Tajemství levicového poblouznění velké části umělců a intelektuálů v době mezi dvěma válkami zůstává neuzavřenou a stále podnětnou otázkou - je to nějaká temná, obtížně rozluštitelná enigma, nebo spíš jen plod naprosto logického, kauzálního a nevyhnutelného vývoje, k němuž by se mnozí z nás také přidali, kdyby tehdy žili? Vycházejí teď monografie dvou komunistických osobností, jejichž cesta ke stalinismu byla v mnohém typická; obě pocházely z Prahy a měly k sobě hodně blízko. Jde o Lenku Reinerovou (Viera Glosíková, Lenka Reinerová.Nekonečná přátelství. Kniha o poslední německy píšící autorce z Prahy, Labyrint 2026) a Egona Erwina Kische (Christian Buckard, Egon Erwin Kisch. Světové dějiny zuřivého reportéra, Sefer 2026, přeložila Věra Trnková).

Oba pocházeli z Prahy, bydleli jeden čas ve stejné ulici, sešli se v emigraci v Mexiku, Reinerová překládala do češtiny Kischovy texty pro české noviny v New Yorku, jejich vztah byl velmi intimní (stala se jedinou osobou, s níž chtěl novinář mluvit, když se dozvěděl o smrti svých dvou bratrů). Žili v době, kdy se doposud snesitelná historická epocha začala pozvolna proměňovat na noční můru, z níž mnozí už nenašli východisko. Nedokázali si vybrat nic jiného než komunismus, v nějž věřili, přijímali ty posvátné zvěsti jako nejsvátostnější pravdu a špatné zprávy odmítali jako podlou lež, případně si všechny negativní stránky dovedli vysvětlit a omluvit. Ztělesňuje to jednu z nejzákladnějších potřeb člověka, potřebu velké víry v dobro, které existuje, očekává nás s nabídkou zářivé budoucnosti a jehož se sám mohu stát součástí, pokud se k němu přihlásím a budu pracovat v jeho nejsvětějším zájmu. Souvisí to asi i se zvrácenou povahou jednoho typu humanismu, v níž se automaticky předpokládá, že naši krvaví bohové svoje nejkrvavější oběti vyžadují legitimně. Hitler byl zlý bůh, ale Stalin byl bůh dobrý - jeho vraždění bylo náležité, spravedlivé a odůvodněné. Pokud se oni sami dostali do jeho spárů, přece jenom se trochu podivili - ale i tomu se při dobré vůli dalo nějak přizpůsobit.

Nuže pojďte a poslyšte příběh Lenky Reinerové, poslední německy píšící autorky z Prahy. Narodila se do středostavovské, maloburžoazní rodiny pražských Židů. V důsledku existenčních problémů musela opustit gymnázium (zásah do poklidného mládí, který třídním nepřátelům už nikdy neodpustila, ačkoli sama k té nejutlačovanější vrstvě nepatřila), vplula přirozeně do levicového (levicový = komunistický) prostředí, vzdělávala se se svými soudruhy. Začala působit jako žurnalistický elév, po 15. březnu 1939 se nalézala v Bukurešti a prozíravě se nevrátila, gestapo už ji hledalo. Následoval přesun do Francie a okruhu českých antifašistických emigrantů, jenže ohrožená Francie se začala chovat zmateně, nepředloženě a paranoidně a přistoupila k perzekuci domněle či skutečně levicově orientovaných osob na svém území. Nejen Reinerovou, ale i mnoho dalších postav českého kulturního a politického života čekala série internací: v jejím případě nejprve v Paříži, posléze v jižní Francii, následoval boj o vízum do přijatelného exilového útočiště, tvrdé mezipřistání v táboře v severo...africké Casablance, nakonec šťastný los a únik do latinoamerického Mexika, které se politickým utečencům nejprve ze Španělska a poté i Evropy nebránilo; ironií osudu však zde právě končila éra, kterou vylíčil Graham Greene v románu Moc a sláva, kdy se v části země rozvinulo zuřivé pronásledování katolické církve (o něm se Reinerová ve svých mexických reminiscencích příznačně nezmiňuje, muselo být absolutně pod její rozlišovací schopností). Mexický exil strávila ve společnosti řady významných německojazyčných kulturních postav (kromě Kische Anna Seghersová, Bodo Uhse, André Simon, Ludwig Renn...), spojila tu svůj život s jugoslávským interbrigadistou a lékařem Theodorem Balkem - založila s ním rodinu a po konci války spolu odešli do Jugoslávie a posléze do Prahy, kde Reinerová pracovala v zahraničním vysílání Československého rozhlasu (ovládala plynně několik jazyků, a byla proto mimořádně perspektivní mediální pracovnicí). Všechno obrátil naruby dobový zahraničněpolitický veletoč - zbožňovaný maršál Tito se ze dne na den stal krvavým psem a socialistická Jugoslávie jedním z největších nepřátel. S tím se vzhledem ke svému manželskému svazku svezla i Reinerová, jež na to konto strávila více než rok ve vyšetřovací vazbě. Po propuštění bez obžaloby pracovala v pardubické porcelánce, vydala však knihu o svých válečných zážitcích a soudruzi ji povolali k práci v časopise Im Herzen Europas, kde se později stala šéfredaktorkou. Periodikum mělo propagovat Československo v německojazyčné Evropě. Tomuto období v životě Reinerové se věnuje podrobná studie Heléné Leclerc Lenka Reinerová und die Zeitschrift "Im Herzen Europas" (2022), která detailně analyzuje obsah časopisu. V červenci 1968 Reinerová uveřejnila dopis Mým starým dobrým přátelům z třicátých let, v němž se postavila za myšlenky Pražského jara proti kritice z NDR. (Jak daleko už je osmašedesátý! Glosíková uvádí, že po 21. srpnu byl prezident Svoboda spolu s Dubčekem zadržován v Moskvě - kdepak! Svoboda přiletěl do Moskvy zachraňovat unesené politbyro, vítaly ho davy s vlaječkami, Sověti vůbec neměli v úmyslu ho jakkkoli "zadržovat", považovali ho za svého člověka a nijak se v tom nepletli.) To zřejmě přispělo k tomu, že musela na začátku normalizace ze svojí funkce odejít (během prověrek se na každého hledaly jednotlivé hříchy a počet potrestaných byl někdy stanoven i percentuálně, takže nebylo lehké dozorcům pláchnout - to už Reinerová znala) a titul brzy poté zanikl. Živila se následně jako tlumočnice a překladatelka pod cizími jmény, v osmdesátých letech se jí otevřely publikační příležitosti v NDR. Doma získala nejprve jistý věhlas jako svědkyně pohnutých časů a od přelomu století začaly vycházet její knihy v nakladatelství Labyrint, které vydávalo i Kische, možná i v souvislosti s vlivem Reinerové.

