K povinnostem tiskové redakce Odeonu patřila příprava knižních expozic pro výstavy a veletrhy doma i v zahraničí. Takových akcí se konalo zhruba dvacet do roka a vyžadovaly hodně papírování. Do západních zemí vyjížděli výhradně šéfové z ředitelství, nejčastěji Vonka s Čermákem, ale účast na akcích v socialistických státech přenechávalo vedení jako zvláštní odměnu pracovníkům propagace. Mě celodenní postávání u knižních stánků nijak nelákalo, a tak jsem na služební cesty do bratrského zahraničí raději vysílal dychtivější podřízené. Sám jsem vyjel v prosinci 1988 do Bukurešti, abych uspořádal výstavku odeonských knih v areálu tamního velvyslanectví. Ceauşeskovo Rumunsko mělo hrozivou pověst a Vonka usoudil, že by tam měl jet mužský.

Už předtím jsem některé odeonské akce projednával s mladým pracovníkem Správy zahraničních kulturních zařízení soudruhem S. Byl zhruba v mých letech a při každém setkání se mi pokoušel vnutit přátelství. Původně prý také vystudoval učitelství, byl tělocvikář, ale nikdy neučil. Než se uchytil v resortu zahraničí, živil se dlouhá léta jako osvětový referent v různých lázeňských či rekreačních zařízeních, kde prý valnou část energie věnoval uspokojování neukojených klientek. Spiklenecky na mě pomrkával a čekal, že se mu také s něčím pikantním svěřím. Tušil jsem, kdo mu uložil, aby mne proklepnul - úřad, kde sloužil, se údajně hemžil fízly. Před odletem do Rumunska mi radostně telefonoval, že tam skoro celý týden strávíme spolu. Poletí sice jiným spojem za jiným účelem a bude ubytován jinde než já, ale přes den nám v Bukurešti jistě zbude dost času, abychom si prohlédli město a poseděli v kavárnách. Znělo to jako námluvy, byť prapodivné.

Spoj, který mi podnik zajistil, měl zřejmě tu nejhorší pověst. V letadle pro třicet lidí seděli jen tři zachmuření pasažéři, jimž zřejmě nezáleželo na životě. Interiér připomínal starý venkovský autobus a motor se při letu nad karpatskými pralesy každou chvíli zlověstně odmlčel. Na letišti mne čekal šofér z ambasády. Jeli jsme dlouhou, skoro prázdnou dálnicí mezi obřími paneláky, jejichž fádní fasády ozvláštňoval bezpočet plechových komínků, vystrčených vysekanými dírami přímo z bytů. Centrální vytápění tu prý už léta nefunguje a nájemníkům nezbývá než si vyrobit improvizovaná kamínka a topit vším, co kde najdou. Většina ambasád sídlila v poměrně malé vilové čtvrti, která tu zbyla po zlikvidované buržoazii a působila jako městečko ve městě, jakési nóbl ghetto, střežené ze všech stran vojenskými hlídkami. Československý velvyslanec vypadal zakřiknutě. Nebylo divu, v Bukurešti se sloužilo za trest. Mdle mne uvítal a předal mi klíče od diplomatického apartmá ve městě, kde budu bydlet úplně sám. Až se ubytuji, mám prý přijít povečeřet.

Do města mne opět odvezlo auto, i když by to byl pěšky jen kousek. Luxusní apartmá ostře kontrastovalo s bídou, kterou jsem viděl v ulicích. Zahrnovalo sedm velkých pokojů, tři koupelny a zařízenou kuchyň. Před večeří jsem ještě zašel do obchodu v sousedství, kterého jsem si všiml z auta, abych si nakoupil nějaký šláftruňk. Nevěřil jsem svým očím. V poměrně velkém krámě stály na regálech nekonečné řady čalamád, jinak nic. Když jsem se u pokladny poptal po vínu či špiritusu, zavedl mne prodavač k několika basám v koutě, které obsahovaly pouze jediný druh poměrně drahého rumunského sektu. Nakoupil jsem pět lahví, abych se zásobil na celý týden.

Večeře na velvyslanectví měla zpola slavnostní ráz zřejmě na počest soudruha S., který se dostavil s několika pracovníky zdejšího obchodního zastupitelství, kde snad prováděl nějakou kontrolu. U večeře jsem vyrozuměl, že knižní výstava bude přístupná jen vybraným rumunským novinářům, pro které musím uspořádat tiskovou konferenci. Obyčejné publikum nebude mít přístup, zahájení se zúčastní pouze kolegové z jiných ambasád, kteří se už moc těší, neboť služba v Bukurešti skýtá jen málo povyražení. Instalace si nevyžádá moc času, a velvyslanectví proto zajistilo rumunského průvodce a tlumočníka, aby návštěvníky z Prahy seznámil s pamětihodnostmi města. Do apartmánu jsem se vracel pěšky potemnělými ulicemi. Okna domů většinou nesvítila, protože se šetřilo energií, a z pouličních lamp tlumeně zářila jen každá čtvrtá. Na jednom z nejelegantnějších bulvárů města se střídala tma se šerem a chodci, pokud jsem nějaké potkal, vypadali jako nezřetelné stíny.

