Jurij Odarčenko

Dvě povídky

Ryzce

"Ty máš ale nápady! Prosím tě, jakýpak já jsem mandarín?" říká Dmitrij Safonovič a poklepává se po břiše. "Každý mandarín měl přeci panděro, a já mám jen takovou malou vybouleninku, a ještě ke všemu jenom po jídle."

"Měl byste se trochu hýbat!" přidává se ke Koljovi Griňa.

Kolja sedí na natřených schůdkách k zápraží a hezkými obratnými prsty splétá z narůžovělého proutí ohromný koš.

"Dodělám to a tradá do lesa!"

"Že ti to ale jde od ruky," říká Dmitrij Safonovič a pozorně si koš prohlíží. "Apoštol Pavel také pletl košíky a prodával je, aby nemusel poslouchat výčitky nactiutrhačů." "Taky by vám neškodilo trochu se u Kolji přiučit. Jednou se to může hodit."

Ale to už Kolja upevnil poslední proutek, sklonil hlavu a zuby ostrými jako střep ukousl jeho nahořklý koneček. Proutěný koš kolem sebe šířil říční chlad a celý se leskl jako vymalovaný. Kolja nezvedl hlavu hned. Svěží vůně proutků ho přiměla v jediném okamžiku urazit dlouhou zpáteční cestu do hlučné březnové Moskvy, kde se na Rudém náměstí, tam, co teď nenechá nikoho volně vydechnout těžká rakev z litého skla, prodával o Květné neděli tchýnin jazyk, mořští živočichové ve skleněných baňkách a čerstvé vrbové proutí, jehož vůně vábila z Moskvy k daleké říčce Psel. Kolja měl už tehdy tušení, že jednou všechny tyhle tchýniny jazyky a čerti ožijí a usadí se na náměstí u paty moskevských chrámů. A že nafukovací balonky - modré, červené a zelené - uletí do blankytného nebe, a když se z té výšky ohlédnou dolů, popraskají hrůzou a sesypou se na zem jako pestré, ale mrtvé hadříky.

"Co je to s tebou? Zamyslel ses?"

"Hotovo!" Kolja seskočil ze zápražíčka a máchl nad hlavou těžkým košem.

"Tak jdem! Co ty, Griňo?"

"Já přeci nejsem žádný mandarín."

"Tak pojďte s námi," volá Kolja, "hub je teď v lese až hrůza... Ve dvou je všechny nepoberem."

"Jak to prosím tě mluvíš, Koljenko!? Za tohle by ti v gymnáziu určitě nasolili kouli."

"Až hrůza - to vždycky říkává naše Aksjutka o něčem, čeho je hodně. A každý hned ví, že jsou toho tisíce a tisíce. Jen pojďte s námi!"

Griňa s tím souhlasí a všichni tři vyrážejí po strmé cestě, vedoucí kolem jezera, do lesa. Byť byl horký červencový den, kdy na nebi není "ani obláčku", Dmitrij Safonovič s sebou přeci jen nesl černý deštník s bambusovou rukojetí. Je více než pravděpodobné, že si ho nevzal ani tak proti dešti, jako spíš proti kravám a býkům.

"Jen se nesmějte, panstvo," říká, "kdyby na mě vyrazil býk, tak mu rovnou před tlamou rozevřu deštník: cvak! - a býk je v bezvědomí!"

"Odstupte ode mne všichni bázliví... "

"Ne, počkej, Koljo, opatrnost ještě není bázlivost. Tahle slova přece nejsou o mně. Copak já jsem nějaký strašpytel?!"

Cesta se vinula kolem jezera a pak začala stoupat do vršku, kde se nepozorovaně proměnila v úzkou stezku, tísněnou z obou stran lískovými keři. Tu a tam přehrazoval cestu strom, vyvrácený i s kořeny, přes nějž Kolja hbitě přeskakoval, zatímco Griňa kmen nadzdvihoval, aby pod ním mohl podlézt Dmitrij Safonovič. Les zdivočel a jeho čaromoc sílila s každým krokem dál do hlubin. Sem tam narazili na pár borovic. Zločinná osika se tu snoubila s nevinnou břízkou a jen co odhodila svou věčnou ustrašenost, přestala třepotat bledým listím. Mladé výhonky doubí téměř úplně vypudily lískové keře. Vůně jehličí se mísila s kořeněnou vůní listnatých stromů. Kam jen člověk pohlédne, jeho srdce zvolá lesu v ústrety: "Jaká krása!" Někrasovova Saša rozhodně měla co oplakávat!

