Josef Brandejs

Broumovsko po válce

Hromadný hrob v Horních Teplicích

Dnes ve sborovně na UŠ ve Vamberku přišla řeč na různé vraždy, skutečné, nebo smyšlené a popsané v detektivkách. Náš ředitel André se najednou zmínil o vraždách v Teplicích nad Metují. Kdysi tam působil, prý o tom slyšel, a co já na to, jestli o tom vím.

Já tedy tento příběh zde zaznamenávám proto, abych na případu ukázal, že různých zvěrstev nebyli schopni jen fašisté a SSmani, ale že brutalita, krutost je dána všem lidem, a tedy i příslušníkům národa údajně tak holubičího, jako je prý národ český. Teplické vraždy jsou určitě přesněji a podrobněji zaznamenány v archivech ministerstva národní obrany nebo vnitra, ale pro svou ostudnost asi stěží kdy uvidí světlo světa.

Jak to bylo, kdo byl skutečným viníkem, se asi nedoví nikdy nikdo. Jeden to svádí na druhého, od léta 1947 seděli za to (byli zavřeni) dva, jakýsi kapitán z Novobydžovska, později ředitel státních statků, a Miroslav Rýdl, učitel v Náchodě. Schválně to tu uvádím také proto, že jsem byl a možná i dnes jsem označován za spoluviníka této hrůzné události. Znal jsem je oba, sám si myslím, že jediným a hlavním viníkem byl kapitán Svoboda.

[... ]

Odjížděl jsem z Teplic a viděl jsem celou západní část okresu v pilné práci. Pracovalo se na polích, v lese, roztáčela se kola továren. Ale začínalo se také s odsunem Němců. Revolučně, krátce. Utvořil se transport, každý si vzal třicet kilogramů a na hranice to byly tři čtyři kilometry. První na řadu přišli takzvaní "národní hosti", kterých dost všude zůstalo z oblastí Slezska, jak utíkali před postupující frontou.

S činností Svobody jsem se seznámil za několik dní. Projížděl jsem Teplicemi a všiml jsem si vyhlášky podepsané Svobodou. Oznamovalo se v ní, že patnáctiletý (jméno si nepamatuji) neuposlechl nařízení velitele, neodevzdal zbraň (bodlo!), a byl proto dne toho a toho popraven. Tedy vražda, ještě k tomu chlapce. Vyhlášku jsem sejmul, vzal ji s sebou do Broumova. Škoda, měl jsem si ji nechat. Teď někde leží v archivních materiálech, nikdy už nevydá svědectví o té zhovadilosti. Nemlčel jsem, protestoval, volali jsme i Rýdla a dověděli jsme se o Svobodově arogantnosti a ovzduší, které vytvořil: byl schopen zabít i Čecha, který by se Němců zastal. To, co následovalo za několik dní, jsem se dověděl až v roce 1947.

Dostavil se ke mně občan se zrzatými až zlatými vlasy. Asi ho poslala jeho neteř, učitelka Věra Francová, se kterou jsem učil za války v Hronově, provdaná Řehořová, pak profesorka na gymnáziu, vzorná učitelka, velká stranická aktivistka, v roce 1968 však vyloučená ze strany. Tento člověk, jménem Teimer, mi podrobně a přesně popsal události, ke kterým došlo v červenci 1945. Že je Čech, jeho dcera byla také Češka, že byla Svobodovými vojáky zastřelena a její čtyřletá dcerka že ušla stejnému osudu jen proto, že si ji on, dědeček, večer před popravou vzal k sobě. Jinak že bylo zastřeleno i několik dětí.

Líčení jsem nevěřil, bylo to tak hrůzné, že se tomu prostě věřit nedalo. Ale jeho vylíčení jsem sepsal, a protože to bylo dílo vojenské, zavezl náčelníkovi OBZ v Hradci Králové, kapitánu Mísařovi s výslovným upozorněním, že jde o záležitost vojenskou, ať si to vyřídí, že otec zastřelené Wichtreiové mlčet nebude. Mísař mne přijal hodně odměřeně (byl v té době nejvyšší šéf vojenské kontrarozvědky v naší oblasti), věc nijak nekomentoval a propustil mne. (Také bych rád věděl, kde je mu konec.)

Asi v polovici roku 1947 se do Teplic dostavila parlamentní komise, čtyři poslanci národního shromáždění. Za komunisty poslanec Kokeš z Liberce, za sociální demokraty poslanec Veverka z Liberce, za lidovce poslanec Dr. Bundža, na jméno národně socialistického poslance si nemohu vzpomenout a za armádu generál Brož. Začalo vyšetřování. Jednání komise jsem byl jako bezpečnostní referent ONV přítomen.

