Nedávno jsme si se studenty na DAMU povídali při hodině dramaturgie o dalších projektech. Řešili jsme zásadní tvůrčí otázku: "o čem" - anebo "z čeho" - dělat inscenaci. Část skupiny se shodla, že to chce zaměřit se na aktuální témata. Například na válku na Ukrajině. Takových projektů vzniklo v Praze v posledním roce a půl hned několik, samozřejmě s ohledem na geopolitickou situaci v Evropě není divu. Překvapivě skoro nikdo z dvanáctihlavé party (včetně mě) na žádném z uvedených projektů, které vznikly na větších scénách i v divadlech docela nezávislých, nebyl. Prostě nás to nezajímalo - což bylo pro mnohé ve třídě překvapivé zjištění (chceme dělat divadlo o něčem, ale je nám jedno, jak to dělají naši kolegové?). Přesto jsme se pokoušeli rozvíjet možnou inscenaci "na téma" ukrajinský konflikt, ale nikam to nevedlo. Lépe nedopadla ani klimatická krize a stále se rozvírající nůžky mezi bohatými a chudými. Ať jsme bohulibé téma brali odkudkoliv, nakonec jsme sami sebe přistihli v pasti klišé, neřkuli plakátu.

Jako dramaturgyně t. č. na volné noze se snažím najít si práci na konkrétních inscenačních projektech, jsem teď víc závislá na tom, co mi kdo nabídne a s čím kdo přijde, protože svoji situaci "bezprizornosti" ještě neumím dobře zvládat. V současné chvíli se velmi pomalu rozjíždějí dva projekty, z nichž oba tak nějak vycházejí z tématu (v těchto případech spíš z tématu více metafyzického, než byly naše zmíněné školní příklady, ale pořád je to "inscenace na téma").

Vůbec posledních několik let sleduju trend tematických inscenací. Východisko může tvůrce snadno svést na scestí obecnosti, v horším případě "grantové voňavosti". Vlastně přemýšlím o tom, kde se tenhle trend vzal - a viním za to právě tematicky formulované grantové příležitosti. Inscenace na téma je extrémním protikladem interpretačního uvádění dramatického textu, nad nímž jsem lkala minule. Zdá se, že čím dál častěji přicházejí k přijímacím zkouškám na DAMU studenti s tím, že by chtěli dělat inscenaci o (například) běhu, a co by v ní bylo, na to by přišli společně s herci. Znamená to demokratické spolurozhodování (nejen v divadle teď opěvovaná dehierarchizace), zároveň ale zkrácený čas na přípravu, protože se čeká, co přinesou herci, a tvůrčí tým se zbytečně nechce kontaminovat informacemi či úvahami navíc, aby všichni začali rádoby ze stejného startovního bodu. Byla jsem přítomná zkoušení řady projektů, které zdánlivě vypadaly jako zkoušení "z nuly" - tj. inscenační tým na první zkoušku nepřinesl hotový text. Zároveň měl ale za sebou několik měsíců hledání materiálů, inspiračních zdrojů, a hlavně složitých debat. S herci se tak tedy formuje - za použití jejich vlastní autorské invence - dopředu vyhledaný a probraný materiál, který společnou tvorbou modelujeme dle jejich preferencí, dovedností, ale vždy v pevném inscenačním, koncepčním uchopení. Omylem se snadno může stát, že si leckdo myslí, že na začátku "nebylo nic". Ono to tak leckdy zvenku vypadá. Že se stačí napojit na skupinu, a něco už vznikne. Osobně jsem nikdy u žádného procesu, kde by bylo jen ono magické nic, nebyla - do chvíle tedy, než jsem začala při práci pozorovat některé studenty.

Namítnete jistě, že existuje řada divadelních skupin, jež právě demokratickým přístupem rovnocenných vztahů v týmu společně přicházejí k tématu (tématu, nebo materiálu?), a ten pak kolektivně opracovávají. Jedná se však téměř bez výhrad o skupiny, které spolu pracují dlouhodobě a týmová práce je výsledkem složitého procesu harmonizace a vymezování tvůrčího pole.