Téměř celé dílo německé autorky vykazuje autobiografickou povahu. Ohledává v něm určující témata a zážitky svého života, útěk před nacismem, různé internace, vztahy v někdejších spřízněných i vnucených pospolitostech atd. Snaží se zprostředkovat nepřenosnou, krutou zkušenost vyhnání ze svého domova i bytí, krušný a kymácivý úděl emigrace s jeho strašným vykořeněním z bezpečných jistot, které ani není sdělitelné - opakovaným námětem v jejích prózách je buď návrat do inkriminovaných míst, nebo nedorozumění kvůli neznalosti druhých ohledně příběhu protagonistky, jež však nemá sílu či chuť jim příslušné souvislosti vysvětlovat.

Roku 1956 vydala knihu-reportáž Hranice uzavřeny. Zde vylíčila velmi podrobně svoje válečné osudy poměrně syrovou, naturalistickou dikcí. Splácí tu na každém kroku daň vypjatému stalinismu. Měla proč - strávit exil jinde než v Sovětském svazu bylo vážné provinění, které mohlo stát člověka krk. Jediným nástrojem exkulpace bylo pomlouvání všech demokratických politiků a osobností, s nimiž se setkala, jako byl "úlisný generál Ingr", "věčně podnapilý dr. Hubert Ripka", Jan Stránský, "uhlazený, vyžehlený zlatý mládeneček"; nelítostně odsuzuje osazenstvo mexické ambasády, ale zaměstnat se tam přece nechá, aby konala aspoň něco užitečného. Všude se rozlézala "buržoazní pakáž" - "To by se jim přece tak znamenitě hodilo, aby se nacistická armáda vrhla nejdříve na Sovětský svaz. Pak už by se s Hitlerem snadno dohodli." V zemi, kde zítra znamená včera, to vypadalo jinak, tam "bělovlasý Mičurin přinutil rajská jablíčka, aby rostla na Sibiři a pod žhavým sluncem Kavkazu vypěstoval broskve, velké jako dětské hlavičky". V nejtěžší chvíli zahlédne sošky vůdců proletariátu. "Nemohu se na ně dost vynadívat. Lenin a Stalin." V Casablance lituje, že Afrika nesousedí se Sovětským svazem. V pozdějších prózách sama sebe líčí spíše jako naivní, neznalou dívku, zde však vystupuje jako vysoce uvědomělá až fanatická stalinistka. (Autorka monografie se s tím vypořádala pomocí několika eufemismů - koneckonců píše z pozice "dlouholeté přítelkyně"). Na obranu spisovatelky však musíme připomenout, že během války zahynulo deset jejích příbuzných (jak někde mrazivě konstatuje: "Nebyla jsem nikdy na pohřbu nikomu z rodiny. Obstarali to za mě jiní, důkladně a beze zbytku"), a tak jako jiní její soudruzi z toho Reinerová vinila Západ a "buržoazní demokracii", která umožnila Hitlerovi dostat se k moci a realizovat šílený plán holocaustu; nelze popřít, že takový postoj mohl mít pro autorku (zvláště v jisté době, vybičované nesmiřitelným a zavilým dogmatismem) svou platnost a legitimitu.

Na konci šedesátých let publikovala spíše drobnější prózu Barva slunce a noci, jejíž hrdinka popisuje svoje zatčení a věznění počátkem padesátých let. Předesílá, že ji sepsala už roku 1962 a "nyní vychází. Jsem ráda, že právě v nakladatelství Komunistické strany Československa." Zásluhu na edici prý měl Jiří Hájek, který po nuceném odchodu z měsíčníku Plamen řídil ve Svobodě redakci beletrie a autorka si ho pamatovala jako "vstřícného a rozumného člověka" a zlobila se, když byl po Listopadu znevažován. (Kulturtrégr Hájek by ovšem stál za monografii, která by pojednala ve všech kontextech jeho ideologické a partajnické přemety.) Knížečka byla údajně stažena z prodeje z důvodů ne zcela jasných, protože bez jakýchkoli pochyb její mluvčí stojí na správné straně ("Já jsem pro ně... i když teď některým věcem nerozumím."). Jinde vypravěčka říká: "Co se to jen stalo? Proč stojí najednou proti ní ti, kteří by společně s ní měli stát proti těm druhým, ke kterým ji tak nesmyslně přiřazovali?" O tom, že by se s "těmi druhými" strana nedovedla i bez ní vypořádat, se však Reinerová bát nemusela - čekalo je většinou dvacet let, doživotí nebo šibenice.

