Marie Langerová

Ke knize Sylvie Richterové Místo domova

Chystala jsem se na recenzi knihy Sylvie Richterové Místo domova, ale ještě jsem otevřela časopis Knižní novinky a pohled mi padl na oddíl Personalistika, kde ohlašovali titul Slovník pojmů k řízení lidských zdrojů. Poněkud jsem ustrnula, protože neodbytné téma úvah Sylvie Richterové o české literatuře dvacátého století je problém lidské identity, totožnosti člověka ve světě znaků. Mechanické převedení člověka na strojní součástku nazvanou "lidský zdroj", ještě k tomu v souvislosti s "personalistikou", mi nějak vyvolalo prekérní situaci "humanitních" věd vůbec.

Možná byl tento zkrat způsoben také tím, že z díla Sylvie Richterové je znát až urputné hledání postupů, jakými by se v reflexi literárního díla dal otevřít problém člověka ve světě znaků. Jejím východiskem je ovšem strukturalismus "pražské školy" s jeho pojmoslovím, a hledání má tedy i vcelku jasný rámec. Zbývá zvědavost, co s tím lze ještě udělat při tom, co víme o decentrování subjektu v pracích Mukařovského, na něhož (na jeho především předválečné práce) se Richterová odvolává, o pojetí postavy autora jako souboru projekcí a uměleckého díla jako "nadindividuálního znaku".

Místo domova je soubor článků a konferenčních příspěvků datovaných od poloviny osmdesátých let do současnosti. Richterová tu nijak podstatně nerozšiřuje okruh autorů, kterými se zabývala už ve svých předchozích studiích Slova a ticho (Mnichov 1986; Praha 1991) a Ticho a smích (1997). Je to především dílo Věry Linhartové, jemuž se věnuje průběžně, a Milana Kundery, Bohumila Hrabala, Jiřího Koláře, Ludvíka Vaculíka, Jaroslava Haška ad. Ale ve svých zkoumáních jako by pootáčela úhel pohledu a nahlížela znovu totéž z hlediska nového tématu, které ji zajímá. "Slova a ticho" jako vůbec kardinální problém jakékoli promluvy, "ticho a smích" jako téma, které pokračuje od slov dál k otázkám zviditelňování neviditelného, smyslu a nesmyslu, a především smíchu, který destruuje mocenské sklony jazyka.

Místo domova pokračuje v tomto obchvatu slov. Zdůrazňuje však oproti předchozím ještě aspekt, který je podle mne nejdůležitější: jazyk se tu bytostně dotýká lidské existence, a tedy také mnohem razantněji naráží na strukturalistické meze pojetí člověka v literatuře (např. Richterové pojednání o literárním deníku a vztazích autor-postava) a na systém dichotomických řad, založených na dualitě skutečnost- fikce (jakkoli v pokusech o jejich zmnožení anebo provázání). Richterová metodologicky vymezený rámec nepřekračuje, přece se tu však dostává k jakési revizi těch strukturalistických pojmů, v nichž by bylo možné sledovat člověka nikoli jen ve vztahu k jazyku, ale člověka v jazyce (výborné pojednání o antropologické konstantě, pojmu, který jako by se sám nabízel antropologickému přístupu) a odtud dále například ke vztahům estetiky a etiky, člověka literatury ve vztahu ke "svým" dějinám, "svému" místu (což je také velmi živý problém české literatury ve vztahu k exilu) anebo literatury jako ideologie, paměti i hledání smyslu lidského života.

Studie, které jako by směřovaly výhradně k jazyku, mají tedy v knize Richterové nejen širší dosah, ale také zřejmý osobní tón. Ten je patrný i na výběru autorů, například až na jakési Richterové posedlosti dílem Věry Linhartové. Vědkyně jako by tu intuitivně cítila, že jde o dílo, které něco radikálně mění právě na dosavadním rozvrhu "funkcí" uměleckého díla, a také vydává uzavřené světy všanc nomádství. A to navíc nomádství, které není vynucené vnějšími okolnostmi, ale je z přirozeného řádu věcí. Je výrazem lidské povahy, touhy, náhody, svéprávnosti, věc unikavá.

Z tohoto hlediska je pak pro přístup Richterové charakteristická hned výchozí studie Sémiotický vesmír: centra a periferie (z roku 1987). Pracuje se tu s pohádkou: hrad je centrem místa, v němž vládne moudrý Král, který si je vědom "podvojné" skutečnosti (její přirozené a znakové roviny). Na řadu přichází hloupý Honza jako komunikační kanál z jiného "sémiotického vesmíru". "Hloupý" uvádí věci "jakoby" do pohybu: převrací pojem centra v pojem periferie a naopak. Honzova "hloupost" se v jiném "sémiotickém vesmíru" převrací v "genialitu" (neviditelné ve viditelné), Honza uviděl obraz opět jako zrcadlo, odraz věci.

