho jádru a jak fungovalo?

Nejbližším spoluautorem či ideovým partnerem byla moje spolužačka Libuše Heczková, ale zapojili se mnozí sympatizanti, kolegové a přátelé. Neměli jsme žádný výbor ani předsednictvo. První takzvaná konference se konala na podzim roku 1988 v hostinci U Šumavy ve Štěpánské ulici. Přes den se tam na nás vyptávali pracovníci Státní bezpečnosti - byli ve střehu, dva spolužáci z jiných oborů měli zrovna za sebou domovní prohlídky a výslechy, protože rozmnožili letáky s výzvou ke studentskému setkání k výročí 17. listopadu. Vedoucí katedry Hrabě prý tehdy na koberečku u děkana řekl, že o všem ví, a večer za námi přišel, ačkoliv ho nikdo nezval. Také další konference a přednášky se většinou konaly v hospodách nebo klubech a měly podobu neformálních setkání. Jednalo se buď o přednášky s následnou diskusí, nebo o série příspěvků k nějakému tématu. Pozvali jsme například Jurije Michajloviče Lotmana, který v Praze dostával nějakou univerzitní medaili, aktivistu hnutí Memorial, které mapuje dějiny sovětských represí, Galina Kopaněva měla přednášku o dějinách ruského filmu, v restauraci Obce spisovatelů jsme zorganizovali konferenci nazvanou Rusko jako podvědomí západu nebo jsme třeba pouštěli záznam Stalinova válečného projevu k výročí revoluce a v druhé části večera měla historička ruské filozofie Irina Mesnjankina mluvit o Berďajevovi - po Stalinovi však už nechtěla přednášet.

Sdružení vydávalo i stejnojmenný časopis. Jaká byla jeho náplň?

Chtěli jsme vytvořit mezinárodní okruh přispěvatelů, kteří by pro časopis psali původní práce, a zároveň překládat do češtiny texty, jež jsme považovali za důležité. Publikovali jsme také rozhovory, ankety, recenze - ale nějaká kompaktní redakce ani pevná autorská sestava nikdy nevznikla. Postupem času začaly převládat převzaté materiály, stával se z toho spíš jakýsi digest zajímavých textů. V té době už se přístup k cizím pramenům stával čím dál snazší a i v Čechách se rozšířily publikační možnosti, takže jsme toho nechali. Od jara 1989 do roku 1995 vyšlo deset sešitů, ty první jako strojopisy rozmnožované kopírkou. Některé knihovny dodnes urgují nová čísla.

Které osobnosti literární rusistiky byly pro tebe důležité?

Ještě před změnou režimu jsem se seznámil s Miroslavem Drozdou, jehož kurz o narativních maskách později probíhal jen několik týdnů, protože na jaře 1990 zemřel. Už v prosinci 1989 jsem za studentský stávkový výbor moderoval jeho první vystoupení na fakultě, kde se za katedrou znovu setkali ti, kdo byli počátkem sedmdesátých let vyhozeni. Nejbližšími českými autoritami a kolegy v oboru jsou pro mě dodnes Vladimír Svatoň a Zdeněk Mathauser, důležitý byl návrat manželů Zadražilových, které jsem znal už dřív z Lidového nakladatelství, kde jsem pracoval na letní brigádě. V tom raném období byl pro mě výraznou autoritou Karel Štindl, četl jsem jeho překlady a komentáře Vasilije Rozanova a Nikolaje Fjodorova a zároveň to byl důvěryhodný člověk, působil v disidentské Demokratické iniciativě, jednal vřele a přátelsky. Také jeho prostřednictvím jsem podnikal archeologické čtenářské výlety do rusistiky přednormalizačního období.

Klíčovou osobností pro moje ponětí o ruské literatuře a výtvarném umění byl malíř Viktor Pivovarov. Začali jsme se přátelit už koncem osmdesátých let a mnozí z jeho kamarádů z ruského undergroundu, kteří tehdy teprve začínali oficiálně publikovat a s jejichž tvorbou mě seznámil, dnes platí za klasiky současné ruské kultury. Hned v únoru 1990 jsme s několika spolužáky jeli na seznamovací návštěvu do Mnichova (byla to moje první cesta na Západ), kde tehdy studovali manželé Meyerovi a vyučovali Herta Schmidtová, Aage Hansen-Löve, Tilman Berger, bydlel tam profesor kostnické univerzity Igor Smirnov - tam začaly moje kontakty s německou slavistikou a literární vědou, které pokračují dodnes.

Vzpomínáš ještě na svoji první návštěvu Sovětského svazu?

