Petr Boháč

Čekání na básníka se odkládá...

Nakladatelství Petrov vydalo již čtvrtou sbírku "nadějného básníka" Bogdana Trojaka - Strýc Kaich se žení, s podtitulem Memorabilie a komorní horory. Je příznačné, že se o Trojakovi povětšinou píše jako o naději nejmladší poezie; básníkův brilantní, nanejvýš osobitý, nápaditý a hravý jazyk - jak je psáno na záložce knihy - to evokuje a myslím si, že oprávněně, protože hravě, brilantně a nápaditě opravdu vyznívá. Pro samotného básníka a jeho psaní to ale znamená zhoubu, neboť není s to vystoupit ze své jinošské poetiky a dosáhnout vyzrálé svébytné originálnosti odhalující hloubku jednotlivin skutečnosti či nekonečnost univerza.

Vkládané naděje souvisejí s očekáváním - se stavem zklamání nebo naplnění. Od první sbírky (Kuním štětcem) kritika čeká na příchod vyzrálého básníka a vždy znovu odkládá toto očekávání do budoucna s rozporuplným pocitem, neboť i když básník nepřichází, stále se v Trojakově poezii objevují možnosti, že se tak v budoucnu stane. V případě básnické prvotiny by se o sbírce Strýc Kaich se žení dalo říci, že se stává nadějí pro nadcházející poezii, jenže Trojak už dávno není začínající básník. Jinak řečeno, není už možné slepě - s trpným odkazem na neutěšenou podobu současné poezie - přehlížet povrchnosti jeho veršů, skrývající se za hravostí a nápaditostí. U Trojaka stále nedošlo ke zlomu, v němž se okázalé jinošské poblouznění a okouzlení promění do drásajícího a otázkami opředeného tajemství básnického gesta, které z viděného doluje složitost neviditelného, z neslyšitelného skládá vybuchující symfonii nebo z myšleného rodí bezmeznou, ničím jiným neodhalenou skutečnost. V jeho poezii se neobjevil střet, osten, jež by jej donutily objevit skutečnost nově a jinak; neobjevil se spor, jímž prošli podobně meličtí básníci jako např. Orten, Blatný nebo Seifert. Stále v ní chybí zadrhnutí rodící básníka, jako tomu bylo u Ortena. Grossman píše: "Ortenova poezie ovšem vrcholí právě v okamžiku, kdy si básník tyto nedostatky začíná uvědomovat; kdy poznává, že založil svůj život 'na vyslovování pocitů' a přivolává citátem Stendhalovu řeholi chladu, suché objektivity a distance; [...] kdy se jeho poezie dynamizuje a rozšiřuje vnitřními polemikami, snaží se překonávat melodickou monotónii a rozšířit svůj slovník, kdy se vytrhává ze sentimentality a barbarizuje se, toužíc po epice či dramatu než po lyrickém zpěvu."Poezie Trojaka ještě nedosáhla bodu, jenž by se dal nazvat vrcholem, stále nepřišel okamžik "zrady" na vlastní poetice, aby možnosti jeho básnění dospěly k naplnění; ještě se neudal neuchopitelný paradox psaní - neuskutečnilo se gesto, které upouští již dosažené, aby pomohlo vzniknout nezrozenému a do času pádu jen tušenému.

Jinošská poetika, zakládající se na zbystřeném a zjitřeném vědomí zachytávající skutečnost do nehybného okamžiku a redukující její šíři, problematičnost a rozmanitost na zákmit vjemového obrazu, není jen symptomem této sbírky, ale také většiny současné poezie. Ta se ukryla, lépe řečeno uvěznila za zdmi dojmů a není schopna zdi prolomit. Tento proces je možné shrnout do jediného slova: současnou tvorbu ovládá imprese. Svou poetikou se Trojak zařazuje mezi básníky jako např. Hruška, Borkovec, Kolmačka. Vyvstávají otázky, jestli svět, ve kterém žijeme, je opravdu ztišen jen na bezprostřední a prvotní dojem, v němž se podle těchto básníků odhaluje žití; jestli ztratili básníci prostředky, jimiž se odhaluje propastné, tragické nebo hymnické prožívání; a jestli je člověk pouhým médiem, které někdy těkavě, někdy s pokorou a trpělivě do sebe vstřebává rozechvělé okolí skutečnosti, zatavujíc ji do znehybnělých časových bodů.

Imprese, rozdrnčená struna vjemů, se stává hlavním nástrojem, jak se tajemný svět básnicky dobývá. "Na verandě hučí zapomenutá karafa. / Chladný proud přimyká se k zemi, / teď vane mezi košťály, cos přiklopila sklenicemi, / a škvírou nad prahem do slabin nám vniká."Skutečnost se zachytává na jednom ze smyslů vyvolávajících vjem, jenž zpětně viděnému nebo slyšenému vtiskuje záblesk jedinečného okamžiku. Vzniká tak barevná škála impresí sublimující veškerý život. Budí to dojem, že skutečnost, v níž se nacházíme, je utvořena z těchto obrazných intuitivních pocitů. To, že imprese je hlavní zdroj Trojakova psaní, napovídají již jednotlivé názvy básní: To zkamenělé ráno; Jitro; Poledne; Ranní zahrada; Ponurý večer; Myšlenky na nočním břehu. V samotných básních se objevují slovesa jako tišit, šelestit, trnout, čekat, zastavit, chvět, jež odkazují k znehybnělému okamžiku nebo jemně vibrujícímu vjemu.