Co vyšlo najevo: byl sestaven transport asi 27 lidí. Ženy, pár dětí a čtyři strejci, lépe dědci. Z domků nebo vilek, které měly být obsazeny českými osídlenci. Tedy pěkných. Byl červenec 1945, dalo se tedy ještě vybírat. Do transportu byla zařazena i Češka Wichtreiová se svou čtyřletou dcerkou. Wichtreiová se před válkou líbila Rýdlovi. Rýdl za ní chodil, dokonce se snad u nich i stravoval. Rýdl byl malý obtloustlý, ona zřejmě byla krasavice. Podle vlasů tak usuzuji. Měla je zlaté, do půl zad, byla tím nápadná ta mrtvá žena, kterou při exhumaci z té popravní jámy vyzvedli. Wichtreiová Rýdla odmítla a provdala se za kováře z Dolních Teplic Wichtreie, jenž prý vstoupil ke zbraním SS. Do Teplic se pak už nikdy nevrátil.

Rýdl se prý tím Wichtreiové pomstil. Prý. Ovšem tvrdí to i poručík Dufek. Vedu ho k tomu, aby všechno zaznamenal a napsal. Musím se u něho zastavit, jestli to udělal. On v té době byl v Teplicích jako příslušník vojenské kontrarozvědky, OBZ. Ví toho víc. (Už nic nenapíše. Zemřel v létě 1981.)

Transport odešel obvyklou cestou přes Horní Teplice na hranici. Ale tam najednou zčista jasna stála polská stráž a nikoho do Polska nepustila. (Dne 4. 6. 1993 paní Pospíšilová, dcera paní Wichtreiové, tvrdí, že došli až do Frýdlantu a tamodtud že se teprve mohli vrátit. Parlamentní komise to zjistila tak, jak jsem to zaznamenal já. Ostatně to, že přišli zpět týž den a pod dozorem vojáků, tomu nasvědčuje. V té době byly už hranice s Polskem polskými vojáky neprodyšně uzavřeny a přechod hranic byl možný za značnou úplatu cigaretami nebo alkoholem, vím to ze zkušenosti.) Transport se musel vrátit. Ale domů do svých bytů také nemohli. Byty byly zapečetěny. To by asi nebyla hlavní překážka návratu, ale Dufek tvrdí, že byty byly Svobodovými vojáky vykradeny, a proto nemohli ti lidé již zpátky. Byla by ostuda. Co však s nimi? Byli přes noc dáni do věznice okresního soudu v Teplicích nad Metují. Když šli do věznice, v brance odevzdala Wichtreiová svou dceru otci. Tím byla zachráněna. Musela to být prachzvláštní situace, když táta - Čech - nedokázal vztáhnout ruku po své dceři a odvést si ji také domů. A Svoboda rozhodl: ráno je odvést do lesa v Horních Teplicích a všechny postřílet. Svoboda tvrdí: ten rozkaz dal Rýdl.

A to se také stalo. Exhumaci řídil soudní znalec doc. MUDr. Knobloch. Byl jsem přítomen. Střílející popravčí (přiveden na místo ve smokingu, byl to číšník v Teplicích, člověk milého a elegantního vzhledu), ukázal místo, z kterého střílel a kam. Mrtvoly ležely půl metru v zemi na lesním palouku. Ženy a děti. Pamatuji se na děti asi čtyřleté, na dítě jednoleté. Když dr. Knobloch vzal lebku dítěte na ruku, rozpadla se, lebeční švy ještě nebyly srostlé. Asi dvě stě metrů dál bylo druhé popraviště. Samé ženy a čtyři dědové. Celkem 27 nebo 28 rakví bylo naplněno, z toho asi čtyři nebo pět dětských. [1]

Pohřbení bylo provedeno na můj pokyn na český hřbitov ve Vysoké Srbské. Obával jsem se, že v Teplicích by to místo bylo předmětem soustavných provokací. Předseda MNV ve Vysoké Srbské si druhý den na mne dojel (jmenoval se Martinec). Byl to už starý pán a já tenkrát mladík. Zle se na mne obořil, čím prý jsem jim jejich krásný hřbitov "zasvinil". Tak vidíte! (Při opisování: Po třiceti pěti letech jsem poprvé na krásný, tichý, v lesním zátiší ležící hřbitůvek vstoupil. Pátral jsem po hromadném hrobě. Ani stopa, vše zapomenuto.)

Také otec Wichtreiové u mne protestoval. Chtěl mrtvolu své dcery. Ale o tom jeho přání jsem nevěděl. Přitom jsem si všiml, že barva vlasů zastřelené Wichtreiové byla stejná jako jejího otce. Potvrdil jsem mu, že jsem ji viděl a podle čeho jsem ji poznal, a vytkl jsem mu, že mi to měl oznámit dříve. Uznal to.

Rýdl a Svoboda byli zatčeni. Dnes už nevím, jestli také ne ten podporučík, který vedl transport k postřílení. Jmenoval se Horák. Jiný z podporučíků byl ředitel školy a později dlouholetý předseda MNV v Teplicích Jandera (za své stanovisko v roce 1968 vyloučen ze strany). O jeho účasti na případu nevím nic a nikdy jsem se ho na to neptal.