Rumunský průvodce, který si nás nazítří vyzvedl na ambasádě, byl náš vrstevník. Měl ostře řezané rysy, delší vlasy, kovové brýle a vypadal tak trochu jako veterán studentských bouří v Paříži roku 1968. Svou práci by zajisté nemohl vykonávat, kdyby zároveň nesloužil obávané tajné policii Securitate, v rozhovoru se nicméně vyhýbal choulostivým tématům. Když nám zdálky ukazoval snový přelud nového prezidentského paláce, prohodil s posmutnělým úsměvem, že na volném prostranství před obřím areálem stávala nejmalebnější čtvrť města, musela však ustoupit pokroku. Dovedl nás i do zdejšího Národního muzea, rozlehlé budovy ve vytříbeném stylu francouzského klasicismu, jež byla vystavěna zhruba v téže době jako novorenesanční budova Národního muzea v Praze. Ceauşescu prý nechal původní sbírky přemístit do depozitářů a výstavní sály zaplnil dary, které obdržel od světových státníků i vlastních poddaných. Z přehlídky nevkusu vyzařovalo nadlidské šílenství, tím víc mne pobavil celkem střízlivý a vtipný dar od Richarda Nixona - dvě skládací režisérské židličky jako z Hollywoodu, které měly na opěradlech bílé jmenovky napsané přes šablonu: Mr. Ceauşescu a Mrs. Ceauşescu. Průvodce dbal, abychom si vše pořádně prohlédli, tvářil se maličko ironicky, ale nic nekomentoval. O absurdně nabubřelé expozici nakonec mluvil jen soudruh S., zaskočený monstrózností režimu, jehož střízlivější české odnoži sloužil.

Na tiskovce jsem hovořil o klasické rumunské literatuře, kterou Odeon vydával především, a vysloužil jsem si pár kritických reakcí prominentních novinářů, kteří nám vyčetli malý zájem o nové autory socialistického Rumunska. Večer po zahájení následoval menší raut pro diplomaty, při němž jsem se nad vodkou sblížil s čínským kulturním atašé. Také on byl v Bukurešti za trest, publikoval prý v Číně pár ideologicky závadných básní. Ke konci jsme se spolu kdesi v koutě přiopili. Svěřil jsem se mu, jak miluji staré čínské básníky, a on mi zpěvavě recitoval jejich verše v originále.

Soudruh S. měl naštěstí méně času než já, a mohl jsem se tak toulat městem bez doprovodu. S očividným nedostatkem zboží, energií i služeb kontrastovala slušná kulturní nabídka. V knihkupectvích jsem nalézal celé regály západních filozofů v rumunštině a k dostání byla i díla Ioneska či Eliada, kteří žili v exilu. Celé přízemí Národní galerie zabírala stálá expozice Constantina Brâncuşiho, zatímco u nás byli Kupka nebo Šíma téměř k nevidění. Také v menších pouličních výstavních síních jsem viděl spoustu kvalitního aktuálního umění, vzpomínám například na působivé železné figurace ukované z řetězů. Večerní přítmí tísnivou atmosféru znásobilo. Každý Rumun, jak byl z hladu vyzáblý, vypadal jako Franz Kafka, zatímco Rumunky vyhlížely jako fatální vampky z operet.

Zašel jsem i do velké, kdysi zřejmě vyhlášené kavárny v secesním stylu, objednal si koňak a fascinovaně pozoroval interiér. Pod vysokým stropem se temně třpytily zhasnuté křišťálové lustry, které nahrazovalo světlo ojedinělých slabých žárovek na stěnách. Náhradní elektrické vedení nebylo zasekáno do zdí, aby neporušilo staré skvostné tapety, pouze se volně vinulo z rozvodných krabic jako chvilková improvizace, než se poměry opět navrátí k normálu. Péče o omšelé pozůstatky lepších časů dodávala prostoru zvláštní vznešenost. V Praze jsem si mnohokrát všiml, jak neurvale zacházejí údržbáři se stopami někdejší elegance, jak schválně ničí dřevěné obložení stěn a rozbíjejí zdobné štuky, aby pak vše mstivě zaplácali sádrovou mazaninou. Z Rumunska, země s hodně pohnutými dějinami, na mne vanula hluboká sklíčenost, ale také noblesa na hony vzdálená proletářské závisti a vzteku.