Je samozřejmé, že o reedici takových textů se nedalo po Listopadu uvažovat. Ale Reinerová se začala po převratu objevovat v médiích v řadě rozhovorů a dokumentů. To k ní přitáhlo pozornost a vyvolalo zájem o její literární díla, která pak začala vcelku hojně vycházet (mj. Bez adresy, 2001, Kavárna nad Prahou, 2001, Vůně mandlí, 2004, Praha bláznivá, 2006, Čekárny mého života, 2007, Lodní lístek, 2009, Adiós, Španělsko, 2012). Byla víceméně zajímavější jako osobnost a pamětnice než jako spisovatelka, prokazovala schopnost solidního, poutavého vypravěčství a nepostrádala jisté charisma, ztělesňovala tragickou životní pouť celých generací českých Židů. Glosíková se autorčině poetice až na několik frází ("živé dialogy", "mimořádně bohatý jazyk") nevěnuje, ale jde v nejlepším případě spíše o beletrizující novinářství, lyrický žurnalismus kombinovaný s nostalgickým obkružováním stále stejných motivů, ve fejetonizujících odbočkách se vyslovuje k různým přelomovým či existenciálním situacím a pokouší se postihnout jejich unikavý smysl. Většinou působí samotné téma než poněkud stereotypní zpracování. Součástí autorčiny faktury je kombinace přiměřené starosvětskosti, vzletnosti a jen decentní odpor vůči moderním výstřelkům. Lze ale Glosíkové přisvědčit, že Reinerové pozdní texty na nejpřijatelnějších místech prokazují empatii, otevřenost, optimismus, vitalitu a neokázalou lidskost, založenou na nadhledu vyrovnaného stáří.

Reinerová získala publikum i nakladatelství, většinu titulů vydala v nakladatelství Labyrint, jehož vedoucí Joachim Dvořák připravil grafickou podobu monografie a vytvořil z publikace opravdu reprezentativní fotoalbum, které působí svěže i impozantně zároveň. S tak velkorysou knihou by autorka byla jistě spokojena. Kéž by se takové péče a pozornosti dostalo i jiným.

"Reportér nemá žádnou tendenci, nemusí nic ospravedlňovat a nemá žádné stanovisko. Má být pouhým nezaujatým svědkem a předat nezaujaté svědectví natolik spolehlivě, jak jen to výpověď dovolí." Tak znělo krédo "zuřivého reportéra" E. E. Kische, které vstoupilo do učebnic. Jediný problém představovalo to, že sám se ho neobtěžoval dodržovat. Zejména v Sovětském svazu zahlédl jen to, co vidět chtěl a co veden vírou uhlířskou vidět musel.

Buckard svou práci ovšem začíná odkazem na Kischovu skepsi k poválečnému vývoji týkající se socialismu. To však mnoho neznamenalo. Patřil k těm, kteří si to mohli dovolit a kteří se i později vyjadřovali o režimu s poněkud odtažitým blahosklonným odstupem, zejména v bezpečném soukromí - z pódia ale bez váhaní plamenně řečnili k jeho prospěchu a oslavě. Dvojí tvář se stala nevyhnutelnou výbavou každého, kdo chtěl uspět. A to se Kisch skutečného socialismu nedožil. Ve straně se prý těšil jakémusi privilegiu zvanému "svoboda bláznů", což asi nebylo velké umění, pokud prohlašoval: "Já nemyslím. Stalin myslí za mě." Reinerové prý u výslechů vyčítali i přátelství s Kischem. Jistotou zůstává, že pokud by včas neumřel a v Moskvě ukázali palcem dolů, nezachránila by ho ani svěcená voda a nikdo včetně Reinerové by proti tomu nehnul prstem. Strana má vždy pravdu. Krásně to říká o nějaké komunistické bestialitě v pamětech Goldstücker: "Kdybych to byl věděl, určitě bych protestoval!" Na(ne)štěstí chudák nic nevěděl. Satiram non scribere impossibile est.

Proud doby je silný, mocný, zdá se být nepřemožitelný. Teprve když člověka vyvrhne na nehostinný ostrov, začne přemýšlet a náhle vše vypadá jinak. O to větší úctu si zaslouží ti, kteří dokázali procitnout včas. Někteří unikli, někteří zaplatili nejvyšší cenu.

