Obraz a kult

Hans Belting je jedním z mála moderních historiků umění, jejichž nejvýznamnější práce byly po roce 1989 přeloženy do češtiny. České vydání hned několika Beltingových knih jistě souvisí s jeho relativně blízkým vztahem k českému a moravskému prostředí a jeho neocenitelným darováním knihovny Masarykově univerzitě. Vcelku překvapivě se v českém překladu jako první před více než pětadvaceti lety (2000) objevila provokativní esej Konec dějin umění (německy poprvé 1983). O dalších dvacet let později (2021) následovala teoreticky koncipovaná Antropologie obrazu. Návrhy vědy o obrazu (německy 2001). To vše ale byly spíše předkrmy. Skutečné opus magnum, monografie Kult a obraz, bylo konečně vydáno až v loňském roce péčí nakladatelství Books & Pipes. Německy tato syntetizující a dodnes diskutovaná práce byla poprvé publikována v roce 1990, i když fakticky v ní autor navazoval na dnes naopak neprávem opomíjenou knihu Obraz a jeho publikum ve středověku (německy 1981).

Rozsáhlá kniha Kult a obraz, primárně věnovaná devocionálním, respektive sakrálním významům obrazů ve středověku, je komplexní a přesvědčivá. Autorovi se především podařilo skvěle vystihnout otázku recepce obrazů, jimž byla vzdávána zbožná úcta, v západním křesťanství z východních zdrojů. Velkou pozornost přitom věnoval západním reakcím na byzantské ikonoklastické spory, jež ve své podstatě sakrálnost obrazů v západním světě ještě zdůraznily. V tomto ohledu je Obraz a kult jedinečnou prací, a to jak důrazem na transfer idejí, tak na podoby užití obrazů v materializované zbožnosti Západu. Belting, jenž měl schopnost pojímat umění jako celek, jako dějinné kontinuum, jež ani ve 20. století nežije a především nevzniká izolované od umělecké tradice, ale nezůstal pouze u recepce a podoby sakrálních obrazů ve středověku a v posledních dvou kapitolách nastínil zcela nový koncept krize obrazů a chápání obrazů nikoli jako sakrálních, nýbrž jako uměleckých předmětů. Po prvním vydání knihy vzbudila právě tato problematika velký ohlas a vyvolala dodnes nekončící diskuse. V kritickém přístupu k těmto tezím rovněž hrála jistou úlohu skutečnost, že Belting při své argumentaci, i když ne důsledně a rozhodně ne primárně, užil také aspekty sociálních dějin umění, tedy onoho historiky umění zatracovaného interpretačního přístupu, který fakticky odmítli velikáni jako Aby Warburg, Erwin Panofsky či Ernst Gombrich.

Beltingovy teze ohledně proměny dobového chápání sakrálních obrazů v 15. století a na počátku 16. století či privatizace obrazů v podobě přesunutí z veřejných prostor do soukromí mají jedno zásadní omezení. Belting se zaměřil výlučně na jím zkoumané posvátné obrazy, na obrazy coby sakrální předměty s kultickým obsahem, a zcela stranou nechal soukromé umění, jež od 15. století v mnoha případech (byť samozřejmě menšinově) nabylo podoby desakralizované (portréty, iluminované rukopisy válečného umění, věd, řemesel apod.), v nichž je jakákoli devocionalita potlačena na nulovou úroveň, popřípadě je nahrazena ryzí alegoričností. Obdobné kontroverze vyvolaly jeho teze o nově nabytém statusu umění v případě obrazů v důsledku reformačního odmítání veškerých sakrálních předmětů od 20. a 30. let 15. století. Jistě, Belting měl zcela nepochybně pravdu v tom, že kritika obrazů mnohdy souvisela s odmítáním institucionalizované církve v její římské podobě, avšak zároveň není možné přehlížet, že obrazy byly jako umělecké předměty chápány již mnohem dříve než až po jejich reformační kritice. Přestože Belting argumentuje aspekty sociálních dějin umění, nedocenil význam sběratelství ryze uměleckých předmětů před reformací, v němž jako umění byly chápány rovněž obrazy, ale spolu s nimi i antické gemy či mince, exotické předměty apod. Rovněž rozvoj trhu s uměleckými a exotickými předměty před reformací svědčí o uměleckosti dobového chápání obrazů, stejně jako ingerence objednavatelů a konceptorů, zachycené v korespondenci italských humanistů.

Přestože jsou některé teze posledních kapitol knihy až příliš silné a přestože jejich objasnění Belting pojal až příliš jednoznačně, nic to neubírá na výjimečnosti a inspirativnosti této více než tři desetiletí staré práce. To, že dodnes budí kontroverze a že v mnoha ohledech podnítila rozvoj bádání, stejně jako skutečnost, že si obdobně jako jiný německý historik Horst Bredekamp povšiml významu husitské reformace pro chápání (a odmítání) sakrálních obrazů, svědčí o "věčnosti" této knihy a o neoddiskutovatelné potřebnosti jejího opožděného českého vydání. Z obecného hlediska pak tato kniha skvěle ukazuje, jak moc se moderní dějiny umění potřebují vrátit k historické dimenzi a k historickému ukotvení svého oboru.

Štúr

Dušan Třeštík předložil v 90. letech 20. století koncept národního obrození jako vymýšlení národa. Jeho pojetí, ve své době blasfemické, narazilo na kritiku, či spíše na odpor literárních historiků, o širší veřejnosti nemluvě. Dnes jsou tyto střety zapomenuty a vymýšlení či obrození českého národa nikoho, bohužel, nezajímá. Dějiny v českém prostoru ztratily svoji dřívější výbušnost a překryl je konzumerismus, jenž historické povědomí nepotřebuje. Válka o dějiny se v české společnosti, a to ani v té vzdělanecké, nevede, snad s výjimkou snahy ÚSTRu uzurpovat si jediný správný "výklad" komunistické minulosti či ojedinělých pokusů oživit česko-německou nenávist. Nežijeme v Polsku a stejně tak nežijeme na Slovensku.

