"Už vím, že svět nezměním"

(S Jurijem Kochem o užitečnosti lužické srbštiny, psaní deníku z odbagrované vsi, práci pro okupační rozhlas Vltava, vymírání jazyků a předávání mateřštiny dětem)

V tomto čísle Souvislostí uvádíme úryvky z vaší novely Židovka Hana. Kdysi jste mi zakázal ji přeložit do češtiny, tvrdil jste, že není dobrá. A najednou vyšla po letech německá verze, které jste se přitom dlouho bránil. Údajně jste ve svých rodných Hórkách při oslavách Hanina stého výročí narození v roce 2018 zjistil, že existuje nějaký podomácku spíchnutý překlad.

Věděl jsem o něm už dřív, měl jsem ho k dispozici a na slavnosti v Hórkách jsem ho jen odevzdal do muzea. Tak jako jsem tam odevzdal i jiné své materiály k Hance - všechny své dokumenty i poznámky, které jsem si zapisoval jako student, když jsem se v Hórkách ptal svědků na Hanin osud. Mezi odevzdanými dokumenty byl tedy i manuskript onoho překladu evangelického faráře z Tübingen, a samozřejmě také mé knihy, které v roce 1963 vyšly lužickosrbsky v prvním, druhém, třetím a čtvrtém nákladu - z čehož je zjevné, že kniha měla pro naše lidi tehdy jistý interes.

Byla napsána v hornolužické srbštině, ale existuje znění taky v dolnolužické srbštině, které vyšlo v roce 1966.

Ano, pořídil ho Wylem Bjero.

Pokud se nepletu, Židovka Hana je váš novelistický debut a zároveň to po desítky let byla jediná vaše kniha, která neměla německojazyčnou verzi.

Ani sám pořádně nevím. Vím jenom to, že jsem se bránil přáním a prosbám, abych Židovku Hanu přeložil nebo ji nechal přeložit do němčiny. Třebaže přes němčinu by samozřejmě zasáhla mnohem víc čtenářů. Jenže já cítil - později, když už jsem byl vystudovaný novinář a zaobíral jsem se literaturou pořádně -, že je to můj první literární pokus a že se mi nevyvedl. Měl zjevné nedostatky, omyly, divné i zbytečné dialogy, zbytné přírodní opisy a směšnou vnitřní symboliku. Kromě toho se mi tehdy do knihy zapletl dobový politický rámec, takříkajíc černobílé konflikty, no zkrátka jsem nebyl s to knížku převést do němčiny. Před několika lety mi ale najednou poslal onen již zmíněný teolog, který se lužickosrbsky naučil jako autodidakt - a patrně ne proto, aby mohl přeložit mou Židovku Hanu, nýbrž měl původně jinou motivaci -, svůj překlad mého textu do němčiny. Nejen že se odvážil těžké práce, ale dokonce mi ji předložil k účtům. Nejdřív jsem měl radost, protože když dostanete do rukou a před oči něco, co jste předtím roky odmítali udělat sami, tak vás to samozřejmě potěší. Začetl jsem se tedy a zjistil jsem, že sice jde o zajímavý pokus, ale že tak, jak jsem ho dostal, neobstojí. Byly to vlastně dvě mizerné práce pohromadě: bídný originál a špatný překlad. Ten jsem nejdřív zkusil redigovat, ale po několika stranách jsem pochopil, že to nemá smysl, a napsal jsem celou knížku znovu od začátku.

Takže je to skutečně nová kniha?

Je to úplně nová verze, není tam snad ani jedna věta převzatá z původní verze.

Jsou jiné i scény, nebo něco zůstalo?

Samozřejmě že příběh je stejný jako dřív. Ale jsou tam nové scény, postavy mají nové motivy ke svému jednání, udávám tam nové dějinné výklady. Například přidávám údaj k postavě mladého skaláka, který je do Hanky zamilovaný a stále zůstává ve vsi, i když Hitler dávno všechny použitelné muže odvedl na frontu. Tohohle ale ne. Proč? Ptal se mě na to i redaktor v nakladatelství, když jsme knížku chystali k vydání. Co tam ten chlap dělá, když má někde bojovat? Musel jsem to tedy zdůvodnit, což naštěstí nebyla těžká práce. Skaláci totiž byli hodně nemocní, často měli zápaly plic, protože je měli plné prachu. To jsem v první verzi neuvedl, ale přesně takové nedostatky starého originálu jsem nyní mohl narovnat.

Jste tedy s novou verzí spokojen, když se starou jste nebyl?

U mě je to vždycky tak, že když po sobě čtu, co jsem napsal, mám potřebu dál na tom pracovat a přepisovat napsané, připisovat k tomu něco a dále vyjasňovat. Jenže to nejde donekonečna, někdy je potřeba si říct, že je toho dost, jinak se konce nedoberu. Takže nespokojený jsem byl i při posledních korekturách knížky před vydáním, ale na druhou stranu vím, že nová verze je na všech stránkách lepší než ta stará.

Je to první kniha, kterou jste zgruntu přepracoval po letech?

Nejspíš ano.

Kromě Hany jste nedávno vydal taky svůj deník z devadesátých let, jmenuje se Gruben-Rand-Notizen (Poznámky k okrajům jam). Kdysi jste mi o něm říkal, ale pochopil jsem to tehdy tak, že si deník píšete celý život. Což je však mýlka, protože to byla záležitost jenom devadesátek.

Nejsem permanentní deníkový pisatel, na to jsou dobří jiní. Deník jsem sice vždycky chtěl psát, ale jsem na to příliš líný. Až když šlo v Lužici zkraje devadesátých let zase o zachování vsí, respektive o jejich odbagrování kvůli hnědouhelné těžbě, a když se obec Rogow nedaleko Chotěbuze ocitla na kraji dolnolužické uhelné jámy a začala se tomuto svému položení bránit, jsem si deník psát začal. Byl to pro mě tehdy totiž zajímavý proces, protože já už v roce 1978 kritizoval ve svém projevu na sjezdu spisovatelů před celou vládou NDR státní uhelnou politiku - pro mě bylo normální a samozřejmé se v této věci bránit a ozývat. Jenže jako jednotlivec se ničemu neubráním. Tenkrát se ale začala na zadní stavět celá obec. Navíc zrovna taková, která se jmenuje Rogow čili Rohatec. Takže když místní začali vystrkovat svoje růžky, jezdil jsem za nimi každý týden přinejmenším jednou nebo dvakrát a účastnil jsem se té tehdejší vzpoury a všechno, co jsem zažíval, jsem si zapisoval, abych to nezapomněl.