Nápaditě, ale jen náznakově a spíše jako příklady jsou tu popsány varianty těchto pólů sémiotických vesmírů: televizní obrazovka jako "střed, který vysílá, ale nepřijímá" - a její divák jako periferie. Richterová tuto situaci pojmenovává jako proměnu boje o místo "na slunci" v boj o místo "na obrazovce". Jsou to pěkné jazykové obraty, které uvádějí na scénu problém proměny přirozeného světa v "obraz". Vztahu věci a obrazu se týká také sama "hádanka" příběhu: Honza sáhne po "pravém" džbánu na strom, nikoli pod vodu, na jehož hladině se džbán odráží. Pohádkové poučení, v němž se princezně, o jejíž ruku jde, přisuzuje "přirozenost", pokračuje: vede nás do "pusté země", v níž se věci zvrhly v obrazy, v níž žádný Honza nemůže zvítězit (obnovit přirozený svět), kde král stárne a senilní a po tomto obrazu hrůzy obrací náš zrak k možnosti "šťastného" konce, k "sémiotickému vesmíru" jakožto království s "moudrým" králem (tedy návrat a opakování).

V pohádce je ve chvíli, kdy se šťastná perspektiva "zvrhne" až v sebevražedné pokusnictví, řeč o "sémiotické smrti". Uskutečňuje ji král, který džbán nepostaví ani do vody, ani ho nepověsí na strom - ale položí místo něho na dno jezera "jen" obraz džbánu. Tehdy se odvaha mění v sebevraždu, moudrost v senilitu. Sémiotický vesmír, v němž se uctívá "jen" obraz, je spojen s představou zmizelého "přirozeného" světa, s něčím uloženým pod vodou, v nevědomí. Je to svým způsobem pozoruhodný náraz strukturalismu na psychoanalýzu, na nějž se znovu dostává v pojednání o "antropologické konstantě". Byť Richterová nečerpá ve svých snahách o otevření estetiky "přirozenému světu" člověka ani z toho, co se tu samo nabízí, například z filozofie umění Jana Patočky, je toto pojednání pozoruhodným otevřením starého, předválečného strukturalismu, tehdy utvářejícího své pojmosloví ve vztazích se surrealismem. A také se vzpomínkou na ty, kteří se těmto vazbám dále věnovali - na Roberta Kalivodu anebo Olega Suse. Je to pojem, v němž se vyhraňuje Richterové základní téma vztahu člověka a jazyka a z jehož úhlu pohledu můžeme sledovat literární dílo jako místo mnohotvárně "generující" subjekt. Antropologická konstanta je pro Richterovou průsečíkem estetických a existenciálních faktorů, je to "energetický vodič", spojující estetické s mimoestetickým. Je to pojem, který nabízí jedno z nejpodnětnějších východisek k otázkám vztahu člověka a jazyka jako pohyblivého, dynamického "místa domova".

Je to však podle mého soudu také místo, kde by bylo možné jít ještě dál a navázat na kulturní antropologii a její sémiotické přístupy. Že se tak zde neděje, je myslím nikoli jen problém předběžného modelování (všudypřítomného krále, hierarchizujícího a scelujícího veškeré "vesmíry" svými centrálními "zákony"), ale především otázka, jak být skutečně nikoli vně, ale uvnitř věci. Lapidárně to vyjadřuje Clifford Geertz, když říká, že antropologové nezkoumají vesnice (kmeny, města... ), ale zkoumají ve vesnicích. To je podle mne také v logice chápání fikce nikoli jako výmyslu, ale v pravém slova smyslu jako výtvoru-výrobku - takové porozumění sémiotickému vesmíru by pak mohlo nabízet i jiné než sebevražedné pokusy.

Richterová podniká sice odvážné vstupy "dovnitř", když problematizuje pojem literárního "subjektu" například v pojednání o literárním deníku anebo když znovu obhlíží pojem estetické hodnoty a estetické normy tváří v tvář etice. V úvodní studii nakousla autorka řadu témat, které v dalších článcích rozvíjí, upřesňuje a v nichž je problém centra spojen s ohlížením se po tom, co zbylo z tradičních hodnot v situaci, kdy štěpení "sémiotického vesmíru" způsobuje ztrátu "smyslu" - odtud také patrně autorčina distance od postmoderních koncepcí (které tu ovšem můžeme číst jen v narážkách).