Poslední večer se soudruh S. pozval ke mně do apartmá, že konečně pohovoříme. Ze zásob obchodního zastupitelství přinesl vodku, mně zbývaly ještě dvě lahve šumivého vína. Všiml jsem si, že při popíjení hovoří dost stylizovaně. Už dřív jsem předpokládal, že tady budou ve všech místnostech odposlechy. Usoudil jsem, že bych se měl při rozhovoru mírnit, ale nepřetvařovat se - ať vědí, co si myslím. Asi po hodině klábosení převedl S. řeč na politickou situaci v Československu. Vyšel jsem mu vstříc a rozpovídal se jako naivní důvěřivec. Řekl jsem mu, že podle mého názoru KSČ evidentně selhává, když si v čele ponechává garnituru, kterou valná část národa nenávidí. Copak strana nedisponuje přijatelnějšími soudruhy?

"Záleží na tom, jakým směrem se pohne politický vývoj," pravil soudruh S. šalamounsky. "Co myslíte?" otázal se.

"Vidím dvě nejpravděpodobnější alternativy. Jednu ztělesňuje Václav Havel, druhou Otto Habsburský," odvětil jsem.

Zdálo se, že soudruh S. ztratil řeč. Mlčel, pokýval hlavou, ještě jednou si přiťukl, dopil sklenku a odporoučel se.

Pár týdnů po návratu do Prahy mne ředitel Kulíček pozval na pohovor. Pomyslel jsem si, že k němu dospěla zpráva soudruha S. o mých postojích a že mne čeká malér, jenže on začal pochvalami. Prý jsem se na svém místě osvědčil a byl by nerad, kdybych o ně přišel.

"Jde o Olgu z tiskové redakce, dobrá holka, ale všehoschopná," pokračoval. "Za pár týdnů odpromuje a získá veškeré předpoklady pro vedoucí funkci. Ve stranickém výboru se říká, že by vás měla nahradit. Já to nepodporuji, ale radím vám, abyste si podal taky přihlášku do strany, to by pak na vás nemohla... "

Vida, jak důmyslné metody používá strana při verbování nových členů. Sáhl jsem po osvědčené výmluvě, že mi v tom brání rodinné důvody. Přemlouval mne skoro hodinu, přičemž každou chvíli odcházel ke své skříni, aby si potají loknul. Cítil jsem se nepříjemně, nikoli však nejistě - tohle byla hranice, kterou nepřekročím, i kdyby mne měli na hodinu vyhodit. K tomu však nedošlo. Rozloučili jsme se celkem korektně.

Rok po mém pobytu v Bukurešti byli manželé Ceauşeskovi popraveni a v Československu se moci ujímal Havel. Soudruh S. mi pak zjara 1990 zavolal ještě jednou, aby se rozloučil, protože se jeho úřad ruší.

"Vy pořád zůstáváte u knížek? Člověk s tak skvělým politickým odhadem?" otázal se. Zasmál jsem se a popřál mu hodně štěstí.

V květnu 1989 jsem služebně vyjel do zahraničí podruhé, tentokrát na Knižní veletrh do Varšavy, který se konal v Paláci kultury a vědy, obludné budově ve stalinistickém stylu, třikrát větší obdobě pražského hotelu International. U stánku jsem postával s odeonskou polonistkou Irenou Krasnickou, jež s návštěvníky zapřádala dlouhé debaty na aktuální témata. Atmosféra tu byla mnohem svobodnější než v Praze. Na veletrhu nechyběl ani stánek s polskou samizdatovou literaturou, kde jsem si koupil brožurku o Václavu Havlovi s fotografií na obálce. Ze starých Literárek jsem znal jeho mladistvou tvář, nyní jsem ho poprvé spatřil v podobě, kterou brzy pozná celý národ.

O něco později jsme s Mirkem Burkoněm navštívili Bratislavu. V předchozím roce jsme v Celetné hostili knižní expozici "bratrského" nakladatelství Tatran a nyní jsme měli připravit reciproční výstavu Odeonu v jejich knihkupectví pod Michalskou věží. Spoluprací s námi byl pověřen redaktor Tatranu Tomáš Oravec, můj vrstevník, s nímž jsem si dobře rozuměl, ale jinak se k nám Slováci chovali spíš rezervovaně. A tak jsem volná odpoledne bloumal po městě, zatímco Burkoň navštěvoval staré známé.