To mi bylo asi sedmnáct. Češtinářka nám nabídla dvě nenadále uvolněná místa v nějakém zájezdu; s jednou spolužačkou jsme tehdy na recitačních soutěžích celkem úspěšně vystupovali s pásmem z korespondence Cvetajevová - Pasternak - Rilke, tak to pro nás byla výzva. Za pár dní jsem už za podzimního nočního deště stál na prázdném náměstí před Zimním palácem. V Rusku probíhala za mých prvních návštěv energická vlna sociálních a kulturních proměn. Na jedné demonstraci se mi moji vrstevníci omlouvali za okupaci v roce 1968. Chodil jsem na mítinky, kde vystupoval Sacharov, na soudní proces proti fašistickým patriotům z hnutí Pamjať a také na Ljubimovova představení do divadla Na Tagance, o nichž jsem napsal svůj první článek do samizdatové revue O divadle, kterou vydával Karel Kraus a Přemysl Rut - dodnes jsem jim vděčný za jejich poučné škrty a otazníky. Od té doby jezdím do Ruska často, spolupracuju tam s několika časopisy a nakladatelstvími a mám tam hodně přátel.

Přesně před deseti lety se v Souvislostech (2/1995) shodl v rozhovoru Alexandr Stich s Martinem C. Putnou, že by bylo žádoucí a přínosné spojit na pražské filozofické fakultě katedru slavistiky a rusistiky v jedno pracoviště. V roce 2000 k tomuto spojení opravdu došlo a ty jsi stanul v čele nově vzniklého Ústavu slavistických a východoevropských studií. Jak nyní, po pěti letech, toto sloučení hodnotíš?

Existence oněch dvou samostatných pracovišť byla absurdním následkem ideologie padesátých let a požadavku, aby katedra rusistiky produkovala učitele ruštiny. Slavistika působila jako koncepčně rigidní. Na přání diplomatů z balkánských zemí se postupně osamostatňovaly nové obory: serbistika a kroatistika, makedonistika... O nutnosti sloučení se mluvilo celá devadesátá léta, mně se tato objednávka zdála logická a dodnes se na mém přesvědčení nic nezměnilo.

Jiná otázka je, jakými předpoklady a cíli by se slavistika měla řídit. Názory se různí. Jeden vyhraněný přístup je založen na představě vzniklé počátkem 19. století, že národní jazyk a literatura představují autonomní celek, založený na folkloru, národních mravech, náboženství, sdílených geopolitických zájmech. Národní kultury se studují jako organismy podobné zvířatům. Jiný trend vychází z přesvědčení, že pro odbornou práci s jakýmkoliv uměleckým dílem nebo lingvistickým či kulturním jevem je nejdůležitější průprava v myšlení o tom, co se studuje či interpretuje, nejen popis reálií, ale především (teoretická) reflexe, která by měla stát za každým konkrétním interpretačním úkonem. Přitom je samozřejmé, že když někdo zná, řekněme, slovinskou kulturu, bude se orientovat na ni. Ale přečíst hodně románů a vědět, kdy vznikly a jaký mají děj, nebo znát konjugace, deklinace a syntax určitého jazyka ještě neznamená být odborníkem. Jakým směrem se bude ústav vyvíjet, není zatím jasné. Nejsmutnější na dnešní slavistice podle mě není nedostatek peněz (kdyby každému dali dvojnásobek, nic se nezmění), ale nedostatek zájmu o myšlení.

V jedné anketě jsi o pražské slavistice napsal, že má-li mít budoucnost, musí stát na významných osobnostech, nikoli na zastaralých koncepčních klišé, a že je potřeba ji dále internacionalizovat a upřednostňovat kvalitu před objemem. Nakolik se ti v čele ústavu dařilo tento záměr realizovat?

Co se za těch pár semestrů podařilo, by měl posoudit někdo nezaujatý. Názory by se jistě dost různily. Ve všech případech, kdy to bylo možné a opodstatněné, se na místa učitelů, kterým končila smlouva, vypsala výběrová řízení a komise si kladla otázku, kdo z kandidátů je řekněme nejnadějnější osobností pro budoucí myšlenkové formování oborů, na něž se konkurzy vypisovaly. Je pochopitelné, že to narazilo na nevoli některých kolegů, kteří se báli o svá místa.

