Patrik Ouředník

Příhodná chvíle, 1855

Příští kniha Patrika Ouředníka reflektuje jeden z nejvýraznějších fenoménů 19. století: zakládání "svobodných osad" v Severní a Jižní Americe Evropany, toužícími po lepších zítřcích. Stovky utopických pokusů mají jeden společný rys: odmítnutí jak politické revoluce hlásané komunisty, tak i socialistického či sociálně-katolického reformismu.

Kniha obsahuje tři části a uvádí na scénu dva vypravěče. Naše ukázka čerpá z prvních dvou částí.

* *

(březen 1902)

[...]- - - - - - -- - - - - - - - - Narodil jsem se v den, kdy byla v krvavé zteči u Trocadera potlačena španělská revoluce. Matka sloužila u janovského právníka, který ji přivedl do jiného stavu. Po porodu ji poslal zpět do Pisy, odkud pocházela, se slibem, že své nemanželské dítě zaopatří. Svému slibu dostál; matka od něho pravidelně dostávala peníze na mou výchovu a studia. Ani později však neprojevil přání se se mnou setkat.

Nikdy jsem se svým bastardským původem netajil; naopak, nacházel jsem v něm další důkaz toho, jak směšné je dělit lidi do tříd - a jak směšní jsou ti, kteří sní o nastolení beztřídní společnosti cestou diktatury, v bláhové představě, že stačí vyhlásit zákon, aby v sobě lidé zapřeli pocit společenské výlučnosti. Ani za cenu miliónu mrtvých nedosáhnete toho, aby si aristokratický marnivec přestal pilovat nehty a šklebit se na sebe do zrcadla, aby si zbohatlý hlupák přestal považovat své hlouposti, jíž vděčí za své bohatství, aby pologramotný vzdělanec přestal stavět na odiv své pologramotné zupáctví. Předělat svět? Cožpak jsme se nepoučili z Francouzské revoluce? Existuje jen jedna cesta, jak vytvořit ne snad rovnostářskou, nýbrž bratrskou společnost: spojit se s těmi, kdo uvažují stejně, a dobrovolně budovat nový svět daleko od starého, svět bez minulosti a zášti; a ten - možná! - svou pouhou existencí, svou mírumilovností, svou důstojností bude postupně ovlivňovat jiné. Není vyloučeno, že právě o tom snili kvakeři, když odjížděli do Nového světa. Ale jejich touha byla marná v samém zárodku, neboť si s sebou odváželi svého Boha, ještě nelítostnějšího, než byl ten, kterému se klaněli jejich otcové. Jejich touha byla marná v samém zárodku, neboť jejich touhou bylo žít svobodně v otroctví. A v otroctví ducha, na němž tak bytostně lpěli, vyvraždili domorodce a nechali si přivézt ze vzdálených zemí otroky těla. Kolik otroků máš, tolikrát na tebe Bůh pohlédl se zalíbením, to bylo jejich credo.

Po studiích v Pise a Perugii jsem obdržel aprobaci ranhojiče a veterináře a přestěhoval se do Janova; tam, jak víte, jsem se zapsal na filosofická studia, která jsem dokončil v Lyonu. O čtyři roky později mě osud zavál do Ženevy a rok nato do Vídně, kde jsem se setkal s Vámi. O půl druhém roce, který jsem tam strávil, víte tolik co já. Z Vídně jsem nejprve odjel do Tunisu s nejasnou touhou zapomenout na Evropu, ale neútěšné životní podmínky mě záhy přinutily k návratu do Itálie. Usadil jsem se v Cuneu a začal provozovat veterinářskou praxi. Následující měsíce, přiznávám, jsem protrpěl v mukách; Vaše odmítnutí mě pálilo jako rozžhavené železo. Proč jsme k sobě nenašli cestu, vzdor mé vůli - a odvažuji se tvrdit i Vaší náklonnosti ke mně? Co nás rozdělilo? Co dělá člověka tak zavilým, tak nepřístupným? Jak je možné, že k sobě lidé nemají blíž? Proč je přirozená lidská touha tak často mařena pravidly a automatismy, na něž přistupujeme - bezvládné loutky plné pilin a otrocké poddajnosti? Jak je možné, že lidé nedokáží naslouchat jeden druhému, že každá rozmluva je jen předstíráním názoru, sledem hloupých a navyklých reflexů, které nemají pranic společného ani s rozumem, ani s citem? Nemluvím o společenských konvencích, ty jsou samy o sobě nedůležité; mluvím o malé touze lidí po svobodě. Proč se lidé tolik bojí svobody?