Zatčení však "seděli" jen do února 1948. Pak byli propuštěni. Nikdy nebyli souzeni. Svoboda se prý stal ředitelem státních statků (ne na Broumovsku, ani ne na Náchodsku!), Rýdl byl dále učitelem v Teplicích, pak v Broumově a nakonec v Náchodě. Byl to exponovaný národní socialista a antikomunista - i když mu únor pomohl z kriminálu. Pochybuji, že by se vyhnul kriminálu, všichni účastníci - vojáci - by se postavili na stranu Svobodovu. Byla to tragická postava v historii osídlení pohraničí.

V souvislosti s tím, že Janderovi zemřela dcera v osmnácti letech, Gombovi uhořely tři děti a Rýdlova dcera spáchala sebevraždu, tvrdí tepličtí Němci, že je to prokletí za léto 1945. Ale jak k tomu přišel listonoš Gomba, to opravdu nevím.

Je to už mnoho let, paměť selhává. Listoval jsem ve svých záznamech z let 1947 a 1948. Našel jsem tam také zápisky o těchto událostech. Vyplývá z nich, že o tomto zvěrském případu se rozepsal i náš tisk, takže kdo bude listovat v předúnorových novinách z roku 1947, najde to tam.

Vražda kněží v Šonově

Revoluční období, období malé nebo téměř žádné zákonnosti, přináší s sebou i řadu nezákonných činů, které téměř nikdy nepřijdou na veřejnost, o kterých se nikdy nikdo nedoví, na které příští generace zapomene a nikdo nebude mít zájem, aby se o tom mluvilo. Revoluční období umožňuje vystoupit do popředí a na vedoucí místa lidem s všelijakými charakterovými vlastnostmi, s různou minulostí, o níž se samozřejmě nic neví a ani se po ní nepátrá. Období jejich činnosti je krátké, brzy mizí v mase lidské společnosti a rychle se na ně zapomíná. Možná jsem i já patřil do skupiny takových lidí. Prožili jsme v té době ledacos, nerad na to vzpomínám, nazval bych toto období "nevoňavým kvítím". [... ]

Tedy můj zástupce a velitel kasáren Václav Hamza. Snad podporučík, tak mi byl aspoň představen velitelem partyzánské skupiny "Kapitán" nadporučíkem Mísařem. Jak se mi jevil? Musím říci, že revolučně, protifašisticky, pokrokově, odmítal staré pořádky, byl nadšeným stoupencem KSČ, vystupoval proti nepoctivosti, rozkrádání, proti národní vlažnosti. Nač to dál rozvádět, stačí to shrnout do věty, že bych za něho ruku do ohně položil.

A přece to byl dobrodruh a nezodpovědný člověk. V srpnu 1945 přišel za mnou okresní četnický velitel poručík Ušák s obviněním, že Hamza má podíl na vraždě dvou benediktinských kněží v Šonově, že jejich vražda byla provedena na Bajzův příkaz. Ušákovi jsem se vysmál, prohlásil jsem to za nesmysl, za zlovolné obvinění revoluční jednotky vojenskými a četnickými institucemi, které nemají nic jiného na starosti, než jak nás špinit, ale Hamzu jsem si zavolal. Zapřísahal se, že se na ničem nepodílel, že o ničem neví, že je to pomluva, a mluvil tak přesvědčivě, že jsem mu uvěřil. Skutečnost a pravda, jak jsem si později zjistil, byla však taková, že na této odporné vraždě svůj podíl do určité míry měl, i když nikdy nepřiznal, že by příkaz k vraždě vydal.

Zmíněné dva benediktinské kněze navštívil Hamza ze své iniciativy na jejich šonovské faře ve společnosti několika vojáků, kteří byli v Šonově jako posádka a strážní oddíl. Vojáci Bajzovi žalovali, že kněží ve svých kázáních štvou proti Československé republice a proti Čechům a nabádají Němce k odporu. Hamza s nimi udělal krátký proces. Ať sbalí svá fidlátka, na hranice je to pouhý kilometr, marš ven z Československa, vojáci je mají doprovodit. K nim prý Hamza prohlásil (zapřísahal se mi však, že nic takového neřekl): "... a když neprojdou hraničním lesem, nic se nestane." Když kněží vešli do lesa, po několika desítkách kroků je vojáci zezadu zastřelili. Na jejich těla naházeli smrkové větve, ale tak hloupě, že obuté nohy (chodidla) zpod větví vyčuhovaly. Tak je našli šonovští Němci.

