Pavel Mareš

Liturgie a Bonaventura Bouše

Liturgie je pro věřícího člověka vrcholem prožívání jeho víry. Uvažuje se o ní i píše rozmanitým způsobem: ve zvláštních pojednáních o svátostech, mešním řádu, historii liturgických forem, o liturgickém roce, liturgické hudbě nebo architektuře. Teologové a učitelé duchovního života píší o podstatných shodách i podstatných rozdílnostech mezi jednotlivými křesťanskými církvemi v otázce eucharistie. Jsou i knížky zcela praktické, jež liturgické dění přístupným způsobem tlumočí. Všechno tohle nám kromě jiného říká, že víra má spolehlivou oporu v rozumu. Všechno tohle jsou dílčí přístupy, ve své důkladnosti jistě záslužné. Pokud se ale člověk liturgie opravdu účastní, pak to vše vnímá najednou. Registruje jednotlivé, ale vztahuje se k tomu podstatnému. A tak první, naprosto nespornou předností Malé katolické liturgiky Zdeňka Bonaventury Boušeho (1918- 2002) je, že se v ní tato celistvost zohledňuje a že v ní autor předpokládá přednost živé víry před čistě popisným rozumem.

Boušeho známe jako "jednoho z průkopníků liturgické obnovy po Druhém vatikánském koncilu" (Pavel Hradilek), "podivuhodného poutníka, jehož život provázela františkánská spiritualita zvláštního ekumenického zabarvení" (Antonín Bradna). Jeho veřejné kněžské působení ukončili za normalizace komunisté, poté pracoval, především s Václavem Konzalem, na překladu pokoncilních římskokatolických liturgických knih. Kromě Malé katolické liturgiky, jež poprvé vyšla v samizdatu v roce 1985, publikoval Bouše Epilegomena, v kterých shromáždil své studie, příspěvky a příležitostné kritiky (o vydání z roku 2000 srov. recenzi v Souvislostech 3- 4/2000).

Unikátní na obou jeho knihách je spojení liturgické teorie a praxe. Bouše svou Liturgiku pojal jako systematickou příručku, manuál určený hlavně kněžím. Celá první polovina knihy (I. Potřeby a předpoklady liturgického shromáždění; II. Nedělní a sváteční shromáždění) se krok za krokem věnuje tomu, jak při mši postupovat, co si opatřit, koho a čím pověřit, na co nezapomenout. S těmito strohými příkazy se prolínají odstavce studijní. Na základě tradice je zdůvodněna dnešní podoba liturgie, na základě úctyhodných znalostí z dějin liturgických forem se navrhují zásadní doplnění, přemístění nebo výpustky.

Od skvěle podané historické informace nejsou bohužel nijak odděleny Boušeho osobní liturgické a biblistické názory a sžíravé komentáře. Oprávněné kritiky nešvarů by snad patřily do periodika sledujícího aktuální církevní dění - takových ovšem za komunistů nebylo. Jejich vkládání do normativní příručky a směšování s názorem, jenž nikoho k ničemu nezavazuje, působí nepatřičně. Z drsných, havlíčkovsky jízlivých soudů vybírám "slovo do vlastních řad" z kapitoly Liturgické slovo a čin (s. 38- 44): "Ještě hůř je člověku, když obcuje bohoslužbám naší 'římskokatolické' církve, pokud má vůbec ještě odvahu do svého kostela jít. [...] Kázání bývá nekultivované povídání, v němž dává povýšeně nebo naopak podbízivě rad lidem celibátník, který nemá ponětí o jejich životě, práci a starostech. S přečteným biblickým textem nemá kázání zpravidla nic společného; a to je nakonec dobře, protože kdykoliv zabrousí mnohý z našich kazatelů do exegeze, prokáže jen základní neznalosti. Modlitby bývají přednášeny zpěvavým kakofonickým recitativem [... ]."

Výhrady můžeme mít i proti úporné snaze - motivované pravděpodobně ekumenickými snahami - zavést do bohoslužby slova upravený kralický překlad (s. 33n). Diskutabilní jsou argumenty proti soukromé ušní zpovědi (s. 158n) - především proto, že u Boušeho nenacházíme jediný důvod v její prospěch; absolutně jednostranné je nám vždy podezřelé.

