TéMA | SUDETY II • Souvislosti 3/2005
Antonín Petruželka / Němčina, Němci a němota v poetice Ivana Blatného (Může být jazyk básně předjazykový a necizí?)
Antonín Petruželka
Němčina, Němci a němota v poetice Ivana Blatného
(Může být jazyk básně předjazykový a necizí?)
Jak se piják presta těší na andante / jak pomohla mi báseň Hra / co měl Dante / z Kassnera
Ivan Blatný, Pomocná škola Bixley [1]
Ja, manchmal kann man wirkliche Gedichte schreiben, mit der geheimen Durst nach der schönen Kunst, so schön dass sogar Goebbels konnte sie rezitieren lassen auf einer Ausstellung der nicht entarteten Kunst. Auch so bleibe ich lustig, glücklich und entartet.
Ivan Blatný, rukopis 6- A-5 7- 8 [2]
Though he writes "however basically English", he universalizes the "dream" by incorporating dozens of other languages and argots.
Encyklopedie Wikipedia, heslo Finnegans Wake [3]
Ivan Blatný (nar. 1919 v Brně) měl už v dětství blízko k několika jazykům. V rodině se vedle literární češtiny (tatínek spisovatel a dramatik) a němčiny (německy mluvící babička) seznámil s esperantem (strýček esperantista), ve škole s francouzštinou, latinou a řečtinou, a možná i se slovenštinou. Brno také mělo místní slang a v okolí města žila nářečí. Když bylo Blatnému osmnáct let, publikoval výzvu k (fiktivnímu?) příbuznému: "Jsi Čech a máš za ženu Němku. Nuže, znám několik dětí z podobných manželství. Vinou nešťastné výchovy jsou to - odpusť mi to slovo - dvojjazyční zmetci. [...] Snaž se vší silou dát svému synu jednu mateřštinu, ať už to bude čeština, nebo němčina." [4] Mnohem později, v anglickém exilu, užíval při psaní básní češtinu zároveň s jinými jazyky a dobře se tím bavil: "Jsem jenom básník jednoho jazyka / ale miluji cizojazyčné vložky / bras dessus bras dessous / there is a remote chance that I`ll win the Prix Nobel for literature." [5] Publicistovi Jürgenu Serkemu, jenž s ním v roce 1981 vedl rozhovor pro časopis Stern, nabídl: "Mluvme německy. To je jazyk mé babičky. Je to jazyk mých přání. Babičce jsem je říkal." [6] Serkeho pochopitelně zaujala básnická kombinace němčiny a češtiny: "[...] píše proti rozervanosti dvacátého století [...] jako by tu opatroval něco, co zmizelo: dvojjazyčnost rodného města." [7]
V českém literárním kontextu působila vícejazyčnost těchto básní zpočátku poněkud nezvykle. Když Antonín Brousek sestavoval z Blatného exilových rukopisů výbor Stará bydliště, [8] měl k dispozici "texty jak české, tak anglické, tak 'makarónské', [...] tj. česko-anglicko-francouzsko-německé". [9] Vytřídil z nich ty, "jež měly definitivní podobu a ukončený tvar", [10] a básně jazykově smíšené tak přišly zkrátka, ponechal je stranou. Zato v ineditní sbírce Pomocná škola Bixley, [11] kterou zřejmě uspořádal autor sám, jich bylo dost. Josef Kroutvor nad nimi dospěl k názoru, že básník se "ponořuje do paměti jazyka, aby pod jazykem nakonec objevil univerzální řeč", že do "vnitřního monologu vstupují dialogy světa" a "do české literatury vstupuje nový vícejazyčný literární fenomén". [12] V souvislosti s vícejazyčností Kroutvor poukázal na work in progress Jamese Joyce a na exilovou zkušenost, již měli oba, Joyce i Blatný. Vedle toho konstatoval, že Blatného "polyfonní struktury", projevující se mj. věcností a faktičností, byly záměrné: "Citace jsou poetikou moderního světa a próza faktů je zkouškou poezie. [...] Blatný musel vyjít ze sebe, opustit svůj lyrický subjekt." [13] V básni Message - "škoda dvojjazyčných měst / Python má až tři jazyky" [14] - Kroutvor viděl reakci na "vzájemné překrývání kultur" v atmosféře střední Evropy: "Blatnému nebyla dvojjazyčnost nijak cizí, ale byla potlačena národnostní ideologií První republiky. [...] Blatný proráží jazykovou bariéru, likviduje 19. století ve století dvacátém." [15] Překonání uvedené bariéry podle něj otevřelo více možností pro hru se slovy: "Blatný je mystifikátor, který miluje ironii makaronských textů, surrealismus řeči, groteskní setkání slova se slovem." [16] I přesto Kroutvor považoval češtinu za básníkův základní jazyk: "V tomto případě nejde o filologický experiment, ale o poezii, která má stále svůj základ v rodné řeči. Společným jmenovatelem zůstává i nadále čeština." [17] Z hlediska kvantitativního to tak je, z hlediska poetiky je to trochu složitější.