Kische si představuji tak trochu jako Huga Haase v nejlepší formě. Smysl pro humor měl prý náramný, miloval sebeironii a zásadně nikoho nepomlouval. Bezstarostně se pohyboval mezi Prahou, Vídní a Berlínem, všude doma a dokonale kosmopolitní, král kaváren. Když ve Vídni velel Rudé gardě, choval se gentlemansky. Nechal za sebou strašnou zkušenost první války, již zobrazil pravdivě a věcně včetně vlastních selhání v bojové vřavě. Ještě předtím se specializoval na periferii, podsvětí a zločin, dosáhl v tom mistrovství. Dušan Hamšík a Alexej Kusák ve spisku O zuřivém reportéru E. E. Kischovi z roku 1962 odhalují a pranýřují "nevhodné vtipkování z pozice sytého synáčka z dobré společnosti stavícího na odiv své 'odvážné' kousky při výpravě do oblasti chudiny". (Kisch ve své kariéře zřejmě hodně balancoval, mezi atraktivitou námětů a ambicemi kvalitního žurnalisty, mezi bohémstvím a solidaritou, mezi přáteli liberálními a komunistickými.) Nakonec podle autorů přece jen přešel na "protiburžoazní" pozice. Normalizační zájemci o exploataci Kische z knihy bohužel onu pěknou pasáž včetně jiných citovat nemohli, neboť oba autoři se mezitím ocitli na indexu. Radko Pytlík v dílku Pražská dobrodružství E. E. Kische (1985) na knihu sice odkazuje, jako autora však raději uvádí jen Hamšíka, který z indexu vypadl, emigrant Kusák (od roku 1978 také agent StB) však na něm zůstal. (Satiram non scribere... Petronius to věděl.) Kisch prožíval také dobové zápasy o identitu mezi židovstvím a sekularizovanou asimilací, Střední Evropou a Palestinou (do které se sám nepodíval), v níž vedle sebe seděli "sionisté, komunisti, jidišisté i bundisté", vyvolávalo to jistě určitou rozpolcenost mezi hlasem srdce a racionalitou (skvěle ji vystihuje román Artura Schnitzlera Cesta ven). Po válce ho prostoupil strašný, bezvýchodný žal - z milované Prahy se stal jeden velký hřbitov.

Listoval jsem v jeho knihách a nabyl dojmu, že už není tak snadné se do nich začíst. Za svoje vzory označoval Kiplinga, Zolu a Londona, ale i ti částečně stárnou. Že dokázal jít do svých akcí s plným nasazením, o tom nemůže být pochyb. Přistání v Austrálii popisuje Kischův vstup na australskou půdu, který obnášel skok z paluby lodi - performanci odnesl zlomenou nohou, ale získal tím public relation za všechny peníze a úmysl místní vlády nevpustit ho do země nakonec žalostně ztroskotal. Ve srovnání třeba s jeho přítelem Josephem Rothem myslím už dost ztrácí. Buckardova práce, založená na důkladných rešerších a sledující Kischovo curriculum den po dni, takovému hodnocení úplně neodporuje. Zuřivost vyšuměla a zůstává dokument a nostalgie nejen po zlatém čase kaváren.

Literatura o Václavu Havlovi se stále rozrůstá, připomeňme záslužný soubor Má to smysl. Výbor rozhovorů 1964-1989 (2024). Nyní se objevuje také druhé vydání knihy M. C. Putny Václav Havel. Duchovní portrét v rámu české kultury 20. století (Torst 2026). Reedice vypustila fotografie, ale rezignovala na jiné úpravy, takže například nedoplnila data úmrtí u mnoha desítek osobností, jež nás želbohu už opustily. Rovněž neopravuje chyby, Bernard Bolzano nežil v letech 1871-1948, ale o století dříve, Dálkový výslech nevyšel v Praze poprvé roku 1990, ale už v prosinci 1989 atd. Zbytečné nedostatky četbu nepříjemně narušují.

Putnovo pojetí Havla vychází z předpokladu, že Havel nebyl originální myslitel, nýbrž "poučený amatér". Autor odkrývá rodové kořeny Havlova založení (otec byl zednář, dědeček Vácslav Havel přináší genetický vliv okultismu), působilo na něj i Masarykovo unitářství a abstraktní humanismus. Další vlivy souvisí s ranou četbou (mj. zaujetí Březinou) a později vlivem okruhu "šestatřicátníků". Ze soudobých myslitelů, které mohl poznat i osobně, dominovali v Havlově výbavě Josef Šafařík a Jan Patočka, který jej přivedl k fenomenologii a existencialismu (ten ovšem v šedesátých létech hlásali na každém rohu). Putnovo tvrzení "po dvaceti letech od Sametové revoluce je Patočkovo jméno mimo univerzitní kruhy prakticky neznámo" bych rozporoval; setkal se s ním jistě každý čtenář novin a televizní divák, takže v kvízech by se jménem nebyla potíž, horší by to ovšem bylo ohledně díla, a to patrně i v samotných "univerzitních kruzích". Později se Havel i prostřednictvím bratra Ivana seznámil se Zdeňkem Neubauerem, jehož myšlenkový svět mu velmi konvenoval. Filozofující přírodovědec se stal i nevysloveným adresátem Dopisů Olze. Přesvědčivá analýza Dopisů patří k významovému jádru a nejzajímavějším částem knihy. V "prezidentském" období si Putna všímá proměn Havlova vztahu ke křesťanství i afinitě k novým a poněkud módním směrům (New Age).

Putnovo nastínění Havlovy duchovní a kulturněideové cesty považuji v zásadě za správné a odpovídající, ale některé věci autor přece jenom opomenul či nedocenil. V padesátých létech účinek Skupiny 42 a Jiřího Koláře (viz dopis adresovaný redakci Května, kde poukazuje na jejich iniciační význam), ale hlavně jeho, existencialisticky řečeno, "vrženost" do světa divadla. Havel byl přece bytostný dramatik, dramaturg, divák, divadelní teoretik. Zde byl doma a politika ho spíše odváděla tam, kde - podle vlastního přiznání - zas až tolik stát nechtěl. Kdyby nepřišla okupace, bezpochyby by zůstal magnetickému poli divadelní scény věrný i nadále. Divadla se přirozeně nevzdal nikdy, leč normalizační dekády jeho možnosti neúprosně limitovaly. Práce také méně akcentuje Havlovo pohlcení atmosférou šedesátých let. Havel je intenzivně žil a miloval, přinesly mu úspěch a svobodné nadechnutí, navíc v roce 1968 strávil několik týdnů v Americe, kde měl kvintesenci šedesátek na dlani.