Českoslovenští četníci, kteří případ šetřili, snadno odhalili skutečný stav věcí, na nikoho však trestní oznámení posláno nebylo, a to ani později po dvou letech, kdy případ šetřila oblastní kriminální úřadovna v Hradci Králové, zřejmě proto, aby z toho vytěžila politický kapitál. Revoluce s sebou přináší bezpráví a nezákonnost všude na světě. Jen čtěte Šolochovův Tichý Don!

Dobrodružství Elsy Faulhaberové

Když vylíčila, jak jí sebrali všechny cennosti, které měla ukryty na svém statku v Rožmitále, který měli v pronájmu Jursovi, pokračovala: "Byla jsem vyzvána, abych šla do pokoje, který se nachází v podkroví. Tam zavřel onen příslušník SNB okna a nařídil mi, abych se úplně do naha odstrojila. Když jsem byla již jen v košili, hrozil mi rajtštokem a nařídil, abych odstrojila i košili. Pak ale prohlásil, že mne tlouci nebude, protože mám krásnou dceru, a vyzval mne, abych šla s tím druhým. Ten mne vzal za ramena a začal mne ohmatávati na prsou, načež mne vyzval, abych šla s ním na půdu, kde mi nakázal, abych vytrhala seno, a když byl již v seně velký otvor, uchopil mne násilím a položil na seno. Prosila jsem ho, aby mne nechal, že je mladý a já že jsem již stará žena. Rozkřikl se, abych byla ticho, nebo že mne zastřelí. Lehl si na mne, stáhl mi šaty a znásilnil mne. Pak mi vyhrožoval, že o tom nesmím nikomu nic říci, ale vytáhl z kapsy zlatý prstýnek a nabízel mi ho."

Aféra šperků rodiny Langer-Schroll

Když přijely do Broumova prapory "Železo" a "Toledo", jejich někteří příslušníci byli přesvědčeni, že na pozemcích bohatých Němců jsou zakopány poklady, a skupinky těchto revolučních gard (RG) se pokoušely tyto poklady objevit. Velitelství mého oddílu SNB bylo v budově továrníka Langer-Schrolla, majitele textilních závodů v Olivětíně, a právě na zahradě této budovy byl poklad soustavným pícháním železnou tyčí opravdu nalezen. Byla z toho senzace, velká pyšnost na velitelství RG, chlubení. K nalezenému pokladu mne také zavolali a vyvolal můj údiv. Něco takového jsem totiž v životě nikdy neviděl. Např. diamantový náhrdelník s velkým diamantem uprostřed, do stran stále menší a menší diamanty. Měli k tomu zavolaného nějakého klenotníka, odhadoval cenu náhrdelníku na dva miliony předválečných čsl. korun. U toho však celá řada dalších šperků: několikeré diamantové náušnice, diamantové jehlice do kravat, manžetové knoflíky, řada náramků, řetízků. Zlato a diamanty, zrak přecházel.

No dobrá. Uznání, poděkování, zásluhy, věci jsou konfiskované, odevzdejte je se seznamem i s kovovou skříňkou do trezoru Městské spořitelny v Broumově, převezme je ředitel spořitelny.

RG zakrátko odjely řádit na Trutnovsko, bohužel se na ně rychle zapomnělo, různé nepřístojnosti, které v souvislosti s jejich činností vyšly najevo (košíky se zlatem odevzdávané Markovi), padly na hlavu mého revolučního oddílu SNB, který už však, když vypukla šperková aféra, tam taky nebyl, zbyl jen bezpečnostní referent ONV, tj. já, a to byl člen KSČ a z jejího pověření šéf bezpečnosti.

Připravují se volby na květen 1946 (jediné vskutku demokratické, svobodné a tajné volby, jaké za mého života byly - kromě voleb předválečných, na nichž jsem však účast neměl), začíná nevybíravá, štvavá a pomlouvačná předvolební kampaň. Ten, kdo je pomlouván a špiněn, se zpravidla doví o pomluvách až poslední. I v tomto případě Langer-Schrollův poklad není ve spořitelně úplný, část šperků byla ukradena. Kdo jiný k pokladu měl přístup než já, kdo jiný mohl část šperků vzít!

Obviněním a pomluvám jsem se vysmál ve své naivitě o poctivosti předvolebního boje. Budeme se přece chlubit svým programem, svými cíli, svými úspěchy při výstavbě pohraničí, úspěchy při osidlování, roztočením továren, a ne takovými špinavými pomluvami.