Ach! Proč psát o svobodě někomu, kdo žil jen pro sebe? Nepostrádáte cit ani inteligenci, o tom jsem měl mnohokrát možnost se přesvědčit. Ale k čemu je Vám cit a inteligence? Často jsme spolu rozmlouvali o století světla, o tom, co Francouzi nazývají Lumičres, Němci Aufklärung a Angličané Enlightenment. Voltaire, Diderot, Rousseau... První Vám učaroval, druhý Vás zneklidnil, třetí dojal. Ale! Vy, madam, byste chtěla Encyklopedii ve své knihovně a Trestní zákoník ve veřejné čítárně, chléb pro všechny, ale plesové šaty jen pro sebe, volnou lásku v knihách, ale manžela v životě. Hlásáte důstojný život, ale bojíte se smrti.

Filosofie? La belle affaire! Ti, které dnes nazýváme světlem lidstva, byli snad smolnicemi, nikoli však pochodněmi; těmi se můžeme stát jen jednotlivě a pouze tehdy, jsme-li ochotni žít svou pravdu navzdory modlám, jimž se klaní onen tupý dav, kterému říkáme společnost.

Může se snad lidská pravda skrývat v knihách? Spisy! Pojednání! Výklady! Libido sciendi, pravíte; na to Vám odpovím: Libido dominandi. Psát knihy je jen další způsob, jak zotročit svého bližního, vnutit mu svou vůli, oklamat svou malost a malichernost, oddálit poslední bezesnou noc před smrtí. I nejposlednější botanik, zabývající se tajemstvím přírody, na sebe dříve nebo později začne hledět jako na znalce všehomíra, s přesvědčením, že cosi pochopil, a to cosi bude nazývat řádem; a svůj řád bude vnucovat celému světu. Doxa, madam, vede jeho kroky, nikoli epistémé. V dílech filosofů i dílech vědců najdeme pokaždé totéž, touhu oloupit čtenáře o svobodnou vůli ve jménu té či oné modly, o svobodu lidského nitra ve jménu svobody svrchovanější a řádnější. Ne, madam, jakkoli připouštím, že jsem v knihách nacházel myšlenky, podněty, embrya svých pozdějších názorů, nikdy jsem v nich nenašel návod ke štěstí. Věda a filosofie nemohou vést ke svobodě. Svoboda je plod vášně, nikoli rozumu; vášeň je dar přírody, nikoli civilizace. Svoboda povstává z naší nevinnosti, kterou nám věda odebrala.

Přes dva tisíce let zdokonalují učenci své teorie, pátrají po nových a nových poznatcích, slibují lepší svět - a svět je čím dál nepochopitelnější a bolestnější. Proč? Odpověď je tak prostá, že ji odmítáme připustit: protože se nikdy nezbavili předsudků, protože poznávají jen to, co vstupuje do jejich "přirozeného řádu", který dědí z generace na generaci. Ten zajisté může připustit výjimku, úchylku, anomálii, ale v žádném případě nepřipustí sebenepatrnější narušení "přirozené povahy" věcí. Ach! Co je přirozeného na tom, že člověk hladoví, vraždí, tyje z neštěstí druhých, páří se jen se svolením obce, podléhá modlám? Ano, člověk hladoví a vraždí, říkají; učiňme reformu, aby hladověl, jen bude-li to mít vyšší smysl, a vraždil pouze tehdy, prospěje-li to Ideálu. Učiňme, aby se mohl rozvést a znovu se oženit - jaká svoboda! -, aby si mohl vybrat mezi tou či onou modlou - jaký pokrok! Rozhlédněte se kolem sebe: jako by vzrůst lidské zloby byl úměrný počtu navrhovaných reforem. Války, bída, zmatek a beznaděj. Je zapotřebí, říkají političtí filosofové, reorganizovat stát, církev, administraci, řemesla, vědu. Reorganizujme! A skryjme sami sobě skutečnost, že půl třetího tisíciletí reforem nepřineslo nic - a že je načase nahradit reorganizaci dezorganizací. K tomuto poznání dojdete i bez studia politické filosofie; stačí v sobě potlačit předsudky. Tážete se, co znamená dezorganizace? Odpovídám: otevřít lidským vášním nové cesty. Vzbuďme u lidí odpor k životu v manželství, v domácnosti, ve městě, v civilizaci; a pocítí závratnou slast nad tím, že mohou svobodně pobývat se svými bližními kdekoli na světě, kde jim dá půda najíst. Svoboda nahradí otroctví, pospolitost vraždění, žárlivost a závist. Je snad svoboda méně vášnivá než smrt?