Vjemem očištěný odraz skutečnosti pak vše pohlcuje; harmonie obrazů je všudypřítomná. Hledá-li se základ všech těchto pocitů, nachází se právě v božské harmonii, utišující veškeré disonance. Jenomže stále mám na paměti větu od J. S. Bacha, kterou si jako motto zvolil Holan pro svou sbírku Bolest: "Disonance jsou tím tvrdší, čím více se blíží harmonii." Trojakova poezie zní rytmem ukolébavky, i když občas usiluje o jemné zjizvení, tzn. o bolestnou hloubi: "Zlá noc. Já v trní trnu. / Kos klove mločí skvrnu. / Srdce se chvěje. Zima mu je. // Kdosi se ke mně prolamuje." Avšak vše, co by mohlo prorůst do živého masa a zanechat tak ránu, je hned z počátku obroušeno a zjemněno. "Klín stydkou kostí klinká, / když smrt konejší muže: / je na nit nyní zúžen, / ač třepil se už v plínkách. // Jsme živáčci, co zpychli! / Jsme úmrlci. A jací! / Náš rubáš děti spíchly / ze šňůr, na nichž se pouštívali draci!"I v doteku s hraničními prožitky vítězí harmonie; je až dojemné, s jakou naivní bezmocí se tu básník střetává - je-li vůbec možné mluvit o nějakém střetu - s tématem, jako je smrt. Nelze mluvit ani o sporu, ani o bezradném a bolestném odevzdání se, ani o revoltujícím gestu, které smrti dává na vědomí, že je možné propůjčit ji lidskou tvář, ani nejde o pokoru před něčím, co rozum nemůže pozřít, ani o tragédii otřásající celým světem, o výsměch, v němž se značí strach, o marnost, odhalující naši pozemskou nicotnost; de facto vše je přehlušeno hravostí a vynalézavostí básnického jazyka. Připomíná to jinošskou domýšlivost a bezradnost zároveň, tzn. pocity, do nichž se básník uvězňuje jako do neproniknutelné tmy kobky umně vykonstruovaného jazyka a díky nimž si zamezuje možnost dotknout se skutečné události. V těchto okamžicích lze nejvíce vidět nedostatečnost oné hravosti a vynalézavosti. S jakou bezelstnou naivitou a lehkostí lze umírat, napovídá jiná báseň: "Tak vzdušný den / že škvírou v mezižebří / lze vydechnout a tiše zemřít."Hlavní důraz v těchto verších není kladen na sloveso "zemřít", to se stává jen dekorativní součástí prvního verše; je možné jej nahradit čímkoliv jiným - za předpokladu, že se básník vzdá rýmu "mezižebří : zemřít". V tomto detailu lze vidět, jak Trojak nakládá se vztahem výrazu a tématu. Dominuje umně vynalezený rým, který však hlubší prožitek nebo další možnosti rozvíjení myšlenky překrývá. Tím rozhodujícím je od všeho oproštěný vjem - "Tak vzdušný den" - a vše ostatní se tomu podřizuje. Nadvládu nad celou básní přebírá imprese.

Básníka Trojakova typu nejvíce zrazuje jazyk, přestože na první pohled budí dojem dokonalého ovládnutí. Ale i to přímo souvisí s problémem imprese a jejího melodického zachytávání spontaneity okamžiků na úkor záhybů a propastí rozvrásněné skutečnosti.

Trojakova poezie nejplněji vyznívá, když se zaobírá větší tematickou plochou, když se odvrací od lyrických výlevů, které se povětšinou opakují, a to i napříč sbírkami: "Tu náhle v okně kolny blik / bílý sousedův nátělník; / hnul s hlukem těžkým nářadím"(sbírka Pan Twardowski), oproti: "Vždyť vím, že nevadí, / když nevím, co si počít. // Ve větru drnčí vlasce. / Let prádla. / Bílý. Nízký."(sbírka Strýc Kaich se žení) Takovým "plným" místem je Balada o nepeřeném šípu. Díky příběhu se básník vzdává impresí; básnický jazyk slouží k rozvíjení dramatického děje a lidská skutečnost je představována v hlubších souvislostech. Dramatizace se stává rozrušovatelem smyslových vjemů a do popředí se dostává lidský osud. V některých místech Trojak zapomíná na brilantnost a cílem se stává realita - příběh, který skutečnost odráží. "'Kam ideš,' zaskřípe amor. / 'Du se zabit, ty kurvo.' / 'Tak di,' vyškrábe se na jílovou hroudu, / 'nikdo tě litovat nebude, / si dobrý akorát k temu, abys vápnem svých hnátů / vybílil hrob!' // 'Eště budete mými kostmi hrušky srážat!' / odsekne napůl huby Drahoš / a jde proti skrčkovi [...]." Tato dramatizace poezie se stává překvapivým hybatelem básníkova psaní. Připomíná to Holanovo úsilí o novou podobu verše, které tak přesně zachytil A. M. Píša: "Neboť příliv skutečnosti takřka smetl někdejší rafinovanost a předestilovanost Holanova lyrismu [...]; autorův výraz se nebývale oprošťuje, nabývá jadrné plastiky a elementární bezprostřednosti." Tato slova jsou nadějí i Trojakovy poezie; žádnou jinou naději k ní nelze vztáhnout - ale to neznamená, že čekání na básníka se odkládá do beznaděje.

Bogdan Trojak, Strýc Kaich se žení. Memorabilie a komorní horory. Brno, Petrov 2004.