František Novák

Gerrrr!

V roce 1996 byla v březnovém čísle měsíčníku Perspektivy, což jest příloha Katolického týdeníku, otištěna na první stránce věta: "[...] tvoří síť vnitřních vztahů, které brání primitivním představám o sousedech, kterým není rozumět a které dávní předkové proto nazývali Němci."

Když jsem si tuto větu přečetl, uvědomil jsem si, že jsem díky ní získal další příležitost, abych usvědčil vědecký rozum z odborné nekompetentnosti vyjadřovat se k původním významům českých pohanských slov. Jsem dokonce vděčný panu Janu Sokolovi, autorovi článku, v němž se věta objevila, za připomenutí toho, že jsem se v Českém rozhlase v poslední době několikráte setkal se stejným, avšak mylným výkladem původního významu českého slova "Němec". Užasl jsem, když ženský hlas s nenapodobitelným objevitelským nadšením sděloval veřejnosti, že prvotní Češi prý považovali Germány za němé - ve smyslu méněcenné - tvory, protože nerozuměli jejich germánské řeči. Z této příčiny se prý v českém slově "Němec" odnepaměti ukrývá opovržení k lidem, kteří mluvili nesrozumitelným jazykem. Zmíněný výklad měl obzvláštní kulturní příchuť, protože mu nechyběl ani mravokárný závěr, který nás vybízel, abychom v zájmu dobrých vztahů s německou kulturou v dnešní době napravili to, co nás usvědčuje z nedobrého vztahu k Němcům a podceňování německé kultury již od samého počátku českých dějin.

Mohu říci, že napravovat je třeba, avšak v žádném případě to, co naši nejdávnější předkové, zakladatelé českého národa, vyjádřili ve slově "Němec", nýbrž naši nevědomost o předkřesťanských, pohanských dějinách českého národa. Poněvadž si však dobře uvědomuji, že pan J. Sokol, zmíněná hlasatelka a spolu s nimi mnozí jiní rozšiřují pouze převzaté informace, za které nemohou nést odpovědnost, nic jim nevytýkám. Shora uvedené nesprávné představy o původním významu slova "Němec" uviděly totiž moje vlastní oči někdy před více než dvaceti lety v jedné vědecké jazykovědné publikaci, kterou mi jakýmsi nedopatřením poslala prozřetelnost do rukou, abych si prohlédl žábu na prameni. Přiznávám se, že k jazykovědě, jakož i k celému společenskovědnímu bádání jsem si během svého života vypracoval asi takový vztah, jaký má čert ke křesťanskému kříži. Zrovna tak jako čert uprchne před křesťanským křížem hodně daleko, většinou se vrátí až do svého pohanského pekla, také já jsem před 31 lety, právě ve svých 31 letech, opustil místo vysokoškolského učitele a zaměnil je za místo lesního dělníka živícího se těžbou dřeva v nejzanedbanějších lesních porostech, kde jsem nejenomže pracoval sám, ale kam za mnou kvůli četným stopám po černé zvěři odmítal chodit na kontrolu i můj nadřízený hajný. Tím se stalo, že jsem přijal účast na sympoziích, která pořádali v českých lesích čeští komáři v družné spolupráci s ostatním hmyzem, jehož bzukot v prosluněných korunách lesních porostů poslouchám ze všeho nejraději. Z toho vyplývá, že ke všem poznatkům jsem dospěl opravdu "od lesa", což přeloženo do intelektuální řeči znamená: v duševní emigraci mající nejopravdovější podobu.

Po této předehře, jejímž smyslem bylo odpudit jazykovědce a jejich ctitele od dalšího čtení, se vy ostatní dozvíte, co jsem uslyšel na sympoziích pořádaných českými komáry o původním významu českého slova "Němec".