Býval jste tam pracovně jako novinář, anebo šlo o soukromé angažmá?

Bylo to soukromý zájem. Měl jsem dojem, že si musím z těch časů zapsat všechna fakta: co se kdy stalo a jaké argumenty užívala jedna strana a jaké druhá. Postupně jsem si uvědomoval, že příběh boje za záchranu jedné vesnice má parametry aristotelovských dramatických zásad. Z týdne na týden, z měsíce na měsíc celé dění neodvratně směřovalo ke katastrofě - zažil jsem tehdy opravdové antické drama.

A proč je tato kniha německy a ne lužickosrbsky?

Veškeré poznámky jsem si vedl německy, protože většina se toho tehdy děla v němčině. Třeba i taková věc jako stržení kostela, tedy centrálního monumentu, který přitom byl chráněn zákonem pozemským, ale vlastně i nadpozemským, božským. Byly to silné okamžiky, když dorazila veliká "královská" švédská firma Vattenfall a zvedla kupoli kostela, pak kříž a všechno to posadila dolů na hřbitov, na pohřebiště, kam se najednou sbíhali lidé a někteří si vsedě něco zapisovali a fotografovali. Zeptal jsem si jich, co tam pohledávají. Zmateně blekotali, ale mně to hned bylo jasné: ti mrtví, ti zahrabaní mělibýt přesídleni zrovna tak jako ti živí, aoni si je mapovali. Když jsem je se svým přesvědčením konfrontoval, snažili se mě uklidnit: "Kdepak, my jsme tady jenom proto, že se zajímáme o historii." Tohle všechno jsem si psal.

A proč deník vyšel s takovým prodlením, když jde o uzavřenou záležitost?

Nejsou tam jenom zážitky z Rogowa, ale taky z končin tady kolem Chotěbuzi. Stejně tak tam reflektuju svou práci, uvažuju o svých dětech, o svém synovi i o své dceři, o tom, co dělají, uvažuji o svých autorských čteních, o svém literárním díle, o všem, co se kolem mě kdy dělo, je to takovém kompendium zážitků, které se mnou souvisejí, byť středem mého uvažování je Rogow. Ostatně když jsem si deník psal, neuvažoval jsem, že by z něj byla kniha. Až po letech jsem si to po sobě přečetl, a protože to fungovalo, dal jsem to přečíst redaktorům budyšínského nakladatelství Domowina Pětru Thiemannovi a Marce Maćijowé a ti mi řekli, že by bylo dobře mé zápisky vydat.

Když jste byl v roce 2010 v Praze na Světě knihy, připravili jsme s vámi spolu s Radkem Čermákem krátký rozhovor pro spolkový časopis Společnosti přátel Lužice Česko-lužický věstník. Byl jste tehdy velmi kritický prakticky k čemukoli, mluvil jste i o svém deníku, ale trval jste na tom, že mnohé z toho, co jste nám řekl, nesmí být zveřejněno, že jsou to vaše soukromé názory. Tvrdil jste, že kdybychom je zveřejnili, především vaše hodnocení poměrů v jediném lužickosrbském nakladatelství Domowina, tak vám tam už nikdy žádná kniha nevyjde. Tehdy mě vaše opatrnost překvapila. Nakonec ale ta "problematická" kniha vyšla, což značí, že poměry v srbské Lužici se změnily a dnes lze být kritický?

Především jsou všude noví a mladí lidé. Kromě toho se vyvíjejí také politické nálady, moje taky. Navíc mi mezitím vyšly dvě knihy memoárů Zabych ći něšto rjec (Zapomněl jsem ti něco říct) a Wětrnik na třěše (Větrník na střeše), už nemám co skrývat, už jsem sdělil, jaké jsem měl dětství nebo proč jsem jako mladík byl pořád veselý... Nejspíš jsem vám to tehdy řekl, protože jsem nepočítal, že svůj deník vydám jako knihu, nepsal jsem to jako zápisky s literární ambicí. De facto to ani literatura není, jsou to mnohdy profánní poznámky, třeba jakou jsem pil kávu.

A vyšlo to tak, jak jste to psal, anebo jste své zápisky upravil?

Není to přepracované jinak než jazykově, protože poznámky jsem si dělal jenom v takových elipsách - nejsou, respektive nebyly to hotové věty, které bych suverénně mohl poskytnout čtenářovi. Kdybych to udělal, nevěděl by čtenář, co si s tím má počít. A něco jsem asi vypustil, protože jsem psal i přípisky intimní, soukromé, rodinné, které jsem zveřejnit ještě nechtěl. Ostatně nechal jsem to před vydáním přečíst svou ženu, která u některých pasáží sama říkala: tohle nikoho nebude zajímat.

Jaké jsou vaše další plány? Obzvlášť když Hana i deník jsou díla ne snad náhody, ale vydat jste je původně nezamýšlel.

Ve svém věku už plány nemám. Už totiž vím, že svět nezměním. Mám radost, když ještě můžu pracovat na projektech, které jsem kdysi začal a které teď třeba zažívají cosi jako renesanci - to mě dostatečně uspokojuje.

A nechybí něco? Protože vaše knihy vzpomínek končí zhruba v polovině šedesátých let, ještě před okupací Československa...

Na co narážíte?

Na vaši druhou vzpomínkovou knihu: když Wětrnik na střěše, pátral jsem, zda je v něm něco o pražském jaru a okupaci Československa, jenže tam není nic. Načež vyšel deník z devadesátých let. Ale těch dvacet nebo pětadvacet let mezitím mi ve vašem životním záběru chybí a pochopitelně mě zajímá, jak ty roky vypadaly.

Ani jednu z vámi zmíněných knih jsem nepsal jako vzpomínky, jsou to memoáry. Nikdy jsem o nich nepřemýšlel tak, že budou kompletní. Moje dětská léta byla dramatická, byl jsem svědkem druhé světové války, dokonce lze říct, že u nás v Hórkách a Dobročicích a Ralbicích válka končila. Potom náhle zemřel můj otec a já v jedenácti letech byl odeslán do světa, do Čech, a domů jsem jezdil jednou za rok. Když to dneska vyprávím vnukovi, který je stejně stár, jako jsem byl já, když jsem šel na internát do zahraničí, podivuje se nad tím a nechápe, proč jsem odešel z domu. Tyhle vzpomínky stály za knížky, stejně jako psát o časech NDR. No a deník je třetí díl mých memoárů.

