Kateřina Sýkorová

"Ďáble, ďáble, kolikpak dáš za moji duši"

(Prózy Jurije Odarčenka)

Jméno Jurije Pavloviče Odarčenka (1903- 1960), ve své době nedoceněného a bě... hem let téměř zapomenutého autora, zůstává dosud málo známé, a to i přes oživení zájmu o jeho svéráznou tvorbu v posledním desetiletí. A pokud tato slova výstižně charakterizují Odarčenka-básníka, o Odarčenkovi-prozaikovi platí dvojnásob. Jeho básně stojí hned ve dvojím stínu: na jedné straně ve stínu "hvězd" ruské emigrační poezie, na straně druhé zastíněny mimořádně populárním dílem oberiutů, s nimiž Odarčenka pojí mimo jiné tíhnutí k poetice nonsensu, absurditě, hravosti a naivistickým stylizacím. Zatímco jeho poezie si postupně našla cestu do časopisů i do reprezentativních antologií emigrační literatury, jeho prozaická tvorba je nadále považována za druhořadou a zůstává na okraji zájmu odborníků i čtenářů.

Jurij Odarčenko debutoval jako básník i jako prozaik v roce 1947, tedy daleko později než jeho vrstevníci z mladší generace první porevoluční vlny ruské literární emigrace, např. Boris Poplavskij, Vladimir Nabokov, Gajto Gazdanov či Vladimir Smolenskij. Poté se jeho texty začaly objevovat v emigračních časopisech a v roce 1949 vydal v nákladu 300 exemplářů svou první a jedinou sbírku Děňok (překládáno jako Takový hezký den nebo To je pane den!). Jeho texty však svým charakterem do atmosféry poválečné Paříže příliš nezapadaly, v kontextu ruské emigrační literatury se zdály být cizorodým elementem a soudobá literární kritika jim věnovala pouze okrajovou pozornost.

O znovuobjevení Jurije Pavloviče a jeho díla se zasloužil teprve básník ze třetí, "brežněvovské" emigrační vlny Vasilij Betaki, který uspořádal Odarčenkovu pozůstalost a roku 1983 vydal v Paříži pod názvem Básně a próza soubor všech textů, které se mu podařilo shromáždit, včetně do té doby nepublikovaných básní z archivů Odarčenkových přátel. Betaki byl velmi dobře obeznámen s ruskou avantgardou desátých a dvacátých let, s avantgardní tvorbou oberiutů i s poetikou Lianozovské školy, a tak dokázal přistoupit k Odarčenkovým textům z jiné perspektivy a s jiným interpretačním klíčem, umožňujícím zařadit jeho tvorbu do širšího literárněhistorického kontextu.

Po roce 1990 začaly Odarčenkovy básně vycházet i v Rusku a v roce 2001 bylo v nakladatelství Letní sad vydáno celé jeho dílo pod názvem Spisy.

* *

V autorově literární pozůstalosti se zachovalo všeho všudy osm prozaických textů. Ty navíc zůstaly většinou nedokončené nebo představují fragmenty neuskutečněných celků.

Styl Odarčenkových próz má jiný charakter než jeho poezie. Ta směřuje ke krajnímu minimalismu a je pro ni příznačné zjednodušení všech výrazových prostředků, počínaje čistě jazykovými (syntax, lexikum atd.) a výstavbou verše konče. Zhuštěnému, do nevelkého počtu veršů koncentrovanému syžetu Odarčenkových básní pak dodává na dynamice stylizovaně naivní intonace, umocněná mnoha různými zvukovými prostředky (refrény a opakování, zvuková echa, aliterace, asonance, naivní rýmy atp.). Odarčenkova próza je naopak bohatá, v popisech přírody dokonce až realisticky detailní. Široce se rozbíhající souvětí, originální přirovnání a metafory i ozvláštňování jinak rutinně vnímané skutečnosti si někdy, řečeno s trochou nadsázky, nezadají se stylistickým mistrovstvím Vladimira Nabokova. Emigrační básnířka, literární kritička a memoáristka Irina Odojevcevová považovala jako jedna z mála Odarčenkovu prózu za umělecky rovnocennou jeho poezii, v některých případech dokonce za zdařilejší, stylisticky i lexikálně dokonalou a rytmicky poutavou.