"Holubinky se nepočítají!" varuje Kolja a vzdaluje se od svých společníků. A už za minutku se lesem rozléhá jeho jasný hlas: "Pravák, a jaký! Ryzec, a další!" Chlapcovu pohledu neunikne ani ta nejmenší houbička, co zatím stačila jen tak trošku nadzdvihnout chvojí, ale ještě se ani neobjevila nad zemí. Kolja se rozhlédne, vidí hned tři čtyři houby najednou, rychle si zapamatuje jejich polohu a pak poletuje od jednoho keře k druhému. Koš nechal u Dmitrije Safonoviče a přibíhá do něj ukládat perořízkem pečlivě seříznuté ryzce, hřiby, babky, kozáky a pečárky. Jakmile najde ryzce, usedá před ním do dřepu, rozhrnuje listí a chvojí a dlouho si ho se zalíbením prohlíží. Když odřízne nožičku, zazáří mezi shnilým listím jasně oranžový prstenec. Kolja se na něj dlouho dívá a začíná mu být uříznutého ryzce líto. Dmitrij Safonovič dal do koše ohromný ryzec kravský a vychloubá se: "Já našel jen jednu, ale zato tu největší!" Kolja to nedopatření okamžitě postřehne, ale nechce přítele zarmoutit, a tak přikyvuje: "Tu největší."

Griňa zavolal na Kolju. Okolo starých pařezů se srotila celá armáda václavek. Některé z nich směle vybíhaly na pařezy a s kloboučkem na stranu se skláněly na bok, jiné se bázlivě spouštěly dolů a ve vyrovnaných řadách nastupovaly na mechem porostlé kořeny. Kolja zůstal stát jako u vytržení. V tu chvíli se ozval křik Dmitrije Safonoviče.

"K-o-o-oljenko! Mám tu pro tebe ohromnou užovku, ale jakou!"

Na zavolání chlapec v předtuše něčeho zlého okamžitě střemhlav vyrazil. Dmitrij Safonovič stál s úsměvem před velkou lesní zmijí a pošťuchoval ji špičkou svého deštníku. Černá zmije se svinula do klubka a horní část těla prohnula jako otazník. Vypadalo to, že se každou chvíli vymrští na svého hanitele. Všechno ostatní se seběhlo v mžiku: Koljenka odstrčil přítele s takovou silou, až se nazad svalil do křoví, vytrhl mu z rukou deštník s bambusovou rukojetí a s rozmachem udeřil do černého klubka. A ještě jednou. A ještě. Had se převalil, obnažil bílé břicho a pokoušel se odplazit pryč, ale příští úder ho zasáhl do hlavy. Kolja tam stál celý bledý, dolní ret se mu lehce chvěl a zdálo se, že se každou chvíli rozpláče. Přiběhl Griňa a zdvihl tu půl druhého metru dlouhou zmiji za ocas. Dmitrij Safonovič se zvedl ze země celý zrudlý, s kapkami potu na čele a sotva zřetelně pronesl: "I rozdrtí ti patu a ty jemu rozdrtíš hlavu." [1]

"To nedokážete ani rozeznat užovku od zmije?!" zlobí se Griňa. "Takového obra snad nikdy nikdo neviděl. A jak je tlustá!"

"Až hrůza," přizvukuje Kolja.

Všichni tři se vrátili k václavkám. "Vypadá to jako celé město!" podivuje se Dmitrij Safonovič. Kolja si sedá na pařez a nadšeně se dívá na houby, tisknoucí se jedna k druhé. Griňa se sklonil k jedné rodince a už se natahuje po žlutozlatých kloboučkách.

"Nech je, Griňo," říká chlapec, "je mi jich líto."

"Koho?"

"Těch václavek je mi líto."

"A hada je ti taky líto?"

"Ne. Hada mi líto není."

"Ještě aby. Jedny umřou a další vyrostou. Ať žije zákon věčného koloběhu!"

"A s lidmi je to taky tak?"

"S lidmi taky!"

"Ale já chci, aby bylo všechno napořád," smutně říká chlapec.

"Co to povídáš, Griňo," vměšuje se do debaty Dmitrij Safonovič. "Koloběh je jedna věc, ale já jsem přeci já!"

"Vždyť jste právě teď sám říkal: Rozdrtí ti patu a ty jemu rozdrtíš hlavu. To jsou přeci slova o věčném koloběhu."

Kolja o něčem přemýšlí. V prstech drtí borovou šišku, která příjemně zakřupe pokaždé, když se v ní lámou dřevěné tobolky.

"Máš pravdu, Griňo, ale taky se pleteš," snaží se s námahou vysvětlit, "já toho hada zabil, protože to bylo potřeba, ale až bude zabit poslední had na světě, tak už tě nebude mít kdo uštknout. To znamená, že je všechno navždy... "

"Cha cha cha!" triumfuje Dmitrij Safonovič. "Tady máš ten svůj zákon věčného koloběhu. A ty říkáš: s lidmi taky!"

"No dobrá, tak klidně navždy, ale ne dnes."

