Maita Arnautová

Ještě k překladu Římských elegií

Vážený pane Glanci,

přečetla jsem si s velkým zájmem vaši kritiku mého překladu Římských elegií v Souvislostech 1/2005 - díky za ni! Pokládám si to za čest - myslím, že se recenzent málokdy něčemu věnuje tak detailně, a už vůbec ne překladu (i když, po pravdě řečeno, nesleduju kritiky pravidelně). Vážím si vaší pochvaly a slov uznání. Jste ovšem kritik velmi náročný (byť jste svou úvahu nemyslel jako kritiku), řekla bych dokonce, že vaše nároky na překlad jsou absolutní a v praxi nesplnitelné. (Vzpomínám si, že kdysi v rámci seminární práce věnované analýze českých překladů Jeseninovy básně Čornyj čelovek jsem pořídila vlastní překlad - jako alternativní verzi, jak píšete. Připadalo mi to fér, ale to samozřejmě nepatří ke kritikovým povinnostem! Já jsem vždycky spíš inklinovala k praxi než teorii.) Souhlasím s vámi, že mé překlady zdaleka nevystihují dokonalost originálu. Ale každý překlad je, jak samozřejmě dobře víte, vždycky kompromis, něco se musí obětovat (v zájmu co možná největšího přiblížení duchu a smyslu, ale i znění originálu) a je to často vážení na velmi jemných vážkách. Já jsem pravděpodobně přikládala větší váhu zvukové a metrické stránce básní, než činíte vy, takže za oběť občas padly stylistické nebo sémantické finesy. Jsem si toho vědoma. S mnoha vašimi poznámkami proto souhlasím, jsem s vámi většinou zajedno co do nedostatečné významové přesnosti, jen se mi v těch případech nepodařilo najít řešení, které by víc vyhovovalo přísným kritériím. Někde se ovšem rozcházíme ve výkladu básně i v tom, co považovat za přednostní, a o tom bych s vámi ráda diskutovala.

Především ale jeden velký podiv: jak jste prokristapána přišel na to, že se "zabývám rusistikou od 60. let, byť jsem nikdy nepůsobila v akademických kruzích"??? Je tomu totiž přesně naopak! Zabývala jsem se rusistikou právě jen v 60. letech a právě v akademických kruzích (nebo se snad k nim Akademie věd nepočítá?). Mohl jste se informovat u někoho ze starších rusistů, mého bývalého kolegy dr. Svatoně například, nebo mého bývalého učitele dr. Honzíka. Nebo proč jste se nezeptal rovnou Miluše Zadražilové, která mě zná od studijních let? Po fakultě (rusistika se zaměřením na literární vědu a germanistika) jsem celá 60. léta pracovala ve Slovanském ústavu, později Ústavu jazyků a literatur; zabývala jsem se ruskou poezií "stříbrného věku", zejména akméisty, Mandelštamem, Achmatovovu, Gumiljovem, a moderní ruskou prosodií (řada článků v Československé rusistice). A odešla jsem z Akademie (nuceně) v roce 1970, během velkých čistek, kdy, jak víte, se vyžadoval písemný souhlas se "vstupem vojsk". Musím se přiznat, že mi ten vyhazov moc nevadil, zabývat se literaturou vědecky mě brzo přestalo bavit - myslím, že jsme o tom dokonce mluvili při našem telefonickém hovoru. Od té doby se rusistikou nezabývám, věnuju se jiným věcem (a jiným jazykům), a literatuře už jen prakticky, jako redaktorka a překladatelka. - Ne že bych tak bazírovala na své akademické kariéře, ale tak, jak jste to napsal, to vypadá, že se do mimořádně náročného úkolu odvážně pustila jakási kurážná amatérka, nemyslíte? Kdežto já jsem pro překládání moderní ruské poezie vybavena dosti solidními předpoklady - kromě přirozené dvojjazyčnosti (ruština je moje mateřština, ale narodila jsem se v Praze a chodila do českých škol) i oborem studia a původní profesí. To samozřejmě nijak nezaručuje kvalitu výsledku, naopak, o to přísnější na mne posuzovatel může být, ale zas to není taková troufalost, jak by z vašich slov vyplývalo. Musím se přiznat, že mě tenhle váš úvod k recenzi dost rozladil a dokonce naladil trochu nedůvěřivě, ale další čtení textu to napravilo. A protože jste ho mínil, jak píšete, jako podnět pro úvahy "o překládání a významech, o básnickém vyjadřování a zákoutích sémantiky", doufám, že moje následující věcné poznámky nebo vysvětlení budou pro vás v tomto ohledu zajímavé. Budu na vás ale stejně přísná jako vy na mne!