Ke druhému výboru z Blatného rukopisů připojil Antonín Brousek studii, v níž vysvětlil, jak našel nový editorský přístup. Inspirován tezí Fritze Mauthnera - "šílenství se zakládá na porušené paměti" - předpokládal, že u básníka kdysi došlo "k fatálnímu porušení paměti" a že nyní probíhá její rekonstrukce: "[...] suverénně ovládané textové pasáže jsou ovšem vždy jen ty, v nichž se Blatnému podařilo - naprosto bezděčně a nechtěně - přemoci narušení paměti, zadržet její rozklad." [18] Básník tím prý zároveň rekonstruoval i "kolektivní paměť soudobé české kultury a společnosti, které se potlačování, profylaktická selekce, ba i nihilistické vygumovávání paměti staly [...] druhou přirozeností".19 Představu o porušené a znovu obnovené paměti uplatnil i vzhledem k polyglotii: "A je-li tedy - v patřičném vzpomínkovém kontextu - hovořeno náhle německy či citováno ve francouzštině, děje se tak bez jediné gramatické chybičky, neboť jsou to jazyky neporušeně konzervované ve vzpomínkách," [20] zatímco k porozumění pro mezijazykovou hru jí třeba nebylo: "[...] slova jednoho jazyka - pošťouchneme-li je, aby si počínala přece naprosto nenuceně - přelijí se vzápětí v slova jazyka jiného." [21] Kroutvorův komentář k veselé mluvnici ("Chci všecko skloňovat jen podle vzoru žena / a vzoru Ostrava, důlní a zakouřená" [22]), jenž zněl: "Na povinnosti k rodnému jazyku Blatný nikdy nezapomněl," [23] Antonína Brouska pohoršil - spatřil za ním siluetu Zdeňka Nejedlého. [24]
Zbyněk Hejda na základě editorských zkušeností s Pomocnou školou Bixley a s dalšími rukopisy usoudil, že jinojazyčné verše nejsou jen vložkami: "Blatný často přechází z jazyka do jazyka po spojnici oběma jazykům společného významu, ale zároveň využije různých významových polí slova, která se v jednom a v druhém jazyce vzájemně nekryjí," [25] a poukázal na kontinuitu mezi předexilovou a exilovou tvorbou: "[...] dvojjazyčnost jako umělecký postup zkoušel už v Čechách. V básni Hra kombinuje český text s francouzskými a německými pasážemi. Život v jinojazyčném prostředí jen přispěl k rozvinutí tendence, kterou si přinesl už z domu." [26]
Literárněteoretickou reakci na Pomocnou školu Bixley publikoval Jiří Trávníček. "Vnitřní pohyb textu" viděl shodně s Kroutvorem jako blízký k work in progress. [27] Mezi častými způsoby spojování asociací jmenoval "jazykové dekompozice, básnické etymologie, kalambúry". [28] Jako příklad "přiřazování slov podle jejich zvukové příbuznosti" uvedl "louky die Wiesen na něj čekají za městem / Wie sen jak sen how a dream",29 a mezi výrazy, u nichž už "souvislost není jenom zvuková či etymologická, ale i věcná a kulturní", našel dvojici jmen Waldteufel a Waldheim. [30] Pokusil se rozvinout Kroutvorovu tezi o češtině jako "základu" a postihnout rozdíly mezi funkcí jednotlivých jazyků: "[...] skutečným básnickým jazykem je Blatnému pouze čeština: médium paměti a citové rekonstrukce, jazyk návratu. Modus operandi angličtiny je spojen s činnostmi v sanatoriu, jídlem, anglickými reáliemi, televizním zpravodajstvím. Čeština - Blatného jazyk hloubky, citové paměti, návratu, který podle Emila Staigera je podstatou poezie, angličtina - jazyk povrchu, vnějškové událostnosti, linearity. Angličtina je jazykem fungujícím vůči češtině, ve vztahu k ní, nikoli naopak. Což souvisí i s další její funkcí, s rolí jazyka-tabu, jímž Blatný dává průchod svým sexuálním frustracím a skrytým touhám [...]. Francouzština, němčina, esperanto představují Blatnému jazyky citační, tedy jazyky, jimiž si básník zpřítomňuje dávné verše, idiomy, názvy děl, kdysi naučené. Zejména němčina a francouzština konotují atmosféru mládí, ať už spojeného s dvojjazyčností Blatného rodiny a meziválečného Brna (němčina) nebo s literárními láskami a studiem na gymnáziu (francouzština). Jsou to jazyky nepřímé, stojící mimo bezprostřední kontakt, jazyky-panely, které v sobě ukrývají zkušenost již hotovou, neměnně zafixovanou." [31]
Zopakujme si to takto: 1. skutečné básnění probíhá v češtině - je to jazyk hloubky, citu, paměti, návratu, rekonstrukce; 2. angličtina pomáhá češtině zvnějšku nebo z povrchu; 3. češtině pomáhají zevnitř další jazyky. Odkazy k básním, ve kterých to tak je, nebyly k těmto tezím připojeny. Snad i proto působí Trávníčkovy teze poněkud dvojznačně: na každé z nich něco je, ale v mnoha ohledech jsou jako celek v rozporu.
