Jiří Zizler

Petrkovský trialog

"Jsou místa, která jsou zakotvena v Bohu, kde lze odpočinout a přebývati, a mezi ně patří Petrkov," píše ad honorem petrkovského genia loci Anastáz Opasek. Významu místa a domova jako duchovního prostoru se v první řadě věnuje i publikace Kdo chodí tmami. Daniel Reynek - Jiří Reynek - Rozhovor Aleše Palána, rozsáhlý trialog provázející životem a dílem petrkovské rodiny: Bohuslava Reynka (rozhovor mimo jiné odhaluje jeho patrně španělské rodové kořeny), jeho francouzské choti Suzanne Renaudové i obou synů, Daniela a Jiřího. Kromě plejády kulturních souvislostí a lidských vztahů na pozadí proměn dvacátého století rozhovor ponejvíce tematizuje a odhaluje právě lidské vytváření domova a srůstání s ním, vyjevování domova jako údělu i volby, jako jediného místa, kde v nemetaforickém smyslu lze žít. Bohuslav Reynek v Petrkově strávil téměř celý svůj život a i jeho dočasné francouzské pobyty a válečné exily provázela skutečnost, že se bylo kam vrátit - odtržení od kořenů by pro něj znamenalo neodvratitelný a nezprostitelný rozsudek smrti, ať už by měl podobu zániku fyzického, či jen odumření všemu živému i žijícímu v něm i ve světě. Reynkův lidský a umělecký typ ukazuje svůj dvojdomý ráz - spočívá ve spiritualitě, kterou tvoří "obcování duchů", nepřetržitá vnitřní komunikace s vyšším řádem i aktéry jeho uměleckého zpodobování, stejně tak jako ve spolužití s přírodou, v jejím zakoušení, ale i přetváření nezbytnou cestou rukodělné práce. K tomu Reynkovi postačoval vlastně jen jeho dům a okolí: zahrada, altánek, pole, les, zvířata, chůze, běžkaření, práce, usebrání, bloumání. Ze svého příbytku Bohuslav Reynek léta nevycházel - vnější realitu mu zprostředkovával jedině výhled z okna, přes příkrost svých limitů vlastně postačující. Okno mu otevíralo svět. "Okno či dveře jsou samy o sobě orámované, je to výsek reality, okno navíc osvětlované mnoha druhy světel. Každé okno je trochu obraz," vysvětluje syn jeho význam pro otcovu inspiraci (s. 187). Samota se v tomto ohledu stává ne něčím zvnějšku vnuceným, ale podmínkou oproštění a soustředění, za nimiž pracují vidění, tušení a víra.

Už v průběhu šedesátých let se však Reynek začal stávat tzv. kultovní postavou a Petrkov poutním místem, kam za umělcem proudily zástupy zájemců i zvědavců, a nakonec tu vznikl i televizní film Jak žije básník (bratry považovaný za silně zavádějící, ale už jen Reynkovou účastí působivý). V kvantu pozoruhodných návštěvníků pravidelných i jednorázových spočívá i jedno z úskalí rozhovoru usilujícího příliš mechanicky o jejich důkladné postižení - v těchto pasážích se z něj stává pouhá prezenční listina a defilé jmen, které bratři více či méně zajímavě a ochotně komentují či glosují. Reynek dokázal získat silný vztah i k lidem, které nikdy nespatřil, k jiným však nikdy cestu nenalezl. Zvláštní je případ vzájemného odpuzování se s Janem Čepem, jejž rozhovor poněkud uhlazuje a jehož projevem byl i ostrý Čepův soud z roku 1929 o Reynkově překladatelství ("[... ] uvědomujeme si stále jasněji při překladech p. Reynka, že je mnohem důležitější, aby překladatel do češtiny uměl především česky - a potom teprve jazyk, z kterého překládá."). Schéma interpersonálních vztahů českých literátů katolické orientace by ovšem ukázalo, jak málo vnitřní soudržnosti a osobních náklonností právě mezi nejvýraznějšími osobnostmi tu ve skutečnosti existovalo. Zásadní důležitost mělo pro Reynka setkání s Josefem Florianem, jenž se pro něj stává ustavičným Ty, s nímž lze promlouvat a vést dialog i v jeho nepřítomnosti a po jeho smrti.