Za důležitou jsem považoval rovněž odbornou komunikaci mezi kolegy navzájem. Je přece nemyslitelné, aby lidé, kteří léta nebo desítky let pracují v tomtéž týmu, nevěděli, kdo se čím zabývá, na čem a jak pracuje, co zjišťuje, jaké má potíže a výsledky. Někdo to uvítal, ale pro někoho šlo o ztrátu času a zdálo se mi, že v mlčenlivé opozici jsou hlavně ti, kdo do diskuse nemají co nabídnout. Je sice vynikající a užitečné, že se v Ústavu slavistických a východoevropských studií učí téměř všechny slovanské a baltské jazyky, ale dokud nebude na prvním místě průprava v tvořivém a kritickém vědeckém uvažování, půjde vždy jen o horší či lepší jazykovou školu, doplněnou hodinami vlastivědy (většinou podle zastaralých učebnic). Idea univerzity měla přece už od svých počátků poněkud vzletnější ambice.

Bylo možné i přes katastrofální finanční podmínky, které na filozofické fakultě panují, získat na slavistiku zajímavé zahraniční osobnosti?

Částečně. Nejjednodušší, i když také velmi důležitá, jsou krátkodobá hostování vynikajících profesorů. Zásadnější význam ovšem může mít jen trvalá spolupráce. Ruskou literaturu celý semestr přednášel Alexander Levickij z Brown University v USA, který by měl teď nastoupit na stálé místo, získali jsme nadějné lingvisty ze Švýcarska, z Německa, z Polska, Alenku Jensterle-Doležal, která dřív působila ve Slovinsku a ve Velké Británii, mladého ruského profesionála v oblasti bylin, eposu a litevštiny Lemeškina, úvazek získal italský znalec upírů Maiello, ten žil ale v Praze už dřív. Největší problém s cizinci totiž spočívá v tom, že za náš plat si nelze pronajmout byt a ještě z něčeho žít, na obojí mzda nestačí. V tom jsou podmínky opravdu nepříznivé.

V čele Ústavu slavistických a východoevropských studií jsi stál necelé tři roky a pak jsi byl odvolán. Proč?

Na podzim roku 2002 jsem odjel na deset měsíců do Spojených států na Fulbrightovo stipendium. Nadpoloviční většina kolegů mě předtím v hlasování navrhla do funkce pro druhé dvouleté období, děkan můj badatelský a přednáškový pobyt v USA podporoval, pověřil na dobu mé nepřítomnosti potřebnými kompetencemi kolegu. Během tohoto akademického roku byl zvolen nový děkan, který mě v nepřítomnosti odvolal. V jeho rozhodnutí se žádný důvod neuvádí, ale na otázku "Proč?" by asi odpověděl, že v ústavu pod mým vedením došlo k ... administrativním pochybením a že nebyla nadále udržitelná nepřítomnost vedoucího pracoviště (datum, k němuž jsem byl odvolán, předcházelo ale mému návratu do Prahy jen o několik dnů). To bylo resumé předvolání a obvinění, která mi po příjezdu adresovalo kolegium děkana a vedení akademického senátu. Pak následovaly různé kritické ohlasy a protesty proti odvolání z tuzemských i zahraničních univerzit, vyšlo pár článků v časopise Babylon, v ústavu nastaly nějaké personální změny a tím byla záležitost vyřízena.

Jaká je podle tvého názoru budoucnost tohoto ústavu?

Nic křiklavého se dít nebude, protože hodnoty a výsledky jsou v humanitních vědách neměřitelné a zvnějšku téměř nepostřehnutelné, vždycky je co "vykázat". Příznačný je myslím dopis, který jsem zrovna dnes dostal od jedné kolegyně, která vede na fakultě menší filologický ústav a poslala mi nedávno kopii své výzvy, aby se peníze na zřetelně vymezené výzkumy nerozpouštěly rovnostářsky do celkového rozpočtu. Píše: "Musím se přiznat, že jsem pesimistka, uvidíme, zda se něco pohne, ale spíš mám pocit, že lidé budou z větší části hledět zůstat v těch starých kolejích. Zdá se mi, že obavy, abychom nesklouzli do dosti přízemně pojímaného provozu, sdílí jen menší část lidí na fakultě." To potvrdila i zkušenost s návrhem akreditace - tj. plánu programu pracoviště, který schvaluje či neschvaluje akreditační komise ministerstva školství -, který jsme s několika kolegy vypracovali podle našich představ o současném stavu humanitních věd. Zajímalo nás mimo jiné i to, lze-li takovou ideu vměstnat do úředně předepsaných kolonek. Většina kolegů, pro které by to znamenalo vyšší nebo trochu odlišné nároky, řekla, že to je příliš směly plán, takže byl "demokraticky" odmítnut.