O nic víc se lidstvo nedokázalo poučit z dějin. Et pour cause: revolty proti společnosti, k nimž v dějinách došlo, byly vedeny ve jménu Boha - jiného, lepšího, ryzejšího, spolehlivějšího. Člověk byl obětován na jeho krvavý oltář. Selské bouře? Jistě, hlad žene vlky z lesů. Hoďte jim kus žvance a olíznou vám ruku.

Francouzská revoluce? Která? Ta, jež dala zrod Prohlášení o právech člověka a občana? Ne, ani s touto se nemohu ztotožnit. Svrchovaný národ! Nedotknutelné a posvátné vlastnictví! Právo první, druhé, třetí. Práva! Jakým právem mi kdo chce udělovat práva?

Člověk se rodí svobodný, ale všude je v okovech, říká Rousseau. Jistě. A dál? Nastolení nového řádu, tyranie lůzy. Krvelační hlupáci, kteří se chápou jakékoli záminky, protože postrádají jakýkoli důvod, hrdlořezové, kteří tvrdí, že chtějí odstranit nepřátele lidu, a vraždí nejlepší z jeho řad, zloději, kteří plení veřejný majetek ve jménu národních statků, paliči, kteří hovoří o domobraně a pustoší zemi. Jedinými neprokrytci té doby byli opilci: prohlásili, že mají žízeň, a narazili kdejaký sud. Važme si opilců za jejich přímost a střežme se vrahů, jimž je revoluce heslem. Važme si opilců za jejich nejistý krok; kdo vrávorá, nevraždí.

Co dalšího nám přinesly reformy? Povinnou školní docházku? K čemu? Aby si lůza osvojila filosofii měšťáků? Horoucí lásku k majetku, úctu k pořádku a nenávist ke všemu, co je přesahuje, ke všemu pravdivějšímu a opravdovějšímu? Cožpak vzdělání kdy učinilo člověka lidštějším? Lepším, vnímavějším, prozíravějším? Nejhorší ignorance není-li snad utkána z nesmyslných útržků vědění, procezených tou či onou institucí, církví, státem, revolucí, monarchií, timokracií, demokracií? Povinná školní docházka je nejlepší způsob, jak rozmnožit řady hlupáků. Nenuťte nikoho, aby chodil do školy; buď se přihlásí sám, nebo se bez ní obejde. Nedávejte lidem povinná práva. Nedávejte jim práva ani povinnosti. Dejte jim svobodu.

Proč bych měl obětovat modlám své doby, své generace, svého národa? Obětuji jen jednomu bohu: svému. Ptáte se, jak jej mohu odlišit od model? Docela prostě: modly jsou dílem společnosti, mého boha zvolilo mé vědomí. Můj bůh mi neukládá jiné povinnosti než spát, bdít, pracovat, jíst, pít, vyměšovat, milovat, myslet. Modlám je zapotřebí obětovat svědomí i vůli. Poznáte je snadno, prohlašují za ctnost nejubožejší vlastnost, jíž je lidská bytost schopna: poslušnost. A tím to nekončí! Oběť vašeho života je jim málo; chtějí po vás, abyste obětovala i životy jiných. Jednou ve jménu krvelačného boha, jindy pro čest krále, dnes na oltář vlasti, zítra ve jménu rasy nebo civilizace. Modly střídají jména jako Vy střevíce: včera se jedna z nich nazývala Prusko, dnes se jmenuje Německo; včera si žádala smrt Bavořana, dnes žádá smrt Francouze. Někde se jmenuje Národ, jinde Rozum nebo Vůle lidu. Modly mají desítky a stovky jmen; nejupřímnější z nich zní Co by tomu řekli sousedé. Mají desítky a stovky jmen, avšak jen jednu touhu: ubít vás, zničit, odstranit, obrátit vás vniveč, udělat z vás nic.

[...]