Za nejživější u Richterové - zůstaneme-li tedy v rámci vytčených dichotomií jako pólů napětí - považuji téma "minoritní" kultury i samodefinice národa jako "periférie": téma dějin české kultury jako dynamického pohybu mezi centrem a periferií. A to v kontextu nejen totalitních systémů, ale i mimo ně. Nahlédnutí situace uzavřených "vesmírů", jejichž syndromem je přerušená komunikace: situace, ve kterých se česká literatura vícekrát ocitla a která také znamenala rozdělení "sémiotického vesmíru", jejž jsme pokládali za společný. Pěknou úvahu tu vede Richterová o projevech totalitarity, které se neomezují, jak jsme navyklí vnímat, jen na vliv "sovětského" prostoru. Ale které štěpí i "jednotku" zvanou evropská kultura.

Za objevitele těchto "totalitních" projevů západní kultury považuje Richterová Milana Kunderu. Ex-centrické postavení Milana Kundery mu dodalo na citlivosti pro štěpení sémiotického vesmíru na obou stranách Evropy. Richterová je skrze Kunderovo dílo vidí právě jako problém individua a domnívá se, že "dějiny takového štěpení evropské kultury by bylo možné napsat i jako dějiny významů klíčových slov jako,hodnota, pravda, skutečnost atd.'(s. 13). Tragických rysů pak dějiny nabývají tam, kde si v důsledku sémiotického rozštěpení přestali rozumět nositelé společných hodnot (např. "disidenti" a nositelé "západní kultury"). Odcizení se v těchto "sémiotických vesmírech" ukazuje jako fiktivní či iluzorní dialog - mluví se stejnou řečí o jiném a naopak. Richterová spojuje "totalitní systém" s procesem vstupování skutečnosti do znaku tak, že je arbitrární znak užit neosobním systémem moci. Musím přiznat, že mi právě tady u Richterové chybí nějaká hlubší a zásadnější reflexe tohoto problému osobnosti a neosobnosti, jak se jeví v jazyce, a domnívám se, že je to právě toto téma, které by také patrně už vyžadovalo jiný úhel pohledu.

Nicméně je tu řada dalších postřehů, na nichž je vidět, že jsou osobní potřebou autorky řešit vztahy domácí české literatury k exilu, a které se najednou ukazují jako ohromující mnohost problémů vazeb člověka k jazyku, národních literatur a Evropy, individuálního a společného. Pojmy "rozpad", "štěpení", odtud vyplývající, vedou pak autorku k hledání opory a "řádu", nemá-li "sémiotický vesmír" propadnout mizení a ztracenosti, "sémiotické smrti".

Fenomén "sémiotické smrti" první pochopil (podle Richterové) Jiří Kolář - odtud také fascinovanost autorky Kolářovými deníky - Očitým svědkem a Prométheovými játry. Samu techniku koláže spojuje s drastickými zážitky z totality a masového ničení knih (podobně u B. Hrabala). A Richterová upozorňuje na symptomatické "čtení" Kolářova díla jako "dekorativně působící katastrofy"(srov. obraz džbánu na dně jezera) právě proto, že dnes nikdo nečte za estetickými znaky stopy přirozeného světa. Richterová to umožňuje se ptát: není vůbec smysl věcí exulantem evropské kultury?

Je to otázka po něčem ukotvitelném do "místa", kladená v "sémiotickém vesmíru" nomádů. Témata jako otevřenost - uzavřenost, doma - exil, vlastní - cizí, domov - bezdomoví, silně aktualizovaná českou exilovou literaturou a pokusy o její porozumění (které, jak se domnívám s Richterovou, skončily spíše neporozuměním, protože tu nejde jen o prosté "vřazení" těchto autorů do českých literárních dějin) zásadně mění pohled na "mateřský" jazyk, jeho dějiny. Příkladem může být Vaculíkův Český snář, který podle Richterové nelze číst jen jako zprávu z normalizované Prahy, jak bylo dosud činěno. Ale jako typ literárního deníku postaveného na prolínání skutečnosti a fikce, jako knihu, která je "bytostně dvojdomá". Richterová ji čte jako zprávu o kolapsu jednoho "sémiotického vesmíru", a taková zpráva má podle ní smysl jen tehdy, dokud existuje centrum, kde je čtena - ve "vesmírném prázdnu" by byla zbytečná.

Je domnívám se neskonalou předností statí Sylvie Richterové to, že v nastolení těchto jejích témat je patrný osobní prožitek (jinak zpracovaný zase v jejích prózách) a že z nich místy vyzařuje až patos života.

Sylvie Richterová, Místo domova. Brno, Host 2004.