V čem vaše koncepce spočívala?

Vycházeli jsme z přesvědčení, že dnes není možné mechanicky pokračovat ve výuce jazyka a dějin takzvané národní literatury podle starých skript, vždyť samy tyto disciplíny se proměnily k nepoznání a vedou se o tom napínavé diskuse. Interpretace uměleckých děl stejně jako interpretace jazyka a jiných komunikačních systémů vyžaduje přístup, který by naše absolventy připravil na pobyt v aktuálním myšlenkovém kontextu. S tím souvisí i úcta k nejtradičnějším disciplínám, jako je rétorika nebo historická gramatika - ale v jejich živé, dnešní hypostazi. Servis, který bychom měli studentům poskytovat, je špatný, pokud je s odkazem na zaklínadlo systematického vzdělání nutíme ke šprtání tabulek a chronologií, které jsou sice "objektivní", ale jejich hodnota při dnešním způsobu zacházení s informacemi a věděním stále klesá. Náš studijní plán je založen na předpokladu, že kulturní horizont sestává z jazyka a beletrie, ale také z obrazů a technických obrazů, jako je fotografie a film, z kulturních objektů, ze způsobů zpracování kulturní paměti, z performativních a zvukových umění. Celá tato oblast je nemyslitelná bez myšlenkového zázemí teoretických a filozofických koncepcí, s nimiž je dnes kultura propojena počínaje jazykem a konče nejsoučasnějšími technologiemi a jejich reflexí.

Pro takové pojetí asi učitelé zavedených předmětů nemohou mít moc pochopení, ačkoliv i evropské grantové agentury volají po koncepcích, které by odpovídaly současným potřebám a úkolům univerzit.

Zdá se mi, že obzvlášť v postsovětské Evropě existuje nebezpečí nového vědeckého establishmentu, kdy se pracovníci univerzit a akademických ústavů přizpůsobili mezinárodní hantýrce projektů a grantů a skrývají pod ní intelektuálně impotentní pokračování v setrvačně pěstovaných disciplínách, do nichž jen nalévají nové jevy. Jsou zběhlí v mechanismech mezinárodních sítí výměn a spolupráce. Nebezpečná je hlavně stabilita tohoto systému, který vyhovuje jak úředníkům, tak průměrným studentům, kteří získávají dojem, že se jim dostává systematického vzdělání, ale také učitelům, kteří nemusejí ve své práci vytvářet pracné riskantní strategie - novou rétorikou jenom zakryjí staré mustry.

Hodně času jsi strávil na zahraničních univerzitách. Jaká je v tomto ohledu situace tam?

V západní Evropě, ve Spojených státech a ostatně i na některých univerzitách v Rusku je myslím nejživější ten model, který je přirozený pro koncepci univerzitního studia odjakživa - obory jsou profilovány výraznými osobnostmi profesorů. Kde tomu tak je, nejsou třeba žádné proklamace koncepcí, žádné akreditace. Není myslím rozhodující, zda se někdo zabývá středověkými texty nebo postmoderní poezií a zda se jeho teoretická perspektiva opírá o Aristotelovu Poetiku, německé romantiky, formalismus nebo teoretiky postkolonialismu a gender studies. Ty určující osobnosti mohou být brilantními editory a bibliografy, pronikavými interprety realistických románů, teoretiky předpřítomného času nebo badateli o verši, to všechno jsou vnější okolnosti. Důležité je, zda jsou to v nějakém ohledu mistři a machři, zda jsou schopni svobodně a kreativně myslet a navádět k tomu svou vlastní prací studenty, protože univerzita má být přece školení v myšlení, nikoli přednášení předem známé látky.

Jak se dnes v západním univerzitním světě vnímá samotný předmět slavistiky a jeho institucionální zázemí?

Situace na jednotlivých univerzitách se liší případ od případu a moje znalosti a zkušenosti jsou pochopitelně omezené, ale všeobecný trend je slavistiky redukovat, spojovat je s komparatistikami nebo zavírat. To souvisí jak s vnějšími okolnostmi, jako je konec studené války a rozpad Sovětského bloku (vždyť posledním velkým zastáncem slovanské vzájemnosti byl Stalin), tak s vnitřními důvody. Slavistika dodnes dostatečně nepopsala svoji vlastní minulost a nereflektovala ideje, z nichž se počátkem 19. století zrodila. Před několika lety jsme společně s kolegy z univerzity v Lausanne začali pracovat na výzkumu nazvaném "Inventing Slavia/Izobretěnije Slavii", v jehož rámci se interdisciplinární mezinárodní tým snaží prostudovat ideové kořeny koncepce slovanství a slavistiky a klást si otázku, co a proč je předmětem jejího studia a jaký by měl nebo mohl být program oboru do budoucnosti.