Naopak velmi cennou složkou Malé katolické liturgiky jsou modlitby pro liturgický přednes (v oddíle III., Liturgický rok, s. 103n, a IV., Svátosti a svátostiny, s. 151n). Čtenář je tu nejen poučen, ale i posílen ve vlastním modlitebním úsilí. Jiné u nás dostupné liturgiky (J. H. Emminghaus, K. Richter, F. Kunetka) tak velké množství přímé liturgické řeči ani nepřinášejí, ani nezaznamenávají. Nedílnými součástmi Boušeho knížky jsou: vlastní návrh eucharistické modlitby (s. 95n), vlastní návrh kompilace Pašijí (který do jednoho znění harmonizuje čtyři zprávy evangelistů o utrpení a vzkříšení Krista, s. 119n), průběh kající bohoslužby v Záběhlicích z roku 1973 (s. 162n) a malý kancionál vydaný duchovní správou při pražském kostele Panny Marie Sněžné v roce 1972 (s. 183n).

Autor dobře chápe místní liturgické zvyklosti (jiná věc je, zda jsou pro něj správné či nikoliv, zda jsou projevem života nebo zamřelosti - např. kostelní zpěv). V tomto směru totiž jinak velmi užitečné knihy, jako je Richterova Liturgie a život (Praha 1996) nebo De Clercova Moudrost liturgie (Kostelní Vydří 2002), pokulhávají. Kde je to možné, vyzývá Bouše k samostatnému promýšlení a zpracování mešních textů. Doporučení si zasluhuje to, co autor napsal k přímluvám (oratio fidelium, společná modlitba věřících následující po homilii); shrnutí je na s. 49 a 50: "Je nutno si uvědomit, že přímluvy jsou formálně zvlášť citlivým místem liturgie a obsahově spolu s eucharistickou modlitbou a s otčenášem nejdůležitější modlitbou shromážděné církve. [...] Pro obsah jednotlivých intencí musí být kromě zdravé tradice rozhodující skutečná starost církve a jejího představeného o svět a křesťanstvo. Po stránce formální jsou přímluvy vysvědčením zralosti pro předsedajícího i pro církevní obce tak jako žádné jiné místo v jejich bohoslužebném řádu."

Odborné trojrecenze se Boušeho Liturgice dostalo v časopise Teologie a společnost 1/2005 (P. Hradilek, Z. Demel, L. Heryán). Připomeňme si ale nyní slova samotného autora z půli devadesátých let. V Dopise evangelickému bratru faráři komentuje kromě Liturgiky také svůj pozdní návrat ke kněžské službě (časopis Getsemany 5/2002; www.getsemany.cz): "V té mé knížce by bylo dnes asi nutno ledacos spravit a upravit [...]. I svou kritiku 'římské' liturgie u nás bych dnes jistě zmírnil. [...] A znám tady katolické spolubratry (je jich vůbec zoufale málo), kteří dělají, co mohou, a věrně káží slovo Boží, přestože nemají odvahu něco měnit na oficiálně schválených textech a ritech. A jejich církvičky jsou často vroucně zajedno s naším Pánem, i když by se jejich liturgický projev zdál leckterému pražskému intelektuálovi primitivní a kýčový. Sám považuji za velikou a nezaslouženou milost Boží, že mohu [...] po tolika letech samoty a mlčení slovem Božím, chlebem života a kalichem spasení posloužit alespoň malému shromáždění věřících, většinou stejně starých a unavených, jako jsem já, třebas v polorozpadlých a vyloupených kostelích."

Způsob, jakým se tu Bouše obrací k vlastnímu textu, jako by připomínal sebezpytná "zpětná ohlédnutí"(retractationes) Aurelia Augustina, biskupa hipponského. Dopis dosvědčuje opravdovost, s kterou se Bouše do všeho pouštěl. A tato pravdivost tváří v tvář všemu, i vůči vlastní chybě, je pro další generaci českých křesťanů velmi zavazující.

Zdeněk Bonaventura Bouše, Malá katolická liturgika (Tradice, kritika, budoucnost). Praha, Vyšehrad 2004.