Vezmu to po pořádku. Vaše výtka ohledně slov "křišťálový a zaprášený ostrov" (v elegii I.) je zcela na místě - máte pravdu. Mnohem lepší by bylo "u stropu zaprášený křišťálový ostrov". Teď sama dost dobře nechápu, proč jsem pozměnila slovosled originálu, což mě z důvodů rytmických vedlo k vložení spojky "a" - moje chyba.

Další vaše připomínka je jistě také oprávněná, ale je to právě ten případ, o kterém jsem psala na začátku - nenašla jsem lepší způsob, jak vyjádřit co nejpřesněji myšlenkově i zvukově originál. (To platí i o ostatních vašich postřezích, na které výslovně nereaguju.) Na rozdíl od vás si ale myslím, že tvar přechodníku v českém překladu Brodského vůbec nevadí - naopak, navozuje tu jeho poněkud knižní, archaizovaný, slavnostní způsob vyjadřování (který pak někdy nečekaně kombinuje s mluvou velmi hovorovou). Nerozumím pak vaší poznámce, že sám autor v originále přechodník nepoužil, neboť první slovo znamená prostě "stoupne si" - ať chcete nebo nechcete, tvar "stavja nogu" prostě je přechodník, a v ruštině to taky zní lehce archaicky, dnes by to nikdo v běžné řeči neřekl.

Pokud jde o váš výklad 7. verše jako "úsečné fantazie jako opsané ze zaříkadla", dovolila bych si vás nejprve věcně poopravit. Přepisujete ta slova tak, jako by přízvuk byl na poslední slabice posledního slova - "ja by totčas zamjor" - jenže přízvuk je tu na jeho první slabice ("zámer"), což potvrzuje i rým na slovo "mrámor", také s přízvukem na začátku slova. To ale znamená, že instrumentace verše je jiná - nezní nijak úsečně, úderně, tvrdě, ale spíš toužebně, nostalgicky (zvuková instrumentace má samozřejmě výraznou významotvornou funkci). Neměla bych nic proti vaší interpretaci, rozdílné od mé, kdyby nebyla založena zřejmě na mylném čtení. Pokud jde o přízvuky, je třeba značné opatrnosti, v tom je ruština řeč opravdu ďábelská a neznám žádného cizince, leda že by žil léta v Rusku, kdo by v tom nechyboval. (Snad s výjimkou doc. Lešky, který nás učil syntax. Ten mluvil rusky opravdu bezchybně. Čeština se svými délkami je ovšem na tom podobně, lituju všechny cizince, co se ji učí.) Proto asi také, mimochodem, vám zvuková stránka verše Brodského moc neříká a nevěnujete jí prakticky žádnou pozornost. Škoda - dala jsem si na ní hodně záležet.

Další poznámky k téže elegii o tenoru mizejícím ze scény nebo v kulisách se mi velmi líbí, je to opravdu subtilní analýza významových odstínů. Řekla bych ovšem, že obojí význam platí - jde tu jak o tenora jako zpěváka, tak i tenor jako hlas, a taková dvojznačnost mi připadá pro Brodského dost příznačná.

S tou zkratkou PVO (elegie II.) jste mě zaskočil - měla jsem za to, že v češtině se říká rovněž "protivzdušná obrana" (na rozdíl od protileteckého krytu), takže zkratka je jasná, ale pravděpodobně máte pravdu a já se mýlím; stejně jako v případě s malým skútrem, převodovkou a zapalováním ve III. elegii: jako neřidič jsem se domnívala, že jde o "túrování motoru" - jako když se někdo snaží nastartovat, ale ono mu to nejde, a to má co dělat se zapalováním, ne? No jo, jsou to všechno důsledky toho, že jsem ty básně původně překládala pouze pro vlastní potěšení, jako koníček, bez jakýchkoli nadějí, ale ani ambicí, na uveřejnění (začala jsem s tím někdy začátkem 80. let, pokud si dobře vzpomínám). A pak už jsem si na přeložený text tak zvykla, že mě nenapadlo před vydáním si ještě leccos ověřit. Samozřejmě opět chyba!