Když se jednou rozpršelo, zašel jsem i do Slovenského národního muzea. V celkem standardní expozici se jeden z přízemních sálů vymykal. Pokud si dobře vzpomínám, úvodní panel netvrdil, že vše, co bude dále prezentováno, je vědecky prokázané, označoval to pouze za pozoruhodnou hypotézu nějakých slovenských učenců, snad z přelomu století, dále však následovaly grafy, vzorky hornin, mapy, obrazové rekonstrukce a plastické modely, které působily nanejvýš exaktně. Slovensko podle nich bylo kolébkou civilizace a pravlastí pyramid, které během desítek tisíců let existence podlehly erozi, obrostly rostlinstvem a proměnily se v pohoří. Jejich pravěcí budovatelé se na počátku doby ledové vydali k jihu a dospěli až do Egypta, kde rodová paměť, předávaná po generace, vyústila v budování pyramid, jež na rozdíl od slovenských přetrvaly. Nástěnná mapa ukazovala, že další exodus ze Slovenska se rozdělil do dvou proudů, z nichž jeden osídlil Egejský a druhý Apeninský poloostrov. Veškerá antická kultura je tedy dílem přistěhovalců ze Slovenska. Až na paní v pokladně nebylo v muzeu ani živáčka. Tiše jsem žasl nad sugestivní silou staré, nákladné a pečlivě udržované expozice čekající na školní výpravy z celé země, aby je nakazila takovou úctou k vlasti, na jakou se okolní národy nezmohou. Dnes si ovšem nejsem jistý, zda se mi to nezdálo. Nesetkal jsem se s nikým, kdo by tu stálou výstavu také navštívil, nikde jsem se o ní nedočetl a dosud mne nenapadla klíčová slova, abych se pokusil vyhledat její tvůrce na internetu.

Poslední večer nás ředitel Tatranu Karol Wlachovský, překladatel a znalec maďarské literatury, pozval na víno a halušky. Zavedl nás do bratislavského Klubu spisovatelů, kde prý halušky připravují nejlépe. Z hostů jsem poznal jen socialistického klasika Vladimíra Mináče, jenž seděl úplně sám u protějšího stolu. Všiml jsem si, že jej ostatní literáti při cestách na záchod zdaleka obcházejí, snad z úcty, snad ze strachu, aby je neoslovil. Wlachovský byl bystrý, vzdělaný a zábavný společník. Docela si mne získal, přestože jsem věděl, že v ředitelském křesle přestál všechny politické výkyvy od roku 1968; normalizaci na Slovensku ovšem neprovázela taková kádrová zvěrstva jako v Praze. Jeho diplomatickou protřelost jsem mohl pozorovat, když si k nám přisedl význačný představitel režimní literární vědy Stanislav Šmatlák. Zrovna jsme spiklenecky hovořili o zakázané literatuře, ale Wlachovský bleskurychle přehodil výhybku na méně ošemetnou kolej, aniž by si koryfej čehokoli povšiml. Večer jsme zakončili nad maďarskou pálenkou u ředitele doma a do hotelu jsme odcházeli v notně povzneseném stavu.

Když Burkoň přecházel do výstavní síně, byla Olga plně zaneprázdněna dokončováním studií. Doporučil mi proto na své místo zkušenou pracovnici knižní propagace Helenu Petříkovou, jež se před časem ocitla v nemilosti ministerstva. Štíhlá, šarmantní, asi padesátiletá dáma pracovala v oblasti knižní kultury více než třicet let a pamatovala si, jak se kdo choval za nejhorších politických turbulencí. Příběhy těch, kteří za normalizace dosáhli významnějších pozic, vyznívaly většinou ostudně, a přitom to prý na počátku byli mladí, nadějní, okouzlující lidé. Podrobně jsem se seznamoval s osazenstvem nejvyšších pater svého oboru, aniž bych tušil, že se celý ten svět i se svými protagonisty zakrátko propadne do zapomnění.

Zkušená Helena cítila ve vzduchu cosi divného. Bydlela s manželem v pěkném bytě na Jiráskově náměstí a nedávno jim právníci z jakési záhadné organizace nabídli nesmírně výhodnou výměnu s vysokým odstupným. Petříkovi souhlasili a setkali se krátce i s budoucím nájemníkem. Byl to zvláštní mrňavý chlapík s okázale tajnůstkářským výrazem ve tváři, prý skoro nemluvil, jen se vychytrale usmíval, jako by byl žolík v nějaké vysoké hře. Do bytu se prý nastěhoval se spoustou tělocvičného nářadí místo nábytku. O půl roku později jej Helena poznala v televizi. Byl to první popřevratový ministr vnitra Richard Sacher.

