Anna Housková

"Závratný rozměr kultury"

(Za Josefem Forbelským)

Josef Forbelský (19. 12. 1930 - 14. 11. 2022) měl tři předpoklady, ze kterých vyrůstají velké osobnosti: talent, vidění celku a princip otevřenosti. Patřil u nás k nejvzdělanějším lidem a široce přesahoval všechna zařazení: hispanista, učitel, literární historik, překladatel, historik, publicista, disident, politolog. Byl tak vlastně solitér.

Ve svých třiaosmdesáti letech připojil Josef Forbelský nečekaně další žánr, tentokrát memoárový - Svět se mnou, svět beze mě (2013). Vzpomínky se později dočkaly i rozhlasové podoby v cyklu Osudy. Kniha je překvapivá rozsahem, na rozdíl od Forbelského krátkých článků a doslovů, ale je psaná stejně úsporně. Shrnuje životní dráhu svobodného člověka v nesvobodných poměrech. Prochází příběhem naší země v půlstoletí od třicátých let do let osmdesátých, v propojení osobní historie a velkých dějin. V onom "bez" je cítit analytický a ironický odstup pozorovatele. V předložce "s" naopak příslušnost ke společenství, v soustředných kruzích od rodiny až po evropský prostor. Venkovské dětství ve východočeských Skřivanech, velká rodina s jedenácti dětmi - která pořádala rodinné sešlosti po celý autorův život - dává životu klidný základ domova. Nezdůrazňovanou samozřejmostí byla katolická víra. Nejširší kruh tvořila příroda, která nenápadně prochází viděním světa Forbelského: "Mým hlavním údělem měla být polní práce, ale já v dětství dychtivě podléhal Staré řece." Okouzlení vodou dostane později vesmírný rozměr: "Spatřit moře nabízí ojedinělý prožitek světa."

Ke studiu španělštiny přivedla Josefa Forbelského záliba v latině, kterou měl na klasickém gymnáziu, i dotyk španělské občanské války, o které si jako kluk po tři roky četl v novinách. Obojí motivace je příznačná: zájem o etymologii v jazyce a o zasahování evropských událostí v českém regionu. Studium španělštiny a češtiny absolvoval Forbelský na pražské Filozofické fakultě v roce 1955, později si externě ještě přibral francouzštinu (1962). Profesí byl učitel, po deset let učil španělštinu na středních školách, 1969-74 byl odborným asistentem v Institutu tlumočnictví a překladatelství, posléze na Vysoké škole ekonomické. Na Filozofickou fakultu UK mohl nastoupit v roce 1989, brzy se habilitoval a vedl španělské oddělení v Ústavu románských studií. V nové době teprve mohl Josef Forbelský normálně publikovat a přednášet i na španělských univerzitách. Za práci na poli hispanistiky byl oceněn řádem Isabely Katolické, který uděluje španělský král.

Vzpomínky Svět se mnou, svět beze mě ukončil Josef Forbelský už rokem 1989, a to typicky lapidárním zápisem: "Silvestrovský program v televizi byl nejapný. V deset večer jsme šli spát. Rok 1989 byl pohnutý."

Jazyk a svět prosycený tradicí

Vzpomínková kniha vidí ve všem - v krajině, ve městě, v jazyce - nakupený čas. Josef Forbelský v konkrétních věcech zpřítomňuje tradici, kterou současníci nevnímají, anebo se marně pokoušejí ji vymazat. Jedním škrtem pera spojí různé časy a vyloupne tak celou epochu: "V Celetné ulici, v bývalém barokním paláci Caretta z Millesima, byl zřízen Ústav marxismu-leninismu." U obchodní školy v Resslově ulici, kde byl učitelem španělštiny, Forbelský jedním dechem zmíní odkaz Elišky Krásnohorské i sousedství barokního kostela sv. Karla Boromejského, Dienzenhoferova díla. Praha je protkaná kostely, křesťanství ve svém kulturním významu formuje česká města a krajinu. K Babičce Boženy Němcové Forbelský poznamenal, že je zde život "vypsán tak, jak v údolí po staletí plynul. Kypřený křesťanstvím". Vrstvení času kupí paradoxy: ve studovně v Klementinu, zdobené barokními freskami, se studenti podrobovaní kampani stalinismu připravují v prostředí architektonického jezuitismu.