K vaší nejistotě ohledně reálnosti básníkovy družky (elegie III.) - vypadá to, že opravdu existovala, vyskytuje se v několika italských básních Brodského pod jménem Mikelina (italsky snad Michelina?), je i v XI. elegii, jmenuje ji hned v prvním řádku, mezi starořímskými jmény je to jediné nápadně současné, a známe z básní dokonce i její adresu - Via Funari. Takže myslím, že tu jde o erotiku zcela konkrétní, nikoli jen imaginární, ale neřekla bych, že to je tak důležité. Imaginace je přece v poetickém vidění na prvním místě vždy, ať je to s realitou jakkoli. Trochu mě pobavily vaše náboženské konotace slova "blažený" jako argument pro názor, že tu nežádoucím způsobem oslabují štěstí tělesné rozkoše. Můj ty bože, vy vědci - promiňte - a ty vaše konotace! Cožpak se nelze například po dobrém obědě nebo večeři cítit naprosto blaženě, bez jakýchkoli náboženských konotací? Nebo se ponořit do teplé koupele a vydechnout "No to je blaho!"?

"Prkotiny" opravdu nezní moc elegantně, ale na to myslím Brodskij nehleděl: klidně použije slovo "bachily" (v VI. elegii), což taky není zrovna elegantní výraz. Ale vám vlastně jde o vztažnou konstrukci, jak si teď uvědomuju, ne o slovo. Inu, máte zase pravdu, ale - viz výše. "Drebeděň" ovšem v ruštině v žádném případě neznamená to, co mu přičítáte, tj. něco významově souvisejícího s povrchem, povrchností a pomíjivostí, je to velmi hovorový výraz, s dosti negativním zabarvením, pro hlouposti, haraburdí, nicotnosti - ano, i prkotiny. Brodskij se tu sebeironicky představuje jako někdo, komu jsou cizí "vysokije matěrii", tedy vznešené básnické výšiny. Pokud jde o ekvivalent slova "nastavnica", moc jsem si s tím lámala hlavu. Jednak plnohodnotný ekvivalent v češtině nemáme, jednak jsem potřebovala, aby mi slovo sedlo do rytmického a zvukového vzorce. "Mentorka" jistě není ideální, ale ona ta "nastavnica" v ruštině má taky poněkud školometský ráz, ostatně "nastavitělno" přece znamená doslova mentorsky. Váš výklad sémantického bohatství představ spojených s vodou je pěkný. Ale - opět promiňte - měl byste nějaký lepší nápad? "Krasnorečije" tu myslím u Brodského neznamená vědu a umění rétoriky, ale právě upovídanost - řeč plyne a plyne, jako když otevře kohoutek, je to nekonečný proud výmluvnosti. Šplouchání vody z vodotrysku do nádržky ve mně evokuje ševelení nepřetržitého hovoru, brebentění, klábosení, kde nejde o rétoriku jako umění, ale o nepřetržitost, setrvalost. Ale to je ovšem věc výkladu.

Pokud jde o ekvivalenty pro ruské "odur`", mdloba je snad opravdu trochu příliš silný výraz, ale myslím přesto, že může vyjadřovat i stav, kdy je vám "jen" na omdlení - "jdou na mne mdloby"; navíc opakovaná kombinace hlásek d a l v této části básně v originále má v sobě něco uspávajícího, omamujícího (stejně jako horko), snažila jsem se i tady, jako všude, aspoň přiblížit jeho zvukovým kvalitám (proto "polední mdloba"); taky mrákoty nemají podle mne jen význam bezvědomí, ale i mrákotného stavu, něco mezi vědomím a mdlobou. Tady už ovšem pedanticky zabředáváme do přílišných nuancí.

