Martin C. Putna

Zápisník XV čili Hořké glosy mediální

Česká televize

Česká televize ode mne zas po čase něco chtěla. Jednak tak vznikl reynkovský dokument Na úzkosti niti (nakolik se zdařil jeho účel - jít proti sentimentálně ufňukaným reynkovským klišé - to musí posoudit jiní; já ho neviděl, já nemám televizi), jednak jsem se od televizních pracovníků dozvěděl, jak se od časů mého tamního působení vyvíjejí vnitrotelevizní poměry. A aj, onen dramaturg, který tehdy šmahem odmítal všechny moje nápady, kterak nepříliš šťastně vymyšlené Síto vylepšit a oživit - onen dramaturg, který tehdy bleskově využil okamžiku, kdy se jeho pivní kámoš stal šéfredaktorem a hupky dupky už měl dramaturg svůj vlastní pořad, který moderoval a zároveň si sám dramaturgoval - onen dramaturg, který brzy poté, když přišla nová vlna šetření, v roli dramaturga nehájil pořad můj, aby zachoval svůj - onen dramaturg, kterého zřejmě opravdu nenapadlo, že přesně tomuto se říká střet zájmů - nuže, onen dramaturg při nejbližší další vlně šetření o svůj pořad také přišel. A aj, onen šéfredaktor, pivní kámoš onoho dramaturga - onen šéfredaktor, který, když jsem se se Sítem rozloučil grandiózní mystifikací na téma Teletubbies, hodinovou kolektivní parodickou improvizací v přímém přenosu (jediným to dílem Síta, s nímž jsem byl opravdu spokojen - a jenž konečně, a to asi o dvojnásobek, zvedl jeho sledovanost... ), mi poslal důtku, dle níž jsem "porušil etický kodex České televize", a jistě tedy chápu, že se mnou už Česká televize nechce spolupracovat - nuže, onen šéfredaktor při nové vlně vnitrotelevizního "škatule, škatule" přestal být šéfredaktorem. A aj, ona programová ředitelka České televize, která rozhodla o zrušení Síta a zuřila prý pak nad drzostí našich Teletubbies převelice - už také přestala být programovou ředitelkou.

Po těchto zprávách dopřál jsem si asi dvě minuty škodolibé radosti nad soumrakem tehdejších polobohů. Za víc celá reminiscence na mé půldruhaleté televizní sítování nestojí. Vyvolala však jinou vzpomínku z Kavčích hor, totiž na natáčení Krásných ztrát, ve kterých Milan Knížák na otázku Michala Prokopa, co soudí o televizi coby bývalý člen televizní rady, opáčil, že by si přál, aby konečně už jednou fungovala jako normální podnik. Věru nejsem obzvláštním příznivcem Milana Knížáka, ale v této věci pojmenoval věc zcela přesně: Dokud bude televize zajatkyní několika vnitřních partiček, které se uvnitř ní neustále sváří o moc, přihazují a přehazují si funkce a pořady a mají autory i diváky co svá rukojmí - dokud nebude v televizi nastoleno prostředí "obyčejného" komerčního podniku, v němž jsou lidé oceňováni podle dlouhodobých výsledků své práce, a ne podle kamarádění s momentálním šéfredaktorem či šéfdramaturgem - dotud v ní lépe nebude.

A odtud ještě k jedné televizní vzpomínce: Na televizní revoluci. Nepochybuji dodnes, že celá boboparta byla nasazena politiky, aby televizi zglajchšaltovala a zódéeskovala, a že to byla parta stejně neschopná jako odporná. Ale to, co madame Bobo a další členové "protitelevizní" strany televizi vytýkali, totiž vnitřní klientelismus a z něho plynoucí nevýkonnost a permanentní chaos - to byla pravda.

Mladá fronta Dnes

Mladé frontě Dnes se obvykle vytýká postupující bulvarizace. Za daleko nebezpečnější však pokládám její klausizaci. Mladá fronta Dnes otevírá novou budovu na Smíchově a pozve si na oslavu Klause, následující den o tom referuje veselými fotečkami s Klausem, za několik dní následuje velký rozhovor s Klausem, za několik dní je magazín naplněn veselými fotečkami z dětství Klause, a když pak nastane vládní krize, jako velký spravedlivec a moudrý otec národa a Ten-který-brání-vzniku-vlády-podporované-komunisty je předváděn - Klaus.