No však si jej přečtu, ještě jsem to nestihl.

Ale je to německy, a já se vám chci stran svojí němčiny něčím pochlubit. Již zmíněný redaktor Pětr Thiemann ukázal manuskript mého deníku jedné germanistce, která pracuje jako redaktorka na volné noze pro různá německá nakladatelství a která můj text přečetla právě s ohledem na mou němčinu. Protože Thiemann je sorabista, němčinu sice zná, samozřejmě, ale v těch jejích konjunktivech se necítí kovaný, já taky ne, tak to po nás přečetla ještě ta paní. A Pětr mi pak jednou volal a říkal, že ona jako germanistka byla úplně paf z mojí němčiny!

Jak to?

My jsme s Thiemannem taky přemýšleli, čím to je, že ji jako germanistku tak zaujala němčina Lužického Srba. A přišli na to, že za to může právě moje dvojjazyčnost a to, jak se projevuje lužická srbština v mých německých konstrukcích. Už mi to říkali i jiní, že v němčině vlastně tvořím metaforickou řeč plnou sorabismů a že je to pro ně nové. Oni pak sice namítají: takhle, jak to píšeš, to přece nejde říct! Jenže ono to jde! Podobné zacházení s jazykem najdete třeba u Erwina Strittmattera, který svůj lužickosrbský původ taky přenášel do své němčiny, načež se germanisté divili: odkud tohle a tohle a tohle má? Vy asi neporozumíte větě "Die Oma lief hemdich über den Hof". Ale každý Lužický Srb hned ví, že to je z lužickosrbského slova "košlaty" neboli košilatý. V němčině ale nic takového neexistuje, v ní je to vlastně nelogické vyjádření.

Takže ve vašem případě lužická srbština obohacuje němčinu.

Přesně tak! Lužická srbština obohacuje němčinu, přesně to jsem chtěl říct.

A obráceně to funguje taky?

V lužické srbštině máme tolik germanismů, že už ani nevíme, že jsou to germanismy - už je tak necítíme. Třeba "hozowc", to je tohle křoví, co tu vedle nás roste, se německy řekne "Ginster", česky janovec. Ale Ginster má v němčině ještě jeden lidový výraz, říká se mu - aspoň tady u nás - Hasenholz. No a z tohoto slova lužická srbština učinila hozowc. Není to krásné? Ale takové směsi jsou jistěže ve všech jazycích.

Mluvíte velmi slušně česky, obohacuje čeština vaši lužickou srbštinu?

Určitě, i když užívám češtiny zřídka a málo, protože se vždy bojím, že udělám chybu.

Patříte ke generaci autorů, která připravovala svá díla zároveň lužickosrbsky a německy, skoro každý text má dvě verze. Proč se to ztratilo? Další generace už píší buď jenom lužickosrbsky, anebo jenom německy.

Nevím. Můžu jenom říct, že překlad do druhé řeči musí mít praktický užitek a smysl. Pořizoval jsem německé verze svých textů, jenom když jsem měl perspektivu, že je také někdo vydá. Protože jinak by to nemělo smysl, měl jsem ostatně dost jiných úkolů a práce. To je taky možná jedna z příčin, proč hned nevznikl německý překlad Židovky Hany - možná jsem nejdříve neměl perspektivu německého vydání a pak jsem měl jinou práci.

Změnilo se postavení lužickosrbských autorů po převratu 1989? Protože ani Jurij Brězan už nevydával své německé texty v Berlíně jako do té doby v tamním Neues Leben, nýbrž v Domowině v maličkém Budyšíně. Ačkoliv vy jste své texty v němčině vždy vydával v německých nakladatelstvích.

Ano, mám více německých vydavatelů, především na své knihy pro děti - takovou vydávám skoro každý rok. Protože nakladatelé se mě často ptají, kdy bude další, čímž mě motivují k psaní. Znáte vlastně mé dětské knihy?

Ano, mám doma tři nebo čtyři. Díky tomu vím, že knížky o krtkovi a sedlákovi jsou sice dvě, ale lužickosrbsky je jenom ta první. Proč?

Kdyby Domowina řekla, že chce i druhou lužickosrbsky, připravil bych ji. Ale zatím se nikdo neozval...

Ukročme jinam: Mnoho let jste pracoval pro Lužickosrbský rozhlas. Jak jste spokojen s jeho dnešní kondicí?

Poslouchám ho má málo, vysílá v časech, kdy jsem unavený a spím, v neděli sice v poledne, ale to obědváme a potom si jdu lehnout. A poslouchat večer znovu to, co se dělo přes týden, se mi nechce. Takže Lužickosrbský rozhlas poslouchám, hlavně když jsem někde na cestách autem.

A jak hodnotíte jakost tamní řeči?

Mladí redaktoři používají katastrofální "umgangsprachlich serbšćinu", mluví tak, jak spolu mluví sousedé na ulici. Není v tom ani špetka jazykové kultury, vždyť třeba říkají: "Ja sym jemol přišoł."Jednou jsem přišel... Tak se to přece nedá říct, má zaznít: "Ja sym raz přišoł." A ne "jemol", to jsou špatné germanismy. Když zní v médiích, tak v jazyce zakoření a zakotví a budou se používat i dál.

Ale to je tak přece všude, v češtině zrovna tak. V Česku hlavně na soukromých stanicích moderátoři špatně vyslovují, mají odporný pražský přízvuk, jejich projev je plný kalků z angličtiny.

Vy jste ještě mladý a vstřícný člověk, až budete o dvacet let starší, taky vám taková jazyková nekultura poleze krkem.

Mívám radost,když v rozhlase slyším regionální rozdíly, když slyším dialekty, protože to značí, že ještě nezmizely. Když se ztratí dialekt, ztratí se jedna řeč, což je vždycky škoda. V Lužici je to vlastně stejné: přečká třeba slepjanština? Je to možná nejkrásnější západoslovanská řeč, ale říká se, jí hovoří posledních sedm nebo pět mluvčích.

Tak mimo jiné kvůli tomu vybudovali v Slepém novou školu a mají tam velké jazykové centrum.

Jenže se tam vyučuje hornolužickou srbštinou.