O původním (pohanském) významu českého slova "Němec"

Český pohan měl ve slově "němec" obsaženu informaci, že "němec" je člověk, jenž se ze všech lidí nejlépe vyzná v němé, to jest zrakové řeči. Němá řeč je lidská řeč, která je založena na zrakové orientační podstatě. Němá neboli zraková řeč se skládá ze všelijakých pokynů, znamení, gest, signálů, mimiky lidského obličeje apod., na něž je třeba dávat bedlivý pozor očima, dobře jim rozumět a správně a pohotově na ně reagovat. Naši čeští pohanští předkové označovali řeč, která byla založena na zrakové orientační podstatě, za němou z té příčiny, že všechno posuzovali ze svého pohanského životního stanoviště, jež bylo založeno na nejvýraznější, sluchovo-zvukové orientační podstatě. Z jejich hlediska zraková řeč byla řeč, která nebyla slyšet, a proto byla němá. V českém pohanském zeměpise jsem našel důkaz, že volné prostranství, v němž čeští pohané byli nuceni proti své vůli žít a přivádět na svět český život, založený na jim cizí zrakové orientační podstatě, nenazývali Zračín nebo Vidín, ale Molčín! Volné prostranství, prosté pohanské rostlinné zvukovodivé hmotné výplně, bylo považováno nikoliv za zrakové, ale za mlčenlivé prostředí.

Pokud se slovo "Němec" vztahovalo na člověka mluvícího germánským jazykem, nacházela se v něm pro českého pohana životně důležitá informace, že "Němec" je sice mluvící člověk, ale takový, který kromě mluvené germánské řeči ještě ovládá nejlépe ze všech lidí na světě lidskou řeč založenou na zrakové orientační podstatě. Pohanští Germáni žili ve vojensko-loveckých skupinách, v nichž hrála nejvýznamnější roli mezilidská komunikace založená právě na zrakové orientační podstatě.

Když pohanští Germáni procházeli prostředím, které bylo porostlé hustým vegetačním krytem a v němž se nemohli opírat o nejdokonalejší ovládání němé zrakové řeči, dokázali všichni ukázněně rezignovat na svoji germánskou mluvenou řeč a nemluvili. Germánská vojensko-lovecká skupina se pohybovala v terénu porostlém hustým rostlinstvem tak, že jako první prorážel cestu její vůdce, jenž byl doopravdy němý, a za ním se pohybovali těsně za sebou, tj. husím pochodem, ostatní Germáni, kteří svou mluvenou řeč ovládali bez potíží. Nikdo z nich však nepromluvil ani jediné slovo, protože všichni byli ohlušováni zvuky, které vydávalo pružící a lámající se rostlinstvo, jímž se prodírali. Poněvadž nemluvil a jenom soustředěně naslouchal zvukům, které ho při jeho pohyblivém způsobu vojensko-loveckého života v rostlinném prostředí orientačně ohlušovaly, choval se jako němý člověk, to jest jako "němec". A protože čeští pohané žili v obtížně průchodných rostlinných porostech, pohanští Germáni se v českém pohanském prostředí projevovali jako opravdoví "němci".

Český pohan věděl, že i německá mluvená řeč se nachází ve velice významných vzájemných orientačních spojitostech s německou zrakovou řečí. Vzájemná koordinace němých zrakových signálů s mluvenou německou řečí vyvolávala v českém pohanském vědomí pocity, které byly zcela jednoznačně obdivné - živené kladnými emocemi.

Jazykovědný poznatek, že koncovka "ec" ve slově "Němec" vyjadřuje zdrobnělinu, je správný. Na rozdíl od jazykovědy, která má tento poznatek odpozorovaný zvnějšku a potřebuje k jeho důkazu velké množství statistických údajů, orientačně oboustranný rozum, jenž ví, jaký význam se ukrývá v každé jednotlivé hlásce lidské řeči, projevuje způsobilost potvrdit nebo odmítnout výsledek jazykovědného bádání pouze ze vzájemné spojitosti oněch dvou hlásek tvořících významově široké české pohanské slovo "ec".

Český pohan měl ve slově "ec" uloženu informaci, že zvuková ozvěna ve smyslu hlásky "e" (echo) má svoji významově nejširší podstatu v postupném zvukovém ztrácení, vytrácení se zvuku lidskému sluchu do sluchové ciziny, resp. za hranice slyšení ve smyslu hlásky "c".