Vidění kultury jako prostoupeného času se týká samého jazyka: "V překládání jsem respektoval etymologii slov, to, co do nich naskládal vývoj jazyka, nejen jejich aktuální, konvenční a vrtkavou znakovost." Josef Forbelský tu třemi přívlastky zlehka mávne rukou nad znakovou koncepcí jazyka, v univerzitní lingvistice převažující. Je mu blízké Humboldtovo pojetí jazyka jako vidění světa. Ovšem když je jazyk brán s jeho etymologií, i s jeho hudbou, o to náročnější se stává překlad. Forbelský o překládání mluvil jako o zápase češtiny s velkou jazykovou kulturou španělskou. Ta má blíže k latinskému zdroji, který je kulturně i zdrojem naším.

Hispánský pilíř západní kultury

Hispánskou kulturu chápe Josef Forbelský jako jeden sloup euroamerické civilizace a protiváhu globálně viditelnější kultury anglosaské. Tato stěžejní myšlenka tvoří podloží jeho úvah i výběru překladů španělských a hispanoamerických autorů. Je přítomna v celém díle Josefa Forbelského, i když ji teoreticky nerozváděl. Na přímou otázku Miloše Uličného v interview pro měsíčník Plav (3/2007) odpověděl jedním příkladem: "Všechny kliniky jsou vybaveny počítači, hbitě pracujícími s americko-asijskými technologiemi. Avšak anamnézy a diagnózy v nich uložené jsou formulovány řecko-latinsky. Obdobně španělština se svými substráty je stále funkčním kódem současného světa. A to kódem globálním, zároveň středozemním, atlantickým a pacifickým. Nehrozí, že svět by se v ní odlidštil a ztratil. Naopak, přes španělštinu může nahlížet do vlastních kulturních dálek."

Těžištěm kultury je pro Forbelského jazyk - a španělský jazyk se svým latinským substrátem utváří jednu evropskou linii od antiky, přes mnohokulturní soužití ve středověkém Španělsku, humanismus, baroko, až po "evropskou rovnováhu" Ortegy y Gasseta.

Principem této linie je inkluzivní koncepce, jak ji nazval Carlos Fuentes: zahrnování minulosti do přítomnosti a různých tradic do nadnárodního kulturního regionu, evropského i amerického. Odlišnost od anglosaské linie se realizovala v objeveném Novém světě. Španělé "ve znamení kříže a meče" usilovali o začlenění Indiánů do svého systému, násilně a zároveň s kritikou násilného postupu, o jehož ne/oprávnění proběhla v půli 16. století známá morální a právní debata ve Valladolidu. Anglická kolonizace o století později měla více ekonomický ráz a původní obyvatele vytěsňovala. Od konce 19. století se ve Španělsku a v Hispanoamerice myslitelé distancovali od koncepce pokroku, úspěchu, užitečnosti, která se šířila ze severu na jih obou kontinentů, a hlásali návrat k vlastní tradici.

Z jejích zastánců se Josef Forbelský dovolával esejistů jako Španělé Miguel de Unamuno, Ramiro de Maeztu, José Ortega y Gasset nebo Mexičané Alfonso Reyes a Octavio Paz. Pokud jde o Paze, u nás nejvíce zakazovaného hispanoamerického spisovatele, jakmile to po roce 1989 bylo možné, přeložil Forbelský pro Přítomnost jeho esej Zánik avantgardy z knihy Stvořeni z hlíny. Právě v této knize (která vychází celá teprve letos v překladu Víta Kazmara) formuloval mexický myslitel ideu "jiné modernity", paradoxně spojující avantgardní potřebu zlomu a váhu tradice. Stěžejní byl ovšem pro Forbelského Ortega, jímž byl zaujatý po celý život, počínaje překlady esejů pro časopis Tvář v roce 1965 a 1969. Jeho překlad Ortegovy knihy Úkol naší doby předestřel myšlenku "vitálního rozumu", historické situovanosti každého života, a kritiku "geometrického rozumu", s jeho snahou vnutit utopii reálnému životu, v němž nutně ztroskotá - a to přesně ve chvíli tohoto ztroskotání v roce 1969. Už v této knize byla naznačena Ortegova představa o perspektivě sjednocování Evropy, kterou překladatel sdílel a která se tehdy zdála zcela předčasná. Ale Josef Forbelský věděl, že vyřčená slova se neztrácejí. A v další pravou chvíli, v roce 1993, nabídl Ortegův soubor esejů Evropa a idea národa, s emblematickou větou: "Evropa jako společnost existuje před existencí evropských národů." Můžeme v ní zahlédnout obecnější hispánské nadnárodní vnímání kultury. Josef Forbelský tento svazek cíleně přeložil, jak říkal, "pro Havla", pro podporu směřování naší země do Evropské unie.