Představa o češtině jako jazyku hloubky byla nejspíš založena na kombinaci Brouskovy (resp. Mauthnerovy) teze o šílenství jako porušení paměti se staigerovským (heideggerovským) pojmem naladění (Stimmung). Hloubka tu souvisí s "citovou rekonstrukcí", a tak - jsou-li s "atmosférou mládí" spojeny také jazyky-panely - rozdíl mezi češtinou a ostatními jazyky (s výjimkou angličtiny) zůstal nevysvětlen. Nabízí se otázka: nebylo to "porušení paměti" překonáno třeba tím, že čeština ztratila výlučnou pozici, kterou v básníkově díle zprvu měla, ale mimo dílo nikoli? A nebylo by tedy možné vidět vztah němčiny nebo francouzštiny k češtině jako souběžný či partnerský, a to nejen při "konotování atmosféry", nýbrž i při její - jak to říci, možná sémantické - revizi? Ostatně s omezením působnosti němčiny a francouzštiny na "mládí" neladí ani některé podružnosti, například básníkův kontakt s francouzštinou během cesty po Francii v roce 1946, překládání německé, francouzské a anglické poezie do češtiny během padesátých let, nebo možnost, že Blatný v období vzniku Pomocné školy Bixley četl Michauxův L`Espace du Dedans, o němž se často zmiňuje. V Pomocné škole se s gustem oprašují školské motivy ("v kvartě jsem se přestal učit / vím ještě co je kvádr / hranol s čtvercovou podstavou trpím [...] Let me study a little botany / there is the pestík there is the prášník" [32]) - když se to týká převážně češtiny, patří také ona mezi jazyky-panely?
Zavádějící je spojování angličtiny s "povrchem" života v sanatoriu. Blatný přece psal o tomto prostředí i česky: kolik je hodin, půjdu močit, kolik mi zbývá cigaret, co bude k obědu, kdy budou tablety, kdo bude mít noční službu atp. Proč třebas hned vedle "povrchové" televize nebo rádia ("Dnes budou na televisi ruské gymnastky / prodám všecko / prodám obchod prodám vilu prodám zásoby / snad si lze koupit ruskou gymnastku"33 "the selector of my radio will find radio 2 / gods and goddesses speaking poetry" [34]) nevzít v úvahu anglickou literaturu ("ve vězení se čtou romány Marie Corelli" [35]) nebo parky ("There are more hiding-places in an english park" [36])? "Povrchovou" rovinu dokázal Blatný spojit s "citační", a obě byly vyjádřeny česky: "člověk vynalezl stůl / zde sedím a nemohu jinak / odmítám depresi" [37] (srov. "Zde stojím a nemohu jinak" Jiřího Koláře [38]). Nabízí se otázka, zda ke "vnějškové" současnosti, která byla v Čechách česká a zároveň také německá, esperantistická atd., nepřibyla v Anglii - zároveň s angličtinou a také s rizikem, že nebude možné psát vůbec - svoboda psát podle svého, nikoli už podle úzu nebo v rámci perspektivy jednoho dominantního jazyka, nýbrž v klidné opozici, mnohdy s úsměškem, vůči jakýmkoli úzům nebo dílčím perspektivám.
Angličtinu považuje teoretik za jazyk-tabu. Vzhledem k tomu, že personál ústavu i spolupacienti mluvili a četli anglicky, ale česky nerozuměli a že totéž se týkalo dámy, která rukopisy básní ukládala ve své garáži, nemá tento názor logiku. Autor by totiž své "sexuální frustrace a skryté touhy", svěřovav je angličtině, otevřeně manifestoval. Skutečnost je taková, že o sexu Blatný psal česky i anglicky.
Trávníčkův úsudek o vztahu angličtiny vůči češtině možná vznikl pod vlivem toho, že torontská verze Pomocné školy Bixley, kterou studoval, má angličtiny relativně málo. V autorské verzi sbírky a mezi časopisecky publikovanými texty je řada básní, které jsou vlastně celé anglické, a mnohé z nich jsou pozoruhodné: Denní zprávy [39] (jen název česky), Janua Sapientiae [40] (jen název lat.), Charity, [41] Tarzan [42] (1 verš česky), Fate, [43] Always Optimistic, [44] Teaching, [45] Outside and in, [46] Anarchy [47] (1 verš česky), The Ebb [48] (1 verš česky), Den [49] (1 verš česky a 1 německy), Ptáčci [50] (název a zčásti i první verš česky), Happinesse, [51] Inferiority, [52] Misspelled [53], Non-Kalifornia [54] (1 verš německy). Z dalších publikovaných básní platí totéž o High Class [55] (2 verše česky), Nížina [56] (jen název česky), Ba, Ba, Black Sheep, [57] Ruin, [58] I am an Animal [59] nebo Class Society [60] (1 verš česky). Že se angličtina u Blatného může obejít i bez češtiny a v souhře si vystačí třebas jen s němčinou, vidíme např. v básni Příroda, věnované vosím svatbám a postoji včely ke trubci: "The number of ringlets on the wasp means the number of its marriages / they don`t have a queen they mate freely // Eckel...haft sagte die Arbeiterin Biene / and threw out the drone // But he, finding his greatest pleasure in dying / said thank you darling it was worth it." [61] Schopnost reflektovat s nadhledem ediční praxi a poetiku najdeme i mezi texty, které teoretik studoval, a je-li zde reflexe vedena po "povrchu", neznamená to, že není přiléhavá: "My editor is Mr. Brousek / who helped to arrange the beautiful book / he is such a connoisseur of poetry that he must understand also other things / I take his name for an advice // But I have of course many other things than cutting / and I often forget it quite." [62] K motivu stříhání či řezání, anglicky cutting, se ještě vrátíme.