Dmitrij Safonovič má z Koljova vítězství radost, ale z obavy, aby rozhovor dál nepokračoval, raději vstává a vyráží hlouběji do lesa.

"Kdybych tak našel alespoň jednu," říká na odchodu. Griňa se uvelebil Koljovi u nohou na měkké mechovité zemi a vlídně se chlapce ptá: "Co se ti teď honí hlavou? Jen co sis sedl, tak ses zamračil." S Griňou mluví Kolja úplně jinak. Vážně. Rád si s ním povídá.

"Lusja říká, že se jí zdává pořád ten samý sen: jede pozadu na ryzáčkovi, z nebe se na ni sypou zlaté penízky a všichni okolo se smějí. Hezký sen."

"A tobě se sny nezdají?"

"Zdají, ale hrozné."

Griňa položil svou velkou teplou ruku na chlapcovy světlé vlasy.

"Hrozné sny se určitě zdají všem filozofům," říká s úsměvem, "ale ty miluješ život, a proto nezahyneš."

"A kdo jsou to ti filozofové?"

"Filozofové? No, to jsou lidé, kteří nežijí proto, aby přemýšleli, ale přemýšlejí proto, aby mohli žít. Chápeš? Prostě lidé, kteří přemýšlejí ze strachu."

"Halóó," ozvalo se z lesa.

Griňa s Koljou se vydali za hlasem.

"Halóó," ozvalo se blíž. "Podívejte, co jsem to tady našel," volá Dmitrij Safonovič. Sedí na bobku, šťouchá prstem do ptačího hnízda a opatrně hned ucukává.

V hnízdě sedí čtyři malinká ptáčátka a s nimi jedna ptačí obluda, která se svým bratrům ani trochu nepodobá. Pískle rozzlobeně otevírá zobák, výrazně olemovaný semišovou stužkou. Oči má zlé a neklidné. Vypadá to, že už už chňapne Dmitrije Safonoviče za rudý, chlupatý ukazovák. Okolo jako vosy krouží dva malí ptáčci a vydávají zoufalý, pronikavý křik.

"Tak co teď s ním?" říká Griňa. "Vždyť je to skoro jako s tím hadem."

"No tak už ho nech. Vždyť oni si myslí, že to je jejich mládě," ukazuje Kolja na rozčílené ptáčky.

"To ti je, kamaráde, divná věc!" Dmitrij Safonovič se ne a ne uklidnit. "Takový strašák! Copak nechápou, že to je kukačka?"

"Instinkt daroval ptákům křídla, ale připravil je o všechnu soudnost," směje se Griňa.

"Copak to jde, jen tak si naklást vajíčko do cizího hnízda a čekat, až toho příživníka ptáčkové vykrmí?"

"Pojďme, Dmitriji Safonoviči, na tohle náš lidský rozum nestačí," opakuje Kolja slova, která už od svého přítele slyšel tolikrát. V tu chvíli se v dálce ozval sametový hlas kukačky.

"Kukačko, kukačko, řekni mi, jak dlouho budu žít na zemi," pronesli Kolja a Dmitrij Safonovič jedním dechem. Kukačka začala rychle odpočítávat roky, ale náhle zaškobrtla a zmlkla.

"Tak to já brzy umřu," zadumaně říká Kolja.

"Přestaň s tím! Přestaň! Co tě to vůbec napadá!" vyděsil se Dmitrij Safonovič. "Především ses vůbec neptal ty, ale já. Takže umřu já."

"Čert vem ty vaše pověry!" zvolal Griňa.

"Pověry, pověry. Pro tebe je všechno jenom pověra. I černá kočka přes cestu. Brzy umřu! Jak to jenom můžeš říct!"

"Tak už toho nechte," uklidňuje je Griňa. "Zeptali jste se naráz, a proto ztichla. Když se ptají dva lidi naráz, tak to neplatí."

Po takovém vysvětlení se Dmitrij Safonovič okamžitě uklidnil a podíval se na hodinky. "Jejda, to už je šest?!"

Kolja mhouří oči na zapadající slunce a opravuje ho: "Skoro sedm. Zastavily se vám hodinky."

"Máš pravdu, zastavily," podivuje se Dmitrij Safonovič, "pojďme rychleji," a prudce se obrací čelem vzad.

"Jdete špatným směrem."

"Jak to, špatným? Odtud jsme přišli, tak se tudy taky vrátíme."

"Ne ne!" trvá na svém Kolja. Griňa krčí rameny a přiklání se k názoru Dmitrije Safonoviče. Chlapec se nechce hádat, a tak se podvoluje: "Trochu se projdeme a pak sami uvidíte."