Ve svém celkovém kontinentálním a transatlantickém záběru nahlížel Josef Forbelský mnohokulturní povahu hispánského světa zcela konkrétně, a to - jak jinak - navrstvenou v literárním jazyce: "Americká španělština obsahuje cervantesovský věk a katalyzuje ho předkolumbovskými kulturami. Naproti tomu literatura vytvořená v Evropě, na Pyrenejském poloostrově, je se svým středozemským vkladem klasičtější, spočívá na půdě antiky a křesťanství, i córdobského kalifátu a s ním tehdy sblíženého Sefaradu."

Baroko a Hispanoamerika

Přestože koexistence tří kultur ve Španělsku politicky skončila završením křesťanské reconquisty a sjednocováním země koncem patnáctého století, určila její další kulturní povahu, jak to reflektoval Américo Castro v knize Křesťané, Maurové a Židé. Josef Forbelský to evidoval ve své oblíbené epoše baroka.

Například v článku o sv. Janovi od Kříže si všímal kontaktu španělské křesťanské mystiky s islámským súfismem a také maurského původu Janovy matky. Zdůraznil zde španělskou spiritualitu, jež "svou pozornost upřela v druhé polovině šestnáctého století zcela jiným směrem, než jakým se vydalo evropské myšlení chystající se k matematickofyzikálnímu výkladu vesmíru".

V baroku přesazeném do Ameriky poukazoval Josef Forbelský na významnou přítomnost novoplatonismu. Mimořádnou pozornost věnoval největší hispanoamerické osobnosti sedmnáctého století Mexičance sor Juaně Inés de la Cruz, o jejímž životě a dílu napsal rozsáhlejší doslov k výboru, který přeložil s Ivanem Slavíkem - Naděje do zlata tkaná. I zde se vrací motiv kulturní koexistence, zvláště v lidové poloze Juaniny poezie, v níž se obracela "k pestré směsi Indiánů, míšenců, černochů, přistěhovalců" a hovořila jejich mluvou, včetně užití aztéckého jazyka náhuatl. V tomto doslovu je Forbelský jako vždy fascinován osobní duchovní vytříbeností, se sáhodlouhou tradicí, přesazenou a proměněnou na kontinentu, "kde necelé dvě stovky let předtím nebylo potuchy o tom, co je antická a humanistická vzdělanost, v cele kláštera vybudovaného na troskách aztéckého Tenochtitlánu, z talentu ženy-řeholnice zápasící o právo na intelektuální sebeuplatnění".

U barokní poezie tíhne pohled Josefa Forbelského spíše k poloze harmonie než dramatičnosti, ať je to spontánní lyričnost sv. Jana, nebo radostná krystalická krása v lidových slokách sor Juany či "úchvat duše" v její rozsáhlé básnické skladbě. Tuto polohu zdůraznil Forbelský také u svého posledního překladu Cervantesova románu Persiles a Sigismunda (2017), za který dostal Jungmannovu cenu. V rozhovoru s Blankou Stárkovou v pořadu Telefonotéka, dodnes dostupném v archivu Českého rozhlasu, vysvětlil, proč upustil od překládání Dona Quijota, jakkoli by (po pětašedesáti letech od posledního překladu) právě jeho nový překlad byl vítán. Nešlo jen o nedostatek času v nových možnostech po roce 1989, ale i o touhu nabídnout dílo dosud nepřeložené, prostorově zahrnující celou Evropu, dílo, které je založené "na principu lásky a principu dobra a je také oslavou ženské krásy". Harmonie nevylučuje různost a vnitřní napětí. U Persilese a Sigismundy Forbelský upozorňuje právě na vnitřní různost Evropy: Miguel de Cervantes v tomto románu přenesl zvěsti o lidech jiné civilizace do severských krajů. Jestliže evropské myšlení objevuje různorodost svých tradic zejména od poloviny dvacátého století (jak poukazuje Miroslav Petříček), v hispánském světě k ní existuje větší vnímavost a zkušenost přinejmenším od Cervantese. V barokní době se v nadhledu Forbelského kříží různé proudy a tradice, tak jako ve velkých konturách v každé epoše.