Problém vidíme i v tom, že nebyla vzata v úvahu citačnost češtiny. Z Blatného i z jiných českých autorů, z překladů do češtiny i z mimoliterární sféry ("'Voni ho zabili,' řekla Marta" [63]) se v Pomocné škole cituje hojně. Z hlediska této funkce jsou zde jazyky postaveny na stejnou, společnou rovinu. Podívejme se na závěr básně Die Wälder: "Zrození tragedie z ducha hudby je šťastný porod / lebendige Juden kommen aus der Gaaskammer // Nesou si na hlavách matrace / jako Němci po válce." [64] Němčina zde "konotuje" holocaust, to jistě, jenže "hotovou" či "naučenou zkušenost" staví jakoby na hlavu (jako Němci matrace), a podobně je tomu s češtinou, když jeden verš vychází z překladu názvu německého filozofického díla (F. Nietzsche: Die Geburt der Tragödie aus dem Geiste der Musik) a další dva jsou parafrází části poválečné básně ("A průvod Němců šel, tak pomalý a tichý, / a průvod Němců šel a kdosi řekl: Trest." [65]). Aktualizace významů zde šly v obou jazycích zároveň za společnou věcí, a to by - domnívám se - při dominanci jednoho z nich vůči druhému nebylo zvládnutelné. A nebylo snad tou společnou věcí právě oponování dominujícím jazykům?
Další pochybnost se týká toho, že Trávníček uplatnil vodítko vnitřní vs. vnější pouze při hledání rozdílů mezi češtinou a "funkčností" jiných jazyků, a úvahu o možných rozdílech mezi češtinami nechal stranou. V jiné své studii vysvětlil, jak byla sbírka Tento večer "utvářena v posunech a plynulých střídách a svých vnitřních kódů", [66] a jako dva hlavní "kódy či paradigmata" určil jednak "melodický a melancholický", jednak "civilistně deziluzivní". Tento pohled je víceméně shodný s kritérii hloubka vs. povrch, a tedy i s odlišným hodnocením češtiny a angličtiny. Pravda je, že Blatný začínal v tom prvním "kódu". Jeho poetika byla založena na osvojování, sdílení a rozvíjení etablovaného básnického jazyka (mj. Jaroslava Vrchlického), a tedy na všestranných a homogenních odkazech do literárního prostředí, a z hlediska obsahu - primitivně řečeno - na postihování nálad. Zájem Skupiny 42 byl v jistém smyslu téměř opačný, cílem bylo umělecky zvládnout skutečnosti, které stály mimo dosah zavedených "paradigmat". Pohyb u Blatného probíhal od neutrálního "Špilberku" přes nářeční "ňákó finétlu",67 "kořeňa" [68] či "placangst" [69] k jinojazyčným názvům: "Zweite Tür", "Das deutsche Volkskonzert",70 "GARE de L`EST" [71] a výrokům: "Parolu esperante, Ivano!" [72] Poetika založená zprvu na jediném exkluzivním jazyce se během "střídání kódů" stala protopolyglotní. V tomto smyslu jsou texty z Pomocné školy spíš polyperspektivní výzvou než efektní jazykovou mozaikou. Celek polyglotické básně lze nepochybně interpretovat bez ohledu na to, v jakém národním jazyce bude interpretace provedena. Interpreti se ve svých jazykových východiscích budou lišit, ale v pohledu na celek básně by se měli sejít. A teď se ptejme: chápeme-li vícejazyčnou báseň jako sémanticky soudržný celek, ve které z několika možných jazykových a kulturních perspektiv ji takhle chápeme? V nějaké nadnárodní? Báseň psanou napříč jazyky lze možná srovnat s přenosem sprinterské štafety v televizi, včetně střídání záběrů z různě postavených kamer, simultánních komentářů, titulků apod. Výsledný záznam ty dílčí perspektivy unese, je jimi nesen a přitom je zahrnuje. Tentýž princip souběžnosti se uplatňuje i v básních, které jsou celé české. Osvobodil poezii od monoglotického a "citově niterného" základu a postavil ji na jiný, nazvěme jej zkusmo třeba vnějazykovým a nefikčním. Čtenář musí zachytit a respektovat řadu různých perspektiv a zároveň hledat smysl sdělení: orientuje se ke světu, jenž existuje - navzdory dílčím jazykovým, společenským, individuálně autorským či prožitkovým perspektivám - jako neimaginární celek. Básně z Pomocné školy jsou tedy především pobídkou: dokážete najít sdělení, které vzchází z různých poloh, a přece je jedno, společné?
Z hlediska vztahu mezi češtinou a němčinou stojí za pozornost báseň V ní, kde Blatný vzpomíná na své dvě brněnské známé, německé sestry s českým příjmením: "Na ostrůvku uprostřed Bledského jezera je kostel / můžete si třikrát něco přát / já mám jediné přání a to třikrát // Tuto anekdotu mi vyprávěla Senta Paráčková / v německé restauraci Heureka / naproti lékařské fakultě [...] // Její sestra Milča byla mnohem krásnější / [...] úplně nahá u kamen v mém pokoji / jenom tak stála / četl jsem jí německé překlady svých básní protože byla Němka / Němec / chtěl bych být Němec a nikdy se neprobudit." [73] Báseň je celá česká, podobně jako většina knižně publikovaných textů ze čtyřicátých let, v nichž ale na rozdíl od této exilové básně žádní blízcí Němci nevystupovali. Podle toho by se mohlo zdát, že autor žil v Brně vlastně až v poválečném období, kdy už Němci ve městě nebyli, jenomže ono to bylo naopak: Němci vešli do Blatného textů hlavně poté, co museli z Brna odejít, a necelé tři roky po nich odešel i Blatný ("Riga měla tři sta padesát tisíc obyvatel / o sto tisíc víc než Brno / ale Brno mělo později tři sta / i po odsunu Němců" [74]). Vzpomínková báseň V ní se týká lidské blízkosti, kde rozdíly mezi Čechem a Němkami Čechovi a Němkám nijak nepřekážejí - jako by, až na ten jazyk a tu kavárnu, snad ani nebyly. Komunikace mezi básníkem a oběma děvčaty zřejmě probíhala v němčině, ale referuje se o ní česky, tedy v překladu, a své básně četl autor Milče také v překladu. Je otázka překladu tématem této básně? Pohyb mezi prostředími směřuje od kostelíka, kde je možné mít tři přání, do kavárny, kde jsou specifikována, pak do autorova pokoje a nakonec - v názvu (připsaném zřejmě na závěr) - až do ní. Kam vlastně? Klidný výjev ze soukromí ústí do přání "nikdy se neprobudit". Z čeho a do čeho? Ze spánku nebo snu - do bdění? Z prenatálního stavu - do existence ve světě? Z minulosti - do přítomnosti, z němčiny - do češtiny? Komunikovalo se jen německy, a báseň je celá v češtině: němčina to celé nesla, jenže v textu mlčela - jakoby oněmělá.