V lese se stmívá náhle, jako by soumrak přicházel držet stráž nad všemi zbloudilými dušemi. Člověk si sotva uvědomí, že zabloudil, a nebe už potemnělo, nad vrcholky borovic se rozzářila hvězda a v dálce zahoukal sýček o tom, že na světě ještě nejsou vybiti všichni hadi a že smrt sleduje lidi nenasytnýma očima stejně jako na počátku světa.

"Támhle už je naše mýtina," pospíchá Dmitrij Safonovič. Ale z mýtiny se vyklubal kraj lesa, postupně přecházející do vlhké zelené louky, porostlé ostřicí, o niž si může člověk tak snadno pořezat prsty.

"To jsou přeci Cimbalovská blata! Koukej, kam až jsme se to dostali," Dmitrij Safonovič se roztržitě dívá na Kolju.

Zbloudilcům chlístlo do obličeje několik drobných studených kapek. Zdálo se, že nepadají z nebe, ale že je to sem zaválo přímo z neprostupných bažin, nad nimiž se převalují chuchvalce bílé mlhy.

Byla to ona Cimbalovská blata, v jejichž bažinách se utopil osmiletý Váňuša. Šel tehdy po louce se svou sestrou Parašou, když vtom se jim přímo pod nohama vytřepl chřástal, nebo jak se říká tady u nás v kraji - děrgač. Smýknul sebou a rozběhl se mezi hrboly k vysoké, do rukou se zařezávající trávě. Ačkoli se tihle těžcí ptáci kdysi naučili létat, dávají přeci jen přednost běhu na vlastních silných nohách. Zřejmě si myslí, že je to tak bezpečnější. Váňuša se pustil za chřástalem a dostal se do bažiny. Sestra kolem něho dlouho pobíhala sem a tam, pokoušela se postavit bosýma nohama na děsivě vratkou půdu a chlapec, už po pás v bažině, volal vysíleným hlasem: "Pášenko, Pášenko, pomoz mi!" V tu chvíli Paraša utekla pryč a až mnohem později ji našli viset na štíhlé osice na samém kraji lesa. Někdy, když se smráká a nad Cimbalovskými blaty se valí bílá mlha, ozve se sotva slyšitelný hlas, volající: "Pášenko, pomoz mi!"

Jednou se nese z mlhy, jindy se ti ozve těsně u ucha a jindy se zase zdá, jako by ten žalostný hlas vytryskl člověku přímo ze srdce.

Poutníci nerozhodně postávali na kraji lesa, když vtom se ten tichý hlas donesl i k jejich sluchu.

"Co je to?" ucouvl stranou Dmitrij Safonovič.

"To jen skřípějí vrby a šelestí rákosí," říká Griňa.

"Pášenko, Pášenko, pomoz mi!" ozvalo se zřetelně přímo u ucha.

"Prosím tě, jaké rákosí, jaká vrba?" neslyšně šeptá Dmitrij Safonovič. Kolja mlčí, ten hlas ho totiž vůbec neděsí. To právě jemu se zdá, že tichý nářek vychází z jeho vlastní hrudi.

Griňa se rozhlédne a na okraji lesa zpozoruje strážní domek, zpola zahalený ve tmě.

"Alespoň máme kde přenocovat," říká, "pojďme." Kolja se ani nehne.

"Tak co je to s tebou!?"

"Já tam nepůjdu. Tam se nesmí."

Chlapec se celý třese a ruce s roztaženými prsty pevně tiskne dozadu za sebe. Oči má jako dvě bezedné studny.

"Co je to s tebou, Koljenko?" říká Griňa bezelstným klidným hlasem, v němž však přece jen zaznívá jakýsi tón znepokojení. Dmitrij Safonovič klouže pohledem z jednoho na druhého a nejistě se ptá: "Proč se tam nesmí?"

"Copak to nevidíte?"

"Co jako nevidíme? Co tam vidíš ty?"

"Ale nic, jen... " Kolja ustupuje dozadu a prosebně se dívá na Griňu.

"Uklidni se, Koljenko. To ten had tě tak rozrušil. Co se ti zdá?" Griňa vzal chlapce za ruku. Jeho malá dlaň byla celá pokryta kapičkami potu.

Noc spustila na zemi ještě jeden mlhavě šedý mušelín, pak blankytný a temně modrý a už už se chystá zahalit celou zemi černým sametovým baldachýnem.

Poutníci přistoupili k chatrči. Dubový srub stál nízko, přímo na okraji louky. Branka na dvorek nebyla zamčená. "Hej, je tam někdo?" křikl Griňa. "Je tam někdo?" zopakoval Dmitrij Safonovič. Nikdo neodpověděl. A tak Griňa přistoupil k dokořán otevřeným dveřím chatrče.