S továrníkem Langer-Schrollem a jeho rodinou jsme měli problémy. No bodejť - takový majetek! Nejprve tvrdil, že je antifašista a má nárok na získání čsl. státního občanství, dovolával se toho, že býval československým konzulem v Rakousku. Dokázal jsem mu sice, že byl řádným členem NSDAP a že už na základě toho podléhá jeho majetek konfiskaci, ale měl řadu příznivců a přimlouvačů, a to i z řad politicky exponovaných Pražáků a vlivných českých advokátů. [... ]

Po nové informaci, že na předvolební národně socialistické schůzi opět padaly poznámky o zcizených broumovských diamantech, zakročil jsem osobně rázně, energicky, přímo. Nechal jsem si předvést oba manžele Schrollovy, zavolal jsem si šéfa okresní kriminálky Sádovského a telefonicky jsem požádal předsedu ONV Hnatowicze, aby přišel do městské spořitelny, že tam na něho budu čekat. A vy tři račte se mnou. Zavedl jsem je za ředitelem spořitelny Smolou, národně socialistickým funkcionářem. Tento Smola byl původcem všech řečí. On zřejmě prohlédl v trezoru uložené šperky, on se dohodl s Langer-Schrollovými, jaký byl rozsah jejich šperků a co ve skutečnosti ve spořitelně je.

Kovová skříňka se šperky byla přinesena. Nejvíc mi utkvěla v paměti paní Langer-Schrollová. Byla to velmi hezká, urostlá, štíhlá, černovlasá dáma (zatímco pan Schroll byl malý, břichatý, obrýlený a holohlavý), dodnes vidím její žádostivé a dychtivé oči, když před ní skříňku otevřeli, jak svými štíhlými prsty brala šperk za šperkem, jak se s ním mazlila, jak jej pokládala na stůl, vzala druhý a zas to samé, a třetí, a znovu se vrátila k tomu prvnímu. Teď víc než v onen večer, kdy jsem šperky poprvé viděl, jsem ocenil jejich krásu, třpyt drahokamů, jejich barvy. Diamantový náhrdelník ovšem chyběl, z přítomných jeho existenci mohli potvrdit jen manželé Schrollovi a já. Ano, skutečně chyběl! Takže ty předvolební štváčské řeči byly do určité míry pravdivé.

Teď už se Sádovský k případu pasivně stavět nemohl. Informoval jsem ho přesně o nálezu, vyjmenoval jsem mu všechny velitele, kteří byli přítomni, když jsme poklad prohlíželi, tenkrát jsem znal všechna jejich jména ještě velmi dobře. Vybavil jsem ho pohonnými hmotami, tenkrát nebyly, a poslal s jeho ansámblem v amerikánském autu do Prahy. Za několik dnů se vrátil i s odcizenými diamanty, náhrdelníku se to už ale nepodobalo. Pachatelem byl nějaký soukromý pražský detektiv desátník Janota, a měl spoluviníky. Byli posláni s nalezenými šperky do spořitelny, odevzdali však jen část. Dohodli se o tom mezi sebou.

Problémy s příslušníky Rudé armády

Začaly se nám množit krádeže a loupežná přepadení rolnických usedlostí. Braly se husy, prasata, dobytek, také jen máslo a vejce. Mezi našimi lidmi se našli nadšenci, kteří jim v tom pomáhali, hlavně tím, že jim dávali typy. Mezi ně patřili bratři Kubcovi. Byli to Češi, přes válku žili v Martínkovicích. Velcí vlastenci, úžasní přátelé rudoarmějců, ale všeho odtud až potud. Mladší Kubec byl povozníkem, jezdil s koňmi, ten si ještě nechal říct, horší to bylo se starším Kubcem. To byl hoch od černého řemesla, byl dobrodružné povahy, dělal ze sebe partyzána, chodil ustrojen jako admirál nebo námořní kapitán, ozbrojen samopalem jezdil na motocyklu, žádné hranice pro něho neexistovaly a v důsledku svého přátelství nebo spíš bratrství s Rusy vystupoval sebevědomě, což se zpravidla projevovalo tím, že pustil řídítka z ruky, držel v rukou samopal, mířil na hlídku a střeženým stanovištěm projel.

Hocha jsem si zavolal a hezky důrazně s ním promluvil. Druhý den za mnou přišel v doprovodu ruského majora. Moc jsem mu nerozuměl, ale porozuměl zas natolik, že jsem si v duchu odplivoval. V první řadě mi zdůrazňoval proletářský charakter Josefa Kubce a neproletářský charakter můj, což dokládal svou ušpiněnou pravicí a poukazováním na mé jemné a čisté ruce. A vyhrožoval, hrozil. Byl to major, ale říkal jsem si, že náš desátník by se uměl lépe chovat a lépe vystupovat. Byl to bouřlivý výstup za uštěpačných a jízlivých Kubcových pohledů.