Motiv němoty se u Blatného objevil zřejmě už v souvislosti s Jiřím Ortenem, blízkým přítelem, obětí rasových zákonů: "Tys jednou povídal: 'Jsme němí, němí, němí.' / Tak tedy chvilku slyš mou Píseň němoty."75 Co to je, Píseň němoty? V jakém jazyce se zpívá a jakou funkci tento jazyk má? Za časů Německé říše překryla němota nebe: "Strašný stesk míjení na této zemi marné, / pod nebem němoty, jež nemá odpověď." [76] Po válce se k němotě přidala hluchota: chodec z básně Terrestris se marně pokoušel o komunikaci s bytostí, která se zjevila na prázdném nebi a chodila městem: "Ano, jsem hluchoněmý! [...] jsi hluchoněmá!?" [77] Zároveň s němotou se dostal do hry motiv psa - přesněji řečeno předešel ji (Mrtvý pes [78]) - a štěkotu: "tajemnost psího zaštěkání",79 "A z dvorce vyje pes, svržený z nebe". [80] Země teskní, nebe mlčí, štěkání nemá daleko k řeči: "jak řeknu tento večer, / zaštěkání",81 "Štěkot... Lidská řeč." [82] Připomeňme si k tomu jen tolik, že filozofická tradice zná postoj kynika (kyon, pes), podobně jako literární teorie tropos kynikos, [83] a že v křesťanské symbolice může pes znamenat jakousi podřízenou ostražitou věrnost. [84]
V exilu byly oba uvedené motivy nahlédnuty z časového odstupu a v polyglotickém kontextu. Ke hluchoněmosti, spojené s pobytem "uvnitř", přibyl odkaz na "nikde" Františka Halase, a pobyt "vně" byl mluvčím, zdá se, akceptován: "Nikde nebýti, ó nikde ty má zemi, / chtěl jsem být uvnitř, hluchoněmý. / No, I stay here on the gas pipe-line, / surrounded by british policemen." [85] Varovné psí štěkání se stalo nadnárodním: "i canni abaiar / oboyez" [86] a exulantovi (dříve chodec atp.) zůstali psi nablízku i nadále: "The provost is the master of several parishes / dokud neskončí v Jablůnkovském průsmyku // Tulák páchne ale psi ho milují."87 Přes angličtinu, a tedy "povrchově" - navíc díky lacinému triku, čtení pozpátku - se našlo pojítko psů s Bohem nebo s bohy: "I go only by God`s symbols in languages / and god spelled backwards is Dog / about cats I haven`t heard anything like that";88 "psi! the Gods with a capital G / even if they are many / there are many Dogs". [89]
Pes přeběhl do Anglie, mimo dosah jazykové separace, a vzal si vlastní poetický potenciál s sebou. Životnost a řekněme i funkčnost tohoto motivu se tam potvrdila, snad i posílila. Podle teoretikova pojetí by polyglotický pes mohl zůstat tím, čím byl už v Čechách - motivem hloubkově emotivním (staigerovským), a zároveň by se mohl stát motivem lineárně povrchovým, resp. tabuizovaným. Dále by se mohl stát - už mimo dosah teoretického konceptu? - i prvkem diachronním, multikulturním apod., stále ještě symbolickým, ale zároveň také reálným a individuálním ("There was a dog called Corkie / quite made of cork / don`t confound it with Corgie / Corgie is a race / with short crooked legs like a daxon / and with a head of an alsatian" [90]). Polyfunkční motiv psa má dosah přes hranice struktur, konceptů a kategorií. Nemohli bychom to přirovnat k anabázi německého ovčáka Adolfa Hitlera ("That reminds me, my dear, of Hitler`s doggie Blondie" [91]) v románu Güntera Grasse Hundejahre? Pes prchl z Vůdcova krytu, běžel na západ přes hroutící se frontové linie a zprávy o jeho pohybu byly šifrovány s pomocí termínů Martina Heideggera: "Vržen do nicoty, pes již přesahuje jsoucno a bude napříště nazýván transcendence."92
Stálých motivických okruhů, jimž se Blatný v exilové tvorbě věnoval, aniž by je jazykově separoval, není málo: zeměpis, fyzika, biologie, sporty, kino, hudba, malířství, dějiny, politika, náboženství, literatura. Dokud někdo neprokáže, že Blatného oblíbené motivy, např. včela, nejsou doma v různých jazycích (a že jeho oblíbené prostředky - např. dekompozice - nejsou užívány bez ohledu na to, o jaký jazyk se jedná), není vhodné považovat češtinu za jazyk "funkčně" odlišný od ostatních.