Všichni tři stanuli na prahu. Na skle malého okénka se kdoví odkud odrážel slabý odlesk. V těsné světničce stál neuklizený stůl. Třínohá židle se zbortila na stranu a obrátila se čelem k příchozím. Podél stěny na široké lavici, s bradou trčící vysoko ke stropu a s oběma rukama svěšenýma k podlaze, ležel mrtvý člověk.

"Pojďme pryč, Griňo," neslyšně zašeptal Kolja.

"Ne, nikam se nejde," klidně, ale nepřirozeně nahlas odpověděl Griňa, "zůstaneme tady přes noc. Pomozte mi, Dmitriji Safonoviči." A Griňa vzal mrtvého za ramena.

"Co to děláš, Griňo," zašeptal Dmitrij Safonovič a pokřižoval se.

"Venku stojí lavička, pomozte mi ho tam odnést. Tak dělejte!"

Dmitrij Safonovič upustil košík a ryzce se rozsypaly po hliněné podlaze. Mrtvého položili na lavičku. Kolja zůstal stát na prahu. Padal studený déšť a vypadalo to, jako by snad nikdy ani nebyl jasný letní den, jako by takový den lidé znali jen z doslechu, a déšť s mlhou tu byly odjakživa a měly zůstat navěky.

Když se vrátili do světnice, chlapec vyčítavě řekl: "Jaks to mohl udělat, Griňo, a co déšť?"

"Nic," odpověděl Griňa, "mrtvým déšť nevadí a ty, chlapče, na nic nemysli a běž klidně spát. Dnes už toho na tebe bylo dost, viď, ty náš hrdino... "

Na prostornou pec se lehce vešli všichni tři - chlapec nezabíral skoro žádné místo. Griňa zabouchl okenice a zavřel dveře na petlici. Těžká petlice zařinčela, jak zapadla mezi dveře a litinovou patku, přidělanou k veřejím chalupy. Griňa vylezl na pec a chlapce uložil.

"Spi, můj milý, spi až do rána," říkal vlídně.

"No vida. Tak takový tedy je," pomyslel si chlapec.

Dmitrij Safonovič se natáhl vedle.

"Žijeme přítomností," slyší chlapec, jak Griňa tlumeným hlasem poučuje Dmitrije Safonoviče. "Mrtvý vypadává ze sféry námi nastolené přítomnosti. Bojíme se ho. Nejen že nám nepomáhá, ale sami se s ním musíme nějak vyrovnat."

"Ale jak se s ním jen můžeme vyrovnat?" šeptem odpověděl Dmitrij Safonovič a vzdychl tak hlasitě, až se velká moucha pustila ze stropu a dlouho pak létala po světnici a narážela slepou hlavou do stropu a do stěn chatrče. Nakonec žalostně zabzučela a ztichla někde v protějším koutě.

Tenoučké nitky zvuků se ze všech stran sbíhaly chlapci k nohám, rukám a k hlavě. Jeden komár vydával tak důmyslnou melodii, že se bzučení těch ostatních zdálo pouhopouhým doprovodem jeho prvních houslí. Jak ladně za nimi ale ty ostatní následují. Koljenka si představuje velký sál s křišťálovými lustry. Na pódiu, přede všemi, stojí osamělý houslista, shrbený ve zvláštní póze, zatímco ostatní stojí jako přibití a jen jejich smyčce se pomalu pohybují zepředu dozadu a naplňují sál tklivými stony, které zabraňují prvnímu hlasu vymanit se a uletět pryč. Rukávy a dlouhé šosy černých fraků zahalily lustry, černé víko klavíru se opřelo do stropu a celý sál se propadl do tmy.

Když se chlapec probudil, nedokázal si hned vybavit, kde to vlastně je. Prašný paprsek slunce se prodíral skrz pevně zavřené okenice a osvětloval ryzce, rozsypané po podlaze. Chlapec se otočil směrem ke spáčům a rázem si na všechno vzpomněl. Dmitrij Safonovič ležel vedle něj, chlupaté ruce zkřížené na břiše, a chrápal a pohvizdoval tak mistrně, že Kolja ani na chvíli nezapochyboval o tom, že má v obou dírkách lesknoucího se nosu zaražené dvě píšťalky, vyladěné do různých tónin, takové, jaké dávají hokynáři do hliněných holubů a kačenek, které se o nedělích prodávají na trzích v Lebedině, v Sumách a v Michajlovce. Kolja se usmál a pohlédl na Griňu. Vtom mu celým tělem proběhla zimnice: Griňa seděl, oběma rukama se pevně držel pece a zdálo se, že zády vrostl do ukoptěné stěny. Očima rozšířenýma hrůzou se díval ke dveřím.

Kolja otočil hlavu tím směrem.

Dubové dveře byly stále pevně zavřené a litinová petlice ležela na svém místě. Podél stěny na široké lavici ležel mrtvý a z jeho šatů pomalu odkapávala na hliněnou podlahu voda.