Rozměrný lidský profil Bohuslava Reynka je přirozeně jedním ze zásadních přínosů knihy. Synové otcovo ustrojení důkladně vykreslují a z mnoha zmínek a náznaků můžeme rekonstruovat jeho preference i idiosynkrasie: mimo jiné "nebyl" na PEN klub, kumpanie a spolky, do společnosti, na psaní vinšů a slavení čehokoli, nesnášel stylizace, nostalgické vzpomínání, tanec, vzduchoprázdno, velké formáty, elektriku, rituály, kavárny, konvence... Naopak miloval ranní vstávání, vodu, běžky, sníh, ovce a kočky, sebekázeň, vizionářství. Zásadně zamítal školu a školské prostředí jako příklad světa postrádajícího imaginaci. Reynek tak před námi vystupuje jako bytost zároveň zřetelně konzervativní, rozhodnutá uchovávat a zachovávat, ale stejně tak nezařaditelná, ve svém utváření téměř vlivuprostá ("u tatínka se všechno musí hledat přímo u něj", s. 199), nadčasově univerzalistická. Jedním z jeho příznačných rysů je strach z nebezpečí, že "mluvením se nahradí slovo" (s. 190) - veškeré analýzy, zkoumání a interpretace podle něj znamenají pouze rozmývání, rozmělňování a odvozování, představují činnosti v podstatě umrtvující a parazitující. U Reynka senzitivita a nepraktičnost tvoří rovnomocnou součást poznávání směřujícího k moudrosti, neboť z nich se rodí možnosti, autentické hodnoty a zejména svoboda - a koneckonců svoboda je jeho hlavním (a samozřejmě neokázalým) živlem a jistotou; prostor, v němž se neshromažďuje, nekořistí, nemyslí na budoucnost, ale žije se v souladu se dnem, který má dost na svém trápení, a přitom ve věčnosti.

K Petrkovu ale patří i Suzanne Renaudová, jejíž stále tíživější postavení je bratry nazíráno s nesentimentální upřímností ("kdyby se zavčas rozešli, bylo by oběma líp", s. 52) a která prožívala petrkovské fluidum prizmatem cizince odtrženého od pravé vlasti i pohledem ženy, jež se marně snaží udržet důstojný charakter příbytku a domácnosti. Oba bratři šli v otcových stopách: rezignovali na formální vzdělání ("vždyť co je nabiflovaný text proti rozoranýmu poli?", s. 98), žili důsledně nonkonformě (kusem nonkonformity je třeba i Danielovo dnes unikátní přihlášení se ke Karlu Václavu Raisovi pro jeho "autentičnost, zemitost, smysl pro poezii, venkovanství", s. 102), a oba se nakonec uplatnili i v umění (Daniel jako fotograf, Jiří jako skvělý tlumočník svého milovaného Henriho Pourrata). Na osudu bratrů se ukazuje relativita všeho teoretického normování; oba jednali proti obvyklým psychologicky motivovaným požadavkům "co nejrychlejší" separace od rodičů - nedokázali se odtrhnout od domova (Jiří si v Petrkově našel "soukromý klášter", ani Daniel ho neopustil), ale uměli být ve své věrnosti šťastní a opravdoví na rozdíl od tolika úspěšně samostatných. Vyplývá z toho prostý mravní závěr: pokud se člověk nebojí být ve svém životě sám za sebe a odmítá vnucené a cizí, okolnosti jsou vedlejší.

Z mnoha dobrých a přirozených důvodů se zdá, že forma trialogu nemohla mít alternativu, ale přece jen soudím, že alespoň v části knihy se mohly uplatnit rozhovory oddělené. Výpovědi splývají často v jednohlas, Reynkovi působí jako srostlina, jednotný organismus, ačkoli jsou oba svébytné osobnosti s přece jen odlišným vnímáním světa a vzpomínkovým rezervoárem, což se nepodařilo jemněji rozehrát a využít. Aleš Palán jejich projev neupravoval a ponechal mu spontánní, hutnou a plnokrevnou podobu; sám působí mluvně až vemlouvavě, občas nemá daleko k vyzvídání, ale vyniká dobrou připraveností a informovaností, která rozhovor svižně rozvíjí, někdy jej však obráceností k faktům až zahlcuje. (Jistě by bylo zajímavé sledovat, jak by se se zadáním vyrovnal takový mistr nalaďování zpovídaných, jakým je dnes Miloš Doležal.) Ale dost výhrad: nápad petrkovského rozhovoru visel ve vzduchu a Aleš Palán po něm sáhl a udělal z něj krásnou a cennou knihu.

Kdo chodí tmami. Daniel Reynek - Jiří Reynek - Rozhovor Aleše Palána. Praha, Torst 2004.