Básníkova cesta do exilu - podle toho, jak se to nakonec projevilo v jeho tvorbě - vedla za svobodou básnického projevu, a polyglotie k ní zřejmě patřila. Svědčí o tom také báseň Hra, již publikoval nedlouho před tím, než emigroval. [93] Má mnoho pojítek s baladou Terrestris - obě jsou variací na situaci, kdy dochází k pokusu o domluvu s nebezpečnou vnější silou, a liší se poetickou strategií. Terrestris je konvenčnější, žánrově prostší a jednodušší, je to "báseň s ponurým a spádným dějem, soustředěným k tragickému střetnutí postavy s démonickou (resp. společensko-mravní) silou [...]. Děj [...] v nejdramatičtějších místech přechází v dialog." [94] Noční chodec, hrdina básně Terrestris, se od masy mladíků, třeštících láskou k božskému démonovi, liší snahou o dialog s ním. Pokouší se o něj velmi aktivně, nicméně naivně a zcela neúspěšně - dopadne nakonec hůř než potlučení mladíci, démon jej udusí. V textu hraje zvláštní roli řečtina a latina: jména se symbolickým, předem "hotovým" a přesto nejistým, fatálním významem, odkazují ke konfliktu světonázorů: Terrestris, Caelia a "sladká země Koprofagů". [95]
Hra je ve srovnání s Terrestris kompozičně členitější. Má čtyři hlavní postavy: Kolemjdoucí, jeho matka, lékař (vedoucí celníků) a vypravěč. Úvod a závěr jsou ve verších, střední část - sen Kolemjdoucího - je báseň v próze. V er-formě se vypráví o Kolemjdoucím, v ich-formě navazuje vypravěč na záznam snu svými vlastními reflexemi. Dialogickými partnery Kolemjdoucího jsou matka a lékař; partnerkami češtiny jsou francouzština a němčina. Francouzština patří ke Kolemjdoucímu a němčina k vypravěči.
Úvod Hry začíná ránem: Kolemjdoucí se probudil a provázen ranní můrou, rozviřující "zbytky noci, takzvané Nachtreste" [96] (srov. se závěrem básně Terrestris), vyšel na procházku. Po obědě znovu usnul a zdálo se mu, že jede "na dalekou cestu za takzvanou Oponu". [97] Hranice měl přejít s matkou, patnáct let mrtvou. Matka jela na vozíčku pro mrzáky, on jí seděl na klíně a vozíček řídil. Vůči lékaři a celníkům se snažil být obezřetný, nenarazit. Celníci mlčky provedli úvodní rituály a potom Kolemjdoucímu a jeho matce sdělili, že jim uříznou nohu. Připravený dřevěný přístroj se však podobal spíš lisu než guillotině, a tak měl Kolemjdoucí pocit, že je to jenom legrace a že už mu o tom někdo vyprávěl: "Až tam pojedete, budou vám chtít jakoby uříznout nohu." [98] Kolemjdoucí reagoval na nejasnou situaci prostřednictvím francouzštiny: "Mohlo to být něco jako 'l`illusion du déja vu'. Přesně tedy déja entendu. Totiž entendu parler. Obrátil se k matce a řekl jí francouzsky, aby nerozuměli: Pochopil jsem smysl této zkoušky." [99] Rychle si však uvědomil, že lékař zřejmě umí francouzsky a že oba o sobě všechno vědí, ale podle pravidel hry to nesmějí dát najevo, aby "lidská společnost mohla existovat". Ulevilo se mu, když si vzpomněl, že v té větě, která "vypadá jako vytržená z nějaké banální, rádoby mystické katolické literatury, omylem řekl examen místo éprevue". [100] Jakou "funkci" zde francouzština může mít? Význam řetězce viděné101 - slyšené - řečené nám není úplně jasný. Jedná se o tři různé perspektivy, které tvoří situační celek, o spojitost vizuální, auditivní a aktivně formulační roviny? Znamená to: octli jsme se v něčem, co je nenové? Jisté je, že francouzština zde nese první ze spekulací na téma celistvosti, dalšími jsou "nekonečno v jednom okamžiku", "simultánní děje", "das ewige Geklapper des dem ewigen Geklapper" nebo "kulovitý bzukot hmyzu". Věta určená matce byla ve snu pronesena francouzsky, ale zapsána je česky. Její význam byl upřesněn "citováním" dvou francouzských alternativ pro jedno české polysémické slovo, takže jsou k dispozici tři verze jednoho výroku, ale ta správná není zachycena celá (lze ji složit jenom jako dvojjazyčnou). Díky tomuto postupu byl rozdíl mezi zkouškou nanečisto, pokusem (épreuve), a zkouškou jako vyšetřováním (examen) zapojen do hry, aniž by byl na úrovni češtiny jakkoli vysvětlen. (A pokud by vysvětlen byl, vypravěč by nejspíš neměl na čem postavit svůj vlastní závěr.)