Domníváš se, že chybějící dějiny slavistiky ovlivňují její dnešní krizi? O čem by podle tebe měly pojednávat?

Slovanská idea je velmi vyhraněný koncept související s ideou národní kultury konfrontované s konkurenčním okolím, především s kulturou románsko-germánskou. Slovanství inspiroval německý nacionalismus a sjednocování po napoleonských válkách společně s Herderovou ideologií národní kultury. Spekulace o světlé budoucnosti sjednoceného Slovanstva, bytostně mírumilovného a probuzeného ze spánku v okovech, se opírají právě o Herderovy formulace. V Jeně je nastudovali Pavel Josef Šafařík a po něm Jan Kollár. Jejich texty dnes téměř nikdo nečte, ačkoli právě v nich lze nalézt velmi zajímavé argumenty pro identitu slavistiky jako oboru a pro identitu Slovanstva jako samostatné civilizace, samozřejmě jedné z největších a nejstarších na světě... Člověk se tu dozví, proč Slované představují zvláštní biologický druh, že jejich jazyk je nejblíže příbuzný sanskrtu a staré řečtině (o tom psal také Vladimír Macura v knize Znamení zrodu) a že z něho kauzálně vyplývají důsledky geopolitické. Tam, kde v osadách s údajně slovanskými názvy žilo takzvaně neslovanské obyvatelstvo, se Kollár cítil, jak je známo ze Slávy dcery, jako na hřbitově. Pro Jungmanna byl podnětem pro budoucí rozložení sil ve světě fakt, že z Litoměřic až do Číny lze dojít, jak psal, "skrz samé Slovany". Kollár podával v cestopise Staroitalia slavjanská z roku 1844 důkazy o tom, že Etruskové jsou původně Slované a latina je dialekt staroslověnštiny. I hory pro něj měly svoji mentalitu - odporné tyrolské skály porovnával s podobnými, ale slovansky přívětivými Tatrami. Nové čtení obrozenských textů rozhodně nechce znevažovat velké dílo jejich autorů, musíme také hermeneuticky zohledňovat tehdejší pojetí vědy a národa, není ale možné se tvářit, že jde o neutrální faktografii, tím spíš, že pozdější generace slavistů, které už samozřejmě netrvaly na extrémních stanoviscích buditelů, mnohé jejich mýty nekriticky opakovaly. Vymezení literatury prostřednictvím řek a horských masivů a popis domnělé mentality a společných zájmů i kulturních kořenů všech Slovanů se vyskytují ještě v publikacích Jana Máchala či Franka Wollmana z dvacátých let 20. století.

Na utopické koncepty obrozenců pak kontinuálně navázali architekti slovanské geopolitiky ve 20. století - například Karel Kramář. Časopis Slovanský věk, který vycházel na přelomu 19. a 20. století, je v mnohém srovnatelný s bájením Jungmannovy družiny, psalo se v něm třeba o přednostech šaratice oproti neslovanským projímadlům apod. Československá protihabsburská a protimonarchická ideologie byla také všeslovanského původu, ačkoliv Masaryk byl myšlenkově zcela odlišně orientovaný. Stalin se od čtyřicátých let stal jedním z nejvýznamnějších evropských slavistů, v jeho režii se do značné míry uskutečnil starý sen o spojeném slovanském světě v čele s Ruskem. Slavistika sovětského bloku v jistém smyslu - byť negativně - určovala i slavistiku západní. Dnes na ni nostalgicky vzpomíná třeba Slovanský svaz při ÚV KSČM nebo nesčetné skupiny ruských nacionalistů a rasistů. V posledních letech nastaly příznivé poměry pro kritické studium slovanského konstruktivismu, ale autority našeho oboru nechávají otázku tzv. slavinity většinou stranou - věnují se svým konkrétním tématům, což je logické. Dějiny oboru ale zůstávají nereflektované, a to se na jeho současném stavu musí projevovat.

Pro Kritickou přílohu Revolver Revue jsi během posledních let napsal celkem sedmnáct dílů Ruské kroniky, vždy několik stran aktuálních glos a zpráv z ruské kultury. Výběr tedy nutně velmi omezený. Podle čeho jsi témata vybíral?