Když Putna bilancuje některé rysy Havlovy "oficiální" éry, ukazuje se mu "smysl pro grotesknost a pitvornost, ono rozverné až satyrské bohémství, ona slabost pro třpytivý a lehkomyslný svět hereček, večírků a efektního společenského šumění". Spojuje to s jeho strýcem Milošem, ale vychází to i z mých předchozích konstatování. Havel si udržoval vždy jistý přehled o kulturní a společenské scéně, výborně se v ní vyznal a uměl toho využít. Tomu, kdo z něj chtěl mít doživotního disidenta, to přinášelo i zklamání, ale na to se Havel až tolik neohlížel. It`s my way, mohl právoplatně replikovat.

Havel hrál v mnohém roli typického intelektuála. Leccos ho zaujalo či uchvátilo, ale vedle toho hned plápolal i plamínek potřeby distance a klíčilo semínko nedůvěry. Byl v mnohém (zřejmě i rád) ambivalentní, nechtěl se fixovat na jeden světový názor. Obracel se prostě do různých stran, jak zní titul jednoho havlovského výboru. V Dálkovém výslechu Hvížďalovi říká, že se v kostele nekřižuje, ale když přišlo první Te Deum za prezidenta, pokřižovali se s Olgou oba - věděli, co se sluší. Devadesátá léta se ve zpozdilém Česku nesla ve znamení vodnářského věku a jeho duch přitahoval mnohé. Havel se hlásil třeba k hypotéze Gaia Jamese Lovelocka a vysloužil si tím výraznou nevůli amerických exaktních vědců, kteří Lovelocka nesnášeli. Ale Havel si chtěl ponechat volnost surfování po duchovních vlnách a reakcemi se tolik nezabýval. Po tolika desetiletích diktátu marxismu pro něj bylo nemyslitelné, že by se zas nechával spoutat nějakým jakkoli dobře míněným rozumářstvím.

V lednu 2026 se Putna vymezuje: "Havel jako organizátor a veřejný činitel ano - Havel jako geniální myslitel ne." To už je míněno směrem k jednomu ničiteli Havlova odkazu, který prosazuje druhou část věty bez záporu. Mimochodem platila by pro Masaryka? Také bychom mohli přisvědčit pouze bez onoho přívlastku. Havel také (zaplaťpánbůh) vybízí i k parodování svých slabostí a kýčovitých elementů, pro což u jiných titánů není příliš velký prostor.

Putna uvádí výrok Pétera Esterhá...zyho, který Havlovo přijetí politické funkce vnímal jako velkou oběť. To zůstává velkou otázkou, přirozeně jen spekulativního charakteru. Pokud mám být osobní, nejvíce bych Havlovi vyčítal, že svoje politické ambice neartikuloval zcela jasně a rozhodně. Podle všeho Havel po Hradu velmi toužil a v tomto světle jeho chování v letech 1989-1990 a 1993 působí jako pokrytectví. Přitom neměl důvod svoje nároky skrývat, protože se jevily plně oprávněné, bylo zcela namístě zabránit v prezidentství Dubčekovi a stát se reprezentantem společnosti, jež právě s ním v čele provedla převrat. (Komunisté a fašisté nenávidí Havla nejen jako symbol listopadové revoluce, ale považují jej také za jejího hlavního a rozhodujícího hybatele.) Kdo jiný? Ale neustálé opakování "bude-li národ chtít, bude-li mě prosit, obětuji se, uvolím se" působilo falešně už tehdy, natož o tři roky později. Když v roce 1993 Václav Klaus po sérii takových výroků naznačil, že ODS by mohla Havla vzít za slovo a poohlédnout se po jiném kandidátovi, konala se jedna politická schůzka na Vikárce za druhou. To poznamenalo i další Havlovu činnost. Jestliže lpěl na svém prezidentství, nemohl jít do větších politických konfliktů. Mohl to snadno zdůvodnit zájmy republiky, a snad na tom mnohé i bylo, jenže pokud by tehdy vstoupil do střetu s Klausem, jednoznačně by prohrál. Všechny ty tehdejší sloupy liberální žurnalistiky by se do jednoho postavily proti němu. Putna správně upozorňuje, že část české společnosti se s Havlovým étosem rozešla. Ptejme se, jak se o to zasloužila Havlova stejně poněkud iluzorní nadpolitičnost. Soudím, že kdyby šel Havel do politických soubojů v devadesátých letech s odkrytím hledím, zrodilo by se z toho mnoho pozitivního, dokonce i kdyby nevyhrál. I z případné prohry se mohlo zrodit něco obrodného, schopného se na pevných mravních i intelektuálních základech postavit klausům, zemanům a babišům.

Uznávám, že jsou to moudra notně pozdní, rady příliš knížecí a dnes málo platné, věřím však, že za diskusi pořád stojí. Pokud jde o Havlovo zhodnocení, budoucnost do něj vnese jistě korekce z obzorů, ke kterým dnes nedohlédneme.

