Jan M. Heller

Tkáň umírajícího kraje

V loňském roce vyšla v Edici českých autorů olomouckého nakladatelství Votobia útlá knížka Martina Fibigera Aussiger. Podtitul, na obálce uvedený skromně v závorkách, zní Příběh ze Sudet. O tématu prózy tak nemusí pochybovat ani čtenář, který náhodou neví, že Aussig je německý název Ústí nad Labem.

O autorovi toho víme málo. Kratičká biografie na zadní straně obálky se zmiňuje o jeho pedagogickém působení na středních a vysokých školách v Ústí nad Labem a o jeho angažmá v místním tisku. Bibliografie zahrnuje uvedení v antologii "severočeské literární a umělecké scény 90. let 20. století" a dvě knižní publikace, z nichž jedna vyšla ve Votobii, druhá pochází z labskoústeckého nakladatelství Albis International. Maličká černobílá fotografie, pořízená proti všem zákonům řemesla, ukazuje z autora pouhou siluetu kontrastující s blýskajícími se pivními půllitry na stole.

Proč klademe takový důraz na identitu, život a zázemí? Chceme zdůraznit, že máme před sebou autora s velmi silnými vazbami na svérázný severočeský kraj, autora v nejlepším slova smyslu regionálního. Takové označení by mohlo na první pohled působit negativně: co je regionální, nevládne schopností překonat svým významem omezené hranice regionu, a je tudíž marginální, okrajové, nepodstatné, nezajímavé a v posledku nehodné zájmu. Pokusme se nahlédnout, zda by regionální vazby autora - jeho postup "zdola" - nemohly odkrývat hodnoty, které by tento přezíravý pohled vyvrátily.

Příběh ze Sudet jsou ve skutečnosti příběhy tři. První z nich je vnitřní monolog Waltera Aussigera, který lehkým, nevzrušeným slohem v obecné češtině popisuje svůj život před válkou, za okupace a po ní a líčí poúnorový odchod z komunistického Československa přes Berlín do Ameriky a krušné kolonizátorské zážitky z německých a ukrajinských přistěhovaleckých obcí na nekonečných prériích amerického Středozápadu. Druhým je na epizody rozbitý part jeho bratra, zvaného zde prostě "starý Aussiger", jenž dožívá v městečku Čistá (též Tschista), již skoro nevychází a očekává smrt. Protagonistou třetího partu je jeho přítel Wehinger, zvaný Bruss, který cestuje po kraji a pořizuje dokumentaci o starých německých hřbitovech, rozesetých tam, kde na ně upomínají jen "ty bílé stopy v zelených svazích. To jak mezi duby a smrky kvetou ovocné stromy. Tam v opuštěných zahradách. Tam, kde bývaly vesnice, odkud všichni odešli, protože museli." Aussigerové přitom nejsou sudetští Němci. Jsou zcela bilingvní, byli odsunuti nacisty před válkou, po ní se do městečka vrátili. O sudetských Němcích mluví ve třetí osobě, neznají se k nim.

Základním kompozičním postupem je fragmentarizace. Nezůstává jen u syžetu sestávajícího ze tří vzájemně se prolínajících linií. Vztahy mezi postavami a událostmi vysvítají postupně. Některé epizody nelze v příběhu zařadit na pevné místo, svou souvislost s ním kamuflují a klamou. Mnohé odkazy vedou do slepých uliček. Také konec je otevřený. To vše připomíná představu příběhu jakožto tříště, rizomy či tkáně, jak ji u nás popsala Daniela Hodrová: jde o uspořádání významových celků nikoli v linii či kruhu, ale v silovém poli, kde na sebe upozorňuje nesamozřejmost vztahu fragmentárních prvků k celku, ba dokonce jistá pochybnost, zda tu vůbec nějaký celek je.

Dojem určité diskontinuity ještě podtrhují jakási motta, předeslaná každé z kapitol. Jsou to citáty z náhrobních nápisů, pamětních desek, obecních kronik či protokolů z vysokoškolských přijímacích zkoušek z padesátých let. S hlavním textem jsou svázány velice volně, otázka jejich vzájemného vztahu je ponechána na čtenáři. Pod tímto rozbitým literárním světem jako by prosvítala skutečná rozbitá severočeská krajina, posetá fragmenty budov a cest.