Samozřejmě záleží na učitelích, jak to bude, jenomže těch je nejenom v Lužici, ale v celém Sasku obrovský nedostatek. U nás v Dolní Lužici je to úplná katastrofa. Každopádně nejdéle přečká katolická hornolužická srbština, to už je jasné. Když ale slyším svého bratra, který je o čtyři roky mladší než já, jak tím jazykem mluví u piva... To už je takový mix s němčinou, že ani nevím, jestli to ještě je lužická srbština.

A vaše vnoučata lužickosrbsky mluví?

Moje sedmnáctiletá vnučka mluví lužickosrbsky lépe než její učitelka srbštiny na gymnáziu v Chotěbuzi. Ta sice studovala sorabistiku na Lipské univerzitě, ale na ledasco se ptá mojí vnučky. Třeba na to, jak jsme ji dokázali naučit tak dobře lužickosrbsky.

Slyšel jsem ovšem - prosím, odpusťte mi intimní otázku - že některé vaše děti mluví lužickosrbsky, zatímco jiné ne. Například váš syn.

Můj syn je technik, strojař, žije ve svém světě. Vždycky takový byl. Lužickosrbsky všemu rozumí, ale odpovídá mi německy. Studoval na Technické univerzitě v Drážďanech, působí tam jako docent. K tomu, co dělám já, má normální zdravý poměr, taky k tomu, že já v rodině zastupuju humanistické uvažování. Takže rozumí mému lužickosrbskému angažmá, ale není to jeho svět. "Papa, dělej to, ale pro mě to není." Když je doma, staví si raději po práci letadla nebo jiné stroje. Jezdí po světě, přednáší, sedí v různých komisích zaobírajících se novými materiály. To je jeho svět.

A čte vaše knihy?

Paradoxně čte mé knihy víc než moje dcera, která lužickosrbsky mluví, působí v Lužickosrbském rozhlase, ale vůbec nečte - ani německy. Samozřejmě že kdyby mě teď slyšela, protestovala by a hned by vám přinesla ukázat nějakou svou rozečtenou knihu.

Život je zkrátka paradoxní.

Je to tak. Představa, že děti odpovídají přáním nebo zájmům svých rodičů, je falešná. Můj syn čte všechny mé knihy, chodí do divadla i na koncerty, zatímco moje dcera nic z toho k životu nepotřebuje.

Jste rozený Hornolužický Srb, ale půl století žijete a pracujete v Dolní Lužici. Cítíte se dneska být víc Hornolužickým, nebo Dolnolužickým Srbem? Nebo jste prostě jenom Lužický Srb?

Jsem Lužický Srb, nebo možná bychom mohli říct, že jsem takový zprostředkovatel. Je to komplikované. Běžně slýchám, že jsem kdysi byl vyslán Domowinou do Dolní Lužice, abych ji sorabizoval. Ale to jsou hlouposti.

Ptám se, protože pohledem zvenčí vnímáme Lužické Srby jako jeden národ, ale když pak přijedu do Lužice, tak to tak nevidím. Vidím Hornolužické Srby a Dolnolužické Srby, vidím katolíky, evangelíky, slepské lidi... Navzájem spolu všichni málo komunikují, je to hodně identit na malém prostoru.

Taky vnímám toto dělení, má své historické příčiny, ale vnímám ho jako absolutně zatěžující. Nikomu se ta složitost nedá pořádně vysvětlit, ani Němcům. Začnete s větou, "das ist obersorbische, das ist niedersorbische... " a oni se zeptá: "Wie gibt's zwei Sprachen?" Jak to myslíte, dva jazyky? Můžete mi to vysvětlit ještě jednou? Víte, vědci sice tvrdí, že jde o dva rozdílné jazyky, ale já jako nefilolog bych řekl, že jde o dvě varianty jednoho jazyka, ale nechť to rozsoudí odborníci, lingvisté.

Jak vidíte budoucnost lužickosrbské literatury? V posledních letech jí dominuje poezie, zejména u mladé generace, protože je snadné ji psát. Ale kde zůstala próza?

Vnímám to stejně, napsat povídku nebo esej znamená mít jistou strukturu. Povídku je třeba nějak vystavět, mít pro ni fabuli, dvě tři figury, které spolu vedou nějaký dialog, musíte mít nápad, jak text vůbec začít. Mít strukturu, držet dramaturgii. To u poezie tak není, přinejmenším ne u moderních forem. A tak prostě nemáme mladé prozaiky, co vám mám na to říct.

A proč to tak je? Chybí vzdělávání mladých? Schází jim chuť? Zájem? Je pro ně literatura ještě zajímavá?

Asi od všeho něco, protože mediální svět se skutečně změnil. Kniha jako objekt, který držíte v ruce a něco si jím osvojujete, ztratila na atraktivitě - přinejmenším u Lužických Srbů. Nenapadlo mě o tom přemýšlet, vím sice, že naše nakladatelství se věnuje mládeži, setkává se s mladými, aby každý viděl, co dělá druhý a že vůbec nějaký druhý je. To je dobře, sám jsem taková setkání organizoval, když jsem kdysi působil jako předseda Kruhu lužickosrbských spisovatelů a zajímalo mě, co dělají ostatní. Měli jsme tehdy Kroužek mladých autorů, pořádali jsme pro ně semináře, přednášeli si navzájem o literatuře, zvali lužickosrbské i německé autory a hovořili spolu. Představovali jsme si navzájem svoje texty. To je asi to, co vedlo k jisté naší větší kvalifikaci pro spisovatelství. Ale to všechno je pryč, svět je jinde. I ode mě odstoupil, o literatuře mladých si čtu vlastně jenom v Lužickosrbských novinách.

Takže potvrzujete, že pro mládež není literatura atraktivní.

Vidím to na své dceři, která je stejně jako vy středního věku. Novinářka, která nečte knihy. Kdo jiný by měl? Mám ještě jednu dceru, starší, z prvního manželství. Pracuje v Chotěbuzi v Lužickosrbském kulturním centru. Ta čte, ale co ji k tomu přivedlo, nevím. A vnoučata čtou taky, protože musí ve škole. I když ta sedmnáctiletá čte i sama od sebe, ale je otázka co. Nejspíš nějaký romantický šunt. To je sice základ, ale nemělo by zůstat jenom u něj.

Jak velké jsou náklady vašich knih? Vím, že ty lužickosrbské se počítají na stovky kusů, víc se neprodá nikomu. Ale jak je to s těmi německými? A lze je porovnat s těmi v minulosti?