Co se to stalo? Kam se poděl kritický duch, který měřil Klausovi stejně nemilosrdným metrem jako ostatním politikům? Trojí vítr ho odvál:

1/ Klausovi boys na Hradě vykonávají opravdu dobrou práci, nastrkují svého pána médiím ve všech možných pozitivních souvislostech, vždy bezpečně po větru veřejných nálad: Klaus odsuzující "laciný antikomunismus", aby se ulilo špatnému svědomí národa. Klaus v Betlémské kapli, aby se ulilo rudimentárnímu hospodskému českému husitismu, Klaus na vyhlášení Miss, aby se ulilo davu, Klaus a Škvorecký, aby se ulilo intelektuálům - a média to akceptují. Slovo "populista" nepadne a nepadne.

2/ Havlovský intelektuální okruh, který proti Klausovi vystupoval ještě krátce po jeho volbě prezidentem, fakticky rezignoval a rozpadl se. Snad jej tak zaskočilo dosebestažení a zmlknutí jeho vlastního vyčerpaného vůdce a symbolu. Snad i na něj vposledku zapůsobila dobrá práce nových hradních boys a jim poslušně naslouchajících médií, takže i on přistoupil na myšlenku, že Klaus na Hradě je věc normální a že to "vlastně není tak hrozné". Snad jeho vlastní základy nebyly dost hluboké a pevné. Moje vlastní hořké zkušenosti z Fora 2000 a Impulsu 99 svědčí pro nepodceňování třetího výše uvedeného "snad".

3/ Vedení novin se vědomě a cíleně rozhodlo pro proklausovskou strategii. Jaké skryté důvody je k tomu vedly, nemůžeme vědět. Vnější důvod je však nasnadě: Důvod kruhový. Noviny usoudily, že Klaus je mezi masami populární, a chtějí-li se tedy masám dobře prodávat, budou ho jakožto popularity hodnou osobu prezentovat - a tím jeho popularitu mezi masami nadále zvyšují.

Totéž co o Mladé frontě Dnes bylo by možné říci i o dalších médiích; kupříkladu takový Reflex vedl proklausovskou linii daleko dříve a daleko důsledněji. Mladou frontu Dnes jsme však přece pokládali za noviny z principu nestranné a nestranické.

Jistě, noviny vlastněné soukromým vydavatelem mají právo na takovou politickou orientaci, pro jakou se rozhodnou. Jistě, v otevřené společnosti mají právo na hlásání svých názorů stejně klausovci jako havlovci a jiní -ovci či -isté (jedině komunistům bych toto právo vzal, jako je nemají nacisté). Lze se jen obávat, nakolik by vítězství klausovců na celé veřejné a mediální čáře mohlo znamenat hrozbu uzavření naší doposud jažktakž otevřené společnosti.

Redakce náboženského života Českého rozhlasu

Kde jsou ty časy, kdy v Redakci náboženského života Českého rozhlasu udávali tón Miloš Rejchrt, Petr Kolář a Jiří Zajíc, kdy jejich vzdělávací cykly patřily k tomu vůbec nejlepšímu, co bylo možné na Českém rozhlase slyšet! Paradoxně, jejich práce nebyla nahrazena - jak bychom čekali - něčím, co plánovitě opustí náročný intelektuální tón pořadů z počátku devadesátých let, nýbrž něčím ještě horším: Něčím, co náročnost a intelektuálnost bezelstně a trapně imituje. To "něco" se jmenuje Terezie Bečková (podotýkám, že jsem ji nikdy neviděl, nic o ní nevím a nemám s ní žádné spory) a vyplňuje to nedělní odpoledne na stanici Vltava mnohadílnými "intelektuálními" cykly: Nejdřív tucet dílů rozhovorů s Tomášem Halíkem, poté tucet dílů o Alexandru Meňovi, a nedávno byl ohlášen tucet dílů o Janu Pavlu II. Nenapodobitelně devótním hlasem rozebírá Terezie Bečková dopodrobna a donekonečna názory a výroky výše zmíněných osobností, přežvykuje je a rozžvýkává do univerzálního instantního nábožného blábolu, v němž jsou pojmy jako "duchovní", "hluboký", "celostní", "křesťanský" či "existenciální" postiženy takovou inflací, že už neznamenají vůbec nic.

