Wallace Stevens

Z deníku 1898- 1906

Nahoře na kopci jsem se posadil na hromadu kamení zády k městu a čelem k hlubokému rozeklanému údolí na východě. Město bylo plné kouře a hluku, ale v nitru krajiny bylo úžasné ticho, kromě občasného volání nějakých dětí v lese na svahu kopce a rozechvělého zarachocení nepatřičného vlaku dole na obzoru. Nevzpomínám si, nad čím jsem přemýšlel - vím jen, že jsem uvažoval, proč si lidi v létě berou do lesa ke čtení knížky, když se tam dá číst tolik jiného, co člověk v knihách nenajde. Také na mě zapůsobila zvláštní hra slunečního svitu v korunách stromů, zatímco pod větvemi leželo spousta tmy. Cestou domů jsem viděl slunce zapadat za umouněnou oponou. Uznávám, že z alegorického hlediska to bylo docela děsivé. Ale tak už to s alegorií bývá. - 27. prosince 1898

Livingood říká, že by mě překvapilo, jak jsou angličtí básníci vzdělaní. Vůbec ne. Ale pochybuji, že by dovedl vysvětlit, proč se vůbec vzdělávali. Myslí si, že to dělali v rámci svého povolání. Já si naproti tomu myslím, že využili studium jako kontrast k poezii. Mysl nemůže neustále žít v "božském éteru". Skřivan nemůže neustále zpívat u brány nebeské. Musí existovat místo, odkud lze vycházet - útočiště před výškami, půda pro zakotvení myšlenek. Studium takovou půdu poskytuje; studium člověka sváže; a právě v občasných svéhlavých útěcích z tohoto dobrovolného svazku získává duše občasný ohromující pocit lyrické svobody a úsilí. Studium je místo odpočinku - poezie je dobrodružství. - 20. června 1899

První den pobytu na venkově bývá dnem bouřlivého nadšení. Ze všech stran člověka obklopuje svoboda, krása, pocit moci atd. Zanedlouho ale tyhle ohromné a povšechné dojmy ztratí svou svěžest a okolí začne nudit. Po pocitu, že člověk vyčerpal svůj předmět, pak následuje pravý a trvalý zdroj potěšení z krajiny: rozvoj drobného, přesného pozorování. Když nás unaví hluboký obzor nebo zelený kopec, studujeme s nesmírnou chutí písně drozdů, střízlíků a podobně. Údolí překypující kukuřicí nabude na novosti a zajímavosti, když si člověk začne všímat stéblovitého větru v listech; totéž platí o květinách a ptácích na velikých obilných polích či ptácích ve vzduchu, kteří s jásavou písní vystřelí k nádherným mrakům a pak náhle v nejladnějších křivkách krásy přikrouží zpět k jeteli a bojínku. Sady se rozhojní vzpomínkou na to, že v květnu byly skoro spektrálně pestré, a zvukem deště dopadajícího o půlnoci na jejich neviditelné listoví. A tak dále a tak dále: zdrojem skutečné lásky ke krajině a širému nebi je zkrátka vnoření se pod vnějšek, byť půvabný, do neustále překvapujícího vnitřku. - 26. června 1899

Večer jsem s dýmkou pomalu vyšel na kopec na západ od domu až k závoře. Slunce nezapadalo nijak nádherně. Přemýšlel jsem o spoustě věcí, třeba o tom, že nikdo nedovede vymalovat barvy Přírody tak dobře jako Příroda sama - napadlo mě toho pak mnohem víc a všechno nakonec dospělo k důsledkům pro literaturu. Odpoledne jsem si četl Prozřetelnost a kytaru od R. L. Stevensona a na procházce jsem pak jasně rozeznal, jak promyšleně je ten příběh napsaný a jak je vyumělkovaný. Leon Berthelini je papírová loutka, skrznaskrz literární, která pěkně ukazuje rozdíl mezi literárními výtvory a živými lidmi. Venku pod širým nebem se spoustou času a prostoru jsem si uvědomil, jak moc se literární emoce liší od přirozených pocitů. Nahoře na kopci jsem postál asi čtvrt hodiny, sledoval jsem barvy, které tu a tam prokmitly mezi mraky, a poslouchal červenky a jiné ptáky. Do domu jsem se vrátil skoro tak pomalu, jako jsem vy... razil. - 7. července 1899

Se Sally jsem se prošel zahradou, napůl okouzlen květinami. Rozdíl mezi hrachem a hrachorem je ten, že hrachor voní, prchavě a jemně. Stračka je různobarevná a pozná se podle koruny připomínající králičí hlavu, pokud to ovšem je koruna a bereme-li vnější lístky jako kalich - jsou obvykle světlefialové nebo fialovorůžové atd. Bergamotka je velká statná květina nebo spíš plevel s aromatickou vůní. Její listy voní skoro tak hezky jako květy. Rezedu si musím zapamatovat. Je to drobná, bujná květina se suchou, staromódně lahodnou vůní. Rozkvétá na vrcholku stonku, ačkoliv zbytek stonku je porostlý kalíšky, které dotvářejí dojem houževnatosti a píle. Hledík, neboli, jak se tomuto plevelu lidově říká, "chuďasovo soužení", je cosi spletitého, žlutého a změteného, a když se na něj člověk podívá pozorně, vyvstane muž na měsíci nebo spíš profil vlámského kuřáka. Krásnoočko, to si nezapamatuju nikdy, je malinká Zuzana s růžovýma očima. Petúnie svými bílými a červenými líčky zahradu skoro zakrývají. Voní překrásně; až jsem se s dívkami přel, že jsou voňavější než zimolez. Zimolez sice asi má čistší, prostší vůni, ale aroma petúnií je kořeněnější, řekl bych, že skoro jako aroma karafiátů. Vlčí máky jsou skvostné. Ten, který jsem vzal do ruky, měl barvu princezniny tváře, byť obvykle bývají víc do ruda. Zachvívá se nad nimi poslední dech léta a mám z nich narcisový dojem. Víc napsat nelze - tak nádherné jsou. - 17. července 1899