Je rozdíl mezi dětskou literaturou a literaturou pro dospělé. Za časů NDR měly mé dětské knihy první náklad kolem deseti tisíc exemplářů a do týdne byly vyprodány. Zaprvé byly levné, levnější než dnes. Dnes jsou dětské knihy strašně drahé a žádné dítě si je nemůže koupit samo, i kdyby chtělo. Může mu je koupit jenom babička, děda, některý z rodičů. Zadruhé, ale to pro vás nebude překvapení, v dobách NDR nehrála takovou roli televize. Dneska můžete všechny ty příběhy, které jste dřív četl v knížkách, snadno spatřit v obrazech, jako by pro vás byly připraveny na podnose. Díky tomu čtenáři zpohodlněli, protože čtení je namáhavé, je to vlastně práce.

Vraťme se k těm nákladům.

V Berlíně jsem měl dětského nakladatele, jehož jméno už jsem zapomněl, protože už neexistuje. A ten mi třeba vydal knížku, která měla náklad osmdesát tisíc kusů. Osmdesát tisíc! V dobách NDR. Pak se to navíc přeložilo do španělštiny, což znamenalo dalších třicet tisíc kusů, to jsou na dnešek enormní čísla.

Prodával se ten náklad jenom v NDR, nebo se - když to byly dětské, tedy "nezávadné" knihy - daly dostat taky v západním Německu?

Jistě šly též na export. Ale kolik a jak, to nevím. Sám jsem dostal jedinou smlouvu na tolik a tolik exemplářů, a co s tím potom dělali oni, to nevím. Současné poměry jsou jiné. Za NDR byl velký náklad, který se rozhodil všude, a pak trvalo roky pořídit další vydání. Dneska je to jinak - vydavatel pořídí testovací náklad, třeba osm set nebo tisíc kusů, a potom sleduje, jak dobře a rychle se prodává. Během několika dní lze pořídit nové vydání, protože máme k dispozici digitální tisk. Takže ptal-li jste se na srovnání někdejších a současných způsobů vydávání mých knih, vlastně se spolu srovnat nedají. Dnešní náklady mých dětských knih jsou malé, ale samozřejmě pořád existují výjimky a stane se, že druhý náklad stíhá první, protože první se bleskurychle vyprodal. To se mi stalo s knížkou Bauer Sauer und der Maulwurf Ulf.

Takže mi neřeknete, jaké máte dnes německé náklady?

Ne, protože to nevím. Řekli mi to u Hany, tam ano. Když jsem se ptal, jak velký jí udělají náklad, řekli, že tisíc kusů a pak se uvidí, jak se to bude prodávat. Ale taky to není žádný velký vydavatelský dům, nýbrž malé soukromé nakladatelství v Lipsku, které se věnuje židovské literatuře.

Jste v Německu známý? Někde jsem četl, že jste známý a populární autor v někdejším východním Německu, ale na Západě ne. Skutečně dnes ještě u spisovatelů funguje toto staré dělení? Nebo jinak: jste znám v Německu, v Sasku, nebo v Lužici? Čili jste regionální, nebo německý autor?

To nesvedu říct, když část mých knih, například dětská detektivka Golo a Logo, vyšla na Západě v dobách NDR. Takže do jaké míry jsem známý autor, vám nepovím - byť ne že bych nechtěl. Jistěže nejsem slavný jako zmíněný Erwin Strittmatter, ale ani jako Hermann Kant nebo Stephan Hermlin. Navíc nezapomeňte, že proslulost u mě padá také s tím, že Západ nemá na lužickosrbské problematice žádný zájem. Na Západě o nás říkají: "Na ach die Sorben. Die haben sich die Russen ausgedacht." Čili: Nojo, tihle Lužičtí Srbové, ty si vymysleli Rusové. To je pitomost, že?

No vidíte, já myslel, že na Západě jsou Němci k Lužickým Srbům vstřícní.

Ale to jsou intelektuálové, vzdělaní a humanisticky uvažující lidé. Kupříkladu univerzitní badatelé, kteří se o Lužici zajímají třeba proto, že mají nový výzkumný projekt. Ti potom bádají, co všechno se dělo za NDR, a zjišťují, jestli to souhlasí.

Jaké tituly vlastně vydáváte v německých nakladatelstvích? Protože Hana vyšla v Lipsku, kdežto deník v Domowině v Budyšíně. Obě knížky jsou přitom německy.

To je tak: některá nakladatelství, která se o mě starala za NDR, už neexistují. Značná část mých německých knih kdysi vyšla v nakladatelství Mitteldeutscher Verlag. To sice stále existuje, ale vydává něco jiného než tehdy - snad kriminálky nebo co. K tomu si udrželi práva na některé známé německé autory. Svoje práva jsem každopádně získal zpět. No a co jsem pak ještě měl... počkejte... nic víc už jsem neměl.

Když se za komunismu někdo rozhodl studovat žurnalistiku, musel vědět, že ve své práci bude nějak omezen. Bylo jednodušší působit jako novinář v malé Lužici a pracovat pro malý lužickosrbský národ, kam politika tolik nedosáhla? Poskytovalo lužické srbství ochranu před státní mocí?

Ptáte se, proč jsem studoval žurnalistiku? Protože nejsem matematický typ. Maturoval jsem v Chotěbuzi v roce 1954 a v posledním roce studia už jsem si kladl otázku: co chci studovat? U maturity jsem měl strach z matematické zkoušky, a kdyby tenkrát neseděl vedle mě při písemné zkoušce spolužák a kamarád Bejmak, tak bych nejspíš matematiku nespočítal dodnes. Zato jsem už tehdy psal dobré články. Takže mi pan učitel Frencl jednou řekl: "Studuj něco jako žurnalistiku nebo publicistiku, potřebujeme novináře." A tak jsem se touto cestou vydal.

"My" v tomto případě znamenalo koho? Lužickosrbský národ?

Jozef Frencl, můj učitel lužické srbštiny a němčiny, byl katolík z Róžantu čili z mariánského poutního místa. A když mi někdo takový řekl: "Studuj, potřebujeme v redakcích mladé novináře," tak jsem šel a studoval. Byla to zajímavá štace, v Lipsku jsem strávil na univerzitě čtyři roky a naučil jsem se hodně, ale nebýt přirozený talent, tak psát jsem se na fakultě nenaučil. Učili jsme se, co je to stylistika, co jsou metafory, přirovnání, co tropy, no zkrátka všechno okolo jazyka a řeči. Co znamená formulovat a cojsou dramaturgické postupy psaní. To jsem se naučil. A kromě toho jsem tam zažil jednoho nesmírně známého děkana, profesora Hermanna Budzislawského, který za Výmarské republiky až do nástupu Hitlera vydával slavný týdeník Die Weltbühnes kolegy, kteří později putovali do koncentráků. Ještě dneska jsem hrdý, že mám na univerzitním diplomu vlastnoruční podpis profesora Budzislawského.