"Bohemista, i ten nejvzdělanější, nemá o starší literatuře, pokud na ni není zaměřen, takřka žádné ponětí,"říká Jan Linka v rozhovoru s Petrem Voitem, jenž je součástí knihy Od textu ke knize a knižní kultuře. Padesát statí z let 1981-2021 (Academia, FF UK a Královská kanonie premonstrátů na Strahově 2026), na edici spolupracovali Andrej Kafka a Michaela Šourková). Bagatelista to musí nerad potvrdit - není si příliš jist, zda je zrovna "nejvzdělanější", ale jeho orientace v terénu zmíněného období valná není. Dva mohutné svazky autora monumentální Encyklopedie knihy ale prolistoval s chutí a radostí. Nebude předstírat, že se o knize dokáže kompetentně vyjadřovat, ale pokusí se ji alespoň glosovat. Odhaduje ostatně, že těch kompetentních recenzí zase tolik nebude. Statím předcházejí rovnou tři předmluvy (Jan Linka, Ondřej Koupil, Michal Wögerbauer), laudatio Petra Čorneje a závěr svazku tvoří dva autorovy apely a tři rozsáhlé rozhovory (Jan Linka, Lucie Storchová, Jiří Trávníček). Z každé stránky čiší mimořádná Voitova erudice a zanícení pro obor, jež samy o sobě čtenáře strhnou. Primární motivací se pro autora stala touha po spatření starých tisků, která v něm nakonec probudila vzácné soustředění na jeho předmět zájmu. Vzdálilo ho to jiným čtenářským a badatelským potěchám, přiznává, že s výjimkou Karla Čapka ho v české literatuře skoro nic neoslovuje. ("Četba pro radost z mého života vymizela; čtu jen pro poznání, tedy to, co musím, nikoli to, co chci.") Také proto může být označen jako "nestor bádání o raněnovověké knize [...], ale také o knize v českých dějinách obecně".

Voitovo úsilí je systematické a koncepční, "střetává se s národním mýtem, s modlou, která funguje iracionálně a je přímo závislá na krvi jí obětovaných bytostí" (Jan Linka), tj. hlavně tří skupin - Němců (německy mluvících Čechů), aristokracii a katolické církve. Buduje svůj obor interdisciplinárně jako vědu na pomezí knihovědy, historie, literárních dějin, jazykovědy a bibliografie (odmítá výlučný pozitivismus, bez jehož produkce se samozřejmě zcela neobejde). Takový přístup mu umožňuje odkrývat vztahy mezi tiskaři, knihkupci a cenzory, sleduje budování knihoven, pohyb knih mezi regiony atd. Heuristika dokumentuje mj. podstatně menší význam českých tiskařů a nakladatelů pro knižní kulturu v českém prostoru, než se dosud soudilo. (Minuciózní, akribická analýza procesů a dějů vyžaduje rozsáhlé znalosti a zkušenosti - na znalce dvacátého století si může hrát leckdo, v případě století šestnáctého je to vyloučeno.)

Voit říká, že zkoumat čtenářství znamená "pochopit ústřední myšlenku, že recepční teorie je svorníkem knižní kultury, který neživé knihovědné objekty po právu povýší na komunikační média, jejichž pramenná hodnota bude přitažlivá i pro dějepisce, jazykovědce a historiky umění". Knižní kulturu definuje jako "sociálně, mentálně a politicky determinovaný souhrn uměleckých procesů a řemeslných postupů zpřítomňujících textové a obrazové informace, které jsou v podobě rukopisných či tištěných médií a prostřednictvím distribučních kanálů vnímány poslechem nebo četbou a uchovávány v knihovnách, kde potom vytvářejí 'kolektivní software' společnosti."

O svůj obor autor projevuje starost, což obnáší jeho prosazování, propagování (či spíše vysvětlování jeho povahy a důležitosti), poukazování na potřeby a slabá místa, anticipaci budoucnosti, hledání a podporu žáků a nástupců. Není to lehká cesta a zasluhuje vrcholné uznání. Z úmorné dřiny však vzniká dobrodružství, které přitahuje. Voitovy texty zprostředkují vzrušení z knihovědy i úplnému analfabetovi. Na knižní desky Voit vybral slavný obraz Čtenář Dostojevského z roku 1907, neboť "se po téměř padesátiletém angažmá u historických knižních fondů cítí podobně jako Fillova ikonická figura". Autor neuvádí alternativní návrhy, ale ty by nejspíš proti zvolenému řešení působily jako klišé - přece jen tak umožnil předznamenat svoje veledílo tím, co se v něm zas až tak nevyskytuje - subjektivitou a humorem. Petr Voit je nesporně osobnost zcela mimořádná, jeho vědecká práce velevýznamná a společnost by to měla patřičně ocenit.

Klasické dílo švýcarského komparatisty Denise de Rougemonta Láska a Západ. Mýtus vášně a evropská kultura (Malvern 2025, přeložil Martin Pokorný) u nás vychází pozdě, ale přece. Jeho ústřední teze spočívá v tvrzení, že "kurtoazní láska se zrodila ve 12. století během revoluce západní psyché. Povstala z téhož pohybu, který povznesl k pološeru vědomí a lyrického vyjádření duši, ženský principšakti, kult ženy, matky, panny." Autor sice nedeklaruje ideová východiska, ale můžeme je identifikovat v křesťanství, personalismu a patrně i sympatiích k jungiánské psychologii. "Paní" vlastně ztělesňuje animu, ona je "duchovní část člověka, ta, kterou lidská duše, uvězněná v těle, volá tesklivou láskou, kterou může završit jedině smrt". Zkoumá její zjevování a utváření v provensálských básních, duchovní lyrice, arabském a perském mysticismu erotiky, v učení a písemnictví středověkých gnózí a herezí, zejména detailně interpretuje příběh o Tristanovi a Isoldě. Rougemont byl dlouho odmítán, protože minulé časy nepřály příliš smělým filiacím a nevázanému synkretismu; autor koženým expertům namítá, že nevěří ve "vědeckou" historii, "já hledám smysl, tedy ilustrativní a objasňující analogie".