Slovenské spory o dějiny dnes mají jediného jmenovatele: "Staré Slováky". Zápasí se o dobu jejich podmanění si "slovenského" prostoru, o charakter jejich "státu", o jeho vztah k velkomoravské říši apod. Naopak zrození slovenského národa kontroverze dnes nevyvolává. Ostatně proč, Štúrovci přece navázali na "Staré Slováky", oživili jejich ducha zotročovaného Maďary a připravili cestu ke vzniku moderního slovenského státu, ať už je za moderní slovenský stát považováno cokoli, jeho meziválečnou podobu nevyjímaje.

Do poklidných vod tradovaných a zakonzervovaných interpretací "slovenského národní obrození" před lety vstoupil maďarský literární historik Jószef Demmel. Během deseti let vydal několik monografií, které zcela novým způsobem uchopily slovenské dějiny 19. století. Nabídl v nich nové pohledy na celou řadu otázek, jež byly považovány za dávno vyřešené. Nejvýznamnější Demmelovou prací je ale zcela nepochybně Štúr, vydaný původně maďarsky v roce 2011 a v letošním roce v obnoveném slovenském vydání zpřístupněný v graficky čisté podobě nakladatelstvím Absynt.

Demmelova kniha není klasickou biografií, i když se drží, s výjimkami, chronologického rámce. Autor se totiž věnuje výlučně zlomovým okamžikům života v evangelickém prostředí ukotveného, jazykově nadaného a všeobecně vzdáleného Ľudovíta Štúra. Stejně tak si ale všímá i dějin a geneze rozvoje institucí, v nichž Štúr působil a jež měly zásadní vliv na zrození slovenského národního povědomí v jeho jazykovém, kulturním i politickém významu. Výstižně přitom konfrontuje dosavadní názory slovenské a maďarské historiografie (mluví o paralelních historiografiích, což připomíná vztah českého a německého dějepisectví od konce 19. století po druhou světovou válku), přičemž nebývale vyvážený důraz klade na jejich snahu o vědomou mytologizaci. Vynikajícím způsobem rovněž ukazuje, jak se mnohé mýty (a omyly) v historiografii tradují, aniž by měl kdo z historiků potřebu ověřovat jejich fakticitu. Nebojí se ani kontroverzních témat, k nimž patří například Štúrova potenciální homosexualita, a odpovídá na ně jako vědec: na základě pramenů ji není možné nijak prokázat, a tudíž nemá smysl ji nadinterpretovat. Naopak tradovaná tvrzení o Štúrově sebevraždě jednoznačně vyvrací.

Za zcela objevné je třeba považovat Demmelovy výzkumy týkající se podpory středoslovenské šlechty povolení vydávání Slovenských národných novín, bez jejichž existence by se slovenský národ nezrodil, resp. jeho zrod by byl o několik desetiletí opožděn. Autor jasně ukazuje, že tato šlechta, byť uherská, užívala jako svoji mateřštinu středoslovenské nářečí. A právě to rozhodlo, proč Štúr začal noviny vydávat v jazyce s neexistující gramatikou. Uherská, slovensky hovořící šlechta sice postrádala zemský patriotismus české šlechty, avšak její názory na maďarizaci se zcela lišily od uherské šlechty ve zbylých částech monarchie (to, že se Štúr záhy se šlechtou rozešel, je věc jiná). Pro vznik slovenského národa a pro podporu Štúrových snah hrál ale nemalou úlohu rovněž ideový střet mezi konzervativci a liberály. Na základě Štúrových parlamentních projevů, které pronesl jako poslanec za město Zvolen, Demmel ukazuje, že jeho politický liberalismus byl velmi omezený a že ho je třeba považovat za konzervativce. Stejně tak autor precizně dokládá, že si Štúr byl vědom dobových mezí slovenského národního politického programu a pouze omezené podpory svých představ a názorů ve slovenské společnosti. Ostatně ani o skutečné slovenské identitě si nedělal iluze a chápal, že ji bude třeba budovat. Záhy se ukázalo, že katolické duchovenstvo, stejně jako katolické městské elity, prozatím nebylo možné získat. Nejdůležitější skupinu, jež může přispět ke zformování se slovenské kulturní a národní identity, naopak reprezentovala vzdělaná evangelická mládež, jež postupně získávala úřední či učitelská místa v několika částech Horních Uher a jež se stávala skutečným nositelem idejí svébytnosti existence slovenského národa. Vše přitom autor doložil analýzou předplatitelů novin a jiných publikací ze Štúrova okolí. V drobných postřezích autor rovněž ohledává negativní postoje vůči panslavismu v prostředí šlechty, vzdělanců a městských elit a interpretuje jejich důsledek pro omezenou podporu Štúrem formulovaného programu.

Demmelův Štúr je po mém soudu tím nejlepším, co bylo za poslední desetiletí o zrození slovenského národa napsáno. A to nejen z hlediska podniknutých výzkumů, ale rovněž z hlediska dialogu mezi maďarskou a slovenskou historiografií. Doufejme, že tento dialog bude pokračovat. Ostatně již dnes mu napomáhá AI, která umožňuje v základní rovině číst dříve jazykově nedostupné práce. Teprve budoucnost ale ukáže, jaké důsledky bude tento dialog pro historiografii mít.