Česko-španělské vztahy

Španělské baroko tvoří také jednu stěžejní polohu v překladatelském díle Josefa Forbelského, ať jde o prózy Baltasara Graciána, pozdní dílo Lopeho de Vegy Dorotea nebo o Samoty Luise de Góngory, vytvořené ve spolupráci s Josefem Hiršalem (z níž vzešlo dlouholeté přátelství). Druhou oblastí v seznamu pětadvaceti knižních překladů Forbelského je literatura dvacátého století. Ze španělských spisovatelů mu byl zvláště blízký Miguel Delibes, s nímž se také osobně spřátelil. Z Hispanoameričanů zvolil tři význačné osobnosti: Jorge Luis Borges, Gabriel García Márquez, Augusto Roa Bastos. Svými překlady překračoval limity doby "normalizace" (pro niž je příhodnější Aragonovo označení Biafra ducha). Forbelského překlad povídek Brodiova zpráva (1978) byl u "nevhodného" Borgese v sedmdesátých letech ojedinělý. Rovněž vydat v roce 1984 Graciánův Kritikon a dostat za něj cenu Odeonu byl husarský kousek překladatele a nakladatelství. Dalo by se říct, že přesahovat hranice je "sémantické gesto" prostupující nejrůznějšími aspekty Forbelského života a díla.

Při překládání, jak říkal, napínal český jazyk až po okraj. V konfrontaci dvou jazyků a jejich bezedných kulturních tradic označoval Josef Forbelský za svůj nejobtížnější překlad román Já nejvyšší paraguayského bilingvního spisovatele Roy Bastose, jehož španělsky psaný text má podloží jazyka guaraní. Překlad otevřený do všech stran bral Forbelský jako vitální potřebu české kultury: "Funkce překladatele se leckdy ve svém účinku vytrácí obdobně jako funkce okenního skla, jímž hledíme do okolí a poznáváme ho. Překladatel je ručitelem individuální a společenské (národní) vzdělanosti."

K této kulturní roli přispíval Josef Forbelský jak překládáním, tak reflexí vztahů mezi hispánským světem a kulturou českou i šířeji středoevropskou a evropskou. V rozsáhlé historické knize Španělé, Říše a Čechy v 16. a 17. století. Osudy generála Baltasara Marradase (2006) se spojuje autorův zájem o barokní epochu a o česko-španělské vztahy s jeho způsobem vidění věcí v dlouhodobé tradici a v širším kulturním regionu.

Studium literárních a historických vztahů k jiným zemím, které bývalo v pozitivistickém duchu nudnou faktografií, u Forbelského vždy současníkům připomene "závratný rozměr kultury, v jaké jsou vědomě nebo nevědomky zakotveni" (jak poznamenal v předmluvě ke knize Podobenství a nápovědi rabiho Izáka ben Jehudy). Sám byl touto závratností uchvácen a viděl ji s objevitelskou pronikavostí, i díky svým mimořádným znalostem.

Bavilo ho například najít fakta a kontexty k postavám českých panovníků Přemysla Otakara II. či Jiřího Poděbradského v dramatech Lopeho de Vegy. Na sympoziu Utopie Nového světa, na které se do Prahy v roce 1992 sjelo mnoho zahraničních hispanistů a amerikanistů, nabídl Josef Forbelský pozoruhodné téma Komenský a Amerika, a to v rámci pětistého výročí objevení Ameriky. Nalezl pasáže o Novém světě v řadě Komenského děl, od Didactica Magna, kde je jedna kapitola věnovaná Kolumbovi, po spis Truchlivý. Zasadil je - i s odvoláním na Jana Patočku - do kontextu evropského myšlení, kde se při nástupu moderních přírodních věd zároveň konstituovala jinak racionální, nelineární Vicova koncepce dějin jako sebepoznání člověka. (Podobně se Giambatisty Vica dovolávají hispanoameričtí myslitelé, v první řadě Carlos Fuentes, s důrazem na různost civilizací v protikladu k osvícenské linii pokroku.) Josef Forbelský má zájem nejen o souvislosti velkých myšlenkových proudů, ale i o osobní prožitek. U Komenského zaznamenává jeho údiv, jak mohl "onen nesmírný Nový svět" zůstat tak dlouho skrytý. A dokládá, jak Komenským, jenž znal díla Las Casase a dalších španělských kronikářů, otřáslo svědectví o brutálních metodách transkulturace: "Hrůza mne podjímá, když na to myslím, i jaký to hrozný hněv Boží na tu druhou polovici světa přišel, že v málo letech náramně lidné, veliké, široké, nezčislné země jako požár pusté zůstaly."

