Adam Zagajewski

Psát polsky

Známí se mě občas ptají: proč nepíšeš anglicky? Anebo - když jsem ve Francii - francouzsky? Očividně předpokládají, že bych na té záměně vydělal, že je lepší užívat jazyk světový než provinční. V podstatě s nimi souhlasím; ovšem, bylo by asi pohodlnější psát ve větším jazyce (kdybych to jen svedl!). Připomíná mi to anekdotu o G. B. Shawovi, který prý v dopise Henryku Sienkiewiczovi vyjádřil údiv nad tím, že Poláci nepřejali ruštinu. Irové si osvojili angličtinu a skvěle se jim to vyplatilo. Vskutku.

Psát polsky bylo - v 19. století, v době rozdělení Polska - projevem patriotismu; polský jazyk byl vážně ohrožen, zejména ruskou nadvládou. Dnes se nikdo takto neptá; mladý básník narozený v Gdaňsku, dokonce i když nezapomíná na minulost tohoto města - a nezapomínat je teď v módě -, se nebude rozmýšlet, ve kterém jazyce psát. Jednoduše nebude umět žádný jiný. Jedině ten, kdo jako autor tohoto textu bydlí mnoho let v zahraničí, se může setkat s otázkou - naivní? - volby jazyka.

Psát polsky znamená také vzít na sebe složité dědictví polské historie; ten, kdo píše francouzsky s ironií a elegancí, a se špetkou poezie, bude, byť nevědomky, nejen Montaigneovým a Pascalovým dědicem, ale i dědicem Ludvíka XVI. a přinejmenším atmosféry jeho dvora, jízlivých konverzací, vražedných bon mots, neklidu moralistů, svárů revolučních demagogů. Polský spisovatel má v krvi i inkoustu jiné geny: krach státního systému v 18. století, katastrofu rozdělení Polska, porážku nezdařených povstání, vratkost dlouhého, divadelního trvání naší země, která byla pouhou chimérou, protože neexistovala reálně a fakticky; země, jež byla střídavě předmětem obdivu (Polenlieder v třicátých letech 19. století, nadšení Francouzů) a pohrdání (Bismarck a němečtí a ruští nacionalisté); Polsko vegetovalo v představivosti Evropy trošku jako onen nádherný Tadzio ve Smrti v Benátkách Thomase Manna - krásné, nedostupné, přízračné, dětinné. Anebo naopak jako země zaostalá, špinavá, opilá (např. v Goetheho zprávě z krátké cesty do Polska, po níž zůstala pamětní deska na krakovském hlavním náměstí) - země, která by měla být co nejrychleji podmaněna. Buď kráska, nebo zvíře, nic mezi tím. Zdá se, že ještě dnes Poláci nedůvěřivě, ale s velkou zvědavostí naslouchají názorům, které o nich lze zaslechnout ve velkých městech Západu.

Nyní přibylo ještě jedno obrovské téma - jsou Poláci hrdinové druhé světové války, krásní huláni, kteří bojovali s tanky, stateční letci nad Anglií, bezúhonní a trpěliví konspirátoři, neohrožení vojáci při útoku na Monte Cassino, nebo spíše primitivní antisemiti s nízkými čely, kteří jsou ve známém americkém komiksu zobrazeni jako vepříci? Kráska, nebo zvíře? Džentlmeni, nebo prasata? A nakonec: propluli komunismem bez poskvrny, bouřili se a sabotovali systém, jejž jim vnutila Moskva - tak sebe totiž rádi vidí -, nebo také poslušně kolaborovali jako všechny ostatní podrobené národy? Do dnešního dne nejsou sami Poláci zajedno v hodnocení očistce, jímž prošli; jedna vynikající historička publikovala nedávno knihu s názvem Velké století Poláků, která je věnována právě oné době politické neexistence, devatenáctému století; vycházela z předpokladu, že bouřlivá intelektuální činnost uprchlíků roztroušených po Evropě, básníků, myslitelů, historiků, politických pracovníků, kompenzovala i s úroky nedostatek státní suverenity. Opravdu?

V desítkách vzpomínkových knih z období poslední války a poválečných let hledá polský čtenář nejenom náčrt individuálního osudu konkrétních jednotlivců, ale i odpověď na otázku, kdo jsme? Tento neklid se zmocňuje spisovatelů, a to nejen autorů pamětí, ale i velkých literárních talentů; celou literární činností Witolda Gombrowicze prochvívá - mimo jiné - právě tento neklid.