Co bylo potom?

Náš ročník promoci oslavil v jednom hotelu někde na kraji Lipska, seděli jsme u televize, pili jsme sekt, nevím, jestli jsme už byli trochu opilí, nebo ještě ne, byli jsme dva nebo tři kluci a dvě holky, víc asi ne, a najednou někdo pronesl fatální větu: "Řekněte, co jsme se tam vlastně naučili?" Byli jsme z té otázky zaražení. Samozřejmě jsme při studiích žili taky privátní a milostné životy, měli jsme koníčky, třeba já jsem psal a režíroval kabarety, než mi to všechno komunisti zakázali. Ale co jsme se vlastně naučili? Krásně bylo, dobře jsme se měli, to ano. Ale jinak? Vlastně jsem se tehdy bál.

Čeho?

Říkal jsem si, že tohle je málo a že musím vystudovat ještě něco. Pracoval jsem v rozhlase a tam jsem dokola opakoval: musím studovat ještě víc, musím studovat ještě něco! Tak jsem začal studovat dramaturgii v postgraduálním studiu na divadelní vysoké škole v Lipsku. To jsem dělal další čtyři roky a zase jsem měl štěstí na profesory. Jednak na specialisty na antiku a antickou literaturu, to byly fantastické přednášky. Tam jsem se konečně pořádně přiučil něco o dramaturgii, tam jsem se naučil, co znamená vymyslet si fabuli a co jsou to dialogy. A štěstí jsem měl i na kantory na německou literaturu. Bylo to takové vzdělání navíc, ale stálo za to, třebaže to bylo náročné, protože jsem už tehdy naplno pracoval a musel na semináře a přednášky jezdit do Lipska vlakem, jelikož auto jsem ještě neměl.

Vy jste v Lužickosrbském rozhlase zažil jeho začátek, že?

Ale kdepak. Lužickosrbský rozhlas vysílal od půlky padesátých let, zatímco já přišel na začátku let šedesátých. Vlastně přesně v roce 1960 jsem tam začal pracovat, tehdy redakce zrovna přesídlila ze Zhořelce do Chotěbuze.

Myslel jsem, že první redakce byla právě v Chotěbuzi a ne ve Zhořelci.

Prvopočátek byl dokonce v Drážďanech, to ještě nebylo MDR neboli Mitteldeutscher Rundfunk, ale jmenovalo se to Sachsenradio. A vůbec první rozhlasová vysílání v lužické srbštině byla z Prahy. Ale dost o tom, protože dějiny lužickosrbského rozhlasu zase tak dobře neznám.

Pražské vysílání fungovalo nepravidelně už před druhou světovou válkou a hned po ní se Československý rozhlas staral, aby se znovu vysílalo lužickosrbsky. Každopádně jsem skutečně byl přesvědčen, že patříte k úplně první generaci lužickosrbských rozhlasáků a že jste zažíval to dobrodružství, když se v Lužici budovalo nové médium. No nic, v rozhlase jste od počátku působil jako reportér?

Tehdy taková specializace nebyla. Museli jsme psát zprávy, které pak četli druzí. Tak to bývalo i v německém rozhlase, ale dneska už je to jinak - dneska si každý redaktor píše své texty sám a sám je pak čte. Ačkoli ta moje dávná specializace, redaktor zpráv, ta ještě existuje, a to jsou lidé, kteří zprávy jenom píšou.

Jak vysílání vypadalo? Dnes jsou to pouhé čtyři hodiny denně v lužické srbštině.

Rok od roku se to měnilo. My jsme pořád bojovali o to, abychom dostali víc vysílacího času. Už proto, že naše frekvence se neustále měnily. Jenom o nedělním poledním vysílání jsme vytrvale tvrdili, že je to mizerný čas pro lužickosrbské vysílání, protože všichni přišli z kostela a zasedli ke slavnostnímu rodinnému obědu - přesto tato frekvence vydržela dodneška. Vždycky když nastala nějaká změna ve vysílacích časech, začalo se tím, že se něco přeložilo na ráno, třeba na pátou ranní. To zase bylo příliš brzy, v pět ráno vstává málo lidí. Taky vzniklo dětské vysílání, protože jsme tlačili na to, aby děti mohly poslouchat lužickou srbštinu - ale jistěže ne ráno, když odcházejí do školy, takže se pro ně vysílalo v neděli dopoledne. Stále jsme byli v konfliktu, pořád jsme se prali za víc času pro lužickou srbštinu.

Když jsme u vašeho angažmá v rozhlase, dovolte mi otázku na vysílání okupační stanice Vltava po srpnové invazi 1968. Někteří totiž říkají...

... že jsem tam vysílal i já.

Ano, že jste se toho účastnil - ačkoliv mně nejde jenom o vás. Když jsem zjistil, že Lužičtí Srbové se mohli podílet na vysílání Vltavy, zjišťoval jsem v českých pramenech, zda to některý zmiňuje. Ale nikde jsem to zatím nenašel, nikoho nenapadlo, že by ti mluvčí s češtinou s podivným přízvukem mohli být Lužičtí Srbové. Tvrdí se, že to byli odsunutí Němci nebo Češi, kteří se dávno přestěhovali do NDR za manželstvím.

Na vysílání rozhlasu v roce 1968 si dobře vzpomínám, byl jsem tehdy ještě v redakci v Chotěbuzi. Jednou zničehonic přišla z vedení otázka: "Wer kann tschechisch?" Kdo umíte česky? Ptali se stálých redaktorů i externistů, a protože každý zaměstnanec měl svoji osobní složku, našli rychle, že v mé stálo: "Besuch tschechisches Gymnasium." Takže o mně věděli, přišli za mnou a zeptali se: "Jurij, wie gut kannst du noch tschechisch?" Jak moc dobře ještě mluvíš česky? Řekl jsem, že tak dobře, jak dobře se to lze naučit za dva roky. Oznámili mi, že za týden přijede člověk z Berlína a vyzkouší, jak dobře mluvím - a jak dobře do mikrofonu. Ten pak přede mě položil český text, nepamatuju si, co to bylo zač, a poslouchal, jak ho čtu. Nakonec řekl suše: Ok, gut.

