Jan Linka

Dictum acerbum

Kniha evangelické historičky Edity Štěříkové Exulantská útočiště v Lužici a Sasku završuje její pomyslnou trilogii dějin české pobělohorské emigrace. Jelikož autorka zvolila pro uspořádání svého díla hledisko geografické, došlo na zmapování první pobělohorské emigrační vlny teprve nyní. Předchozí dva svazky totiž sledovaly emigraci pozdější, do Berlína a do Slezska (srov. recenzi v Souvislostech 1/2002). Autorka upozorňuje, že neznalost maďarštiny jí neumožní zpracovat emigraci směřující do Uher, takže se zde otvírá prostor pro další badatele. Najde se však někdo podobně pečlivý a vytrvalý ve vyhledávání neprozkoumaných pramenů? Samozřejmě, práce Štěříkové má kromě předností, mezi nimiž vyniká důraz na původní pramenný materiál, také určité nedostatky. Už nyní je ale zřejmé, že stojíme před dílem, které přináší nepominutelnou syntézu dějin jednotlivých emigrantských komunit, vykresluje portréty klíčových osobností, shromažďuje poznatky z každodenního života exulantů a pečlivě si všímá jejich spirituality.

Podrobnější pohled na historické události přináší jako obvykle zesložitění dějů známých ze středoškolské mytologie. Štěříková hned v úvodu vhodně připomíná několik detailů. Tak např. luteráni po bělohorské porážce očekávali, že císař zakročí jen proti kalvinistům, utrakvistům a českým bratřím, a donucení k exilu je zaskočilo; někteří feudálové nechtěli připustit myšlenku, že emigrace je důsledkem rekatolizace, a snažili se situaci vysvětlit hospodářskými poměry; svébytně probíhala rekatolizace horních městeček, která měla množství privilegií, stejně tak jako jejich obyvatelé, jež po jistou dobu chránila exkluzivita jejich povolání; Chebsko, za něž se ještě roku 1649 přimlouval kurfiřt u císaře, zase mělo chránit specifické postavení v rámci Českého království a církevní příslušnost k Pasovu. Proces rekatolizace zkrátka neprobíhal jednotně a podobně složité byly i příběhy jednotlivých emigrantů a komunit.

Osudy více než padesáti menších a jedenácti větších exulantských kolonií a sborů v Sasku a Lužici (část z nich dnes najdeme na jihozápadě Polska) tvoří hlavní náplň knihy. Nejsnadněji šlo doložit vznik obcí při zemské hranici. Při této příležitosti si Štěříková více všímá důležité okolnosti, na niž nebyl zatím příliš brán zřetel, totiž německojazyčné náboženské emigrace. Ta však měla snadnější podmínky dané ať už jazykem, nebo příbuzenskými vztahy na druhé straně hranice.

Vznik jednotlivých obcí provázely často podobné problémy. Především to byla snaha zajistit duchovní vedení sboru a daňové úlevy pro kolonisty. To naráželo na pravomoci pastorů z okolních obcí, což bylo příčinou mnoha sporů řešených podle situace a místní vrchnosti k větší či menší spokojenosti nových usídlenců. Emigranti ale směřovali především do větších měst, kde byly podmínky jiné a opět individuální. Lze to ilustrovat na příkladu tří exulantských komunit. V Pirně se při obležení švédskou armádou roku 1639 čeští exulanti zachovají neutrálně, neboť počítají, že jedině Švédové jim v případě vítězství zajistí návrat do rodné země. Místní obyvatelstvo však postup Čechů hodnotí jako nepřátelský, emigranti jsou z města vyhnáni a rozptylují se do jiných komunit. V Drážďanech zase sice platil zákaz přijímat cizince do sídelního města, přesto se zde Češi usazují už od 20. let 17. století, a dokonce od roku 1650 se ve hřbitovním kostelíku sv. Jana před Pirenskou branou konají české bohoslužby i s vysluhováním Večeře Páně. O takových podmínkách si naopak mohli nechat jen zdát exulanti v blízké Žitavě, známé tiskařskými aktivitami Čechů - tam bylo první české vysluhování Večeře Páně povoleno teprve roku 1804, tedy v době, kdy česky mluvících exulantů zbývají ve střední Evropě nevelké komunity a germanizované sbory češtinu opouštějí.

Podrobněji se autorka věnuje především pietisticky orientovanému hnutí mezi exulanty. Dobře je zdokumentován vznik dvou klíčových obcí na území Lužice - Herrnhutu (Ochranov) a Großhennersdorfu - na počátku 20. let 18. století. Jejich vznik a vývoj je poměrně znám, připomeňme jen, že je podstatný také pro berlínskou a slezskou emigrační vlnu a je neodmyslitelně spojen nejen s hrabětem Zinzendorfem a jeho tetou Henriettou von Gersdorf, ale také s kazatelem Janem Liberdou. Díky edici J. Malury a P. Koska (srov. recenzi v Souvislostech 1/2005) jsou dnes zpřístupněny jeho písně, Štěříkové se podařilo najít mnoho archiválií dokumentujících jeho aktivity a také identifikovat jím psané vzpomínky (s. 380), které prostředí vzniku pietistických písní, ve své době velmi vlivných, vhodně doplňují.