Při pohledu z perspektivy západní Evropy si lze jen obtížně představit propast, v níž se ocitly novodobé dějiny Polska; například chvíle - jež ostatně zaznamenal zajisté dobře vykrmený filmař Wehrmachtu -, kdy přeživší obyvatelé Varšavy, kteří pomalu pochodují v rezignované, nepravidelné, nekončící koloně skládající se z žen, dětí, mužů a starců, opouštějí rozbořené město po potlačeném povstání na podzim roku 1944, patří k již tak dost bohaté kolekci nejhroznějších výjevů uplynulého století. Civilní obyvatelstvo, jež pokorně opouští své vlastní město ležící v troskách, hlavní město evropské země - může být něco strašnějšího (snad jen koncentrační tábory a krematoria, a hrůza ještě zoufalejšího povstání, v tom samém městě, uvnitř židovského ghetta v roce 1943)?

Stejný okamžik se však také stal středobodem neviditelné debaty, do níž se hned po válce pustili polští spisovatelé. Samozřejmě, nediskutovali tak, jak mají ve zvyku polemicky vystupovat profesionální historici - nerozebírali problém viny a odpovědnosti za Varšavské povstání, neanalyzovali vojenskou a politickou situaci; onen nulový stupeň literatury (oč bolestnější než v akademickém eseji Rolanda Barthese), nicota, kterou zakusila Varšava a s ní celé Polsko, však měly na dlouho poznamenat obraznost polských spisovatelů. Ba více než poznamenat: měly do ní vstoupit jako stálá ingredience; obraznost polské literatury si onu propast osvojila.

Zajisté není nutné pedantsky připomínat, že léta stalinismu nepřinesla podstatnější nápravu; ovšem, teror - pokud ho máme porovnat s hitlerovským - notně polevil a značná část společnosti žila v přesvědčení, že obnova země, dokonce i pod brutálním vedením komunistické strany, je činností chvályhodnou, kterou nelze odložit na lepší časy, ale málokdo byl prost trpké pachuti. Groteskní marnotratnost komunistické ekonomiky a všudypřítomnost tajné policie nedovolovaly zapomínat, že jde o podnik bližší absurdnímu divadlu než smysluplné státní aktivitě.

Neúprosná i spásná rozpustilost času způsobuje, že současná mladá generace, jež je sečtělá v teoreticích postmodernismu a ví všechno o nástrahách textu, už zapomněla na onu hrůzu; a přece radikalita polské poválečné literatury není než rozhodnou odpovědí na onen okamžik, kdy obyvatelé Varšavy opouštěli rozbořené město. Dnešní debutanti si už nic nemohou pamatovat, ale ještě pro mne a pro moje vrstevníky, kteří se narodili těsně po skončení války, byly trosky činžovních domů zarůstající trávou atraktivní jako pro první generaci romantiků zbytky gotického opatství, ukrývající poklady i nebezpečí, přirozenou a milovanou krajinou dětství, naší první inspirací.

V Polsku za posledních šedesát let - doma, ale i v emigraci, protože jak ví v Krakově každý žák základní školy, literatura v té době vznikala stejně tak v Polsku, jako i v Paříži, Argentině a Kalifornii - bylo psaní jen zřídka akademickým, bezkrevným, okrajovým zaměstnáním, jen zřídka se stávalo pouhým individuálním hledáním Krásy, flaubertovským zápolením s jazykem, pečlivým záznamem životního dobrodružství jednotlivce. Většinou bylo jako hučící, rozpálená keramická pec, v níž se při vysoké teplotě a před očima dychtivých svědků, před očima zainteresovaných členů polis, vypalovalo náčiní poezie a prózy. Psaní mělo nesmírnou váhu, bylo velmi důležitou debatou, v níž se existenciální obavy spájely s tématy týkajícími se celého společenství, celé polis. Paradoxně se přitom účastníci této debaty - Witold Gombrowicz, Jerzy Stempowski, Czesław Miłosz, Aleksander Wat, Józef Czapski (malíř i spisovatel), Zbigniew Herbert, Gustaw Herling-Grudziński, abychom jmenovali alespoň několik Velikánů - proti této společnosti bouřili, naprosto ji odmítali, vášnivě je zajímala velká, univerzální témata a souvislosti (nevyjímaje metafyzické), nicméně k těmto tématům se mohli prodrat, až když si pracně proklestili stezku pralesem otázek, jež vyrůstaly z politické a společenské půdy. Nemusím snad dodávat, že všichni výtečně psali, že zde vůbec nejde o skupinu ideologů, nýbrž o velké spisovatele, mistry slova.