* *

(leden - duben 1855)

4. března- - - - - - - - - - - - - - - - V půl jedenácté dopoledne se stala tragická nehoda. Jeden z černochů, který napouštěl úpony, se zřítil do moře. Kapitán nechal spustit šalupu, ale zatékalo do ní ze všech stran, a kapitán prohlásil, že poslat do ní námořníky by znamenalo jistou smrt. Námořníci vytáhli šalupu zpátky a hleděli na černocha, který ještě zápasil s vlnami, až se nakonec utopil. Na palubě zavládl smutek. Jediný, kdo nad černochem neprojevoval smutek, byl první důstojník, který byl za jeho smrt vlastně odpovědný, protože ho poslal do práce, i když věděl, že měl v noci vysokou horečku. Haymard navrhl, aby se na zítřejší schůzi mluvilo o rovnosti mezi rasami a morální nepřípustnosti otrokářství a aby na ni byli mimořádně přizváni i dva černošští námořníci a kuchař. Návrh byl jednohlasně přijat těmi, kdo ho slyšeli. Decio navrhl, abychom se všichni složili na osadnickou výstroj pro tři lidi a vyzvali černochy, aby s námi jeli do osady a zakládali nový svět, kde nebude důležité, jaké kdo je rasy. Zeffirino řekl, že je to velkorysý návrh, ale o tom že může rozhodnout jen shromáždění (Zeffirino říká schůzím shromáždění). A že podle něho by vstup černochů do osady byl přinejmenším předčasný a mohl by ohrozit výsledek naší morální a ideové investice. Řekl, že nechce v žádném případě omlouvat prvního důstojníka, ale na druhé straně že je patrné, že černoši se v práci dvakrát nepředřou. Decio prohlásil, že se nebude bavit s takovým pitomcem a že pevně doufá, že zítra bude přijetí černochů do osady odhlasováno.

5. března-- - - - - - - - - - - - - - - Večer se na schůzi dostavil z černochů jen kuchař Samba, přestože oba černošští námořníci měli volno. Pořád se usmíval a tleskal. Sedl si mezi Němce, protože některé z nich znal, a když mu dělali místo, říkal Gut, gut. Haymard chtěl mluvit o původu a dějinách otrokářství, ale Decio ho po několika větách přerušil a řekl, že všichni víme, co je otrokářství, staré nebo nové, a důležité že jsou činy a ne řeči. A že přišel na schůzi, aby podal důležitý návrh. Lecoq a ještě jeden Francouz říkali, že v programu nic takového nestojí a že by bylo dobré, aby všichni respektovali společná ustanovení. Ale my Italové jsme začali pískat a Němci se k nám přidali, i když přesně nevěděli proč, protože Agotanni nestačil tlumočit. Nakonec mohl Decio předložit svůj návrh. Řekl, že peněz máme všichni dost (někteří Němci křičeli Najn, najn!), a že i kdyby jich někdo měl méně než jiní, není to důležité, protože za pár týdnů budou stejně společné, a každý že může dát třeba jen tolik, kolik uzná za vhodné. A řekl, že by to byl velký symbol a vítězství našich ideálů, kdybychom do osady přijali ponížené a opovrhované černochy a umožnili jim stát se platnými členy všelidského společenství. A sedl si. Většina lidí mu tleskala, ale ne všichni. Po něm vystoupil Zeffirino a říkal to, co včera, že by to bylo velkorysé, ale předčasné, ale nic dalšího nedodal. I jemu většina lidí tleskala. Po něm vystoupil jeden Francouz a řekl, že proti černochům vůbec nic nemá, ale že když se začnou dělat výjimky, ještě než jsme vůbec dorazili do osady, že z toho bude anarchie. Decio, Paolo, Amilcare, Lorenzo, Alessandro Mansueto a někteří další Italové začali tleskat a volat: Ať žije anarchie! a jiní do toho pískali a dupali a několik minut nebylo ničemu rozumět. Až nakonec Haymard všechny překřičel a řekl, že tu nejsme od toho, abychom se vyjadřovali k politickým názorům jednoho každého, protože brzo budeme žít jako jedna rodina. Řekl, že jemu osobně se Deciův návrh zamlouvá a že navrhuje, aby se přistoupilo k hlasování, ale napřed že se musíme ujistit, že všichni vědí, o čem vlastně budou hlasovat. Řekl, že otázka zní: Kdo je pro to, abychom přijali tři černochy do naší osady a složili se na jejich výstroj, a požádal mě, abych to jasně a srozumitelně tlumočil do italštiny a Agotanni aby to jasně a srozumitelně tlumočil do němčiny. Decio řekl, že chce, aby bylo přeloženo také to s těmi ideály. Řekl jsem, že je zbytečné to překládat do italštiny, protože mezi námi Italy se o tom diskutovalo už od rána, ale Haymard prohlásil, to že nemá žádnou platnost. Když došlo k hlasování, nejdřív zvedli ruku ti, kteří byli pro, a Haymard oznámil: 88. Pak zvedli ruku ti, kteří byli proti, a těch bylo: 20. A když Haymard spočítal zdvižené ruce, řekl, že vzhledem k přítomnosti nadpoloviční většiny osadníků na schůzi a dosaženým výsledkům hlasování se návrh Decia Boniho přijímá. Já, Elisabetta, Amilcare, Cursio, Egizio, Lorenzo, Umberto, Paolo, Giacomo, Domenico, Pietro Gavarri, Eugenio Grassi, oba Alessandrové a další Italové hlasovali pro, Zeffirino, Cattina a Rina byli proti. Samba zvedl ruku v obou případech, což ale bylo jedno, protože ve chvíli hlasování nebyl ještě členem osady a neměl hlasovací právo.