Jazykověda však nemá žádné vědomosti o tom, že pod jejím pojmem "zdrobnělina" se v českém pohanském vědomí objevovala shora uvedená představa. Poněvadž český pohan žil životem, v němž se snažil co nejvíce utajit svou lidskou přítomnost před všemi živými tvory, tj. před lidmi i zvířaty, vznikaly v jeho pohanském vědomí nejobdivnější pocity a největší sympatie ke všemu, co bylo malé nebo se dokázalo zmenšit, a tímto způsobem na sebe neobracet žádnou větší pozornost. České pohanství se vyznačovalo tím, že dokázalo obdařit lidský život prožívaný v největší společenské anonymitě největším duševním uspokojením. Všechno, co bylo malé, nenápadné, bylo hodné největšího obdivu. Z této příčiny koncovka "ec" ve slově "Němec" neoživila české pohanské vědomí zápornými emocemi (antipatiemi, nenávistí, opovržením) vůči německým Germánům, ale emocemi kladnými. Český pohan měl germánské Němce ve velké oblibě. Bylo tomu tak proto, že germánští Němci likvidovali slovanské obyvatelstvo, které se prohřešovalo proti nepsaným zákonům prvotní české pohanské kultury. Němcům padli za oběť pouze lidé, kteří se mezi sebou navzájem více sdružovali, vytvářeli nežádoucí průchody ve vznikajícím českém pohanském prostředí a málo dbali na utajování své lidské přítomnosti v přírodě.

Českou kulturu vytvořili totiž lidé, které bychom mohli nazvat "pohanskými fundamentalisty". Pohanský fundamentalista se snažil, aby kolem sebe vytvořil uzavřený biologický koloběh, který by řídil orientací založenou na biologickém principu. Komu se to podařilo, o tom se pohané vyjadřovali, že dospěl k "praotci čechovi". Každý pohan, který v českém vnitrozemí dospěl k "praotci čechovi", se stal zakladatelem české kultury. [...]

Český pohan obdivoval Němce právě pro jejich největší schopnost žít v životaschopném pohanském kolektivu, v němž každý jedinec musel ovládat umění pokud možno co nejvíce zmenšovat svoje individuální lidské rozměry, aby nepřekážel ostatním. Český pohan, který vypadl z pohanské slovanské nečeské společnosti, projevoval sympatie ke germánským Němcům, kteří se o něj nezajímali. Germánští Němci se zajímali o pohanské nečeské Slovany, kteří zcela nerezignovali na mezilidskou komunikaci a shromažďovali majetek a potravinové zásoby. Nahromaděná lidská věcnost se stávala předmětem vojensko-loveckého zájmu pohanských Germánů. Český pohan, žijící na počátku českých dějin se svým "praotcem čechem" osamoceným životem, nehromadil žádné zásoby; všechno, co k němu patřilo, se nacházelo rozptýlené v jeho přírodním okolí, včetně potravy, která se do jeho lidských úst dostávala na principu biologické přitažlivosti rovněž přímo z přírody, takže mu nikdo žádnou lidskou věcnost nemohl odejmout. Když germánští Němci postupně v Čechách zlikvidovali pohanské nečeské Slovany, pohanští fundamentalisté po nich obsadili i zpustošená exponovaná přírodní stanoviště. Pak začali vytvářet v nejvnitřnější části českého vnitrozemí mezilidskou komunikaci, která již byla založena na českém pohanském kulturním základě.

Je třeba vědět, že pohanský fundamentalista nenapadal nikoho zvenčí: byl to specialista na nejživotaschopnější obranu a ochranu svého přírodního životního stanoviště. To znamená, že český pohanský fundamentalista nenapadal pohanské nečeské Slovany. Jejich fyzickou likvidaci přenechával germánským Němcům. Pak jenom obsadil zpustošený prostor, vyčištěný od jeho slovanských soukmenovců i zemědělských Keltů. Na tomto principu český pohan postupně v Čechách vytvářel souvislé české pohanské prostředí, v němž uplatňoval orientační převahu nade všemi cizími, nečeskými kulturními projevy a vlivy.