Polskou literaturu nelze bez tohoto pozadí pochopit; nebyla to už samozřejmě, jak tomu bývalo dříve, literatura šlechticů, kteří byli zavření doma na venkově, na svých usedlostech, a četli Plutarcha a Vergilia, a teprve poté, co úspěšně skončila sklizeň, se věnovali pozvolné literární práci. Generace, jež dospěla v období velké krize, velké Nicoty, rozptýlená po celém světě, bojovala o přežití v mimořádně těžkých ekonomických, ale i duchovních podmínkách, obklopena přezíráním nejenom pařížských levičáků; avšak podařilo se jí položit základy novodobé literární vnímavosti v Polsku. Uměla vytvořit model literatury, který dával odpověď na historickou hrozbu způsobem univerzálním a neprovinčním. Uměla rovněž rozeznít nejhlubší naději a zároveň se vyvarovat lichých útěch.

Citát z nedávno - posmrtně - vydaného deníku Zygmunta Mycielského (Dziennik 1950- 1959, s. 284), spisovatele a skladatele, dobře ilustruje dilema autorů zpoza Železné opony: "Na Západě bych byl určitě 'černým spisovatelem', takovým, jenž duje na trouby pesimismu, předpovídá konec Evropy, světa, nesmyslnost lidské pouti a evoluce našeho druhu. Zde, tváří v tvář intelektuálním a ekonomickým ruinám, rozeznívám polnici morálky a smyslu naší existence."

Za pozornost stojí, že básníky do značné míry zaměstnávají činnosti, které obvykle připadají romanopiscům, ba i filozofům; v Polsku se však básníci, nedbajíce asketických doporučení modernistického estetického katechismu, nestáhli do rezervoáru hermetických metafor a s ohromným nadšením zkoumali choroby světa; usuzujeme-li podle zájmu, jemuž se těší jejich tvorba, provedli interesantní volbu. Miłoszův Morální traktát četli studenti pod lavicemi v dobách nejhoršího stalinismu. Poéma pro dospělé Adama Ważyka, která byla publikována v roce 1955 a která podnítila celonárodní diskusi a přispěla k úspěchu politického tání, a Poslání pana Cogito Zbigniewa Herberta, báseň zoufalého básníka, jenž neočekával žádný obrat, neviděl konec despotismu, se staly téměř hymnou, kterou opozice recitovala v sedmdesátých a osmdesátých letech. Básníkům se přitom podařilo apelovat na širší publikum, aniž by snižovali uměleckou úroveň!

Jsem přesvědčen, že by dnes bylo o mnoho obtížnější psát polsky, kdyby nebylo působení oné generace Velikánů; snad jediný problém je, že její velikost a ušlechtilost vlastně překazily nástupcům možnost zahrát si obvyklou Oidipovu komedii, komedii souboje generací, spálení otcova portrétu. Jak se můžeme bouřit proti mučedníkům pravdy, proti tak vynikajícím a tak skvěle píšícím svědkům epochy?

A je tu ještě druhý problém; má původ v tom, že tato generace psala v jistém smyslu "z ideje"; když bojovala a přela se s ideologií, zarputile obhajovala ohrožené lidství, musela se soustředit na zachycení intelektuální stránky skutečnosti, zároveň však ignorovat potenciálně nekonečné množství lidských situací, které již nebyly vytvořeny vnějšími, nepřátelskými faktory, nýbrž neúprosnou, imanentní vrtošivostí světa.

A konečně třetí - urputná polemika s nejnovějšími dějinami zapříčinila, že polská literatura musela do určité míry zanedbat cosi, co bychom mohli nazvat "čistá", "předhistorická" obraznost. Spisovatelé té generace, Aleksander Wat nebo Czesław Miłosz, si tuto obtíž skutečně uvědomovali a nezřídka poukazovali na nutnost sáhnout k ontologickým ložiskům, čili, zjednodušeně řečeno, k nyní nemódní náboženské (tj. podstatné) problematice.