Strana se zřejmě rozhoupávala k jistým změnám, ale moc se o nich nešířila. Teprve od Iva Železného z angloamerické redakce jsem se dozvěděl, že povolila zakládání polosoukromých podniků ve formě družstev, snad podle vzoru Slušovic. Ivo se už dlouho cítil svazován akademickou těžkopádností Odeonu a snil o nakladatelství, kde by měl hlavní slovo. Nyní si ho na družstevním základě sám založil, ale zůstával nadále naším zaměstnancem a často se mnou konzultoval obchodní zvyklosti. Přeptával se také, zda nevím o nějakých slibných, zatím nevydatelných knížkách. Zrovna jsem dočetl román Mrchopěvci od Jana Křesadla, vydaný manželi Škvoreckými v Torontu. Autora tenkrát v Čechách nikdo neznal, já se k němu dostal přes jeho synovce Honzu Pinkavu, dávného kamaráda z večírků ve Svépravicích. O strýčkovi říkal, že je napůl šílený, napůl geniální, žije už dvacet let v Anglii, živí se jako klinický psycholog a píše potrhlé texty, za které se rodina stydí. Kniha byla vskutku hodně excentrická, odpuzovala mne senzacechtivým vršením dráždivých motivů, ale nepostrádala svéráznou zábavnost, kterou podbarvoval těžký smutek. Zapůjčil jsem Ivovi svůj výtisk. Nikdo z nás nepředpokládal, že Mrchopěvce bude možné vydat už za pár měsíců a že se Křesadlo na dlouho stane kmenovým autorem Ivova soukromého nakladatelství.

[...] V létě mne Petr Císařovský poprosil, abych zahájil výstavu, kterou spolu s bratrem Tomášem pořádají v Litvínově. Řeč jim původně přislíbili věhlasní kunsthistoričtí manželé Ševčíkovi, ale prý jim to nějak nevyšlo. Sepsal jsem si projev, jehož délka mi dnes připadá neúnosná, umělci jej však ocenili a požádali mně ještě o článek do časopisu Ateliér. Měl jsem pocit, že se naše generace konečně dostává trochu ke slovu.

Dalšího umělce, s nímž se mi spojují poslední měsíce před převratem, jsem bral s rezervou. Zdeňka Hajného jsem si pamatoval z dob jeho začátků, když jsme se v lokálce do Křivoklátu neslyšně chechtali jeho marným pokusům zaujmout venkovské děvče povrchním žvaněním o mystickém duchovnu. Svou nadmíru populární tvorbou z pozdějších let prvotní dojem potvrzoval. Nyní mu Odeon vydával malou monografii od Bohumila Mráze. Výstavu ke knížce jsme plánovali až na listopad, malíř mne nicméně od léta pravidelně navštěvoval v kanceláři a slastně se vyžíval v dojednávání všemožných detailů. Původní profesí byl Hajný zemědělský inženýr, později, už jako známý výtvarník, vystudoval psychologii. Nejspíš se v ní našel. Tolik manipulativních technik, jak si mne získat, na mne dosud nikdo nevybalil. Nemohl jsem pro něj udělat nic víc než výstavu, která už byla schválena, ale přesto mne okouzloval s tak urputným nasazením, až mi běhal mráz po zádech.

Úkoly pro můj odbor obvykle vyplynuly z provozních nebo redakčních porad, ale koncem října se na mne výjimečně obrátil sám ředitel. Měl jsem připravit menší výstavu odeonských knih pro ÚV KSČ, že by se prý soudruzi před Vánoci rádi podívali, co pěkného vychází. Vybranou kolekci knih bylo třeba dopravit podnikovým autem přímo do zlopověstné budovy na nábřeží. Připojil jsem se k řidiči, abych mu pomohl s těžkými krabicemi a nakoukl přitom do centra politické moci. Působilo mdle a ospale. U vrátnice jsem knihy předal referentovi z oddělení kultury, který je měl převzít. Dál mne nepustili, výstavu v chodbě u jídelny si prý nainstalují sami. Snad to stihli, do 17. listopadu zbývalo ještě čtrnáct dní.

V onen památný pátek jsme se s Janou sešli ve městě, abychom nakoupili rohože a závěsy do dětského pokoje. Chtěli jsme ho dozařídit, než se dcery vrátí ze školy v přírodě. Jeli jsme pak rovnou domů, protože nás měl nazítří po delší době navštívit tatínek. Minule si prý všiml, že máme před domem úplně shnilý plot, a rozhodl se, že nám pomůže udělat nový. Bylo to od něj hezké, pravda, věděl jsem však, že se nejvíc těší, jak mne bude při společné práci prohánět a pérovat. Na televizi jsem v té době nekoukal, rozhlas skoro neposlouchal, a pokud jsem nešel do hospody, zalézal jsem večer s knihou do postele. O tom, že policie zmasakrovala studentský průvod, jsem se tak dozvěděl až ráno od tatínka, který to večer slyšel z Hlasu Ameriky. Zvláštní váhu jsem té zprávě nepřikládal, k surovému potlačování nepokojů docházelo už přes rok. Celou sobotu jsme proměřovali a řezali prkna, vybírali zachovalé latě, zazdívali kovové úchyty do sloupků, pálili ztrouchnivělý starý plot a nakonec k úchytům slavnostně přišroubovali nové dílce a stačili je dokonce natřít luxolem. Tatínek si u nás ještě počkal na večerní zprávy Hlasu Ameriky. Když před devátou konečně odjel, otevřeli jsme si s Janou láhev vína, abychom se z náročné návštěvy trochu vzpamatovali.