Volba to byla samozřejmě do značné míry svévolná a vycházela z toho, co mi připadalo v ruském dění zajímavé a svým způsobem vzrušující. Kronika si jistě nekladla nárok na objektivní popis dění ve všech oblastech ruské kultury, šlo spíš o skutečně kronikářské střípky událostí, debat nebo jevů, které mě zaujaly. Z odborného hlediska šlo nepochybně o žánr pokleslý, založený často na citátech a komentovaných parafrázích, ale měl jsem ho rád, protože mi umožňoval formulovat - i pro sebe - neakademickým způsobem poznámky k aktuálnímu dění.

Jak je v současném Rusku podporována literatura? Mohou nakladatelé a časopisy počítat se státními dotacemi?

Pojem státní podpora je v Rusku méně homogenní než u nás. Hodně závisí na tom, kdo právě zaujímá ten který úřad a která část kulturního spektra je mu blízká. V mnohem větší míře než v Čechách tam existuje fenomén sponzorování literárních cen nebo časopisů ze strany byznysu, bank a komerční sféry. Situace je dost dynamická a chaotická. Například jeden z nejvýznamnějších nakladatelských a časopiseckých projektů v Moskvě, Novoje litěraturnoje obozrenije (Nový literární přehled), je financován západními granty a subvencemi z jedné prosperující tuzemské banky, zároveň ale jeho šéfredaktorka nedávno obdržela státní cenu, kterou jí osobně předal Putin, přestože program nakladatelství a časopisů v žádném případě nepodporuje nynější státní politiku Ruské federace. Někteří ruští podnikatelé jsou se světem kultury osobně i zájmově propojeni, takže není vyloučeno, aby nějaký časopis nebo intelektuální projekt podporoval někdo z vysokých komerčních či politických kruhů. To se v poslední době projevuje mimo jiné i tím, že se Putinova administrativa snaží prostřednictvím investic infiltrovat do intelektuálního prostředí. Jde o sporný proces, protože na jedné straně je nynější establishment restriktivní vůči kritickým intelektuálním aktivitám, a zároveň mu na této sféře zjevně dost záleží. Například na letošním pařížském knižním veletrhu Salon du livre se Putin setkal s delegací ruských spisovatelů, jeho poradci vystupují jako hosté diskusí v nezávislých moskevských klubech - asi jde o snahu neznepřátelit si celou sféru svobodně uvažující inteligence nebo ji dokonce mít pod kontrolou.

Ruské kronice v KP RR předcházel tvůj Moskevský deník, jejž jsi ve čtyřech pokračováních publikoval na podzim 1998 v Literárních novinách. V něm jsi podrobně popsal na příkladu Berezovského a Chodorkovského svět ruských oligarchů a jejich obrovský vliv na ruskou politiku. Jak jejich postavení hodnotíš dnes?

Chodorkovskij a Jukos vyvíjeli v době před soudními procesy a perzekucemi, jimž jsou teď vystaveni, významné kulturně-společenské a vzdělávací aktivity. Ujali se například financování ruské Státní humanitní univerzity a začalo se zdát, že by zde mohl díky jejich dotacím vzniknout pozoruhodný koncept státní univerzity s dotacemi z byznysu. Právě s touto univerzitou je také spojena řada významných osobností humanitních věd, které během osmdesátých a devadesátých let odešly na americké a západoevropské univerzity, ale pravidelně se vracejí do Ruska a mají zájem tam přednášet.

Chodorkovskij měl v intelektuální oblasti smělé ambice. Pro ruskou kulturu a humanitní vědy je tragédie, že sedí ve vězení. Petici, která tvrdí, že je politickým vězněm, podepsaly desítky předních vědců, herců, šéfredaktorů, spisovatelů (mezi iniciátory patřili například Boris Strugackij a Daniil Granin; více na www.khodorkovsky.ru). Kdo zná podrobněji organizační aktivity Michaila Chodorkovského v oblasti komunikace mezi ruským a západním intelektuálním prostředím, ví, že se tu otevíraly takové možnosti, jež nebyly bez peněz velkých korporací myslitelné. V oblasti humanitních věd byly plány některých oligarchů opravdu nadějné. Mohla vzniknout nějaká obdoba amerického modelu velkorysého financování veřejně prospěšných aktivit. Neznám přesné znění žalob, ale tažení působí jako výraz Putinova strachu z politické konkurence.

Před dvěma lety jste společně s Janou Kleňhovou přeložili esej Josifa Brodského Vodoznaky. Proč jste si z mnoha Brodského esejů vybrali právě tuto?