Půlnoční setkání

Jen vzhůru na horu, po návrší ze šedých skal... Voda se valí na obě strany. Ohnivě rudí mužíčci se drápou vzhůru po strmých převisech. Když si je ale člověk prohlédne zblízka, vůbec nevypadají jako čerti. Čerti totiž mají na zemi vždycky zelenou barvu. V pekle jsou ale pochopitelně rudí. Proto i semafory na cestě ze Simferopole do Sevastopole svítí buď zeleně, nebo červeně. Tak už to na světě chodí!

Ohniví mužíčci padají dolů, rozdírají si dlaně o šedé kamení a snaží se zachytit za každý výčnělek, za každou sebemenší větvičku. Čas od času rychle zamávají rudými ručičkami a jako vážky vzlétnou do černého nebe.

Takhle rudí mohou být jedině čerti. K čemu ale potom jsou semafory na cestě od Sevastopole do Simferopole? Určitě se mýlím. Ale vždyť přeci píšu proto, abych se mýlil. Proč vlastně zrovna čerti? Tenhle je duhový a další, jak by řekl Alexandr Vasiljevič, hraje zelenými odstíny natria. "Sodík není zabarven dozelena, nýbrž domodra," říká můj bratr chemik. Na tom ale vůbec nezáleží. Důležité je slovo "natrium" a to, jakou má barvu, je přece úplně jedno! Už se mi všechno nějak plete. A je to, podle mě, všechno jenom kvůli Sevastopoli, Simferopoli, Mefistofelovi... To už je opravdu příliš! Vždyť Mefistofeles sem vůbec nepatří! Měl bych se raději pustit do té povídky.

Vybavuji si sám sebe v době, kdy mi ještě nebyl ani rok. Mojí první vzpomínkou z dětství jsou štěnice, a ty štěnice voní po rumu! V úvodu jsem je trochu zpoetizoval, když jsem je přirovnal k rudým mužíčkům, drápajícím se na neschůdné skály. Ale nebyly to skály, jen šedivá římsa, místy oprýskaná a místy pokrytá špinavými skvrnami, na níž se přímo nade dveřmi matně rýsoval tmavý, chrámový, pravoslavný kříž, zčernalý sazemi nespočetných svící.

Vybavuji si ten příležitostný pokoj u kouzelného charkovského nádraží, kde cestující přivolávají služebnictvo zvoněním lžiček o prázdné sklenice. Cinkot a hluk hlasů dolétá až docela nahoru pod kupoli. Když zavřeš oči, můžeš se okouzleně zaposlouchat do neopakovatelné symfonie.

Vybavuji si, že když se v šedém pokoji otevřely okenice, zlatý kohout jasným hlasem zazpíval: Kristus vstal z mrtvých! Vybavuji si, jak se rudí mužíčci rozprchli po římse, každý do své skrýše, aby se v ní schovali na celý dlouhý den, až do chvíle, kdy matka zhasne svíčku a tiše za sebou zavře dveře v domnění, že "hlupáček usnul".

No a teď je mi čtyřicet pět let. Dívám se na úplně stejnou římsu, ale žádné rudé mužíčky nevidím, a nudím se. V pokoji po nich ještě zůstala stopa vůně rumu, podobná vůni nejjemnějšího parfému kolemjdoucí krasavice. Ležím na pohovce a dívám se do stropu. Je to moje oblíbená poloha, neboť zraky básníka by měly být neustále upřeny k nebesům. Slabá žárovka jen tak tak osvětluje rozlehlý pokoj, který si pronajímám u Mariny Arnoldovny Čerepičnikovové.

Mám mezi spisovateli mnoho přátel, kteří se ke mně chodí spíš nadýchat vůně kolemjdoucí krasavice než řešit světové otázky, protože velmi dobře vědí, že takové otázky už kdysi dávno vyřešil čas a... kdo ví co ještě. Tihle přátelé spisovatelé ke mně vlastně nechodí, ale skáčou dovnitř oknem. To proto, aby neobtěžovali Marinu Arnoldovnu. Na to ale pochopitelně nepřistoupí každý, jen lidé s dobrým srdcem. Vypadá to asi takhle: Například můj milý přítel Vladimír2 zlehka zaťuká na okno (skrz sklo není vidět nic, jen maličký měsíc bázlivě utíká před nadcházejícím ruským tlacháním). "Okno není zavřené!" zavolám a Voloďa se tenkýma, ale silnýma rukama vyšvihne na parapet mého metafyzického pokoje. Jeho černá silueta zastiňuje nepřející měsíc a matné světlo pokoje osvětluje jeho snědou tvář i ten okouzlující úsměv, jehož tajemství jsem odhalil již před mnoha lety. Voloďa se vzepře a zlehka jako netopýr vlétá do pokoje.