Zabývá se životem mýtu a řetězem jeho metamorfóz, když se z mýtů vytratí ezoterický obsah a určení, vplývají do literatury. Estetizující exaltaci, s níž literatura zachází, kritizuje - vášeň neobohacuje život, nýbrž jej paralizuje svou obsesivností. Odvozená, umělá vášeň je iluzivní, nezajímá se o realitu druhého, ani k ní nedosahuje, miluje jen neskutečný obraz druhého. Podotkl bych, že touha po něčem, čím nedisponujeme a disponovat sotva můžeme, se netýká zdaleka jen erotiky, ale mnoha jiných jevů a hodnot - nesmrtelnosti, absolutního poznání či paměti, neomezené moci atd; touha po vzdáleném a nedostupném rovněž individualizuje, zjemňuje a prohlubuje emoce, posiluje představu o plnosti a víru v ní. Nevyhnutelně souvisí a splývá s náboženstvím. Zde autor poněkud moralizuje a poučuje o pravých postojích, vedoucích ke konstituování "člověka věrnosti". Ten v ženě na rozdíl od erotického člověka nespatřuje jen cosi žádoucího a zajímavého mimoděčným gestem a fascinujícím výrazem, tuší "obtížné a závažné mystérium autonomní, cizí existence, celistvého života, z něhož zatoužil jen po jedné klamné či prchavé stránce, možná promítané pouze jeho sny"; jinde praví "Isolda je vždy cizí, je to sama cizost ženy, je vším, co je v bytosti navěky prchavého, rozplývavého a takřka nepřátelského, je předně tím, co vyzývá k jejímu pronásledování a co probouzí dychtivost jí vlastnit". Tvrdí mimo jiné též, že národ reaguje na diktátora jako žena na muže, který se o ni uchází. Jak by na Rougemontovy suverénní generalizace reagovaly feministky, bych raději nechtěl slyšet, ale na demytizaci fatální lásky by možná přece slyšet mohly. (Mýtus lásky ale žije: existuje psychoterapeutická hra "vymění se ti, kteří... mají bílé ponožky... atd.", židlí je o jednu méně, takže někdo přebývá. Lze zadávat banální otázky, ale i takové, které by o reagujících hodně prozradily. Na jednom workshopu ten uprostřed vyzval přítomné - "Vymění se ti, kteří jsou zamilovaní!" Až na jednoho starého vlka, adiktologa z Bohnic, vyskočili všichni, div si nohy nepřelámali. Nebýt zamilovaný bylo v tu chvíli očividně těžko unesitelné stigma.) Také prý neexistuje láska bez kulturního vyjádření, i to je sporné. Autor upozorňuje, že v jiných kulturách někdy ani pro lásku neexistuje výraz. Řekl bych spíš, že bez milostných příběhů kultura ani nevznikne.

Rougemont musel odejít ze Švýcarska do USA v roce 1940. Kvůli článku o nacismu byl pro Němce persona non grata. Svazek končí zajímavým rozhovorem s autorem, jenž byl zapálený eurofederalista avant la lettre, přál si Evropu regionů jako protiklad národních států. Krizi politiky předjímal správně. "K čemu je politik, pokud se v ničem z toho nevyzná? Libovolný počítač by to zvládl líp - a bez tolika keců." Přece jenom je to krásná a pozoruhodná kniha, plná myšlenek stejně tak hlubokých jako polemických.

U předčasně zemřelých básníků vždy kromě pocitu lidské ztráty zůstává vždy i stesk po tom, co ještě mohl napsat a napsat nestačil. U básníka jménem Karel Jan Čapek je obojí ještě násobeno faktem, že odešel dobrovolně a že napodobil o něco dříve stejným způsobem zesnulého bratra Michala; soubor tvorby K. J. Čapka vydavá Host pod názvem Vigilie grave (2025); obsahuje obě publikované sbírky (Menuet s krejčovskou pannou, 1993, Karel je nemocný a předčítá, 1997) a netištěné prozaické fragmenty.