6. března-- - - - - - - - - - - - - - - Dnes požádali Zeffirino, Durrieu a Gorand o mimořádnou schůzi s programem: Otázka platnosti včerejšího hlasování a některé otázky demokracie. Lecoq a Desmarie, kteří vedou zápisy o hlasování a přijímají návrhy, ale řekli, že takové otázky můžou počkat do zítřka. Zeffirino byl nespokojený a nevraživý, přes den si něco psal a večer dlouze hovořil s Gorandem a několika dalšími Francouzi.

Vpluli jsme do rovníkových krajů.Kapitán se bojí nějaké nákazy.

8. března-- - - - - - - - - - - - - - - Na včerejší schůzi přišlo ještě víc lidí než posledně, ale z černochů nikdo. Gorand si vzal slovo a prohlásil, že předvčerejší hlasování bylo neplatné, protože proběhlo v rozporu se všemi pravidly demokracie a jmenovitě se dvěma. Jednak nebyl Deciův návrh zapsaný na programu dne a lidé neměli čas si o něm předem učinit promyšlený a zralý názor. Za druhé o něm bylo hlasováno veřejně, což se dá připustit v běžných každodenních otázkách, ale o všech zásadních věcech může rozhodnout jen tajné hlasování, takový že je alespoň jeho názor. A že ti, kteří mají plná ústa demokracie, by se ze všeho nejdřív měli podřídit jejím pravidlům. A za třetí že není doloženo, že všichni pochopili, k čemu se vyjadřují, o čemž ostatně svědčí i případ Samby, který hlasoval pro i proti, aniž k tomu byl vyzván. Někteří naši němečtí přátelé, řekl Gorand, vůbec nepochopili, že jde o černochy, a měli za to, že se hlasuje o poskytnutí osadnické výstroje těm, kteří si ji pro nedostatek finančních prostředků nemohli zakoupit v Evropě. A že žádá, aby hlasování bylo prohlášeno za neplatné a bylo zorganizováno nové, které bude tajné, a na hlasovacích lístcích že musí být trojjazyčně napsáno, oč vlastně jde. Nato vstal Decio a prohlásil, že neví, proč se tu mluví o demokracii, když jde o to pomoct lidem v nouzi, a tomu že se říká bratrství. A řekl, že je hluboce zklamán nedostatkem prosté lidskosti některých osadníků. A jen tak mimochodem že neví, kdo to bude překládat do němčiny, když Agotanni neumí psát ani číst, a ostatně že není jediný. Že nechápe, jaký je rozdíl v tom, zda se předmět hlasování vyjádří ústně, nebo zda se napíše na kus papíru, kterému spousta lidí stejně nebude rozumět. Řekl, že co se týče tajného hlasování, to že je v rozporu s ideály naší osady, ve které si lidé mezi sebou nic nezastírají. A on že nemíní zastírat, že Gorand a jemu podobní měli zůstat v Evropě a sedět si na pytlech zlata do skonání věků a každý pátek odpoledne organizovat tajná hlasování o tom, jestli se ty pytle mají ukrýt spíš ve stodole nebo ve studni.