Takže když někdy v srpnu nebo v září odtud odcházeli, oddechl jsem si. Ono to nebylo jednoduché. Měli jsme hrozné zásobovací potíže a potraviny nám mizely do rána. Jednou mne volala mlékárna. Je tam Rus, chce jim vzít celou dnešní výrobu másla. Neměl jsem žádného vojáka po ruce. Poslal jsem tam s autem ing. Mráze. Dojel tam včas, ale měl jsem být s ním a ozbrojen. Spolehl jsem se na Mrázovo diplomatické umění v jednání s takovými násilníky. Osvědčil ho při naší poslední cestě do Görlitz. Je to hraniční město na Nise mezi Německem a Polskem, jeli jsme tam tenkrát proto, abychom projednali odsun asi dvaceti tisíc Němců z našeho okresu přes polské území, Meziměstí, Waldenburg, Lauban do pohraniční stanice Horka. Ta cesta působila na mne tenkrát příšerným dojmem. Brzy za Waldenburgem jsme vjeli na území zničené válkou. Nikde jsme neviděli pole. Bylo léto, všechno bylo zarostlé jen vysokou trávou. Nikde vesnice, nikde plot, jen několik bílých zdí svědčilo, že tam bývala nějaká osada. Cesta pěkná, asfaltová, ale u každé řeky nebo říčky jsme museli sjet do polí a provizorní polní cestou, brodem nebo po dřevěném mostě se dostat na druhou stranu. Podle cesty v příkopech tanky a tančíky vesměs vyhořelé se zbytky ohořelých těl. Města byla hrozná. Vlastně jen zříceniny. Zdi a domy až do výše prvního poschodí naplněny zdivem a trámy. Jediný dům jsme neviděli.

Ale všude již byly postaveny pomníky padlým rudoarmějcům. Jeli jsme také kolem bojiště, na němž bojoval Kutuzov. Vedle starých kamenných desek padlých Rusů z napoleonských válek bylo pohřebiště současné. Upoutaly mne provizorní pomníky vojáků-hrdinů. Byly to velké hobra-desky, na nichž byl hrdinný voják nakreslen tuší. Bylo to velmi primitivní a říkal jsem si, že to tam nemůže dlouho vydržet. Bohužel už nikdy jsem se tam nepodíval. Ale na cestu vzpomínám dodnes. Vždycky když jsem slyšel o polských ekonomických problémech, ať to bylo tenkrát za mého působení v Broumově, nebo později, když padl Gomulka, nebo dnes (je 22. 1. 1982), vzpomněl jsem si na Polsko, jak jsem ho poznal v tom létě 1945.

Když jsme jeli zpátky, byl už večer a pak noc, byli jsme několikráte zastaveni ozbrojenými vojáky. A vždy chtěli naše auto. Frost (ing. Mráz) to s nimi vždycky projednal uspokojivě. Mohli jsme jet dál. Už se nepamatuji, co jim navykládal, čím argumentoval. Ale úspěch měl, ačkoliv, o tom jsem byl tenkrát přesvědčen, nešlo o vojáky, ale o dezertéry. A s těmi nebyla žádná legrácka.

V mlékárně tenkrát Frost neuspěl. Sovětský vojáček sebral čtyřicet kilogramů másla, na přicházejícího ing. Mráze namířil samopal, přinutil ho dát ruce nahoru, máslo hodil do stojící bryčky, práskl do koní a tryskem ujel směrem k Martínkovicům a k hranicím.

Takže to opravdu nebylo tak jednoduché. Oni ti rudoarmějci to asi tak nebrali. Bylo krátce po válce. Však i my nebyli o mnoho lepší, když šlo o benzín. Vozili jsme ho z Waldenburgu, tam postavili Němci továrnu na syntetický benzín. Sehnali jsme vždycky malý soudeček vína, naložili náklaďák prázdnými barely a jeli přes Zdoňov a Libnou do Waldenburgu. Tam dostali strážní náš soudeček, oni nám hodili ze zdi hadici a my jsme si všechny barely naplnili benzínem. Jedné takové výpravy jsem se zúčastnil. Byli jsme tam však mnohokrát, jinak by doprava v tom létě 1945 neexistovala. [... ]

Myslel jsem si, že s odchodem Rudé armády bude pokoj, ale v tom jsem se mýlil. Nad dalšími všelijakými vpády za husami nebo konvemi mléka, například ve Starostíně, jsem mávl rukou, ale začaly se množit případy vážnější. Tak 8. října zastavilo auto s osmi muži v Hejtmánkovicích před rolnickou usedlostí č. 100, brutálním způsobem prohlédli celou usedlost, vzali ošatku vajec asi se 30 vejci, ovci o váze 70 kilogramů a dvě krávy. Některé případy hraničily s gangsterstvím. Dne 6. října musel Ferdinand Knittel, klempíř v Pěkově, vydat jízdní kolo pod hrozbou zastřelením. Jan Pohl, dělník v Pěkově, musel vydat kola dvě za neustálého hrození zbraní.

Říkalo se tomu činnost nezodpovědných tlup v uniformách Rudé armády, ale bylo mi jasné, kdo to dělá. Když jsem měl zaevidováno asi dvacet případů, jsou všechny uloženy v archivu bezpečnostního referátu, a škoda, že jsem si je neopsal, a když jsem si uvědomil, že mi během krátké doby zlikvidují celou živočišnou výrobu (přepady se množily: v noci přijelo nákladní auto, zádí zajelo ke hnoji jako k rampě a z chléva přes hnojiště vyvedli i pět kusů dobytka najednou), rozhodl jsem se zakročit u sovětského vojenského velitelství.