Nad touto krajinou je neustále zataženo: visí nad ní stín smrti, který se opakovaně objevuje v úvahách starého Aussigera, potkáváme zde vykácené stoleté stromy, přemnožené pavouky, houbu dřevomorku v základech domu, cyklicky se navrací motiv ptáků, především havranů, jakoby zlověstně vyčkávajících a kroužících. Ve vzpomínkách starého Aussigera a Wehingera často narazíme na různé podoby šílenství a vyšinutí. Například jeden z prvních Wehingerů přišel při požáru o kovárnu, místní lidé, katolíci, dali od něho ruce pryč, a on si vystavěl zemljanku a vyhodil do povětří boží muka. Jsou zde ženy, jež sbírají mrtvé havrany a pálí je v kamnech, nemluví, jen si nazdařbůh a nahlas čtou ve starých kalendářích. Přeludem může být i záhadná postava Markéty, která se pohybuje městem a na kterou starý Aussiger bez ustání myslí: ačkoli známe dokonale její životopis, neprojevuje se jako bytost z masa a kostí. V těchto vizích a vzpomínkách jsou překračovány hranice reálného. Čtenář ztrácí půdu pod nohama: je to skutečnost, byť skutečnost fikčního světa? Černý humor autora či postavy? Halucinační vidina pološílené přestárlé mysli? Nebo je snad Aussigerův svět zabydlen nadpřirozenými bytostmi v lidských tělech, podobně jako to nacházíme v lyrizovaných etnografických prózách devatenáctého století? Váhání mezi "přirozenou" a "nadpřirozenou" interpretací, ambivalentní vidění se stává jedním z témat díla.

V jedné z posledních scén vystoupá Aussiger do nejvyššího patra svého domu. Před sebou má na stole archiválie, listiny, záznamní knihy, obecní kroniky. Stojí tváří v tvář svědectví o své minulosti, o minulosti svého rodu, o městečku Čistá. Je poslední, kdo zůstal, a škrtá zápalkou: bere tuto minulost s sebou. "Proto ani ty už tady nejsi doma, Aussigere. Musíte tu totiž mít své hroby, abyste byli doma," říká mu vnitřní hlas.

Ta všudypřítomná smrt se konečně odhaluje, motivy rozkladu a zániku dostávají překvapivý smysl: je to právě smrt, kdo dělá z kraje domov, to ona v hrobě spojuje člověka s půdou. Rozbitý, šílený, nemocný kraj přichází po živých lidech a jejich domovech i o staré hřbitovy, ztrácí své mrtvé a propadá se - možná i zpět do chaosu, jaký panoval ještě před stvořením světa. "Zatímco my odcházíme, místa prý zůstávají. Naprostý nesmysl. Ta místa zůstávají v nás, dokud tu jsme. A s námi pak odcházejí," čteme na začátku knihy, kdy ještě takovou myšlenku nedokážeme v plném dosahu docenit.

Toto snad chtěl říct Aussiger. To totiž může říct jedině on, který je odtud. I jeho jméno se tak stává jménem mluvícím. Jedině Aussiger může podat očité svědectví o smrtelném deliriu kraje, který byl odtržen od lidí. V tom je ona síla "regionální literatury". Její užitečnost vyjde dvojnásob najevo u tak závažného a otevřeného tématu, jakým je dnes sudetská otázka. Aussiger nestojí na žádné straně barikády, nemluví o politických zájmech, nestěžuje si, neobviňuje, nežaluje; nabízí jen svědectví přímo z místa, kudy se přehnaly "velké dějiny". Hlas odtamtud dokáže nejen otevřít perspektivu "zdola", ale navíc své sdělení pronáší s autoritou, jaké pohled z hlavních měst dosáhnout nemůže.

Martin Fibiger, Aussiger. Příběh ze Sudet. Olomouc, Votobia 2004.