Na neděli večer jsme měli lístky do Junior klubu Na Chmelnici, kde hostovalo brněnské HaDivadlo. Teprve tam jsme se dozvěděli, co se vlastně děje. Před obecenstvo předstoupil Břetislav Rychlík, aby zrekapituloval události a omluvil soubor, který nebude hrát, protože se připojil ke stávce herců. Z Chmelnice nás autobus vezl okrajovými čtvrtěmi Prahy přes Vysočany a Prosek, kde se zatím nic nedělo. Až nazítří ráno jsem při cestě tramvají do centra viděl první protestní nápisy a plakáty vylepené na zdech domů a na výlohách krámů. Z Florence, kde se nehovořilo o ničem jiném, jsem odjel do redakce na poradu, která původně měla aktualizovat ediční plán na rok 1991. Trvala krátce, všem bylo jasné, že to, co se bude za dva roky vydávat, záleží na vývoji situace v nejbližších hodinách a dnech. V hale se mezitím shromáždili snad všichni redaktoři a vzrušeně se dohadovali, jak reagovat. Přirozenou autoritou se od první chvíle stal germanista Jiří Stromšík, s nejčerstvějšími informacemi o protestních akcích přicházely, pokud se pamatuji, Pavla Pečinková, Eva Slámová a Alžběta Reichertová. Od nich jsem se také dozvěděl, že odpoledne začne velká demonstrace na Václavském náměstí. Šel jsem tam s nimi, asi dvě hodiny postával v houstnoucím zástupu a s obavami pohlížel k muzeu. Absurdní magistrálu za zády sv. Václava nechal podle pověstí vybudovat šéf pražských komunistů Antonín Kapek, aby se do centra v případě nepokojů snáze dostaly tanky. Po čtvrté jsem Václavák opustil, protože jsem musel na libeňském nádraží vyzvednout dcerky, které se vracely ze školy v přírodě.

Následujících čtrnáct dní jsem na demonstracích trávil všechny podvečery. Zdálo se, že tam chodí celá Praha. Jednou jsem na okraji davu na rohu v Jindřišské zahlédl Bořika, někdejšího kamaráda, s nímž jsme se rozešli, když kvůli kariéře vstoupil do strany. Stál tam tiše a zamyšleně, možná dokonce dojatě. Na černém svrchníku měl obrovskou kokardu z trikolor. Nevšiml si mne a já se k němu také nepřihlásil. Na náměstí se denně odehrávala velká představení ve strhujícím temporytmu, sóla řečníků se střídala, ale skandující chór dojem zceloval a stupňoval. Zněl organizovaně jako pod dirigentskou taktovkou a také hesla byla výstižná a pádná jako z kvalitního libreta. Nejvíc mne udivilo, že se v tom ohromném nakupení lidí nikomu nic nestalo. Když jsem se po demonstracích stavoval v hospodě, narazil jsem občas na zasmušilé chlapíky, kteří šířili teorie spiknutí.

"Možná je to puč, ale zázračný. Prsty v tom bude mít svatá Anežka," odpovídal jsem na jejich temná podezření.

Dopoledne jsem většinou trávil v odeonské redakci, která se stala přirozeným ohniskem podnikové rezistence. Pořád někdo telefonoval, přijímali jsme aktuální zprávy a předávali je dál, debatovali, vyhodnocovali situaci a vymýšleli, jak být užiteční. Když na to přišlo, založili jsme odeonskou pobočku Občanského fóra a za předsedu si zvolili Jiřího Stromšíka. O pár dní později jsme podobně jako jiné organizace sepsali petici požadující demisi Adamcovy vlády. Byl jsem pověřen jejím doručením na Úřad vlády. Šel jsem tam pěšky podél Vltavy a zblízka se kochal dějinami v pohybu. Ve vstupní hale Strakovy akademie čekaly desítky kurýrů, než je pustí do podatelny, kde se vydávala potvrzení o předání protestů. Ostraha i úředníci se chovali korektně, ovšem s kamennými výrazy ve tvářích. Povšiml jsem si Jána Čarnogurského, nedávno ještě vězněného, o němž se hovořilo jako o jednom z budoucích šéfů vlády. Přišel sám, menší, pobledlý, s úřednickou aktovkou pod paží, prodral se neohroženě ochrankou a stoupal po schodech, jako by se vydával přímo do jámy lvové.

Zdálo se, že ulice polepené všemožnými výzvami, letáky, básničkami a kresbami bezprostředně navazují na lidovou tvořivost po srpnu 1968, jako by mezitím neuplynulo jednadvacet let. Všude se objevoval usměvavý portrét Václava Havla. Vzpomínám, že heslo "Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí" se u jeho fotografií objevilo až po několika dnech a že mne vyvedlo z míry. Takovou pitomost přece Havel nemůže myslet vážně, vždyť jistě ví, jaká filozofická úskalí se skrývají v každém z použitých pojmů.