Germánský Němec

V předchozí kapitole jsem obeznámil čtenáře s původním významem českého slova "Němec" z tzv. prvního přiblížení. To, co jsem uvedl o původu slova "Němec", je sice pravdivé tvrzení, jenže nemá konečnou podobu. To znamená, že v předchozí kapitole je pravdivý obsah, který je však třeba považovat za takzvanou "rozumovou mělčinu", kterou je na místě prohlubovat.

V této kapitole obeznámím čtenáře s hlubším pochopením původního významu uloženého v českém pohanském slově "Němec". V tomto výkladě už bude uváděný do činnosti čilejší lidský rozum, jenž se vyznačuje příkřejší rozumovou orientační proměnou zrakovo-sluchového orientačního obsahu.

Když germánská pohanská vojensko-lovecká skupina potřebovala vyměnit svého vůdce, vždycky si vybírala nějakého zajatého cizince. Vůdce pohanské germánské skupiny musel být opravdu němý do všech důsledků. Jako cizinec nerozuměl germánské mluvené řeči. To však pohanským Germánům nestačilo. Pohanští Germáni měli ve zvyku pobíjet nepřátele v boji. Pokud své nepřátele zajali, pak je fyzicky nelikvidovali způsobem, jakým to dělaly méně vyspělé lidské kultury, například indiánští Aztékové ve Střední Americe apod.

Zajaté cizince přivedli do posvátného pohanského germánského háje a každého z nich přivázali ke stromu, který se česky nazývá "dub". Každého zajatce přivázali ke stromu tak, že mohl pohybovat pouze hlavou. Pak vytáhli luky a oštěpy a začala nelítostná selekce. Hroty šípů a oštěpů pronikaly do dubového dřeva v těsné blízkosti hlav vystrašených zajatců. Ti, kteří ve smrtelné úzkosti zemřeli nebo se pomátli na rozumu, přišli při tomto pohanském rituálu o život. Jakmile však někdo ve smrtelné úzkosti ztratil schopnost mluvit, ale nepomátl se přitom na rozumu, pohanští Germáni to okamžitě neomylně poznali; odvázali ho a učinili si z něho služebníka, kterého zařadili do méně pohyblivé, nevojenské části germánské pohanské společnosti, která se sestávala převážně z žen a dětí. Přestárlých lidí bývalo u pohanských Germánů málo, a pokud nějací byli, žili obrazně řečeno na jakémsi "výměnku" v nějaké zemědělské keltské osadě, k jejímuž zemědělskému obyvatelstvu se pak pohanští Germáni chovali ohleduplněji než k jiným keltským zemědělcům, jimž odnímali všechno, co sami potřebovali k přežití. Každý němý cizinec, který byl zařazen do méně pohyblivé nevojenské skupiny, byl považován za vychovatele, učitele a ochránce života germánských dětí. Pohanští Germáni se snažili dodržovat zásadu, aby na každé tři germánské děti mužského pohlaví připadal jeden němý ochránce, vychovatel a učitel v jedné osobě. Germánské ženy se staraly o výživu nejenom svých dětí, ale i jejich němých ochránců. Když se skupina dostala do smrtelného ohrožení, což bývalo dosti často, němí ochránci, kteří dokázali nalézat východiska ze situací, jež byly pro mluvící Germány bezvýchodné a beznadějné, se nejlépe osvědčovali při záchraně životů germánských dětí.

Ten, koho v pohanském háji podrobili nejtěžší zkoušce, se stal vůdcem pohyblivé vojensko-lovecké skupiny. Každý vůdce pohanské germánské vojensko-lovecké skupiny zaujímal v germánské společnosti zvláštní postavení: na rozdíl ode všech ostatních jedinců, kteří mluvili germánským jazykem, vůdce nejenomže nesměl mluvit, ale dokonce nesměl ani rozumět germánské mluvené řeči! Germánský vůdce musel být opravdu do všech důsledků němý, lhostejný k mluvenému slovu, aby se mohl nejdůsledněji soustřeďovat na němou zrakovou řeč a jejím prostřednictvím uplatňovat očividnou, všeobecně srozumitelnou a všemi uznávanou orientační převahu nade všemi ostatními členy germánské vojensko-lovecké skupiny. Germánský vůdce plnil funkci nejjasnějšího zrakového ohniska, to jest zrakového orientačního východiska, z něhož vycházely němé pokyny založené na zrakové orientační podstatě, které měly nejdůležitější význam pro vojensko-lovecký život pohanských Germánů.