Jeden pozitivní aspekt však nešťastné výtvory Terezie Bečkové mají: Ukazují, jaké riziko se skrývá v řeči o "duchovnosti", "hlubinnosti" či "celostnosti", byť ji vedou intelektuálové nejvyšší úrovně - pokud ji vedou "profesionálně", pokud ji vedou příliš dlouho a příliš často. Tomáš Halík jistě není blábolilem. Když však v pořadech Terezie Bečkové přečte některou partii ze své knihy a Terezie Bečkové se ho kadidlově zeptá "A jak jste to myslel, pane profesore? Můžete tu hlubokou myšlenku rozvést?" a on začne to, co myslel a co napsal a v čem se tak úporně snažil o duchovnost, celostnost, meditativnost atd., ještě jednou převypravovat - tu se hranice blábolu blíží velmi nebezpečně. Pokud pak jde o Alexandra Meně: Čím větší kult se pěstuje kolem jeho postavy, čím více se ho jeho ctitelé snaží líčit jako velkého duchovního myslitele moderní doby, tím zřetelnější je, že samozřejmě žádným myslitelem v pravém slova smyslu nebyl. Byl zřejmě mimořádně charismatickým knězem a vůdcem duší, ale jeho texty samy o sobě jsou v podstatě tradiční, nerceme-li průměrné; ostatně, ukázky z jeho "besed", které před časem otiskly Souvislosti, dokazují to zcela jasně. Na téma Jan Pavel II. a rozmělnění jeho původního intelektuálního náboje do potopy spotřební náboženské literatury pak je škoda slov.

Kdepak, Terezie Bečková není nějakou černou ovcí na křesťanské intelektuální scéně, kterou stačí vyhodit z rádia, aby se z něj zase ozývala náboženská řeč hutná, stručná a výživná. Terezie Bečková je produktem této doby, této situace, v níž se křesťanstvo nachází, situace přežvýkanosti a rozžvýkanosti. Ona se upřímně snaží o "duchovnost", "hlubinnost" atd. Ona neví, že její letadlo, které dělá tak veliký kravál, se nikdy neodlepí od země. Ona neví, že neví.

Dej nám, Pane Bože, co nejtvrdší a nejjasnější poznání toho, jak velmi nevíme!

Literární noviny

O Literární noviny se vede ne bitva, ale přímo válka. Protestní výpovědi většiny redaktorů, internetová petice za odvolání šéfredaktora, dramatické noční přenesení redakce z Prahy do Brna, valná hromada části členů Společnosti pro Literární noviny, kterou však druhá část Společnosti neuznává za legitimní... Poslední zprávy naznačují, že mají dokonce vyjít dvoje, navzájem konkurenční Literárky. V mezičase mezi odevzdáním tohoto Zápisníku do sazby a vytištěním Souvislostí se zřejmě stane ještě mnohé.

Nechci se vyjadřovat ve smyslu "pravdu má jedna nebo druhá strana". Jednak do dění uvnitř Literárních novin nevidím (ač ovšem dostávám zprávy z obou stran), jednak jsem byl sám účastníkem příliš mnoha bitev uvnitř různých komunit a institucí, než abych nevěděl, jak mnohohranná, jak nesnadno pojmenovatelná v nich bývá pravda. Přece však snad mohu z pozice někoho, kdo do Literárek jistý čas (hlavně kolem poloviny devadesátých let) dosti často psal, ale nyní je jen vzdáleným a snad nezaujatým pozorovatelem, upozornit na některé kontexty, které se v zápalu bitvy ztrácejí z očí.

