Středověk. Dějiny a kultura

Johannes Fried patří k nejinspirativnějším německým medievistům posledního půlstoletí. Proslavil se především svými pracemi o papežské říšské politice ve 12. a 13. století či o historické paměti, chápání času a mnemotechnikách ve středověku. Jeho historické myšlení je komplexní. Vedle prací analytických napsal mnoho programatických úvah i syntetických monografií. K nim patří vedle rozsáhlé práce o německých dějinách od barbarských nájezdů do roku 1024 především Středověk. Dějiny a kultura (Vyšehrad 2025), kniha původně vydaná německy v roce 2009.

Friedův Středověk můžeme číst jako konceptuální vymezení středověku coby kulturní epochy. Autor se přitom vymezuje vůči dodnes rozšířeným představám o středověku jako o období temna, na které je lepší zapomenout. Výstižně ukazuje, že ono negativistické chápání středověku nemá původ v renesanci, ale naopak až v 18. století, kdy středověk odsuzovali filozofové a literáti jako Kant či Schiller. Renesanční myslitelé, pro které bylo nesnadné určit, kdy "střední věk" začíná, zavrhovali téměř výlučně středověký jazyk, tedy zbarbarštěnou latinu. Naopak "gotické" umění jako negativní chápáno nebylo, stejně jako autoři, kteří již od 10. století recipovali spisovatele a filozofy antické, především římské.

Největší přednost knihy představuje její komplexnost. V časech, kdy historickému bádání dominuje atomizace, činí četba Středověku neskonalou radost. Autor přemýšlí v souvislostech, je si vědom provázanosti politických a kulturních událostí, technologických inovací i sociálního pozadí konkrétních jevů. Přestože hlavní osu knihy tvoří politické dějiny, bez nichž by se konstrukce středověku snadno zhroutila, vždy jsou zasazeny do společenské situace, do sociálního napětí (či smíru), do dějin idejí, jež ale nikdy nemohou existovat mimo prostor a čas, v nichž jsou formulovány. Za nejzdařilejší a nejpromyšlenější považuji kapitoly Triumf jurisprudence a Monarchie. Vyzdvihnout je třeba Friedovo chápání Fridricha II. jako panovníka, jenž na jedné straně směřoval k prosazení sekularizované teologie, na straně druhé přispěl, možná vědomě, k vnitřnímu oslabení římsko-německé říše. Pozoruhodný je rovněž postřeh, že Fridrichův čelní střet s papežskou moci přišel příliš pozdě, tedy až ve chvíli, kdy papežská vláda byla již zcela konsolidovaná, a střet se severoitalskými komunami, jež byly zdrojem mnoha inovací, naopak příliš brzy. Fridrich rozhodně neměl smysl pro demokratizaci městského života, pro komunitní pojímání občanství, jež se protivilo jeho autokratickým, či téměř absolutistickým snahám. Svými postoji ale své oponenty vybídl k jasnějšímu formulování postojů a názorů, i když stejně jako oni jistě neměl zcela jasnou představu, čeho chce dosáhnout. Za inovativní pro středověký svět Fried rovněž považuje střet s mongolskou civilizací, jež agresivně vtrhla do Evropy, ale nakonec se stáhla do své asijské pravlasti a tam začala budovat svébytnou monarchii. Pro křesťany, misionáře i obchodníky se ale možná právě proto stala natolik lákavou, že podnikli desítky pokusů tuto civilizaci poznat. Mongolský vpád měl rovněž za následek, že velmi rychle padly dosavadní představy o křesťansko-arabských hranicích světa a bylo třeba formulovat nové koncepce teologické, geografické i kulturní.

V kapitole o monarchii Fried naopak zdůrazňuje dobové myšlenkové střety o podobu vlády: má mít takovou povahu, jakou jí vtiskl Dante, anebo má naopak dělba správy mezi císaře a papeže skončit a místo nich nastoupit monarchie racionality, jak o ní snil Marsilius z Padovy? V praxi nebylo uskutečnitelné jedno ani druhé. Tyto ideje sice rezonovaly v italských městských republikách, kde malíři a filozofové měli jasno v tom, jaká vláda je dobrá a jaká zlá, nacházely svůj ohlas na dvoře Ludvíka Bavora, stejně jako Filipa IV. Sličného či lucemburského Karla IV., ale nikdo nevěděl, jak ony ideje uvést v život. Svět idejí, mnohdy vzájemně protikladných, totiž podléhal rozhodnutím reálné, pragmatické politiky, jež vycházela z představ sakralizované monarchie, i když ona sakralizace byla ve skutečnosti pouze účelovou propagandou. Svět idejí a svět každodenní středověké politiky s její sociální realitou se od sebe tak nápadně lišily, že zavrhnout ideje staré a nahradit je novými, stejně utopickými, bylo tak snadné.