9. března-- - - - - - - - - - - - - - - Deciovo vystoupení vyvolalo velké pozdvižení a všichni tleskali a pískali a mluvili jeden přes druhého, až Lecoq a Desmarie prohlásili, že schůzi končí a že se sejdeme dneska, do té doby že budou moci někteří horkokrevní osadníci vychladnout. Lecoq řekl, že doufá, že se všichni schůzovníci budou chovat jako dospělí a odpovědní členové osady a nebudou se uchylovat k invektivám. Odpoledne viselo u hlavního stěžně oznámení, ve kterém stálo, že vzhledem k vysokému počtu těch, kteří večer chtějí mluvit, nikdo nebude smět mluvit déle než pět minut a pořadí že bude ustanoveno podle abecedy. Večer přišli skoro všichni osadníci i s dětmi. První mluvil podle abecedy Decio. Řekl, že se omlouvá, jestli prý včera někoho urazil, ale že nechápe, jak mohou být někteří lidé tak zabednění. Řekl, že neví, jestli jsou naše schůze co k něčemu, protože místo aby se na nich věci řešily, jenom se komplikují. Řekl, že svůj návrh přijmout do osady černošské námořníky a kuchaře považuje nadále za dobrý, protože lidskost si toho žádá. A řekl, že jestli tomuhle někdo nerozumí, ať se jde vycpat. Většina Italů a Francouzů začala tleskat, ale Němci nevěděli, oč jde, a Agotanni nestačil tlumočit a nebylo ho slyšet. Lecoq zazvonil zvoncem, který si půjčil od loďmistra, aby nastolil klid. Lidé se ztišili a Agotanni mohl tlumočit, ale pak se zarazil a řekl, že neví, jak se německy řekne jít se vycpat. Jeden Francouz navrhl Gehen in dý šváme, ale Agotanni řekl, že to znamená něco jiného. Několik lidí začalo volat, že nejde o to najít přesný výraz, ale vystihnout celkové vyznění. Decio řekl, že může svou myšlenku formulovat jinak, že kdo to nechápe, ať si políbí šos. Lecoq zazvonil a řekl, že Deciovi Bonimu se odebírá slovo. Decio řekl, že ještě nedomluvil a že má k dobru ještě nejméně tři minuty. A že by rád věděl, kdo je to ten Se. Umberto začal křičet Ať žije Itálie! a Italové začali tleskat. Někteří Francouzi se k nám přidali a strhli tím i Němce, kteří začali tleskat také a opakovali po Umbertovi Ať žije Itálie! A harmonikář začal hrát Marseillaisu a Francouzi začali zpívat a Italové volali Ať žije Francie! a Němci to po nich opakovali. Decio křičel Volnost, rovnost, bratrství! Kdo to nechápe, ať si trhne nohou! Lecoq přestal zvonit a Zeffirino, Gorand a asi deset dalších Francouzů vstalo a odešlo. Harmonikář začal hrát jinou píseň, ve které byla řeč o zemi, kde nebudou žádní králové ani prezidenti a všechno bude společné, a pak tam stálo: Obchod bude zakázán, s výjimkou však sudů vína, neboť víno já mám rád, v barvě rudé je má síla. Refrén byl: Víno? Hohó! Z vína krvi plyne síla!, a když Francouzi zpívali refrén, zlomili levou paži v lokti a pravou dlaní do ní plácli a ženské se smály a chichotaly. Když skončili, zazpívali jsme Paolovu písničku o kávě, a po nás zpívali Němci nějakou dlouhou smutnou píseň. Pak spustil harmonikář různé melodie a Cursio běžel pro housle a lidé začali podupávat a tancovat na místě a někteří se chytli za ruce a tancovali spolu. Prodral jsem se k Elisabettě a tančili jsme spolu nejméně půl hodiny. Byli jsme zpocení jako koně.

[...]

Patrik Ouředník (1957). Žije v Paříži. Publikoval dvě díla slovníkového typu: Šmírbuch jazyka českého. Slovník nekonvenční češtiny (Paříž 1988) a Aniž jest co nového pod sluncem. Slova, rčení a úsloví biblického původu (1994), v roce 1997 vyšla tiskem přednáška Hledání ztraceného jazyka, v roce 2001 sbírka toaletního folkloru Klíč je ve výčepu. Překládá do češtiny (F. Rabelais, A. Jarry, J. Vaché, S. Beckett, H. Michaux, C. Simon, R. Queneau, B. Vian atd.) a do francouzštiny (V. Holan, J. Skácel, B. Hrabal, M. Holub, I. Wernisch, J. Zábrana aj.). Vydal tři básnické sbírky: Anebo (1992), Neřkuli (1996), Dům bosého (2004), dvě prózy: Rok čtyřiadvacet (1995), Europeana. Stručné dějiny dvacátého věku (2001), pohádku O princi Čekankovi (1993) a rabelaisovský pastiš Pojednání o případném pití vína (1995). V nakladatelství Paseka řídí ediční řadu Smil - jazykem o jazyce, v níž letos na jaře vyšlo třetí, rozšířené vydání Šmírbuchu.