Dne 26. srpna 2026 zemřel ve věku nedožitých čtyřiaosmdesáti let maďarský spisovatel Péter Nádas (1942-2026): "Nechápeš, co se děje, ještě nikdy jsi nic podobného nezažil, přesto přesně víš, že tomuhle se říká smrtelný pot. Na povrchu tvého vlastního horka je ledový chlad. Mezitím vidíš, že kolem tebe se nic nezměnilo, a takto tedy pochopíš i to, že mezi tvými vlastními postřehy a postřehy ostatních je větší rozdíl, než je obvyklé a očekávatelné. Mám podíl na senzaci, která se dotýká mě, ostatních nikoliv."

Tento postřeh zapsal Péter Nádas do knihy Vlastní smrt (2004, překlad M. P.), v níž se pokusil slovy zachytit onu "senzaci", průběh klinické smrti, která ho postihla v padesáti letech na jaře roku 1993. Zkušenost s přibližováním se hranici smrti se pokusilo zachytit hned několik pozoruhodných maďarských moderních spisovatelů. Tak například humorně a civilně opsal okolnosti, pocity a úvahy o proměnách těla a vědomí před a po úspěšné operaci svého mozkového nádoru meziválečný humorista Frigyes Karinthy (1887-1938) v novelce Putování kolem mé lebky (1937; česky 1981 v překladu Anny Valentové). A spektakulární a tragikomickou literární senzaci udělal ze své tragické smrtelné nemoci Péter Esterházy (1950-2016) knihou Deník se sl. Inivkou (2016; česky v překladu Roberta Svobody 2019). Nádasův text Vlastní smrt se v tomto kontextu jeví jako střídmá, prostá zpráva o obecné lidské zkušenosti: "Nebylo dne, abych si nepředstavoval svou násilnou smrt, buď mě někdo zabil, nebo jsem se zabil sám, ovšem zřídkakdy mě napadlo, že bych nebyl zdráv, neboť jsem žil v obecném bludu, že úzkost není voláním těla, ale produktem duše, a tu lze opanovat."

Péteru Nádasovi bylo dáno svou klinickou smrt nejen slovy zachytit, ale bylo mu pak dopřáno plně žít ještě třicet tři dalších let. Roku 2023 natočil ultramaratonský běžec Balázs Simonyi s Péterem Nádasem filmový dokument Vlastní les, v němž záběry Nádasova domu, okolní zahrady a lesa doprovázejí zvuky přírody a hudba Laurie Andersonové. Jednaosmdesátiletý Nádas ve filmu promlouvá o otázkách, které zaměstnávají člověka dnešních dnů, o lásce, o přátelství, o hranicích života a smrti, o narušené ekologické rovnováze, o lidské agresivitě, o spravedlnosti, a o svých představách, co může jedinec ve světě účelného činit. Je to přírodopisný film a zároveň portrét člověka v současném světě. "Píšu, protože čtu," vykládá Nádas v tomto filmu: "Jako osoba jsem pozorovatelem.Jsem ten, kdo distribuuje materiál zkušenosti. Ale je tu prastarý příběh. Prastará chuť vyprávět. Thomas Mann tomu říká Lust zu fabulieren. A tomu se svěřuji, tomu svěřuji onu osobu, kterou jsem já jako spisovatel, reflektovanou osobu, kdy znám své mantinely, své hranice a své možnosti, obojí znamená to samé. Nejtěžších je prvních padesát stran. Nečtu jen příběh, nečtu jen postavy, ale taky toho, kdo to vytváří, toho musím číst, toho musím pochopit, toho, kdo stojí za ním."

Péter Nádas se narodil roku 1942 v Budapešti židovským rodičům, rodina se v době pronásledování ukrývala u přátel, otec se zapojil v odboji. Po druhé světové válce se pak rodiče významně zapojili do budování nového světa, který by byl lepší, malý Péter vyrůstal spolu s mladším bratrem v luxusní budínské vile. Idyla skončila nemocí a smrtí matky a sebevraždou otce. Po otcově smrti Nádas přerušil studia a začal se živit v médiích jako fotograf, maturitu si dokončil dálkově až koncem šedesátých let. Následné studium filozofie formálně nedokončil. Nádasovy texty z této doby čerpají z raných zkušeností, intimní novely vycházející z vnitřních otázek jsou vklíněny do kontextu prudkých proměn myšlení a cítění člověka ve víru moderních dějin.

Do literatury vstoupil Péter Nádas novelou Bible (1967; česky v překladu Anny Valentové ve výboru Dům paní Kláry, 2003), jejíž reflektující, nezúčastněné, tiché pozorování naznačuje řád: za křehkostí a nevypočitatelností jevových věcí lze tušit temné obrysy a hledání záblesků světla v tmavých a rozmazaných konturách vykazuje filmové vidění. Povídku Beránek věnoval Nádas Ladislavu Fuksovi. "Věnoval jsem mu jednu svou povídku, čehož si po léta ani nevšiml. Proč by měl taky listovat maďarskou sbírkou povídek, kterou jsem mu poslal. Jednou ho jeden mladík přivezl do Budapešti, na motorce. Láďa seděl vzadu, držel se, měl bílé ponožky. Jevil se mi jako zvláštní, jako velmi extravagantní člověk, hodný lásky. Pozorný, ale v podstatě bázlivý člověk. Dokonce jsem ho fotil," vzpomínal Péter Nádas v rozhovoru pro Souvislosti (2/2010).