Johannes Fried ale není pouhým historikem idejí. Jeho chápání středověku je mnohovrstevnaté. Opakovaně se ve své knize ptá, jak vnímali sami sebe a svoji vlastní epochu středověcí lidé. Mnoho z nich mělo pocit, že žijí v posledních dnech lidstva, že vše spěje k zániku a že jednou z možností, jak tomuto zániku zabránit, je obrátit se nazpátek. Jiní, možná méně početnější, avšak stejně hlasití, naopak tvrdili, že je třeba se od minulosti obrátit k přítomnosti. Nežít život pouze s pohledem nazpátek a s útrpnou perspektivou (konečné) budoucnosti, ale žít ho teď a tady s jeho sociálními, ekonomickými i společenskými problémy, jež je nutno řešit. Neodkládat rozhodnutí na Boha, jenž mnohé prosby a modlitby prostě neslyší, a naopak začít konat teď a tady, vždy však s vědomím odpovědnosti za své činy.

Modernismus a fašismus

Obnovené české vydání knihy Rogera Griffina Modernismus a fašismus. Pocit začátku za Mussoliniho a Hitlera (Karolinum 2025), jež poprvé vyšla anglicky v roce 2011, se od první edice nijak neliší. To je jistě dobře, neboť přepracovávat a předělávat knihy sepsané a vydané "ve své epoše" zcela odporuje tomu, že každé dílo v sobě nese otisk své doby. Griffin od roku 2011 sepsal několik nových prací, jež mnohdy odrážejí i dnešní politickou realitu. Od konceptu své vědomě provokativní knihy Modernismus a fašismus se ale nikdy neodchýlil. Jeho prvotním cílem bylo vymezit vztah fašismu, italského a německého, vůči modernismu, respektive vůči modernismu, jehož podobu sám ve své knize konstruuje. Jeho modernismus je především povahy filozofické a literární, i když ani výtvarné umění neponechává zcela stranou. Provokativnost autorových tezí tkví v tvrzení, že italský fašismus a německý nacismus představují modernistická hnutí, respektive hnutí s modernistickým podílem.

Není podstatné, zda s Griffinem sou...hlasíme, či nikoli. Důležité je, v jakém kontextu knihu čteme. Pokud se na ni budeme dívat jako na autorský pokus o konceptualizaci, pak ve srovnání s konceptem Friedova středověku Griffin poněkud selhává. Jeho koncept modernismu, stejně jako jeho koncept fašismu, není na rozdíl od Frieda komplexní. Griffina nezajímá společnost, Griffin nezkoumá sociální realitu, neptá se po vazbách mezi politikou, ekonomikou a kulturou. Griffin se úzce pohybuje ve světě idejí, filozofických, literárních, uměleckých. Jeho koncept modernismu, respektive fašismu, je mistrně vystavěn a vyargumentován, avšak chybí mu otisk v reálné politice, v každodennosti života italských a německých úředníků, dělníků, sedláků. Většině z nich byly Gentileho, Heideggerovy či Nietzscheho ideje zcela cizí. A Hitlerův Mein Kampf rozhodně nečetli (tedy pokud ho kdy vůbec četli) jako modernistický manifest. Griffinův koncept zkrátka není založen na konfrontaci světa idejí se světem reálné politiky, ekonomického života a proměn sociální reality. Griffin samozřejmě zná mnohé práce soudobých německých historiků věnovaných dějinám třetí říše či italských badatelů o Mussoliniho Itálii, avšak zajímají ho pouze tehdy, pokud ohledávají dějiny modernistických myšlenkových konceptů. Skutečnost, že v některých ohledech, jež dalece přesahují svět idejí, byl jak italský fašismus, tak především německý nacismus modernistický, je zdůrazňována již několik desetiletí. Mnohé projevy politické propagandy, stejně jako reálná proměna sociální existence obyčejných Němců a Italů, kteří prošli zcela nemodernistickým rasovým sítem obou režimů, v sobě nesou stopy modernity. O tom nemůže být sporu a bylo by liché to zastírat. Na mnohé z nich ale Griffin nebere zřetel, jistě především proto, že není ochoten svět idejí opustit. Jeho kniha je jedinečná, avšak stejně jako mnohé koncepty moderny i ona je spíše utopií než prací o skutečném světě italského fašismu a německého nacismu. Jeho vidění je úzké, vědomě omezené, ve své podstatně však nikoli tak inovativní, jak opakovaně tvrdí. Mnohé starší intepretace týkající se mytické ideologizace národa pouze rozpracoval a vyhrotil. Dějiny idejí, jak je Griffin předkládá, jsou lákavé, neboť je možné hledat jejich otisky i v italské a německé realitě druhé poloviny 20. století, nemluvě o německé současnosti, vždy je však musíme číst jako pouhé dějiny idejí, jež postrádají onen komplexní pohled na společnost ve své epoše. Možná jsem až příliš příkrý. Ale Griffin má smůlu, že jsem jeho knihu četl v kontextu knihy Friedovy. Ačkoli obě pojednávají o zcela jiné epoše, pojí je jedno: autorská konstrukce dějinného konceptu - středověku, fašismu. A protože coby historik, jenž se brání atomizaci bádání, věřím na komplexnost chápání dějin, dávám jednoznačně přednost Friedovi, a to i s tím vědomím, že rovněž on analyzoval svět idejí, avšak nezůstal pouze u něho a promyšleně ho propojil se sociální i politickou realitou.