Literární noviny už od poloviny devadesátých let, ještě za vedení Vladimíra Karfíka, postupně stagnovaly. Jen do určité míry to byla vina tehdejší redakce, která stále žila v "osmašedesátnické" představě, že Literárky jsou dosud centrem intelektuálního dění v Čechii, a že pokud to česká veřejnost nechápe, je to její problém. Hlavní problém spočíval v něčem jiném - v něčem, co redakce nemohla ovlivnit: ve stagnaci celé české literatury. V jejím postupném a nezvratném vytrácení na okraj pozornosti české veřejnosti. V absenci nových, opravdu silných a originálních autorů, myšlenek a témat. Po explozi z počátku let devadesátých nastala léta hubená. Jistěže vycházelo a vychází množství nových původních knih, ale jejich váha v rámci společenské rozpravy se zmenšila, respektive: Většina nových knih a autorů už neměla úmysl "vážit" v rámci společenské rozpravy, ale bavit svého autora a několik jeho přátel. A roli centra této literatury, která se netváří, že je něčím více než soukromou zábavou, převzal a dodnes nese Tvar.

V této situaci přišel Ludvík Vaculík s nápadem postavit do čela Literárek Jakuba Patočku - právě jakožto člověka primárně nikoli literárního, nýbrž politického, v naději, že se tak Literárky počátku jednadvacátého století znovu stanou tím, čím bývaly Literárky let šedesátých. A přesně toto nyní opozice Jakubu Patočkovi vyčítá: Že z týdeníku literárního a kulturního učinil postupně týdeník politický, ba dokonce stranický. Přesně to nyní opozice, volající po novém šéfredaktorovi, požaduje: Aby se Literární noviny staly znovu literárními.

Jaká jsou možná řešení situace?

Jakub Patočka je osobnost velmi výrazná a současně velmi nesnadná. Je zcela legitimní, aby takováto politicky vyhraněná osobnost, sdružující určitý okruh spřízněnců, měla svůj tiskový orgán, v němž bude hlásat své názory, ať s nimi již souhlasíme, či nikoli; ostatně, bereme-li vážně pojem "otevřená společnost", je třeba znovu deklarovat, že právo na to, mít svůj tiskový orgán, má teoreticky každý. Má to jen jedinou podmínku: Osobnost nebo skupina, která chce mít svůj tiskový orgán a propagovat v něm své politické názory, jej buď musí být schopna uživit z prodeje, nebo pro něj najít názorově spřízněné soukromé sponzory. Pak ať si v něm hlásá - kromě fašismu a komunismu -, co chce. Je však nemravné a nepřípustné, aby byl politický orgán dotován státem, jako by se jednalo o časopis kulturní. Zvítězí-li tedy Jakub Patočka a zůstanou-li Literární noviny politickým týdeníkem, je to v pořádku - ale tento týdeník by neměl být placen z ministerstva kultury.

Zvítězí-li Patočkovi oponenti a promění-li Literární noviny v noviny literární, mají právo na ministerské kulturní dotace. Obtížně si však dokážu představit šéfredaktora, který by na současné úhorovité a unavené české kulturní scéně dokázal každý týden naplnit literaturou noviny v rozsahu dnešních Literárek tak poutavě, aby tím zaujal širší okruh čtenářů a aby Literárkám vrátil postavení, jaké měly v první půli devadesátých let. Obávám se (a mrzí mě ta obava; míval jsem Literárky velmi rád), že budou-li Literární noviny znovu literární, bude to časopis marginální, časopis bez většího významu a budoucnosti.

Čas Literárek se zřejmě naplnil tak jako tak. "Když někteří mluvili o chrámu, jak je vyzdoben krásnými kameny a pamětními dary, řekl: Přijdou dny, kdy z toho, co vidíte, nezůstane kámen na kameni, všechno bude rozmetáno." (L 21,5- 6)