Dnes jsem si šel lehnout o něco dřív s nadějí, že si přečtu alespoň stránku z knihy s lákavým názvem "Na vahách Jobových" [3]. Překvapeně a se skrytou samolibostí jsem četl: "Individuální život se ve vesmíru zrodil proti vůli boží, proto je již ze své podstaty bezbožný, a smrt, tj. zánik, je spravedlivým a přirozeným trestem za tuto zločinnou svévoli."

Je to legenda, zanesená na Západ z Východu, kterou ale Západ odmítl přijmout za svou. Otočil jsem několik stránek a znovu se zabral do čtení: "Vždyť 'Já', pouze ono iracionální 'Já' představuje záruku, že je možné vymanit se z hypnózy matematické pravdy, již filozofové vzhledem k její 'nemateriálnosti' a věčnosti vyzdvihli na místo Boha." Zavřel jsem knihu čené. Nikdy jsem nebyl schopen postihnout rozdíl mezi duchovním a materiálním. Lidé žijí na zemi. Pokud žijí špatně, určitě budou ztraceni. Proto se lidé, poučeni trpkou zkušeností, snaží žít lépe. A to je fakt! Jdou touhle jedinou cestou s neuvěřitelnou houževnatostí stále dál a co je tam vpředu čeká... vždyť půjdou ještě kvadrilion kvadrilionů let.

Každopádně už je pozdě a Voloďa tu ještě není. Obvykle usedá do jediného pohodlného křesla na konci pokoje. Ze zvyku jsem se podíval do rohu: Voloďa si spokojeně sedí ve svém křesle, nohu přes nohu a malými moudrými doušky upíjí štěnicový likér. Jednu půvabnou ruku svěsil jako obyčejně bezmocně podél křesla, ve druhé držel v úrovni obličeje, kterým mě již tolikrát ohromil, sklenici s rumem a pokukoval po mně s přihlouplou vlídností. Jeho unavené, opálené ruce utkvívají jako mrtvá křídla v tak neočekávaných polohách, že člověk nevychází z údivu. Má temnou a snědou tvář, jakou občas mívají Tataři, a v ní neproniknutelné, sametově černé oči. Dívám se svýma chacholskýma modrýma očima Vladimírovi do očí a jako bych už tušil, co se skrývá za tou jejich neproniknutelností. Rty má surově semknuté a jemně vyčnívající brada jako by tento rys ještě zdůrazňovala. Přesně tak by měl vypadat Kiribějevič... [4] Jen nepatřičná ženská piha nad horním rtem dokáže zcela proměnit Vladimírovu tvář na tichou a dobrou, a když se Vladimír usměje, tak jeho surové rysy, příliš rovný nos a tmavé oči dokonale ladí s pihou nad horním rtem. V tu chvíli je jasné, že před sebou nemám opričnika, ale jedinečného, dětskou láskou milujícího básníka.

"Ani jsem si nevšiml, kdy jsi přišel," říkám, abych nějak zahájil rozhovor, který by ani nebylo třeba začínat.

Vladimír se dívá do mě. Je mi to nadmíru nepříjemné, ale jeho pohledu odolávám.

Položil sklenici na stůl a pak se dal svým skřípavým, ale příjemným hlasem do řeči.

"Přišel jsem za tebou, protože jsi jeden z mála, kdo se mě nebojí."

"Vždyť sem přeci chodíš každý večer, proč bych se tě měl asi tak bát!?"

Okouzlující úsměv rozzářil básníkovu tvář. Copak z takových jako on jde strach? Ale přeci jen je mi dnes z Volodi nějak úzko. Snad proto, že má teď úplně neproniknutelné oči, nebo že za světlem lampy nevidím tu spásnou pihu... Nebojím se ho, ale jeho sebejistota mi nahání hrůzu.

"Tak mi něco vyprávěj," říkám tichým hlasem.

"Něco? Ale já ti toho mohu povědět tolik!"

"No tak povídej," už se začínám zlobit.

Voloďa, můj nezapomenutelný Voloďa se neumí mračit. Jen mi připadá tak nějak temnější, zachmuřenější. Jak já ho mám rád! Možná je to jediný člověk, kterého mám rád doopravdy. Kdyby zemřel, šel bych s jeho ženou, blahoslavenou Anastázií za rakví a brečeli bychom jako želvy. Zrovna v Sevastopoli jsem viděl v akváriu ohromnou želvu. Vůbec ale nebrečela, jen plavala sem a tam, hned se vynořovala a hned zase mizela pod hladinou. Tak to má být. Ale proč proboha umírat? Jedině z vlastní vůle, když už to jinak nejde, a to se stává zřídka. Většinou se umírá na beznaděj v duši, která se, tísněná ze všech stran, chystá k poslednímu skoku. Pozemský orchestr utichá a jenom buben hlásá smrtelné nebezpečí!