Zajel jsem za tím účelem s deputací ONV (už se nepamatuji, kdo se mnou jel, ale určitě ing. Mráz) na sovětské velitelství do Waldenburgu. To byl trapas. Dodnes vidím velkou reprezentační budovu, široké schodiště k ní, ve vestibulu nad schodištěm uprostřed psací stůl, za ním sedí sovětský důstojník. Ohlašujeme se jako deputace ONV v Broumově (kdopak jen to tenkrát ruštiny znalý s námi byl?), sděluji, proč přicházíme. Neprotestujeme, chápeme válečnou situaci, přicházíme však prosit, žádáme o pomoc. Jsme uvedeni do reprezentační místnosti, obklopeni vysokými důstojníky, srdečně přivítáni, bratrsky objímáni a - pohoštěni. Vodkou. Ta vodka se pila ze skleniček od hořčice, až po vrch, a měla nejméně devadesát procent alkoholu. Já jsem ji nedokázal vůbec polknout a obdivoval jsem to ruské oficírstvo. Pili ji jako vodu. A k zajedení, aby se nám lépe pilo, byla přinesena veliká mísa hovězího masa nakrájeného na tenké plátky. Mohlo toho být tak čtyři kilogramy. I bralo se plnými hrstmi a zapíjelo vodkou - a já jsem si v duchu říkal, to je určitě maso z těch našich krav. A viděl jsem nechuť mluvit o tom, proč jsme vůbec přijeli. Teprve na konci hostiny, na mou otázku, co jako bude s těmi nájezdy do Československa, řekli mi, ale jen mně a důvěrně, ať si hranice zabezpečíme, oni že o žádných nájezdech do ČSR nevědí a neschvalují to.

Po návratu domů jsem udělal krátký proces. Všechny pohraniční přechody, kromě těch, které byly obsazeny ozbrojenými strážemi (Meziměstí a Otovice) jsem uzavřel, lépe řečeno zatarasil. Nechal jsem na ně nakácet v délce asi padesáti metrů vzrostlé stromy. Tím jsme si sice uzavřeli přístup do Waldenburgu přes Libnou pro benzín, ale noční přepady našich zemědělských usedlostí rázem přestaly.

S jakými lidmi jsme museli osídlit a počeštit pohraničí

Osídlení německých vesnic bylo provedeno živelně, překotně a neorganizovaně. Během léta 1945 měly všechny pěkné statky již své české hospodáře. A že to byly statky! Pamatuji se na případ Matějky v Šonově. Statek jako hrad. Ve chlévě přes dvacet kusů hovězího dobytka, nádherného, chovného. Když jsem tak stál u vchodu do chléva, viděl jsem hřbety všech těch kusů. Jako by byly narýsovány pravítkem. To bylo v roce 1945. Za dva roky měl Matějka ve chlévě dvě vychrtlé herky a další rok už na Šonově nebyl, stal se předsedou závodního výboru ROH v textilce.

Nejdříve přijeli do pohraničí selští synkové a zabírali to nejlepší. Vybírali. Kdyby se jim nechaly ty německé rodiny, mohla z toho být kvetoucí hospodářství dodnes, ale v tom byla státní politika nemilosrdná. Když přišel čas a německé pracovní síly musely odejít, zůstal v prázdném statku sám mladý hospodář, aby obdělával pole, krmil a dojil krávy. To nebylo v lidských silách.

Pak tu byli další čeští lidé, s rodinami, většinou bývalí deputátníci a drobní zemědělci, kteří si tolik stěžovali na své dřívější zaměstnavatele a na nízké mzdy. Přiznejme jim, že měli pravdu. Zemědělští dělníci v Zahořanech pracovali za 8l 2400lní byt. Vždyť jsem v tom žil, viděl jsem to na vlastní oči. Sami se však stali zaměstnavateli velmi špatnými. Mzdy by nejraději neplatili žádné, strava podaná dobrovolným pracovníkům se nedala jíst a pracovní morálka těchto novopečených samostatných hospodářů byla rovněž nevalná. Často si ráno dlouho pospali a večer se rádi zahleděli do sklenice. Přitom naříkali na nízké ceny zemědělských produktů a s prasaty se dřít nebudou, když to pak stejně někdo ve městě sežere. Obilí jim málo sype, krávy málo dojí, tučnost mléka je nepatrná, prostě všechny vlastnosti sedláčka, vychytralého ptáčka.