Když se pohanští Germáni dostali do situace, v níž byli nuceni vyjednávat s nějakými cizinci, cizí poselstvo nejenomže muselo při svém jednání s němým germánským vůdcem používat němou řeč založenou na zrakové orientační podstatě, ale Germáni dbali ještě toho, aby se z úst žádného cizince při vyjednávání s germánským vůdcem neozvalo ani jediné mluvené slovo. Germáni nestrpěli, aby někdo v jejich přítomnosti mluvil řečí, které by oni nerozuměli, a tímto způsobem nad nimi uplatňoval orientační převahu. Němý germánský vůdce, který nejlépe ovládal zrakovou řeč, si tímto nejpřirozenějším způsobem při každém vyjednávání zajišťoval orientační převahu.

Podobně jako každá hora má svůj název podle názvu svého nejvyššího vrcholu a nikoliv podle nějakého pomístního názvu, jenž se nachází na jejím úbočí nebo úpatí, i pohanští Germáni získali od pohanských Čechů název "Němci" podle svého němého vůdce.

Princip podřízenosti a nadřízenosti

aneb Jak vypadala germánská pohanská bohoslužba?

Chceme-li proniknout do germánského pohanského života ještě trochu hlouběji, všimněme si trochu toho, co dělal germánský vůdce se svými bojovníky v době, kdy se zrovna nebojovalo nebo nelovilo.

Germánská pohanská vojensko-lovecká skupina věnovala nezanedbatelnou část svého času odborné průpravě, kterou bychom mohli nazvat "trénování principu podřízenosti a nadřízenosti". Je tomu tak proto, že i když se princip podřízenosti a nadřízenosti trénoval pod vnější fasádou bohoslužebného obřadu, v germánské pohanské kultuře, v níž se završoval vývoj nejnadstavbovějšího lidského života založeného na zrakové orientační podstatě, představoval bohoslužebný obřad jakýsi nejprůsvitnější závoj, jenž nejméně zahaloval jeho praktickou orientační podstatu. Je třeba si uvědomit, že jakákoliv pohanská bohoslužba, tedy nejenom v germánské, ale i v české nebo v ruské kulturní podobě, připomínala mnohem více duševní, vojenský i sportovní trénink než bohoslužebný obřad.

Podřízenost a nadřízenost se trénovala tak, že germánský vůdce se postavil k mohutnému dubu. Proti němu se do určité vzdálenosti postavil jeden germánský bojovník. Vůdce už nebyl k dubu přivázaný jako zajatec, měl ruce i nohy volné. Vůdce neměl v ruce žádnou zbraň, bojovník měl luk nebo oštěp. Vůdce sloužil bojovníkovi jako živý terč. Bojovník měl poslat svoji střelu už nikoliv vedle hlavy svého vůdce, ale někam přímo do jeho těla, kde by střela měla smrtelný účinek. Němý vůdce nechal střelu, která mu přinášela opravdovou smrt, přilétnout do velké blízkosti svého těla a pak se této střele bleskurychle vyhnul. Smrtonosný hrot střely se zabodl do dubového dřeva. Když střela přilétla do kritické blízkosti němého vůdce, přeskočila mezi jeho oběma mozkovými hemisférami jiskra, jejíž zraková ozvěna se objevila v podobě zřetelného záblesku směřujícího zprava doleva v jeho očích. Tento zrakový orientační projev byl nerozlučně spojený s výkřikem, který se ozval z hlasového ústrojí němého vůdce, i bleskurychlým pohybem, jímž se vůdce vyhnul smrtonosné střele. Při této proceduře vůdce nedělal nic jiného než to, že si v nejopravdovější podobě připomněl událost, která z něho učinila vůdce Germánů a která ho obdařila schopností používat lidskou orientaci založenou na biologickém orientačním principu.