"Poslyš," říká Voloďa, "prosils mě, abych ti něco vyprávěl, já ale nebudu vyprávět, jen ti něco povím."

"Tak povídej."

"Představ si, že je to všechno úplně jinak, než jsme si mysleli."

"No výborně!" odpovídám už úplně zlostně.

"Člověk nebude souzen za své dílo," pokračuje Vladimír, "ale za své skutky. Samozřejmě, že dílo je součástí těchto skutků, ale nic víc. Věř mi!"

"Nerozumím ti."

"Sebelepší báseň nemá větší cenu než vlídný úsměv, a zlá... Vezmi si třeba ty verše, které máš tolik rád:

'Až povezou tvou rakev kolem,

své poslední ti nedám sbohem... ' [5]

Ten, kdo napsal tohle 'své poslední ti nedám sbohem', půjde k nebeské bráně kvadrilion kvadrilionů let. To vím jistě."

Začínám brát náš rozhovor vážně a namítám po svém:

"Někde jsem četl podivnou legendu. Poslechni si ji, Vladimíre. Končil Poslední soud. Spravedliví, chvalořečící Pánu, se vydali celí v bílém do nebe a hříšníci byli podle všech očekávání svrženi do pekel. Stranou zůstala stát skupinka lidí. 'Kdo jsou tito lidé?' zeptal se Bůh archanděla. 'Můj Bože, to jsou podivní lidé, hovořící podivnou řečí. Ale všichni do jednoho jsou to hříšníci a podle zákona bychom je měli poslat do pekla.'

Na odchodu pronášeli hříšníci nesrozumitelné věty nesrozumitelnou řečí a slova toho posledního dolétla k uším soudícího Boha: 'Velkému ptáku podobá se jméno Boha, z mého srdce, hustá mlha, prázdné klece.' [6]

Za nějaký čas povolal Bůh archanděla: 'Nechť se mnou spravedliví promluví řečí těch hříšníků, které jsem poslal do pekla.' Ale nikdo ze spravedlivých nedokázal mluvit řečí hříšných básníků.

A tak archanděl přivedl hříšníky, hovořící podivnou řečí, zpět. I naslouchal jim Hospodin a těšilo ho, že se jazyk lidí dokázal proměnit v nádhernou hudbu." Vždycky se mi ta legenda líbila, ale Vladimír jako by snad ani neposlouchal.

"Chtěl jsem ti říct," s námahou dál rozvíjel svou myšlenku, "dokud není pozdě, nepiš, jak praví Kazatel, vůbec, nebo piš takhle:

'Včera jsem otevřel vězení své zajatkyně okřídlené... ' [7]

Náš nesouvislý rozhovor by mohl pokračovat ještě dlouho, ale v tu chvíli se na okně rozsypaly kamínky naléhavého klepání.

"Koho to sem v tuhle dobu čerti nesou?" podíval jsem se na Voloďu, který se právě chopil sklenice.

Vstal jsem z divanu a přistoupil k oknu.

"Juliji Saviči!" ozval se Asjin známý hlas. "Juliji Saviči, pojďte proboha honem, Vladimír před hodinou zemřel.

Pohlédl jsem do kouta: beztvarý cár mlhy se pomalu rozplýval a ztrácel se v šeru pokoje. "Ech, ech," zvolal jsem a pak jsem jen tiše dodal: "Už jdu, Asjo... "

Z vydání Jurij Pavlovič Odarčenko: Sočiněnija (Moskva, Sankt Petěrburg, Letnij sad 2001)

přeložila Kateřina Sýkorová.

Poznámky

1] Nepřesný citát ze Starého zákona (Gn 3,15). 2] Prototypem této postavy byl s nejvyšší pravděpodobností Vladimir Aleksejevič Smolenskij (1901- 1961), básník ruského Montparnassu a Odarčenkův (možná jediný) blízký přítel. 3] Na vesach Iova - kniha ruského filozofa Lva Šestova (1866- 1938) z roku 1929. 4] Postava z Lermontovovy poemy Píseň o caru Ivanu Vasiljeviči, mladém gardistovi a smělém kupci Kalašnikovovi (Pesň pro carja Ivana Vasiljeviča, molodogo opričnika i udalogo kupca Kalašnikova, 1837). 5] Nepřesný citát z básně Vladimira Smolenského Co je mi po tom, že vůbec žiješ... ("Kakoje delo mne, čto ty živjoš... "). 6] Citát z básně Osipa Mandelštama (1891- 1938) Podobu tvou, mlhavou a trýznivou... (Obraz tvoj, mučitělnyj i zybkij..., 1912). 7] Nepřesný citát z básně pozapomenutého básníka 1. pol. 19. stol. Fjodora Tumanského Ptáček (Ptička).