Jednou z nejzajímavějších stránek českého pobělohorského exilu je náboženská a duchovní praxe. Štěříková tuto oblast pečlivě sleduje a z jejích pramenných dokladů vyplývá několik zobecnění, která se týkají zřejmě většiny komunit. Spiritualitu českých exulantů charakterizují odlišnosti, které jim byly vytýkány jako směřování ke kalvinismu (ten byl pro luterány větším nepřítelem než katolicismus). Byl to hlavně odpor k soukromé zpovědi, křižování se, exorcismu, přísahám, výzdobě kostelů, u pietistů navíc odpor ke svícím a talárům a ke křížům na hrobech. Typická byla přísná zbožnost (nechybějí výtky na adresu kazatelů Motěšického či Holíka, že nežijí řádným životem, pijí a bijí své ženy). Důraz na biblický text vedl Čechy k požadavku lámání chleba namísto oplatek, za katolické bylo pokládáno klekání k modlitbě.

Nejlépe popsána je praxe pietistů, zejména herrnhutského směru, který se od 20. let 18. století stává kvasem náboženského života všech exulantských komunit. Jde hlavně o různá modlitební setkání během týdne i po nedělních bohoslužbách se zpěvem písní, četbou a výkladem Bible a zbožných (pietistických) knih, tzv. hody či večeře lásky (skromné hostiny paraliturgické povahy), důraz na losování jako projev Boží vůle v různých praktických záležitostech, srdeční modlitba (byla spontánní a často velmi dlouhá), misionářská činnost. Vznikají společné domy svobodných sester, ženy jsou ve sborové činnosti aktivní (dokonce i jako misionářky). Pietisti neměli snadný život, byli podezíráni z hereze a dlouhou dobu v podstatě pronásledováni, na druhou stranu avantgardní herrnhutská skupina dávala najevo svoji povýšenost vůči ostatním sborům.

Kdybychom si chtěli představit prostředí a provoz exulantského sboru, často by se nám naskytl následující obrázek: v pronajatém sále či v postupně a nesnadno budovaném kostele bez ozdob stojí oltář a kazatelna, na bohoslužby svolává zvon (vlastní nebo ze sousední vsi), bohatší sbory mají varhany, pozouny nebo jiné hudební nástroje. K Večeři Páně se přistupuje ne častěji než jednou za čtvrt roku (alespoň v 17. století; jak tomu bylo u pietistů, kniha neuvádí - očekával bych přijímání častější), většina komunit však musí chodit k přijímání u německého sboru, neboť saská konzistoř se snaží české sbory germanizovat a jen některým kazatelům je dovoleno vysluhovat Večeři Páně, křtít, oddávat a pohřbívat v českém jazyce. Všechny úkony jsou zpeněženy, a tak němečtí kazatelé cítí v českých konkurenci, českých pastorů je v emigraci nadbytek a o volbě rozhoduje často schopnost kázat zpaměti či kvalitní zpěv. Tam, kde nebylo českých kazatelů, chodí němčiny znalí na kázání do nejbližšího kostela a opakují celé kázání ostatním česky.

Štěříková nenechává stranou svého zájmu ani proměny duchovního života v dobové literatuře. Vedle doslovné znalosti katechismu a vybraných pasáží Písma to byly právě různé náboženské, ale i příležitostné písně, které tvořily podstatu nábožensko-kulturního života exulantů a provázely je po celý život. Velmi cenné jsou proto autorčiny údaje o užívání kancionálů. Tak např. v Niedererdmannsdorfu (dnes LePIna v Polsku) užívali do roku 1710 Třanovského Citharu sanctorum, poté nový žitavský zpěvník Poklad zpěvův duchovních, který zaujal také v Großhennersdorfu. Gebhardsdorf... ští zase vedli spor o zavedení Sargankovy pietistické Cithary vydané v Lipsku roku 1737. Problém s pietistickými blouzniveckými odnožemi, kladoucími důraz na kult Kristovy krve a ran, se projevuje vydáním lubáňského zpěvníku Sebrání některých vzdělávatedlných písní (1747), který však už roku 1751 neodpovídá nové, střízlivější teologii.