A to bylo ještě v průběhu okupace?

Ne, to už bylo po ní. Nachomýtl jsem se k tomu, když už Vltava vysílala. Prostě mi oznámili: "Du musst nach Berlin!" Radio Berlin International neboli RBI vysílalo anglicky, francouzsky, zkrátka ve všech možných jazycích, ale česky ne. Tak mě tam povolali a nakázali mi: "Připravujeme vysílání v češtině, hledáme spolupracovníky a ty to budeš dělat." Seděli tam nějací Češi, ti si mě vyzkoušeli ještě jednou, zase jsem musel něco číst, ale nebyli spokojení: "Ne, takhle to nepude, to opravdu ne, to není česky," lamentovali. Načež jsem nějaké tři nebo čtyři neděle seděl v tamní redakci v domě na Loeper-Strasse, četl jsem noviny, mezi nimi i Rudé právo, pořizoval z nich výpisky a nosil magnetofonové pásky - tehdy se všechno ještě pořizovalo na ně. Přes den jsem je nosil z místnosti do místnosti, v noci jsem seděl při mašině a sledoval, jak se v ní pásek vrtí, a hlídal jsem, aby nic nespadlo pod stůl. Za celou tu dobu jsem neřekl jediné slovo česky do mikrofonu a po těch třech nebo čtyřech týdnech, přesně to už nevím, se ozvali kolegové v Chotěbuzi, že mě potřebují zase tam. A jelikož v Berlíně jsem beztak neměl co na práci, šel jsem. Možná jsem tehdy napsalnějakou zprávu, to se mohlo stát. Ale to je tak všechno.

Skutečně tam nebyl žádný jiný Lužický Srb? Jenom vy?

Jiného jsem tam nepotkal, pracoval jsem jenom s Čechy. Jména už si nepamatuju, vím jen, že tam byl nějaký Čech, který byl zaměstnán na berlínském magistrátu, a další neznám.

A byla to ta u nás nechvalně pověstná stanice Vltava?

Ano, právě ta. Byla to část RBI - a nejspíš se jako Vltava jmenoval jen ten český program, ne celá stanice, ale přesně to už nevím. Za ty tři neděle, které jsem tam strávil, jsem nepochopil veškerou tamní vysílací strukturu. Každopádně když mi tehdy nebo později někdo říkal, že mě slyšel vysílat na Vltavě, věděl jsem, že si vymýšlí. Dnes každého takového odkazuji na nahrávky vysílání Vltavy uložené v archivu v Mnichově. Bylo mi řečeno, že tam je největší rozhlasový archiv.

To je paradoxní vyprávění. Protože už vícekrát, když jsem se ptal, zda na Vltavě působili Lužičtí Srbové a podíleli se na okupačním vysílání, jsem slyšel odpověď: ano, Jurij Koch! Ale už ani nevím, kdo mi to říkal, zřejmě už to funguje jako lidová pověst, aniž dotyční vědí, odkud to mají.

Vysílat mě nikdo slyšet nemohl. A odkud se to šíří, vám řeknu: Timo Meškank psal ve své knize Kultura w słužbje totalitarneho režima (anebo v její německé verzi) něco jako, že jsem byl na Vltavě "angestelt als Sprecher", zaměstnán jako speaker.Jenže jak už jsem vám řekl, nebyl jsem, protože na mikrofon kvalita mojí češtiny nedosahovala. Pokud jde o vysílání Vltavy, mám čisté svědomí.

Před lety jste mi v Praze, když jsme pořizovali onen rozhovor pro Česko-lužický věstník, řekl ještě jednu větu, kterou si pamatuju: Byl jsem u Stasi, jsem tím vinen a vy musíte soudit, jestli jsem někomu ublížil.

Každý člověk má právo se v životě splést, můj omyl bylo moje politické angažmá. Byl jsem předseda Kruhu lužickosrbských spisovatelů, byl jsem reportér, byl jsem přítomen ve všech možných grémiích. Měl jsem co dělat s tisíci lidí, ale samozřejmě jsem je nepočítal. Všichni ti, s nimiž jsem se setkával, měli svoje složky u Stasi. Všichni si mohou přečíst informace, které jsem podával. Chcete vědět, kolik lidí za mnou dodnes přišlo, aby si to se mnou vyříkali? Máme víc než třicet let po převratu a doposud nepřišel nikdo! A víte proč? Protože jsem Stasi žádné hlášení nikdy nedodal. Říkal jsem hned od začátku tomu Rohakovi, to je Lužický Srb, který mě "získal ke spolupráci", že mu nic psát ani říkat nebudu, ať se třeba staví na hlavu. Takhle přesně to bylo. Ostatně jsem ve své knize zveřejnil hodnocení své spolupráce se Stasi, napsali tenkrát: "Wegen Inefektivität aufgelöst." Sami vyhodnotili, že Koch je neefektivní a že od něj nic nepřijde. A tak mě nechali být.

To na vás nijak netlačili? Neměl jste kvůli své "neefektivnosti" potíže v práci nebo s vydáváním svých knih?

Neměl, od roku 1976 jsem spisovatel ve svobodném povolání a potíže s režimem jsem neměl. Protože pokud jde o poměry spisovatelů a vůbec umělců, byly jiné než u běžných lidí. My jsme normálně jezdili na Západ na mezinárodní konference. Já jsem od roku 1975 byl každý rok v Rakousku, protože mě tam zvali. Pozvánky přicházely z mezinárodního oddělení svazu spisovatelů a ten rozhodl, jestli pojedu. A já jezdil.

V Československu byly, alespoň na české straně, poměry jiné. Když byl někdo agentem StB a nebyl efektivní, dostal se pod tlak a hrozilo mu, že jeho knihy přestanou vycházet. Natož aby jezdil na Západ.

Přečtěte si mé knihy, mé memoáry. Mám tam různé doklady, jak mi zatápěli. Třeba divadelním inscenacím mých textů. V Halle mi zakázali inscenaci po pouhých třech reprízách. Pochopitelně nikdo neřekl, že je to kvůli mně nebo mizerné kvalitě inscenace, ale svedlo se to na to, že nepřišlo publikum. Bylo jedno, že jsem měl v divadle platnou smlouvu, inscenace se prostě zrušila.

Jaký zážitek pak pro vás byl převrat?