Zvuk, který vydal němý vůdce a jehož podstata byla založena na biologickém orientačním principu, se vyznačoval tím, že měl nejširší zvukový rozsah. To znamená, že němý vůdce vydal zvuk, jenž zvukově uzavřel, to jest ve zvukové podobě orientačně přesáhnul všechny ostatní zvuky, které měly dvojí povahu:

1. neuvědomělou přírodní, kterou vydávala smrtonosná střela,

2. uvědomělou lidskou, kterou vydával bojovník, jenž vydal výkřik, v němž bylo přeloženo a dotaženo do lidské řeči to, co řekl ve svém výkřiku němý vůdce, jenž nedokázal vyjádřit v lidské řeči informace, které získával ve zvukové podobě od smrtonosné střely.

Němý vůdce vydal totiž výkřik, který byl nejenom nerozeznatelnou zvukovou napodobeninou závěrečného zvukového finále smrtonosné střely: nejpozoruhodnější byla skutečnost, že němý vůdce zahájil svoji věrnou zvukovou napodobeninu o zlomek vteřiny dříve, než se ozval zvukový smrtonosný originál! To znamená, že zvuková ozvěna smrtonosného originálu předběhla v čase zvukový originál, to jest zvuk, který vydávala střela, když její hrot začal pronikat do dubového dřeva. Vůdce nebyl žádný kouzelník, ale člověk, jemuž se zrakové záření nasycené rozumovým světlem samovolně transformovalo do biologické zvukové podoby. Z toho vyplývá, že zrakové záření nasycené rozumovým světlem projevuje schopnost předvídat bio... logické zvuky.

Nyní je třeba si uvědomit, že bojovník začal křičet až v okamžiku, ve kterém se vůdce ve svém němém zvukovém projevu nejvíce přiblížil k lidské řeči. Bylo to tehdy, když začal napodobovat zvuk, který vydával chvějící se konec pružícího šípu nebo oštěpu. V tom okamžiku se z hlasového ústrojí bojovníka ozvalo "gerrrr". Bojovník, jenž vykřikl "gerrrr", musel dohnat zpoždění, protože vůdce i střela už měli odzpívané "gerrrr". Jakmile bojovník dohnal zpoždění při vyslovování déletrvajícího "r", vůdce mu dal pokyn, aby ukončil svoje déletrvající mluvené "rrrr", pak ukončila svoje přírodní zvukové nemluvené "rrrr" smrtonosná střela a úplně nakonec přestal chrčet a vrčet němý vůdce, který celou tuto zvukovou produkci zahájil.

Hláska "g" byla řečovým vyjádřením úvodního nárazu smrtonosné střely, hláska "e" řečovým vyjádřením zvukové ozvěny zabezpečující zvukovou orientační spojitost mezi úvodní hláskou "g" na jedné straně a závěrečným dlouhotrvajícím "rrrr" na straně druhé.

Když se všichni vystřídali a každý bojovník vyslal na svého němého vůdce smrtonosnou střelu, přišel závěrečný ceremoniál. Bojovníci vytvořili kolem svého vůdce kruh. Každý si vzal do ruky dlouhé kopí, jehož hrot namířil proti svému vůdci. Pak šli s namířenými kopími proti němu a v určité vzdálenosti od něho začali smrtonosné hroty svých zbraní zvedat. Vrcholem obřadu bylo vytvoření jakési střechy nad vůdcovou hlavou, která se sestávala ze vzájemně se přesahujících smrtonosných hrotů. Všichni přitom sborově volali "gerrrr" a prokazovali poctu člověku, který je všechny převyšoval, protože předtím jim názorně dokázal, že mnohokráte přežil i vlastní smrt. Odtud i původ názvu "Germáni".

Úryvky z delšího rukopisného pojednání O vzniku českých měst zvaných Libštát a Semily. Úvod do českých a zčásti i německých a ruských předkřesťanských pohanských dějin (1996). Text byl k otisku mírně krácen a upravován; název Gerrrr! zvolil editor. TJF