Za přítele a učitele si Nádas zvolil Miklóse Mészőlye, který patří mezi autory nového románu a který jako osamělý, svobodný literární zjev silně poznamenal rukopis dalších generací maďarských spisovatelů. Konec srpna 1968 trávil Nádas u Mészőlyových na ostrově Kisoroszi v ohbí Dunaje nedaleko Budapešti. "Ráno jsem se probudil tím, že nad námi svištěla letadla. Do Budapešti jsem se už nevrátil. Jako novinář jsem skončil. Začal mi dost krušný život. Byl to ale jeden z největších obratů mého života."

V této době, kdy Nádas navázal těsné přátelské pouto s Mészőlyovými, vznikl román Konec jedné ságy (dokončen roku 1972, vyšel roku 1977; česky v překladu Anny Valentové 2014), v němž se znovu vyrovnává s rodinným dědictvím a rodinnou zátěží. Vedle toho ale také experimentuje s formátem moderního dramatu (česky vyšlo například drama Setkání v překladu Eszter Sládkové) a rovněž píše eseje (slovensky výbor Hamlet je slobodný, 1999); samostatného knižního vydání se dočkala jeho přednáška O lásce nebeské a pozemské (1989). Románem Kniha pamětí (1986; česky vyšel r. 1999 v překladu Anny Valentové s doslovem Attily Gála Sebepoznání jako poznání světa) navazuje na opusy Marcela Prousta a Thomase Manna a promýšlí duchovní pouť moderního evropského člověka. Na Knihu pamětí navázal Nádas třídílným románem Paralelní příběhy (2005) a roku 2017 dvoudílným románem Zářivé detaily. Vyprávění jednoho vypravěče. Nádasovým rozsáhlým textům věnovala interpretační knihu Priestory vnímania (2011) bratislavská literární badatelka Judit Görözdi, která Nádasovo dílo odkrývá nemaďarskému čtenáři, jenž nemá přístup k jeho textům v komplexnosti a nemůže si je přečíst v aktuální daný čas.

Komplikované vyprávění Knihy pamětí zakončuje Péter Nádas záběrem postavy čtoucí vzkaz na pohlednici: "Básně od té doby nepíše, přemýšlí mnohem méně, obchoduje s vínem, pouze s červeným vínem, je šťastný, ale pravda, tolik se už neusmívá. A ten druhý stál s tím sdělením stále ještě v cizím domě, jednou se podíval na popsanou stránku pohlednice, podruhé na obrázek. Že je to tedy tak jednoduché. Myslel na to, že je to tedy tak jednoduché. Tak jednoduché, ano, všechno bylo tak jednoduché."

V osmdesátých letech se Péter Nádas s manželkou odstěhovali do vesnice Gombosszeg, ležící v odlehlém cípu Maďarska v blízkosti hranic se Slovinskem. V textech i rozhovorech se opakovaně vyjádřil k svému způsobu života: pohyb v přírodě, běh, péče o zahradu, péče o myšlenky a slova, zkrátka kontakt s přírodou a rytmem venkova včetně úsilí o potravinovou soběstačnost. Díky Nádasovým textům se stala známou ikonou jeho zahrady stará hrušeň. V roce 2010 Souvislosti publikovaly rozsáhlý esej Opatrné vymezení děje aneb projdeme-li se pozorně okolo jedné plané hrušně, zařazený do Deníku ze zázemí (2006; esej česky v překladu Jiřího Zemana). Tuto sbírku úvah uvedl Péter Nádas větou: "Od té doby, co žiju v blízkosti téhle obrovské plané hrušně, nemusím se ani pohnout, abych viděl do daleka nebo se mohl ohlédnout v čase. [...] Už podruhé píšu naše planá hrušeň, přitom jsem si nikdy nemyslel, že by mi patřila. Je to spíš naopak. Považuji za výjimečné štěstí, že mohu už dvě desetiletí žít v její blízkosti, a když zvednu oči od práce, mohu ji vidět odshora dolů obsypanou květy, pokrytou listím anebo naopak několik měsíců úplně holou."

Staletá hrušeň je tu časoměrem a jejími fotografiemi Péter Nádas zpomaluje i svou meditativní knihu Vlastní smrt. A postihnout sebe ve vztahu k ostatním se pokusil v knize Moji zesnulí přátelé (2025): vztahuje se k Péteru Esterházymu, k Miklósi Mészőlyovi a k Alaine Polczové. Nádas v této knize naznačuje, že od Mészőlyovy manželky Alaine Polczové, která byla profesí psychoterapeutkou, v době jejich těsného kontaktu očekával, že ho vyslechne a otevře mu cestu k paměti duše. Nakonec si ale tu cestu proklestil sám. "Tělo se nedá pochopit bez paměti duše," napsal. Tělo odchází, paměť duše v textu čtenáři zbyla.