Vlastně jsem na něj moc nemyslel, byl jsem plně ponořen do práce. Měl jsem myšlenky ve svých rozepsaných knihách, ale přitom jsem v době převratu hodně pracoval pro rozhlas, kde potřebovali každou ruku, nohu, hlavu. Pořád mi volali z redakce a prosili: "Napsal bys pro nás komentář?" Tak jsem psal a nezastíral své politické názory, veřejně jsem říkal, že nejsem šťastný z německého znovusjednocení. Ani dneska nejsem. Kdybych neměl možnost porovnat různé režimy a neviděl, jakou všechny trpí falší, asi by mi to bylo jedno. Jenže já tu možnost mám, zažil jsem, jak selhávala politika tehdy a jak selhává nyní, jak si svévolně ohýbá realitu podle toho, jak se jí co hodí, a jak zamlčuje to, co se nehodí. Za NDR se taky zamlčovala fakta, jasně, ale taky za NDR stálo v našich regionálních novinách upozornění, že jde o "Organ der Sozialistische Partei Deutschlands". Čili přiznalo se, jaký postoj ty noviny zastávají. Dnes se tytéž noviny jmenují Lausitzer Rundschau a na témže místě v tiráži, kde bývala poznámka o socialistické straně, se píše, že nyní jde o "Unabhängige Zeitung" - nezávislé, svobodné noviny. Jenže tak to taky není, že. A tak zatímco NDR přiznávala, co je zač, dneska o svém pozadí mlčíme. A to mě trápí, tak to nemá být.

Takže podle vašeho názoru by pro Evropu a Německo bylo lepší...

Poslyšte, my spisovatelé jsme se vždy snažili tvořit tak, aby svět byl lepší. Chtěli jsme i lepší Německou demokratickou republiku, ne nějaké sjednocení.

A jak by měla vypadat lepší NDR?

To nevím, protože neexistuje, ani jsme se o ni nepokusili. Nedošlo k tomu, protože většina národa o to nestála, stála o západoněmeckou marku. Nebyl jsem spokojen s NDR - z důvodů hospodářských, politických i jiných. Jak se ale máme vztahovat ke státu, v němž žijeme teď a který je vlastně cizí, když jsme se nesrovnali sami se sebou? Když jsme se nechali koupit? Přečtěte si ten můj deník, o tom všem tam taky píšu.

Patříte k takzvané varnsdorfské generaci, která v tom městě po druhé světové válce studovala na gymnáziu a která byla silně svázána s Čechy a držela v Lužici étos soužití s jinými slovanskými národy. Říká se, že ten se s vámi ztratí, že jste poslední slovanská lužickosrbská generace. Je to tak? Anebo je v srbské Lužici stále znát slovanské cítění?

Něco se skutečně změnilo, ale nejen u Lužických Srbů. I v Čechách mám dojem, že zájem o srbskou Lužici je dnes spíš výjimečný, ne tak samozřejmý jako kdysi. Ale snad bych neměl být tak pesimistický, možná bude férovější říct, že mladé generace se dnes o sebe navzájem zajímají z jiných příčin než v mých časech. Za nás se dokonce zpívalo: "Słowjan sym a Słowjan budu a słowjanskim wostanu." Tato hodnota jakéhosi vnitřního nastavení přirozeně patřit k nějakému kulturnímu celku a světu vyprchává, protože dnes hrají prim jiné hodnoty. Bohužel se s tím ztrácí i hodnota "mateřského jazyka", kterou moje generace chovala vysoko. Proč si mládež už tolik neváží svých mateřštin? V tomto punktu globalizace světu jednoznačně škodí. Ale i o tom jsem psal už víckrát, že když se ztratí třeba lužická srbština, a je jedno z jakých příčin, bude to ochuzení nejen Braniborska, Saska nebo Německa, nýbrž celého světa, který přijde o jeden ze svých zvuků. Je to totéž, jako když mizí rostlinné a zvířecí druhy. Máme prý na světě nějaký šest tisíc jazyků, a každý rok se některý ztratí. Není to škoda? Někomu to je jedno, třeba někteří Němci říkají: "Co naplat, tak se holt ztratí jeden ptačí druh." Přitom si neuvědomují, že možná sami mají namále. Můj syn, který, jak jsme si řekli, jezdí po světě po konferencích, mi vyprávěl, že přednášky se samozřejmě překládají, že v kabinkách sedí tlumočníci do ruštiny, do francouzštiny, ale do němčiny se mnohde už nepřekládá, protože přítomní Němci rozumí anglicky. To, co obohatí jednotlivce, který si osvojí více jazyků, může ohrozit společnost. My se naučili německy a ztrácíme lužickou srbštinu - ale kdo ví, možná bude jednou, ani ne za dlouho, němčina ohrožena jiným jazykem. Ani to nutně nemusí být angličtina.

Natáčeno v červenci 2020 u Jurije Kocha na zahradě v obci Žylow (německy Sielow) na severním okraji Chotěbuze. Všechny fotografie poskytl autor ze svého archivu.

Připravil Lukáš Novosad.

Jurij Koch (1936) se narodil v hornosrbských Hórkách. Spisovatel, esejista, novinář, reportér, dramatik, textař, scenárista. Patří ke generaci, která - ač po druhé světové válce formována lužickosrbsko-českou výchovou na lužickosrbském gymnáziu ve Varnsdorfu - prosadila za přirozený model lužickosrbské literatury její koexistenci v lužičtině a němčině. Jeden ze zakladatelů moderního Lužickosrbského rozhlasu. Jeho prvotinou je novela Židowka Hana (1963), zpracovávající osud židovské dívky vyrůstající v jeho rodné vsi u adoptivních lužickosrbských rodičů. K dalším významným dílům patří novely Mjez sydom mostami (1968), Róžamarja (1975), sbírka povídek Wosamóceny Nepomuk (1978), román Nawrót sonow (1983, česky jako Sestup z hor snů, 1988), novela Wišnina (1985), román Wšitko, štož ja widźu (1989), sbírka reportážní povídek Ha lećała je módra wróna (1991, česky jako Modrá vrána, 2009) či novela Na kóncu dnja (2008). V posledních letech zaujal dvěma díly svých vzpomínek Zabych ći něšto rjec (2010) a Wětrnik na třěše (2014), deníkem z devadesátých let Gruben-Rand-Notizen (2020) a německým přepracováním svého knižního debutu Hana (2020). Souvislosti 4/2022 uvedly překlad jeho povídky Chlapče, zapomněl jsem ti něco říct.

(10. července 2023)