Kulturní česko-španělské kontakty se ve dvacátém století zdají rozdrobené na mnoho jednotlivých vztahů, ale Josef Forbelský v nich vždy najde příležitost k celkovějšímu pojetí. I u španělské občanské války předkládá problematičtější pohled, než je u nás ustálený republikánský obraz. V úvaze Zbraně a literatura (1995), nad stejnojmennou knihou spisovatele Andrése Trapiella právě vydanou ve Španělsku, Forbelský ukazuje, jaké paradoxy nabízely osudy představitelů kultury během občanské války. A to nejen u nejznámějšího příkladu bratrů Antonia a Manuela Machada, básníků, jež Francovo povstání zastihlo na opačných stranách fronty čirou náhodou, kvůli zmeškanému vlaku. Vedle tehdejší převažující reakce českých spisovatelů, z nichž bylo španělské drama nejvíc blízké Františku Halasovi, upozornil Forbelský také na odlišný hlas Jaroslava Durycha. I v této dosud otevřené historii fascinuje Josefa Forbelského celek doby, úhrn různých osudů, který je pobídkou k uvažování "nad smyslem a směřováním evropské kultury".

Vzpomínky

Pohled otevřený do závratné časové hloubky a prostorové šíře kultury je inspirativní ve všech textech Josefa Forbelského a byl také působivý v osobním setkání. V každé konverzaci se stal po chvíli středem společnosti: hodně mluvil a mluvil zajímavě a vtipně, s ironicky pobaveným úsměvem. Přenesl přítomné do vysokého kulturního světa a budil respekt v prostředí univerzitním, diplomatickém, nakladatelském i kolem časopisu Střední Evropa, kde publikoval už v osmdesátých letech pod pseudonymem Janus. Užíval vysoký řečnický styl, a to jak v kurtoazních poklonách ženám, kde obě strany chápaly přísadu literární hry, tak při diplomatických akcích na španělském vyslanectví: za českou stranu samozřejmě vždy mluvil Josef Forbelský a dal oné příležitosti a obecně české hispanistice a vzájemným kulturním vztahům kontinentální i transatlantickou váhu. Byla škoda, že ministerstvo zahraničí v devadesátých letech opustilo úvahu jmenovat jej na post velvyslance v Madridu kvůli tomu, že opět jednou překročil hranici, když podpořil petici k řešení vyhnání sudetských Němců. Bývalý vyslanec v Praze Pedro Calvo-Sotelo, význačná osobnost španělské diplomacie a kultury, věnoval Josefu Forbelskému po jeho úmrtí poctu ve španělském tisku, kde vyzdvihl jeho intelektuální odvahu, erudici, univerzalistickou vizi i zaujetí osudy Španělska.

Osobní vzpomínku věnovala Josefu Forbelskému in memoriam také Clara Janésová, španělská básnířka a překladatelka české poezie, zejména Holanovy. Za setkání s Holanem vděčila právě Forbelskému, nejprve nepřímo, neboť spolu s básníkem Guillermem Carnerem vytvořil první překlad Holanovy poezie do španělštiny, a později ji také uvedl do Holanova bytu na Kampě. Josef Forbelský tak osudově zasáhl do díla Clary Janésové, která jak překlady většiny Holanových sbírek, tak i svou vlastní poezií včlenila Vladimíra Holana do španělského literárního světa. Clara Janésová s vděčností vzpomíná na celoživotní kontakt s Forbelským, jenž ji pokaždé nasměroval přínosným směrem, sdílel s ní svou moudrost a humor, a s nímž mohla vždy počítat.

Josef Forbelský měl k bližním empatii a byl pozorný. Uměl nenápadně nabídnout radu i mezi kolegy, vzpomínám na jeho porozumění pro těžké věci. Působil vnitřně, bez vedoucích funkcí, o něž nestál, s osobním etickým ručením. Setkání s Josefem Forbelským bylo povznášející. Když jsem mu při poslední návštěvě přinesla Autobiografii Jorge Luise Borgese, prohlásil se svým typickým úsměvem: "Pohybuješ ve společnosti výsostných duchů!" Právě takový pocit jsem v té chvíli měla.

Josef Forbelský naplňoval maximu Karla Čapka, že "celé naše vzdělání má asi ten smysl: vědět aspoň něco o tom, jaké zkušenosti, jaké poznatky a jaké hodnoty už lidstvo vytvořilo - a už je neztratit, nesejít pod ně". Dva spisovatele, kteří na něj nejvíc zapůsobili, Josého Lezamu Limu a Vladimíra Holana, charakterizoval větou: "Takové osobnosti představují univerzálně nastavenou míru." Platí to i o Josefu Forbelském.

Anna Housková (1948), hispanistka, profesorka na Filozofické fakultě UK. Vydala knihy Imaginace Hispánské Ameriky. Hispanoamerická kulturní identita v esejích a románech (Torst 1998) a Nekonečný Borges (Triáda 2018).