Pak se ještě zapojuje němčina: vypravěč upozorňuje na to, že při vyprávění se simultánní děje líčí jako následné, ačkoli ve skutečnosti je děj kulovitý a celistvý. Tendenci slov "vytvářet útvary obracející se ke kulovitému chápání" ilustruje vzpomínka na tetičku Maxi a strýčka Rudiho. Maxi ráda citovala Schillerovu báseň An die Muse: "Was ich ohne dich wäre, ich weiss es nicht - aber mir grauet, / seh`ich, was ohne dich Hundert`und Tausende sind" a ze sna často opakovala větu: "André Chénier hat dem ewigen Geklapper des Alexandriners ein Ende bereitet", čemuž strýček Rudi říkával "das ewige Geklapper des dem ewigen Geklapper des Alexandriners ein Ende bereitenden André Chénier". [102] Vypravěč zde má blízko k autorovi, od dětství vedenému k poezii ("poklepávala mi významně na rameno, jako že já nejsem bez té múzy" [103]) a potýkajícímu se jednak s pravidelnými, jednak s volnými básnickými formami (viz kódy "melancholický" a "civilistní"). K využití němčiny ho zřejmě nevedl jen sentiment - jedná se tu o veselou, nefiktivní ilustraci jevu, který v rámci fikce produktivně promýšlel, nespokojuje se s pouhou emotivní reakcí. Ostatně kulovitost věty strýčka Rudiho lze přeložit jen stěží, a její až neněmecký humor je nám milou protiváhou atmosféry, kterou jinde spolutvoří klapot Terrestriny protézy.
Situace Kolemjdoucího je nyní hrozivá: lékař se zachmuřil. Kolemjdoucí se snaží smazat trapnost urážky, kterou mu způsobil podceněním jeho jazykových znalostí, a proto s ním už mluví "docela otevřeně jazykem, jemuž rozuměli oba". Tento jazyk je "určen ve vědomí spáčově jenom negativně", jako jazyk "necizí". [104] Vypravěč vysvětluje, že smysl snového rozhovoru by musel být do jazyka teprve přeložen, neboť "dialog ve snu je dialog předjazykový". Dokládá to na příkladu české herečky, která se německému manželovi chlubila, že se jí zdají německé sny, ačkoli ty se jí mohly zdát jen proto, "že si stále uchovávala svoji mateřštinu jako pozadí", vždyť přece Portugalcům se portugalské sny nezdají. [105]
Kolemjdoucí se snažil negativní dojem ještě víc zeslabit, a proto začal matce francouzsky vykládat něco "schválně úplně lhostejného", jako "když někdo pustí ve společnosti hlasitý vítr a pak se rychle snaží vyloudit podobný zvuk podpatkem o linoleum. Linoleum sice vydává podobné zvuky, ale nepáchne." [106] Francouzština, resp. její užití jako cizího jazyka, zde byla přirovnána ke společensky nepřijatelnému smradu. Poté lékař připustil, že jim uříznou jen kousek nohy. Němčina a francouzština se spojily v zaklepání na dřevo: "Unberufen toi toi toi. Il faut toucher le bois."107 - a Kolemjdoucí vložil nohu na špalek. Když se probudil, byl zřejmě v pořádku. Vypravěč nakonec připojil hádankovitou nápověď o vlastním řešení: "[... ] dám nohu na špalek, / tak jako Kolemjdoucí, / tak jako Kolemjdoucí, jenomže naopak." [108]
Blatný zřejmě během let 1937- 1947 změnil svůj výchozí pohled na dvojjazyčnost - nejprve před ní varoval jako před vážnou indispozicí, a nakonec ji přijal jako dispozici pozitivní. Báseň Hra můžeme chápat jako součást jeho rozchodu s domácími poválečnými poměry. Našel v ní místo pro tři národní jazyky, češtinu, němčinu a francouzštinu, a pro jeden snový: necizí či předjazykový. Němčina a francouzština jsou ve Hře spojeny jednak s dětstvím (matka, strýček a tetička), jednak s literaturou (úvahy o poetice), a korespondence mezi oběma těmito polohami zřejmě tvoří základ autorovy pozice ve vztahu k vnějšímu ohrožení. Od tohoto zdroje inspirace se autor - v textu zastoupen Kolemjdoucím a vypravěčem - nejspíš nechtěl nechat odříznout, a tak vystavil Kolemjdoucího - jakoby na zkoušku - riziku, že bez nohy nebude s to "vykonávat zaměstnání kolemjdoucího". [109] Poválečná situace v Čechách nijak neslibovala, že tvorba založená na těchto základech (existenciální "naladění", vícejazyčnost a literární kreativita, reakce na nebezpečný společenský "vnějšek") bude pozitivně přijata a najde uplatnění. Blatný se tváří v tvář společenským poměrům, jež už se staly další tematickou složkou jeho tvorby, rozhodl pro uměleckou a politickou svobodu, a zvolil riziko exilu.
Pokud jde o prožitkový základ jeho básní, naše zjištění jsou blízko poloze, podle níž se orientoval i Jiří Trávníček. Skutečnost, že poetika vícejazyčnosti otevřela básníkovi cestu ke světu, ve kterém se vyskytují nefiktivní Němci s Čechy v situacích nedeformovaných homogenní poetikou, bude třeba ještě dále zkoumat. Vodítkem by při tom mohl být i předpoklad, že Blatný s jazyky zacházel, jako by cizí nebyly, a rozdílů mezi nimi využíval podobně, jako se to běžně dělá mezi významovými a stylovými rovinami v rámci jednoho jazyka.