Tato Brodského esej o Benátkách je výjimečná tím, že má velice blízko k poezii, jeho základnímu tvůrčímu živlu. Brodskij se zde pokouší převést do esejistického žánru náměty vlastních veršů, tím se tento text odlišuje od esejů z výboru Less Than One, který vyšel česky pod názvem Jeden a půl pokoje v Nakladatelství Lidové noviny (1998). Ve Vodoznacích je méně autobiografie a více literárních reminiscencí a intertextuálních vazeb. Byla to pro nás velká výzva, Brodskij tu úsporně a velmi precizně formuluje své obrazy. Překladatel se přitom poučí jednak v literárním myšlení, jednak v oblasti jazyka, protože Brodskij, ač pokládán spíše za tradicionalistu, zacházel s jazykem velmi inovativně.

Nedávno vyšla tvojí péčí kniha přednášek Romana Jakobsona z roku 1935, nazvaných Formalistická škola a dnešní literární věda ruská. Čím jsou tyto přednášky pro české prostředí významné a nové?

Nové jsou jednoduše tím, že nebyly dosud nikdy zveřejněny. Ojedinělá je ale i jejich koncepce. Jakobson tu nahlíží prizmatem formalismu celé dějiny ruské kultury počínaje ikonopisectvím, skomorochy, hagiografickými texty, protopopem Avvakumem přes Bělinského, Puškina, Černyševského, symbolisty až k futurismu a Velemiru Chlebnikovovi. Je to samozřejmě poněkud tendenční výklad, ale vzhledem k Jakobsonově myšlenkové pronikavosti a erudici obsahuje spoustu podnětů. Dokončen a připraven k vydání je ruský překlad, který by měl zanedlouho vyjít v Moskvě.

Důležitou součástí knihy jsou dokumenty. Málo se ví o tom, na jaký odpor Jakobson za první republiky v Československu narážel, známé jsou spíš jeho důvěrné vztahy s Devětsilem, se Seifertem, Vančurou, Nezvalem či Teigem. Nejen že byl podezírán ze špionáže pro sovětské úřady, ale na vážný odpor narážel také u mnoha etablovaných autorit tehdejšího univerzitního a akademického světa. Nepříliš známá je i protijakobsonovská kampaň v padesátých letech, kterou vedli známí vědci včetně jeho bývalých přátel. Archeologie humanitních věd, jejich ideologických souvislostí a celé dějiny vědy představují důležitý předmět studia, kterému se bohužel nevěnuje téměř žádná pozornost.

Kampaň proti Jakobsonovi a proti strukturalismu nevedly v padesátých letech pouze vážené osobnosti tehdejšího akademického světa, ale i nastupující a dodnes aktivně působící jazykovědci.

Dnes nejde o to, aby aktéři tehdejších procesů byli jakkoli skandalizováni a už vůbec ne z hlediska naší generace, která si tehdejší dobu dokáže jen stěží představit. Alespoň já necítím takovou kompetenci ani potřebu. Zároveň jsem přesvědčen, že by se všechny dokumenty této povahy měly zpřístupňovat a komentovat, a to nejen proto, že někteří tehdejší aktéři stále ještě ve vědeckém životě působí. Mlčí se o celých sférách ideologizovaných vědeckých kontextů, mnozí univerzitní učitelé i vědci zamlčují četná data ze svých životopisů i bibliografií, ostatní to mlčky akceptují a to je myslím pro současný vědecký - a koneckonců i společenský - diskurs ochromující. Je to lživá perspektiva, která nemůže mít dobré následky.

V amerických archivech jsi mohl studovat Jakobsonovu pozůstalost. Přinesla ti tato práce nějaké nové jakobsonovské poznatky?

Jakobsonovy zásadní vědecké texty jsou zveřejněny v osmi svazcích jeho vybraných spisů, což je dostatečná suma impulzů pro studium, které se může odvíjet mimo jakýkoliv biografický zájem. Archiv, kde má badatel k dispozici třeba diáře nebo osobní korespondenci, nabízí samozřejmě odlišnou perspektivu. Pozoruhodné jsou například souvislosti Jakobsonových poválečných cest do zemí sovětského bloku. Velmi mu je vyčítali někteří příbuzní i kolegové, například bratr Sergej, historik ve washingtonské knihovně Kongresu, nebo Vladimir Nabokov, který s Jakobsonem plánoval vydání Slova o pluku Igorově, ale od spolupráce odstoupil, znechucen tím, jak loajálně se Jakobson staví k sovětskému vědeckému establishmentu tehdejší doby a jak ochotně navštěvuje tamní instituce.