Na konci dubna jsem byla v Berlíně v Schaubühne na svém oblíbeném festivalu FIND (Festival Internationale Neue Dramatik), kde jsou každoročně k vidění opravdu klíčová jména světového divadla, ale i zajímaví mladší tvůrci. Nad nabídkou zahraničních divadel v Čechách si společně popláčeme třeba příště, pro tuto chvíli je důležité, že mezi účinkujícími bylo newyorské uskupení The Wooster Group. A ti nejen hráli, ale konala se tu i (skvěle) moderovaná debata se členy skupiny a hlavně režisérkou Elisabeth LeCompteovou. LeCompteová je jednou ze zakladatelů divadla, které vzniklo na sklonku sedmdesátých let v době, kdy se ve Spojených státech v newyorských divadlech děly velké věci - ostatně nejen v divadlech, ale na celé umělecké scéně. Sama LeCompteová neměla divadelní vzdělání (stejně jako její generační souputník, v Evropě mnohem slavnější Bob Wilson), divadlo ji prostě fascinovalo a zkoušela zcela svobodně to, co ji zrovna bavilo, ne to, co se dělá. Navíc ovšem patřila do skupiny umělců, kteří chtěli tvořit společně. A přesto, že jejich tvorba byla - a je - společná, a slovo "Group" v názvu má v procesu vzniku inscenace pevné místo - LeCompteová je nepopiratelnou režijní, tažnou silou.

V průběhu debaty se jí jedna z divaček zeptala, odkud bere témata pro své inscenace - ta otázka se tak dobře trefila do našich školních úvah, že jsem se doslova chvěla, co odpoví. A ona se zcela radikálně vymezila proti vzniku inscenace od tématu. Říkala, že na počátku jejích úvah vždy stojí nějaký text (neřekla drama), který přinese buď ona, nebo někdo ze skupiny. Musí jít o materiál tak nosný, že se pro něj tým nadchne - musí mu chtít přijít na kloub, musí se jím chtít po měsíce zabývat (to neřekla přesně takhle, zde už do toho vkládám svoji zkušenost). Je-li na počátku dobrý text, pak z něj v procesu zkoušení nakonec vzejde téma. A to téma, jak víme, může být pro každého klidně trochu jiné. Nejde pak tedy o ilustraci tématu, o jeho převedení na jeviště, ale o bytostnou potřebu zmoci něco "složitějšího", anebo abstraktnějšího, anebo mnohem těkavějšího. Téma se pak vždycky nějak pojmenuje.

Že "téma se vždycky pojmenuje", vím jako dramaturgyně moc dobře, nejlépe se to dá demonstrovat na tematicky zaměřených sezónách - člověk nemusí být nijak velký hloubal, aby se mu podařilo z hotového plánu udělat nějakou pěknou PR stříšku, a tím v nejmenším nechci zesměšňovat ty, kteří se opravdu poctivě snaží vytyčené téma naplnit.

Ve stínu naplňování, připravování, zodpovědného hledání toho "o čem" jsme totiž ještě nemluvili o vášni. O fascinaci a vnitřní potřebě s něčím se vypořádat, o pnutí a puzení, o touze a nutnosti. Jenže tohle nám začíná zavánět ezoteričností, a tím pádem se to jednak hůř vpasuje do grantových žádostí a taky se o tom hůř mluví. Když se vyjadřujeme k tématu, zní to jasně, přehledně, věrohodně a zodpovědně. Když se mluví o touhách, jde všechna legrace stranou. Pak totiž snadno nastává složitý a nepřehledný boj s iracionalitou. Hájemství, kam má dramaturgie málokdy povolen vstup, a přitom se tam tak dobře sytí.

A tady můžu pro dnešek ukončit svůj nářek: nářek dramaturgie, která sama sebe a pak i ostatní zavírá do falešných klícek dobře zformulovaného tématu...