Poznámky
1] Ivan Blatný: Pomocná škola Bixley, Praha, Torst 1996, s. 81. 2] Ivan Blatný: Ostatek práce zůstal pro termity, Literární noviny, č. 53/2004, s. 31. 3] Heslo Finnegans Wake, encyklopedie Wikipedia, . 4] Lidové noviny, 1. 10. 1937, s. 1. 5] Ivan Blatný: Pomocná škola Bixley, Praha, Torst 1994, s. 97. 6] Knižně in Jürgen Serke: Die verbannten Dichter, 1982, s. 157. 7] Jürgen Serke: Böhmische Dörfer, Praha, Triáda 2001, s. 486. 8] Ivan Blatný: Stará bydliště, Toronto, Sixty-Eight Publishers 1979. 9] Antonín Brousek, doslov in Ivan Blatný: Stará bydliště, Toronto, Sixty-Eight Publishers 1979, s. 109. 10] Tamtéž, s. 109. 11] Ivan Blatný: Pomocná škola Bixley, Praha, KDM 1982.12] Josef Kroutvor: Totální exil, Listy 1/1984; knižně in Fernety, Praha, Torst 1998, s. 519- 521. 13] Tamtéž, s. 520. 14] Ivan Blatný: Pomocná škola Bixley, Praha, Torst 1994, s. 77. 15] Josef Kroutvor: Totální exil, Listy 1/1984; knižně in Fernety, Praha, Torst 1998, s. 521. 16] Tamtéž, s. 522. 17] Tamtéž, s. 523. 18] Antonín Brousek, předmluva in Ivan Blatný: Pomocná škola Bixley, Toronto, Sixty-Eight Publishers 1987, s. 12. 19] Tamtéž, s. 13. 20] Tamtéž, s. 14- 15. 21] Tamtéž, s. 30. 22] Ivan Blatný: Pomocná škola Bixley, Praha, Torst 1994, s. 63. 23] Josef Kroutvor: Totální exil, Listy 1/1984; knižně in Fernety, Praha, Torst 1998, s. 523. 24] Antonín Brousek, předmluva in Ivan Blatný: Pomocná škola Bixley, Toronto, Sixty-Eight Publishers 1987, s. 32. 25] Zbyněk Hejda: Kolemjdoucí; nad knihami Ivana Blatného, Kritická Příloha RR, č. 6/1996, s. 67. 26] Tamtéž, s. 67. 27] Jiří Trávníček: Pod sankcí paměti, in: Poezie poslední možnosti, Praha, Torst 1996, s. 169. 28] Tamtéž, s. 170. 29] Ivan Blatný: Pomocná škola Bixley, Praha, Torst 1994, s. 23. 30] Ivan Blatný: Pomocná škola Bixley, Toronto, Sixty-Eight Publishers 1987, s. 100. 31] Jiří Trávníček: Pod sankcí paměti, in: Poezie poslední možnosti, Praha, Torst 1996, s. 173- 174. 32] Ivan Blatný: Pomocná škola Bixley, Praha, Torst 1994, s. 152- 153. 33] Tamtéž, s. 58. 34] Tamtéž, s. 44. 35] Tamtéž, s. 60. 36] Tamtéž, s. 79. 37] Ivan Blatný: Pomocná škola Bixley, Praha, Torst 1994, s. 100. 38] Jiří Kolář: Dílo, svazek I., Praha, MF 1992, s. 145 (motto sbírky Limb). 39] Ivan Blatný: Pomocná škola Bixley, Praha, Torst 1994, s. 10. 40] Tamtéž, s. 13. 41] Tamtéž, s. 37. 42] Tamtéž, s. 53. 43] Tamtéž, s. 56. 44] Tamtéž, s. 64. 45] Tamtéž, s. 65. 46] Tamtéž, s. 67. 47] Tamtéž, s. 68. 48] Tamtéž, s. 69. 49] Tamtéž, s. 70. 50] Tamtéž, s. 95. 51] Tamtéž, s. 116. 52] Tamtéž, s. 121. 53] Tamtéž, s. 125. 54] Tamtéž, s. 135. 55] Ivan Blatný: Básně z Pomocné školy Bixley II, Revolver Revue, č. 47, s. 284. 56] Tamtéž, s. 290. 57] Tamtéž, s. 290. 58] Ivan Blatný: The police will take me back to my job, Souvislosti, č. 2/2002, s. 172. 59] Tamtéž, s. 173. 60] Tamtéž, s. 173. 61] Ivan Blatný, Básně z Pomocné školy Bixley II, Revolver Revue, č. 47, s. 286. 62] Ivan Blatný: Pomocná škola Bixley, Toronto, Sixty-Eight Publishers 1987, s. 128 (cit. podle rukopisu). 63] Ivan Blatný: Pomocná škola Bixley, Praha, Torst 1994, s. 66. 64] Tamtéž, s. 100. 65] Ivan Blatný: Verše 1933- 1953, Brno, Atlantis 1994, s. 206 a 583. 66] Jiří Trávníček: Básnický kontakt Ivana Blatného se Skupinou 42, Česká literatura, č. 5/1990, s. 431. 67] Ivan Blatný: Verše 1933- 1953, Brno, Atlantis 1994, s. 114. 68] Tamtéž, s. 116. 69] Tamtéž, s. 230. 70] Tamtéž, s. 159- 160. 71] Tamtéž, s. 241. 72] Tamtéž, s. 244. 73] Ivan Blatný: Pomocná škola Bixley, Toronto, Sixty-Eight Publishers 1987, s. 106 (cit. podle rukopisu). 74] Tamtéž, s. 135. 75] Ivan Blatný: Verše 1933- 1953, Brno, Atlantis 1994, s. 60. 76] Tamtéž, s. 82.