Jakobson zastával dost specifická politická stanoviska. Na jedné straně charakterně a pozorně podporoval mnoho svých přátel a kolegů za železnou oponou, už za druhé světové války poskytoval zpravodajské služby československému odboji v Londýně - svým přátelům z Benešova ministerstva zahraničí, které podporovalo za první republiky jeho vědecké aktivity. Na straně druhé pro něj po válce bylo důležité neztratit kontakt se sovětskou vědeckou elitou a s jinými komunistickými (slovanskými) kolegy. Byl ochoten k mnoha kompromisům, aby mohl jezdit do východního bloku a přednášet tam. Jakkoli to může znít vůči Jakobsonovi hereticky, zůstal v jistém slova smyslu sovětským - nebo snad spíš velkoruským - patriotem.

Leckdo si například myslí, že byl v meziválečném Československu jako emigrant, což ale není pravda, spolupracoval se sovětskou misí přinejmenším do konce dvacátých let a emigrantům se vyhýbal. Zkušeností s politickými perzekucemi měl ovšem tolik, kolik jich jen bylo možné během 20. století posbírat. Přišel do styku s bolševickou diktaturou po revoluci roku 1917, v Československu byl podezírán ze špionáže pro sovětský režim, před antisemitismem a nacismem prchal za dramatických okolností přes Skandinávii do Ameriky, na Kolumbijské univerzitě ve Spojených státech byl na konci čtyřicátých let pronásledován za mccarthismu jako agent komunismu, v padesátých letech se o něm v Sovětském svazu a v Československu psalo jako o agentovi antikomunismu a amerického imperialismu. A všechna tato obvinění měla určité opodstatnění. Nemyslím si, že by Jakobson byl institucionalizovaným agentem CIA nebo KGB, nicméně jeho agentství nejrůznějšího druhu - byť toto slovo chápeme metaforicky - je nezanedbatelným aspektem jeho vědecké i společenské kariéry. Dokumenty, které tyto stránky jeho života popisují, stojí za zveřejnění a za studium.

Jaká je náplň stipendia Humboldtovy nadace, které tě v těchto měsících přivedlo do Berlína?

Stipendium předpokládá spolupráci s německými institucemi, v mém případě na prvním místě s mým hostitelem, filozofickou fakultou erfurtské univerzity, jmenovitě s Holtem Meyerem, který je ostatně v Čechách znám svými bohemistickými pracemi. Účastním se také jedné pracovní skupiny na Freie Universität a v příštím semestru budu na Humboldtově univerzitě přednášet kurz o ideových koncepcích slavistiky. Mým hlavním úkolem však je příprava knížky komentovaných rozhovorů se současnými ruskými autory. Původním impulzem byl scénář několika pořadů o současné ruské kultuře pro Českou televizi. V knížce by ale mělo jít nejen o záznam rozhovoru a reflexi interview jako žánru, ale i o interpretaci artefaktů a témat, o nichž se mluví. I graficky bude celek sestávat ze tří rovnocenných částí (rozhovor, výklad a faktografie), s odkazy na ilustrace - něco na způsob hypertextu.

Připravili Martin Valášek a Petr Borkovec; Berlín 22. května 2005.

Tomáš Glanc se narodil v roce 1969 v Praze. V letech 1987- 1992 vystudoval rusistiku a bohemistiku na FF UK, od roku 1993 učil na Ústavu východoevropských studií FF UK, doktorandské studium absolvoval v letech 1994- 1996 na univerzitě v Kostnici (disertační práce Viděnie russkich avangardov vyšla v r. 1999 knižně), v letech 2000- 2003 byl ředitelem Ústavu slavistických a východoevropských studií FF UK, v současnosti pobývá v Berlíně na ročním badatelském stipendiu Humboldtovy nadace. Zabývá se teorií literatury, sémiotikou, moderní ruskou literaturou a teorií fotografie a filmu. Přednášel na mnoha evropských a amerických univerzitách, studie, eseje, překlady a články publikoval v desítkách různých sborníků a periodik. Přeložil např.: Tartuská škola. Sborník filmové teorie II (1995), Kazimir Malevič: Suprematické zrcadlo (1997), Renate Lachman: Memoria, fantastika (2002), Josif Brodskij: Vodoznaky. Zrcadlení času (2003, s J. Kleňhovou); uspořádal a připravil k vydání: Exotika. Výbor prací z tartuské školy (2003), Roman Jakobson: Formalistická škola a dnešní literární věda ruská (2005). Dokončuje Slovník ruských avantgard 20. století, který vyjde letos na podzim.