Ještě v prosinci jsme se v tiskové redakci rozhodli, že jarní číslo Kurýra Odeonu, které jsme už téměř připravili k tisku, musí odrážet probíhající změny. Mirek Burkoň umístil na titulní stranu s článkem o Ottovi Gutfreundovi velký obrázek jeho pomníku T. G. Ma-

saryka a já požádal o rozhovor dosud zakázaného Josefa Hiršala. Dohodli jsme se, že mne navštíví v kanceláři. Bylo to mé první interview v životě, o diktafonech jsem neměl ani ponětí, a tak jsem z domova přitáhl nový radiomagnetofon z Německa, abych naši rozpravu nahrál. Strávili jsme spolu, oba trochu dojati, příjemný předvánoční podvečer. Ve tmě za okny chumelilo, rozlil jsem do sklenek dobré červené, nadhodil první otázky a můj básnický guru začal barvitě, svěže a maličko jízlivě rekapitulovat uplynulé časy. Měl jsem pocit, že to bude skvělý rozhovor, když jsem však chtěl po jeho odchodu nahrávku zkontrolovat, neozval se z magnetofonu ani hlásek. Zřejmě jsem zmáčkl špatné knoflíky. Zděsil jsem se a zničeně usedl k psacímu stolu. Po chvíli se mi naštěstí díky Hiršalovým vynalézavým formulacím a výrazné dikci začaly odpovědi vybavovat a postupně se mi povedlo vše vyřčené zpaměti rekonstruovat. Když jsem mu nazítří odpoledne přinesl přepsaný rozhovor do kavárny Slavia k autorizaci, spokojeně si jej přečetl a nepovšiml si žádného zádrhelu.

Další problém musel řešit Burkoň s brněnskou tiskárnou, kam jsme odeslali připravené číslo. Vedoucí sazárny se bál tiskovinu s Masarykem v záhlaví zalomit, protože mu připadala protisocialistická. Zkušený Burkoň s ním ideologicky nepolemizoval, ale ukonejšil ho příslibem několika lahví rumu. Ukázalo se, že v případě melouchu jde veškeré socialistické přesvědčení stranou.

Redaktoři Odeonu se počátkem prosince 1989 dohodli, že by v čele odeonského OF neměl stát brilantní intelektuál, ale někdo z lidu, kdo umí komunikovat i s pracovníky provozů. Stromšík mne poprosil, abych převzal jeho funkci, a když se podnikové OF později měnilo v nezávislé odbory, stal jsem se automaticky jejich místopředsedou. K našim prvořadým úkolům patřilo hledání nového ředitele, který by se pokusil zvládnout situaci, s jakou nikdo neměl sebemenší zkušenost.

O nezbytnosti hospodářských reforem se vedly nanicovaté diskuse už řadu let a v Odeonu jsem první dva roky prožíval tzv. přestavbu, jež se rovněž omezovala na žonglování s frázemi. Náš podnik přímo řídilo ministerstvo kultury, veškerý provoz byl hrazen ze státního rozpočtu, kam také plynulo vše, co jsme vydělali, a prémie závisely na plnění plánu, který nijak nesouvisel s případnými výnosy. Byl to celkem pohodlný život za málo peněz, který nikoho nenutil k podnikavosti či úsporám. Těšilo nás, že produkujeme krásné knihy, plnili jsme stanovené úkoly, ale v hospodářském ohledu nám nezbývalo než poklidně stagnovat. Sklenář se dokonce nejvíc obával, že vyděláme víc, než stanovil plán. Pokud to hrozilo, dostal výtvarný redaktor za úkol vyšperkovat některý z chystaných titulů tak nákladně, aby se co nejvíc prodražil. Třítisícový náklad pak přišel na tři miliony, přičemž se jeden svazek, jehož výroba stála tisícovku, prodával za třicet korun, neboť kalkulace ceny s výrobními náklady nijak nesouvisela.

Když strana začala ke konci své samovlády prosazovat skrze ministerstva přeměnu přímo řízených organizací v takzvané státní podniky, které měly fungovat o něco samostatněji, zato však s větší zodpovědností za svou rentabilitu, jevilo se to Vonkovi i Sklenářovi jako past. Přímo řízený Odeon dlouhá desetiletí realizoval poměrně exkluzivní ediční program, který byl plně závislý na státním financování. Přejít k lukrativnější produkci by se vzhledem k velké rozpracovanosti titulů a dlouhým výrobním lhůtám hned tak nedalo a větší hospodářská samostatnost bez peněz z ministerstva by nepochybně vedla ke kolapsu. Vedení doufalo, že si prosadí statut příspěvkové organizace, jenže po listopadu 1989 veškeré dosavadní představy padly. Šéfové byli bezradní. Ředitel Kulíček začátkem prosince odstoupil, šéfredaktor Šimon, kterého povolali na ministerstvo kultury, předal své křeslo Jiřímu Pelánovi a Vonka se Sklenářem zamířili do důchodu.