[... ]

Organizují se transporty Němců do Německa. Situace se zhoršuje, pracovních sil ubývá, dodávky se snižují, krávy dojí méně než kozy. Situace se také komplikuje. Mladík dvacetiletý zabral stokorcový statek. Je svobodný, jako pracovních sil používá Němců. Se stejně starou Němkou Fredou si udělá známost. Teď s ním Freda očekává dítě. Prosí on, prosí jeho rodiče z vnitrozemí, aby jim byl povolen sňatek. Rodiče a sourozenci Fredy jsou na zemědělských pracích ve vnitrozemí. Teď rozhoduj, chlapče! Rozhodni humánně, a rozeštvaná obec tě sežere. Hoši, hoši, co mi to vyvádíte!

Osídlovací tempo, které se tak rozmáchlo v prvních třech měsících roku 1945, se zastavuje. V obcích jsou krásné statky, ty jsou obsazeny, teď už zbývají jen chalupy. Jsou zvenčí přívětivé, milé, usměvavé, romantické. Uvnitř však nehygienické, těsné, tmavé. Žádný český osídlenec do nich nechce. Kdybych tak tenkrát viděl o třicet let dopředu! To by bylo dnes rekreačních chalup! A za kolik se dnes prodávají! Takhle to zchátralo, rozpadlo, odsoudilo se to k zániku. Obec Libná se dokonce v padesátých letech srovnala buldozery. Vůbec ji už dnes nenajdete. [... ]

Němci ven, zlatokopové do kriminálu, ale půda a dobytek tu zůstávají. Situace s pracovními silami v zemědělství se stává kritickou, počítá se, že mnoho půdy zůstane ležet ladem, a taky zůstalo. Na práci v zemědělství se nasazují ročníky 1927 a 1928. Ale příliš to nepomáhá. Skupina osmi chlapců a několika dívek poslaná na pastvinu hospodářského družstva na takzvaný údolní statek v Dolním Adršpachu není žádným přínosem, protože nikdo z nich zemědělské práci nerozumí a nikdo ji konat neumí. Věděl bych, jak to řešit. Nejdřív nejméně týdenní kurs. Naučit dojit. Alespoň ty nejzákladnější znalosti a vědomosti v zemědělství. Ale k tomu nejsem kompetentní a mám také dojem, že zemědělský referent Mach se tomu všemu směje, jak se říká, pod vousy, ale řeší to.

Posílá náborčíky na východní Slovensko, aby tam získali osídlence. Sám je spolu s ředitelem HD (hospodářského družstva) Stehlíkem vede. Co tam dělali, mohu říci stěží. Asi seděli v hospodě a chlastali. Přijeli s optimistickými zprávami. Pracovních sil je tam dost a není těžké je získat. Jsou prý na cestě. Dychtivě jsme čekali a těšili se.

Přijeli černí - cikáni. Situace se ještě zhoršila. Co bych vám líčil. Pracovní morálka pod psa, pití, bitky, krádeže a žebrota. To byl úděl, že, zvláště když lidé, kteří si začali v pohraničí zvykat a o něž jsme se mohli opřít, začali vyhrožovat: nežli s takovými lidmi, to tady nemusíme být. Zákroky musely být prováděny opatrně, diplomaticky. Pozor, jsou pod ochranou zemědělského referenta ONV! [... ]

Nebudu dál líčit, jak osídlenci ve své činnosti postupně končili, k jakým drastickým událostem docházelo, když osídlenec prostě přišel na národní výbor a sdělil, že má krmení pro dobytek jen na druhý den, nebo zemědělec vyvedl svůj dobytek na dvůr, přivázal ho k bidlu a z okresu zmizel, a jak mne to všechno přesvědčilo o tom, že východisko ze všeho je jen jedno, združstevnění vesnice, jak jsem o to usiloval, ale jak ani to se nemohlo na Broumovsku uskutečnit. Všech 20 000 hektarů pohraniční části broumovského okresu se muselo dostat do péče státních statků, když na těch dvaceti tisících hektarů mělo něco růst. To už jsem ale v Broumově nebyl.

Ukázky ze vzpomínek Josefa Brandejse (1915- ?), odborného učitele z Hronova a poválečného komunistického funkcionáře. Rukopis nazvaný Má válka s mloky zřejmě vznikal v 70. a 80. letech minulého století. Z počátku 90. let pochází strojopisná verze (doplněná fotografiemi), z jejíž nekompletní fotokopie jsem vybral s. 22 (plus s. 1- 3 z "výňatku pro dceru paní Wichtreiové"), 95- 96, 97, 107- 109, 132- 134 a 136- 141. Uvítám informaci o tom, jestli se u autorových příbuzných nebo jeho známých zachovala kompletní verze strojopisu.

Poznámka

1] Podle protokolů parlamentní vyšetřovací komise z roku 1947 bylo zastřelených 23 (12 žen, 4 děti, z nich jeden kojenec, a 7 mužů ve věku 62- 78 let), viz článek J. Neumanna (www.broumov--mesto.cz/aktual02/85_0802.html) - pozn. A. P.