Některé ústřední motivy však prostupují Odarčenkovou poezií i prózou bez ohledu na různost jejich stylů. Například děsivá, nedětská postava Pášenky i zoufalý výkřik "Pášenko, Pášenko, pomoz mi!" z několika Odarčenkových básní se zdají být ozvukem tragického příběhu z prózy Ryzce o Pášence, která nedokázala pomoci tonoucímu bratříčkovi, a proto se oběsila. Společný je i motiv brouka, ukrývajícího se v okvětních lístcích růže, který připomíná nevyzpytatelnost a nedůvěryhodnost zdánlivě idylického okolního světa. Všemi texty prostupují i tradiční motivy a ustálené obrazy lidové slovesnosti (kukačka, odpočítávající zbylé roky života, kokrhání kohouta, oznamující konec vlády temných sil noci apod.).

Centrální místo mezi Odarčenkovými prózami zaujímají části nedokončeného cyklu Dětské strachy, a to debut Psel a povídky Kapradí, Ryzce a Vlkodlak. Na první pohled se zdají být návratem do časoprostoru šťastného a idylického dětství, na Ukrajinu počátku století. Třináctiletý Kolja, hlavní postava těchto textů, navíc nese řadu autobiografických rysů. Současně také ztělesňuje pro Odačenkovu tvorbu typické dětské vidění a nazírání světa, jehož charakteristickými znaky jsou především bezprostřednost, nekomplikovanost a nezatíženost různými kulturními, literárními a společenskými tradicemi a stereotypy. V dětském vnímání jako by přetrvaly i určité archetypální, mytologické vrstvy myšlení, související se sférou magie a nejstaršími vrstvami náboženství v době "dětství" lidstva, které byly ve světě "dospělých" dávno nenávratně ztraceny (antropomorfismus, panteismus, animismus apod.). Vzniká tak dětsky naivní, jakoby poprvé spatřený a pojmenovávaný svět, jehož nedílnou součástí jsou strážní andělé a ďáblíci, probouzející se mrtví, hlasy tragicky zemřelých dětí, ozývající se za soumraku v bažinách, nebo materializované živelné síly přírody. "Realistický", pomalu a klidně plynoucí tok vyprávění se v nejneočekávanějším okamžiku protrhává a za ním vyvstávají tajemné a hrůzostrašné "dětské strachy", které nenávratně rozbíjejí nejen zdání bezstarostných letních dní, ale i možnosti poklidného života vůbec. Ostatně, takový postup využívá Odarčenko i v nečekaných a často šokujících pointách svých veršů, v nichž se zdánlivě lehounký, hravý svět, vytvářený pomocí naivních rýmů, mnoha zdrobnělin a lehce plynoucí melodie, rozpadá a "vyhřezává" jeho naprostý protiklad.

V souvislosti s cyklem Dětské strachy bývají zmiňovány ozvuky gogolovské poetiky. Zdá se, že Gogolovy romanticky stylizované obrázky z vesnického prostředí, pevně zakořeněné v ukrajinském folkloru, plné fantasknosti, grotesknosti a strašidelné pohádkovosti, sehrály pro Odarčenka formující roli. Ve svých textech přitom navazoval především na nadpřirozené a iracionální složky Gogolova díla. Odarčenko se ke Gogolovi explicitně přihlásil už tím, že nazval svůj prozaický debut podle údolí řeky Psel, levostranného přítoku Dněpru v bývalé Poltavské gubernii, které bylo Gogolovým rodištěm a do kterého umístil děj své prvotiny, povídkového cyklu Večery na samotě u Dikaňky (1831- 1832). Nejzřetelněji vystupují tyto gogolovské reminiscence v povídce Kapradí. Její děj se stejně jako děj Gogolovy povídky Večer před svatým Janem odehrává v předvečer svátku svatého Jana Křtitele, kdy podle legendy rozkvétá kapradí a jeho květ právě v tuto noc ukazuje cestu k ukrytým pokladům. Gogolův text, konkrétně ta část, kdy Petro nachází a trhá rozkvetlé čarovné kapradí, vystupuje v Odarčenkově povídce přímo, supluje přitom roli "hrůzostrašné historky", jednoho z tradičního žánrů dětského folkloru. V textu je navíc roztroušeno několik indicií, díky nimž můžeme předpokládat, že mrtvý chlapec, s nímž na jeho vlastním hrobě hraje Kolja "drápky" o svůj život, je právě ten, jehož nevinnou krev o svatojanské noci prolil v honbě za pokladem hrdina Gogolův. Tak do Odarčenkova textu vstupuje v novém příběhu přímo jedna z Gogolových postav.