Z knihy je zřejmé, že Štěříková dokáže zobecňovat, ale záměrně tak ve svých pracích nečiní, dávajíc přednost síle jedinečné výpovědi dobového materiálu, jakkoli někdy zprostředkovaného jinými historiky. Velké nadkonfesní historické teorie autorka pomíjí, vyhýbá se pojmu konfesionalizace - v současném výzkumu raného novověku tak často skloňovanému -, a přitom je patrné, že ji např. otázky každodenního života či dobové spirituality nenechávají lhostejnou. Autorčiny postoje reprezentuje sám výběr tématu a jednotlivých faktů, pomíjením širšího komparačního materiálu jako by nehodlala připustit srovnávání s projevy náboženské nenávisti v jiných částech světa té doby. Srovnávání, které by mohlo nivelizovat utrpení a ústrky tehdejších lidí. Zřejmě odtud se bere její snaha vydobýt alespoň minimální informace o konkrétních osobách a zařadit tyto poznatky do knihy a u významnějších postav sestavit jejich portréty. Přesto nelze souhlasit s výroky, z nichž vyčnívá přílišné zjednodušení složité náboženské vášnivosti oněch časů.

Povšimněme si dvou z problematických míst: "Pro přizpůsobivé (ať už ze strachu, lhostejnosti nebo ziskuchtivosti) přišel čas, aby změnili své vyznání." (s. 2) Jenže předbělohorská i pobělohorská doba se přes tvrzení jednotlivých konfesních stran vyznačují věroučnými nejasnostmi, koneckonců různé výpovědi na toto téma zaznamenává i recenzovaná kniha - např. na s. 21 konšel z Engelsdorfu (dnes Andělka) zcela oprávněně pochybuje, zda je katolictví nebo luteránství to jediné pravé náboženství. Někdy zase pozorujeme až utilitární přístup pragmaticky využívající náboženské rozpory - mladí lidé, kteří by měli potíže získat souhlas ke sňatku, odcházeli třeba do Žitavy, kde byli sezdáni, a nic nedali na následné výslechy či nedlouhé vězení - hlavně když byli svoji (s. 132). Zde tušíme spíše projev rostoucí individualizace života raněnovověkých lidí než věroučnou vyhraněnost. Nedá se na různé dobové (často i vícenásobné) konverze nahlížet jako na postupné rozšiřování a ověřování možností individuální volby zásadní identity jedince, který se vymaňuje z kolektivního pojetí religiozity?

Na jiném místě se dozvídáme, že roku 1744 bylo jmenováno čtrnáct misionářů, kteří měli pátrat po kacířích a zakázaných knihách (s. 42). Tato výpověď odpovídá běžnému povědomí o misiích a v hlavách pamětníků se odvíjí zfilmovaná verze Jiráskova Temna s Martinem Růžkem v roli ďábelsky fanatického jezuity Koniáše. Zdánlivě nic by si nemohlo být vzdálenější než svět nekatolíků a katolíků. Jenže právě v tomto období, kdy v luteránském prostředí nastupuje vlna horlivého pietistického oživení a prohloubení víry, se dostává prostřednictvím kajících misií podobného prohloubení náboženského života českému venkovu. Míra podobností obou spiritualit je opravdu zarážející, zvláště když známe odlišný vývoj obou konfesí a odlišné zdroje této nové zbožnosti. Přesto je překvapivé, jak je kult Boží lásky jako vyvrcholení jezuitských duchovních cvičení podobný Boží lásce pietistické, včetně důrazu na pokání a včetně touhy sdělovat poznání milujícího Boha prostřednictvím misií. To byl pravý cíl a úkol misií, a tím, že při nich chceme vidět pouze dým ze spálených knih, nejsme schopni nahlédnout a reflektovat zarážející podobnosti obou konfesí, nemluvě o důsledcích této nové zbožnosti, která je u Štěříkové vykreslena spíše pozitivně, i když z výstižných výpovědí starších exulantů je patrné její nebezpečí, totiž ve zkratce řečeno "ztrácí se bázeň Boží" (s. 372). Všemohoucí je v záplavě nezkroceného citu doslova stržen na tento svět. Právě v této oblasti je bádání teprve v počátcích a jistě budou jeho výsledky zajímavé rovněž z hlediska interpretace dobové literatury.

Dříve než autor těchto řádků stačil dočíst knihu Exulantská útočiště v Lužici a Sasku, objevila se další kniha Štěříkové, tentokrát o historii a průběhu reemigrace bývalých exulantů "zpátky" do Čech v 19. a zejména 20. století nazvaná Země otců. Autorka tak dokazuje, že schopný jedinec zastane práci mnohé české instituce. Bohužel k tomu musí být finančně zajištěn. V tomto duchu čtu jako hořkou ironii poděkování autorky synodní radě českobratrské církve, že se konečně přiznala k její práci, institucionálně ji zaštítila a snížila tak její náklady na poplatcích v některých německých archivech (s. 8). Skutečnost, že Štěříková své knihy připravuje a jejich vydání financuje v podstatě sama, naznačuje model budoucnosti bádání o raném novověku v této zemi. Nebo snad autorce přispěl některý z politiků, kteří si neopomenou brát do úst Bílou horu a těžký osud exulantů, kdykoli se jim to zdá výhodné?

Edita Štěříková, Exulantská útočiště v Lužici a Sasku. Praha, Kalich 2004.