Konec konců

Konto Bariéry při Nadaci Charty 77 začalo roku 1997 vydávat časopis Bariéry, který měl jasnou vizi a jasný smysl: Seznamovat veřejnost s problematikou tělesně postižených a vytvářet společenství mezi dárci, obdarovanými a všemi, kdo se o tuto problematiku zajímají; bylo mi ctí být členem redakční rady tohoto časopisu. Postupně se Bariéry začaly šířit: Už nešlo o bariéry v životě tělesně postižených, ale o bariéry ve společnosti vůbec. Budiž. A nakonec, roku 2004, se časopis zcela vzdálil od původního záměru (i od původního vydavatele), dal si název Konec konců a stal se časopisem pro... Pro co? Citujeme z tiráže: "Společenský občanský dvouměsíčník [... ] chce postihnout hlubší souvislosti doby. Česká i evropská společnost hledá cestu z problémů a krizí, které mají globální charakter. Zdá se, že kultura, politika i věda v mnoha směrech dosáhly horizontů, které nelze překročit. Jsme na samém konci jedné epochy? Odkryjí se nám nyní nové možnosti? A kudy povedou nové cesty? Je jednou z nich myšlenka občanské společnosti jako protiváha různým -ismům?"

Ano, skutečně, toto je tiráž časopisu. Že je to blábol? Ale očividně. Je to blábol velmi podobný rozhlasovému blábolu Terezie Bečkové: Tatáž dobrá vůle, tatáž snaha o "hloubku" a "celostnost" - a tatáž naivita, totéž "přízemní letectví". Redaktoři časopisu Konec konců se domnívají, že když vedle sebe položí články o skautech, o Krylovi, o feminismu, o sportu, o Panně Marii, o evropských zelených, o marihuaně a ovšem!! tisíckrát!! ad infinitum!! o té chudince malinké ušlápnuté Moravě - a o všem tak nějak občansko-neziskově na pár řádkách pomudrují, pak jaksi automaticky vznikne TO, ty "hlubší souvislosti", které ten nebohý zaslepený konzumní svět tolik potřebuje a které mu konečně brněnští mesiášové strkají pod nos.

A hle, svět o "hlubší souvislosti" neprojevil zájem a po roce a půl časopis Konec konců volá: Pomoc! Zachraňte nás! Peníze, peníze! A časopis Konec konců si stýská - na ten zlý svět, hlavně na ty nadace a grantové agentury a ministerstva, která nechtějí časopis Konec konců platit, protože se jim nevejde do žádné škatulky - a problém je samozřejmě ve škatulkách, to jest v pravidlech nadací a agentur a ministerstev, které s tak geniálním mezioborovým časopisem nepočítaly...

Ne že by všechny jednotlivé články v časopise Konec konců byly blábolivé. Vůbec ne. Tomáš Feřtek, Arnošt Goldflam, Jan Keller a jiní - to jsou autoři, které je vždycky užitečno a často i zábavno číst, ať se již s nimi souhlasí, nebo ne. Blábolivý je však sám princip "mluvit o všem najednou, všechno propojit a všechno vyřešit". Ten princip, který globalizačním blábolem zahltil a fakticky zničil Forum 2000. Ten princip, který v časopisu od počátku (ve shodě s jeho redaktory) podporoval jeho intelektuální guru - Bohuslav Blažek. Bohuslav Blažek ostatně také vymyslel název časopisu a v jednom ze svých četných příspěvků se pochlubil i dalšími svými návrhy na název: "Neviditelný maják, Deinstitucionalizace, Zamlčené předpoklady, Síla nezvyku, Mezitvář/Interface". Ke cti časopisu Konec konců slouží, že ač jinak pěstoval mohutný blažkovský kult, otiskl krátký ohlas Josefa Štogra na jeden z Blažkových projektů, nadepsaný prostě "Bohuslav Blažek by měl méně psát."

Přání Josefa Štogra se záhy naplnilo nečekaným a věru smutným způsobem: Bohuslav Blažek již nepíše vůbec, neboť zemřel. V časopise Konec konců napsali: "Dílo i život Bohuslava Blažka čeká na zhodnocení," a to je pravda. Na uctivé, ale objektivní zhodnocení všech aspektů jeho působení na českou veřejnost a české myšlení. Časopis Konec konců je bohužel příkladem, jak je blažkovský styl myšlení a psaní, není-li vystaven kritické korekci, otevřen riziku "všechno-o-všem-se-všemi" blábolu a jak se v textech mistrových epigonů v tento blábol snadno mění. Pozitivní odkaz této osobnosti tím není o nic zmenšen a její skutečná, nepopiratelná velikost tímto konstatováním nijak neutrpí.