Gogolovské reminiscence v Odarčenkových textech vysoce ocenil Alexej Remizov, sám velký obdivovatel a svérázný pokračovatel Gogolova díla. Odarčenko byl Remizovovým dlouholetým přítelem i členem jeho imaginární Velké a svobodné opičí lóže, parodující tajné elitářské spolky svobodných zednářů. V lóži dostal hodnost náměstný ataman a jméno Bormosov, pod nímž vystupuje v Remizovově memoárové próze Píšťalka pro myšky (1953). V létě roku 1949 zasypal Remizov Odarčenka mnoha fiktivními dopisy, v nichž jménem společných známých vychvaloval jeho právě publikovanou sbírku básní. Nezapřel se v nich Remizovův sklon ke hře, klamu a mystifikacím. Remizovovský způsob mystifikace si ostatně sám Odarčenko vyzkoušel v polosnové, ponuré povídce Půlnoční setkání, v níž rozmlouvá o odpovědnosti za vlastní činy i literární dílo s přítelem, který však ve stejné chvíli na jiném místě umírá. V postavě přítele není podle daných indicií těžké identifikovat básníka Vladimira Smolenského, který však ve skutečnosti zemřel více než rok po Odarčenkově dobrovolné smrti. Tato próza připomíná jakousi krajní, téměř morbidní obdobu takového rozhovoru "přes práh smrti", jaký vede v próze Kukcha Alexej Remizov se svérázným modernistickým filozofem Vasilijem Rozanovem.

Zvláštní místo mezi Odarčenkovými prozaickými texty zaujímá fragment zamýšleného, ale nikdy nedokončeného eseje Zdroje smíchu. V zachovaném fragmentu označeném za prolog se autor pokusil teoreticky uchopit fenomén smíchu, který prostupuje napříč celým jeho dílem. I v nedokončeném textu se mu podařilo jasně zformulovat, jakou funkci a význam pro genezi a život člověka smíchu přikládal. Polemizuje tu s tezí, že se člověk stal člověkem a povznesl se tak nad ostatní živočišné druhy teprve ve chvíli, kdy získal schopnost mluvit. Podle Odarčenka je to právě smích, který je vlastní ze všech živých tvorů pouze člověku a který byl prvotním impulsem přerodu opice v člověka. Teprve ze smíchu se později zrodilo slovo a řeč. Odarčenko v eseji zároveň zdůraznil funkci smíchu jako osvobodivé síly, jako výrazu převahy nad hrůzami světa i nad vlastním strachem: "Řehot rozechvívající vzduch se rozlétl nad lesními houštinami, vrcholky stromů se rozkolébaly a ptáci i zvěř se s hrůzou rozprchli před tím neslýchaným zvukem, podobajícím se dunění nebeského hromu, ale skrývajícím v sobě daleko větší tajemství. Byl to smích pračlověka, který právě přemohl strach."V souvislosti s tímto textem pak můžeme chápat odlehčenou, navenek až rozvernou hravost Odarčenkových básní, kontrastující s ambivalentností jejich výrazu a s tragičností jejich sdělení, jako nástroj umělecké katarze. V Odarčenkově pojetí smích umožňuje člověku povznést se nad absurditu života a přemoci strach ze smrti.

* *

Nejen smích však pro Odarčenka představuje prostředek úniku z absurdity lidské existence. Při bližším pohledu na jeho dílo zjistíme, jak překvapivě často se obrací k "jazyku víry", a to zdaleka ne jen v desakralizujícím, ironickém kontextu. V základech Odarčenkova psaní leží hluboce religiózní vědomí přítomnosti dobrého a spravedlivého Boha. A zdá se, že všemi pečlivě budovanými životními i literárními maskami chvílemi prostupuje duchovnost a víra. Za Odarčenkovým nihilismem, jízlivou ironií, cynismem i sadismem, čišícím z mnoha jeho veršů, se ukrývá soucit a hluboký smutek a zaznívá z nich nečekaná nota smíření a pokory.

Kateřina Sýkorová (1979) vystudovala rusistiku na FF UK v Praze.