Bylo třeba urychleně najít zbrusu nový management podniku. Konkurz jsme vyhlásili prostřednictvím tisku a televize v polovině prosince. Vypracoval jsem jednací řád konkurzní komise a navrhl i témata pro pohovory s uchazeči. Ze zaměstnanců Odeonu se o místo ředitele ucházel jen Ivo Železný, který o svých odvážných představách sepsal oběžník, redakce však příliš nedůvěřovala jeho úsudku ani literárnímu vkusu. Mě Ivovy nápady docela zaujaly, značně však přesahovaly legislativní i technické mantinely, v nichž se podnik dle svého statutu pohyboval. Když si pak Ivo zřídil soukromé nakladatelství, úspěšně v něm využil koncepce původně zamýšlené pro Odeon.

Do debat o perspektivách podniku se vehementně vmísil i dr. Vladimír Justl. Hned počátkem ledna svolal shromáždění zaměstnanců a vystoupil s notně sebevědomým projevem, v němž navrhoval mohutnou expanzi, jejímž hybatelem se měl stát Klub čtenářů. Ten se zdál být díky své dvouset...tisícové členské základně spolehlivým garantem odbytu, ekonomové však už delší čas zjišťovali, že se jeho rentabilita prudce snižuje. V obchodním oddělení jsme tušili, že dlouho nerevidovaný adresář členů je z valné části vyhaslý, a věděli jsme také, že provozy Klubu čtenářů zatěžuje obrovský vnitřní dluh. Asi čtyřicet důchodkyň tam pracovalo bez jakékoli administrativní mechanizace jako za časů J. R. Vilímka a nedalo se očekávat, že by větší pracovní zatížení zvládly. Další Justlovy projekty byly už naprosto fantastické. Odeon měl například koupit a zrenovovat zchátralý dům u Glaubiců a zřídit v něm vedle dvou restaurantů a hotelu i vlastní provozy a sklady, přičemž řečník ani nepomyslel na přístupnost objektu pro kamiony. Někde na předměstí jsme si měli postavit vlastní velkou tiskárnu a kromě knížek vydávat luxusní barevný časopis o své produkci a společenském dění, jehož vyvrcholením by byly každoroční plesy pro příznivce našeho nakladatelství v Obecním domě. Vybudovat jsme měli také reprezentativní středisko moderního umění, na jehož provozu by prý určitě rádo participovalo Guggenheimovo muzeum z New Yorku. Ohromeně jsem sledoval, jakému blouznění může propadnout kulturní velikán Justlova formátu. Sklenářovi v té době zbývalo sotva na výplaty a za výrobu knih zůstával tiskárnám dlužen.

Viktor Šlajchrt (1952-2025), spisovatel a novin++ř. Vystudoval Pedagogickou fakultu v ňst` nad Labem, obor český jazyk a výtvarn++ výchova. Vystř`dal řadu profes` (učitel, ukl`zeč v metru, obchodn` z++stupce Knižn`ho velkoobchodu, vedouc` obchodu a propagace v nakladatelstv` Odeon). V roce 1992 se stal redaktorem MladŽ fronty Dnes a o dva roky později přešel do kulturn` rubriky týden`ku Respekt, kde působil do roku 2008. Př`ležitostně spolupracoval s mnoha dalš`mi periodiky, rozhlasem i televiz`. SvŽ eseje, kritiky, fejetony či den`kovŽ z++znamy uspoř++dal do několika souborů (Suroviny laskominy, 2000; Putov++n` pomez`m, 2008; Bankrot, 2011; Okamžiky uměn`, 2013; Bonviv++nova kulin++ria, 2015; Obrazy Prahy, 2017; Bloum++n` epochami, 2018), je autorem či spoluautorem několika obrazových či publicistických knih (Srdečný pozdrav z hospody, 2007; Jan Šafr++nek - Svět lid`, 2008; Josef J`ra 1929-2005, 2022 ad.). V letech 2013 až 2018 pracoval Viktor Šlajchrt na rozs++hlých pamětech, jež nazval Zpověď neuskutečněnŽho umělce; dosud zůst++vaj` v rukopise. V letošn`m ročn`ku Souvislost` z nich na pokračov++n` otiskujeme ty č++sti, jež sleduj` Šlajchrtovo působen` v nakladatelstv` Odeon v letech 1988-1991.

Viktor Šlajchrt se otištěn` celŽho odeonskŽho tetraptychu bohužel nedožil. Zemřel 4. 9. 2025.