"Jsou tmy tak krásné a dokonalé, a tak jako obrazy mají více barev, tak tyto tmy, kdy si přeji poslouchat Mozarta a Vivaldiho, mluvím si do těchto plodných nocí nesmyslné básně, mluvím s někým nepřítomným, přu se s ním, ale mluvím, strnule nemlčím, v těchto zdánlivě vyčerpávajících nocích, kdy usínám až k ránu... nemlčím." Cítím tu dech ztracenosti, do níž občas proniká lehký závan naděje, kritika v jeho textech hledala a nacházela zejména smrt, ale mnohdy až zpětně. Jeho básně se pohybují v magickém světě, ale očividně chtěl víc než ještě svedl, často se slova rozplývají do prázdna, sám tomu říká "trochu poťouchlé vymýšlení" a ptá se, kam až daleko v tom může zajít. Vůle k originalitě ho vedla na pokraj jazykového třeštění, k jakési evokaci Rorschachových skvrn, z jejichž rozpitých výzev asociuje omámené verše. Buduje tak ale přece jen nezaměnitelnou fakturu s řadou překvapivých obrazů, často ústících v násilnosti. Fantaskní tendence souzní s náladou české poezie devadesátých let, která potřebovala vymést stupidní kult "pozemšťanství", úřadující dvě desetiletí. Čapek si vážil Zbyňka Havlíčka a místy se surrealismu přibližuje, ale v jeho verších svítí žár horečky, potkávají se noční příšery a sladké snění, ústící ve slovní trans, napětí střídá ochablost. Rozplizlé stíny obcházejí hrob - "celé tělo / se někam propadlo / v mrákotách / přicházející jitro se vznáší". Žádné vláčné rozvíjení nápadu či setrvačník imaginace, ale motiv, který básníka uchopí a vleče za sebou, až tam, kam ani původně nechtěl. Psaní jako zběsilá jízda, kdy autor netuší, co přijde za příští zatáčkou. Jenže poezie je také nevypočitatelnost (literatura, "černé nevypočitatelné dobrodružství"), vzdor, programové popírání závaznosti a nutnosti slovních vazeb a spojení. Čapek artikuluje neskutečnost, přízračnost světa i jeho bolestnost. Proto nedbal tolik o formu, člověk, který krvácí, se nestará o kalokagathii. Verš může být břitva v ruce - "vědí vůbec, kolik nebezpečí pro člověka, pro samotného člověka poezie skrývá?". A malicherný svět, kladoucí otázku, zda stojí za to věnovat mu svoje bytí, říše nicoty a nicotností, na niž samotné psaní nestačí, ostatně deklaroval, že "krásné romány jsou jen a jen o smrti". Hluboký, hamletovský smutek, skrze nějž prchá život. A stejně smutné Čechy, o nichž neměl iluze. ("Vždyť čeští hajzlové si znovu přivstali, a protože jsou na nohou první, jejich nepoužitelnost se stále ještě mění v jejich nepostradatelnost [...], všude kolem se táhnou depresivní lány českých polí nebo domů - samozřejmě v celé své lascivní nahotě, v celé své všeobjímající hrůze; Čechy jsou, byly a budou pomyslným ponurým vězením [...], vězením pro vyprahlé a tak vroucně jsoucí"). A tak se nakonec zařadil k těm, kteří se rozhodli. - Zbývá vzdát díky Jiřímu Flaišmanovi, který prokázal básníkovi i nám službu perfektní edicí.

V požehnaném věku čtyřiadevadesáti let zemřel Vladimír Páral. Dlouhá léta jsem neměl v ruce jeho knihu, ale přece jen se sluší zavzpomínat na člověka, který svou stopu v české literatuře zanechal. Na gymnáziu někdy na počátku osmdesátých let jsem četl jeho Soukromou vichřici. Získal jsem okamžitě pocit, že jsem s ní zpátky v šedesátých letech, o nichž jsem tehdy zas tolik nevěděl - do přítomnosti ta kniha už nějak nepatřila. Konzum se tu podivně prolínal s kulturou, bezčasí cosi oživovalo, jakási příležitost, jakýsi nepodrobený prostor. Stádnost tu narušoval individualismus, chtění z něčeho se vymanit, to všechno bylo nepojmenovatelné a viselo to ve vzduchu, politika se tu nevyskytovala vůbec, práce jako otravná povinnost. Ti lidé se chtěli nějak seberealizovat a nevěděli, jak a kdo a co jim s tím pomůže. Proti současnosti zřetelná jinakost a vítr z jiného směru. Odehrávalo se tu něco skutečného, spisovatel se snažil vyjádřit cosi podstatného pro aktuální moment společnosti.

Žádné další Páralovy knihy už mě tak neoslovily (jenom v té druhé se mi líbilo, jak hrdinové stále pijí gin fizz), připadaly mi stále otravnější, stereotypnější a nezáživnější a ještě před koncem režimu jsem Vladimíra Párala navždy opustil. Nepovažoval jsem to za velkou ztrátu. Česká literatura, to je Páral a Hrabal, říkalo se tehdy - nonsens, který jsem posléze nenáviděl, ale z jistého úhlu se to tak mohlo jevit.

Čím vlastně Páral vynikal? Byl bezesporu dobrý, svérázný a okamžitě rozpoznatelný stylista; jeho prózy vždy řešily vztahy, explicitního sexu v nich moc nebylo, vrchnost by ani nedovolila, zato všechno to svádění a lovení, nevěry, zrady, rozchody a odchody, různorodé peripetie a zádrhely milostného života vrchovatě. Poskytoval velký prostor ženám, mnohdy jsou vypravěčkami, zohledňuje jejich optiku, drží jim palce. A v neposlední řadě akcentoval sociologii každodennosti s ikonickým zobrazením hédonického životního stylu - začínal jako kritik maloměšťáctví, nicméně dospěl k oslavě maloměšťáctví socialistického, což bylo pro režim venkoncem více než přijatelné. Lidi tak chtěli žít a snili o tom, co všechno by si pořídili, kdyby na to měli. Když téma vyždímal, obrátil se ke sci-fi, ale toto období už nemohu posoudit.

Jeho epigoni zanikli rychle po Listopadu, sám Mistr se ještě dekádu držel, a potom jeho věhlas začal blednout a čtenářská obliba klesat. "Výrobní" realita spojená s jeho romány už nikoho nezajímá, prostředí se výrazně změnilo, lidé mají trochu jiné problémy a tužby, konzum zevšedněl, o vztazích vycházejí knih hory. V módní popularitě autorů tkví vždy i něco záhadného, nikdy nelze přesně extrahovat všechny důvody vzestupu a sesuvu jednotlivých literárních veličin. Nikdo a nic neunikne proměně, věc, na kterou jsme zírali každý den, najednou zmizí, než se otočíme, všechno je jinak. Ale nebudu končit pesimisticky - ostatně i přínos a cenu Vladimíra Párala snad časy nadcházející spravedlivě zváží a tomu dobrému vymezí svoje místo.