Psát polsky - před každým, kdo o to usiluje, se objevují stále nové překážky. Ona slavná "normálnost", tak obtížně definovatelná, o níž snili občané východoevropských zemí, konečně zavládla také v literatuře; trivialita je přípustná, teď lze lehce psát o sobě i o všem možném (hlavně o sobě); veliké a poněkud náhodné vítězství demokracie nad totalitarismem lze pojímat také jako triumf banality nad lží - lež byla podstatou komunismu, demokracie zase nikoho neochrání před vulgaritou.

Polští spisovatelé střední a mladé generace, ačkoliv si to nemusí uvědomovat, se stále ještě procházejí pod deštníkem, který nad nimi rozprostřeli Velikáni. V literatuře však deštník nejenom ochraňuje před deštěm, ale zaclání také hvězdné nebe, nikdo tedy nemůže vědět, jak dlouho tato ochrana vydrží.

Psát polsky? Jsme-li na mapě Evropy mezi geniálními - kdysi - Rusy a geniálními - kdysi - Němci? Možná to není nejhorší mít schopné sousedy, kteří už navíc jsou trochu méně schopní a zároveň o mnoho méně agresivní.

Psát polsky - ale konec konců není to lhostejné, ve kterém jazyce píšeme? Nemůže nám každý jazyk, pokud ho dobře použijeme, otevřít cestu k poezii, ke světu? Ten, kdo píše, je obvykle sám proti bílému listu papíru nebo bledé obrazovce počítače, která si ho prohlíží pozorně a impertinentně. Je sám, ačkoliv nepíše pro sebe, nýbrž pro jiné. Inspirován a obtížen tradicí, tou vřavou mrtvých hlasů, usiluje poodhalit budoucnost, která vždy mlčí. Zdá se, že myšlenky, jež chce vyjádřit, nenáleží k žádnému jazyku, bouří se v něm jako další živel vedle vzduchu, vody a ohně.

Je sám; vyslovuje radost nebo smutek. Svědky jeho hledání nejsou ani pasové úřady, ani univerzitní specialisti na gramatiku, pouze slunce a smrt, dvě mocnosti, jimž - jak řekl La Rochefoucauld - nemůžeme pohlédnout do tváře.

Z knihy Obrona żarliwoPIci (Krakov, Wydawnictwo a5 2003) přeložil Jiří Zatloukal.

Adam Zagajewski, narozen 1945 ve Lvově, vystudoval filozofii v Krakově. Do literatury vstoupil na konci šedesátých let minulého století s "generací 68" (spolu s R. Krynickým, St. Barańczakem, J. Kornhauserem, E. Lipskou ad.). Požadovali, aby literatura reflektovala svět jako celek v jeho existenciálním rozměru. Navazovali přitom na předválečnou polskou avantgardu (např. T. Peiper) a na spisovatele, kteří po druhé světové válce intenzivně hledali nový literární výraz pro radikálně změněnou lidskou situaci (T. Borowski, M. Hłasko či u nás známější T. Różewicz).

V prvních sbírkách Zagajewski zachycuje skutečnost bezprostředně až úsečně, jeho jazyk je prosycen ironií a filozofickými odkazy, vyvstává před námi obraz společnosti pokřivených vztahů. Sem patří jeho sbírky Sdělení (Komunikat, 1972) či Masné krámy (Sklepy mięsne, 1975). Na počátku let osmdesátých Zagajewski emigruje a v Paříži vznikají jedny z jeho nejlepších veršů, do jeho poezie se dostává klasický odstup a průzračnost. Jedná se např. o sbírky Dopis. Óda na mnohost (List. Oda do wieloPIci, 1983), Odjet do Lvova (Jechać do Lwowa, 1985). Kromě poezie napsal i tři romány a vydal několik knih esejů. Na konci devadesátých let se vrací do rodného Polska a usazuje se v Krakově. Jeho knihy jsou hojně překládány.

Esej Psát polsky uzavírá Zagajewského dosud poslední esejistickou knihu Obrana horlivosti (Obrona żarliwoPIci, 2003), ve které autor vzpomíná i na své učitele, za něž především pokládá F. Nietzscheho, básníka Z. Herberta, spisovatele a malíře J. Czapského a C. Miłosze.