Odpoledne jsem seděl v pokoji s klavírem, četl Keatsova Endymiona a poslouchal občasné spršky venku v listoví. Nad koleny se mi houpalo kapradí a cítil jsem se líný a spokojený. Jednou, když jsem vzhlédl, jsem uviděl velkou, čistou dešťovou kapku klouzat z listu na list na úponku klematisu. Připadl jsem na myšlenku, že právě takové rychlé, nečekané, prachobyčejné, určité věci si básníci a jiní pozorovatelé zaznamenávají do zápisníků. - 18. července 1899

Začínám nenávidět páchnoucí restaurace lemující ulici, z nichž se na mě valí oblaka zeleninového odéru. Dnes jsem si koupil krabičku jahod a ve svém pokoji je poobědval. Zítra si zamýšlím dát ananas, pozítří ostružiny, popozítří banány atd. - 19. července 1900

Poslední dobou nebyl měsíc vůbec špatný. Hvězdy jsou jasné a zlaté a geometrické a všechno ostatní, co se snaží být; myšlenka geometričnosti se mi dost líbí - je tak zatroleně nová! - 10. listopadu 1900

Na Vánoce jsem se na pár hodin vrátil domů. Mluvil jsem s otcem - má plné ruce práce s tím, aby mě udržel na uzdě. Chtěl bych zajet do Arizony nebo Mexika, ale nemám k tomu žádný dobrý důvod. Nejspíš tu zůstanu přinejmenším do jara. Evropa je pořád na druhé straně oceánu. - 29. prosince 1900, New York

Dnes jsem se prošel z Point Lookout (dostal jsem se tam tramvají a vlakem a lodí z Mineoly) na jižním pobřeží na Long Beach: kratičká procházka, sama o sobě dokonalá, ale hrozně špatně se na ni a z ní dostává. U moře nejsem doma; nemám jaksi mořskou fantazii; když sedím na břehu a poslouchám vlny, připomínají mi jen vítr v korunách stromů. Jediný letmý pohled většinou obsáhne všechno. Moře je mnohem krásnější v abstraktním smyslu, když se představivost může sytit myšlenkou na něj. Samo o sobě je špinavé, vratké a mokré. Ale dnes navečer, byť všechno, co jsem teď řekl, platilo, jsem na nebesích a zemi spatřil světla, jež dosud nikdy nebyla spatřena. Bílá pláž (oblezlá blešivci atd.) ubíhala přede mnou a za mnou. Klesající slunce vrhalo na písek můj strašně dlouhý stín. Mraky se postupně promísily a rozplynuly v nazlátlém oparu prostoupeném rudým, modrým, fialovým mořem. Západ slunce osvětlil podsvětí a v tomto světě pozlatil několik mraků. Západ se zaplnil modrým mlžným městem atd. Obrátil jsem se na východ, spatřil kradmo přicházející bouři a pak jsem najednou zahlédl dvě duhy rozhoupnuté shůry. Jít přes pláž pod touto klesající oblohou bylo jako vstoupit do jeskyně. Strohost té scény zmírnily dvě ženy, jedna ve žlutém, druhá ve fialovém, které kráčely po bílém písku. - 24. srpna 1902

Dnes jsem v Americké galerii umění viděl malý obraz od Cazina nazvaný Odchod noci, který se mi líbil: kousek silnice, u ní bělostný dům, několik stromů a jenom obloha plná jitřního svitu - se třemi hvězdami, pokud si vzpomínám. I na tak malém obraze zachytil opuštěný ráz světa v té hodině, tedy světa opuštěného lidmi. Kdyby se v domě svítilo, vypadalo by to úplně jinak. Úplně se dal cítit vlahý vzduch a ticho. Pak se mi zamlouval jeden obraz od Israelse: dívka pletoucí u moře. Líbily se mi její bosé nohy + obyčejný písek + obyčejná voda. Ale nejvíc se mi líbilo, že nesnila. Dokonce ani náznak toho banálního smutku. To bylo výtečně vyjádřeno - místo příšerné poezie skvělá próza. Vypadalo to, jako by měla důvěru v obyčejný písek + obyčejnou vodu. - 27. února 1906

Dost hezký den pokud jde o mraky (jako by to byly věcičky z ateliéru nebo malířských mozků). Když jsem se ale dnes ráno procházel, vynořily se nad horou ve fádním fialovém houfu; a pozdě odpoledne za mým oknem měly velmi švihácký odstín. Pole byla posetá kalužemi, kolem vždyzelenů byly zelené kruhy, koruny stromů vypadaly rozmazaně. Chuděra pitomoučké Jaro chystá své každoroční překvapení! - 4. března 1906

Přeložil Daniel Soukup.