Věcí výkladu je taky chápání obrazu "kniga otkrytaja srazu na všech stranicach". Pro mne je to velmi představitelný a zcela reálný obraz tlusté knihy, která je otevřená a vítr v ní listuje - neustále otevírá a přehazuje sem tam mnoho stránek - stejně jako vítr "listuje" listím vavřínu a tento neustálý pohyb listů, dotýkajících se balustrády, vydává šelest. Je to tedy představa proměnlivého pohybu, dynamiky, ne něčeho simultánního a komplexního. Moje představa je zřejmě konkrétnější než vaše - budiž, oba výklady jsou nakonec možné. Uznávám ovšem, že výraz "rozevírající se" není moc šťastný, váhala jsem dlouho mezi ním a "otevírající se", a nakonec jsem se rozhodla pro to první, protože mi připadalo, že spíš navozuje představu procesu (neustálého otevírání), jak to ostatně chápete i vy, kdežto otevření je spíš věc jednorázová. Je to možná subjektivní cítění významových nuancí - zda jde o statický obraz nebo obraz procesu, dění.

Promiňte, ale proč vám připadá, že není trefné psát (v VII. elegii) o "jehle šustící po desce"? Ten zvuk podle mě opravdu lehce šustí nebo šelestí. V originále stojí "šarkajet po plastinke", doslova to znamená šoupat, ale také šustit, takže je to dosti přesný překlad. - Prokristapána, snad si nemyslíte, že jsem tu Brodského vtipnou pointu nepochopila a že si v posledním verši představuju reálného psa? To by mě v životě nenapadlo, a myslím, že to z mého překladu nemůže vyvodit ani čtenář, to ho snad přece jen trochu podceňujete. Když je řeč o psu a gramofonu, každému ihned musí vytanout šelaková deska s nálepkou His Master`s Voice, alespoň každému z mé generace. Záměrně jsem to přeložila jako "psa, co utekl gramofonu" a nikoli "z gramofonu" - zase jsem vážila, co je přesnější, a za prvé ten reprezentovaný pes neutíká přesně řečeno z gramofonu, ale z desky, a za druhé, v originále je "dlja sobaki sběžavšej ot grammofona", ne "s (nebo iz) grammofona", a v tom je jemný významový rozdíl - utéci něčemu, ne z něčeho. A co máte prosím pěkně tak zásadního proti vztažným vazbám s "co + slovesný tvar"?

Myslím, že se také neshodneme na výkladu obrazu omítky lapající po zapařeném vzduchu v V. elegii. Mně ty "žábry" naprosto přesně evokují představu žebrovaných dřevěných žaluzií, jaké se užívají v Itálii, zde už poněkud rozvrzaných, a slova "chlopaja žabroj" (vida, zase přechodník) drobný skřípavý pohyb okenic s těmito žaluziemi v lehkém průvanu otevřeného okna. (Navíc "skřípavé skřele" velmi dobře odpovídá tomu, jak autor běžně nakládá se zvukem, a právě v této elegii má podobných zvukových lahůdek více). Takže opět zcela konkrétní představa místo vaší fantasmagorické rybí omítky. Ale i to je ovšem věcí výkladu. - Připouštím, že můj překlad je v tomto místě syntakticky ne-li zašmodrchaný, tedy složitější než u Brodského, ale řekla bych, že přiměřeně obtížnosti textu. - Mimochodem, ruské "bemol`" není mollová tónina ("mollovost"), to je v ruštině "minor, minornosť, minornyj", ale známý znak ("béčko"), označující snížení o půltón: připadala mi pěkná představa (zase velmi vizuální, i když samozřejmě metaforická) poledního spánku uličky - ano, ticho uličky je samozřejmě přesnější, ale mně se líbila představa spánku - obrůstajícího "mollovým býlím" těch značek, asi jako Šípková Růženka a její dvůr šípkovými keři. Ostatně výraz "mollové býlí" je zase moc pěkný zvukově, mnohem lepší, než by byla "mollová tónina", i kdyby to bylo správně, a takové zvukomalebné metafory jsou pro Brodského typické.

Nebudu se přít o to, jestli výraz "příští" je vhodný jako ekvivalent slova "grjaduščeje" či zda překlad celého tohoto verše komplikuje a znejasňuje programovou formulaci básníkovy pozice - nesouhlasím s vámi, myslím, že jde o únosný kompromis, ale budiž. Naopak souhlasím, že poslední verš této V. elegie není přeložen přesně a že dokonce lehce posunuje smysl autorových slov. Přiznávám bez mučení, že to bylo kvůli rýmu a vůbec z metrických důvodů. Přitom mi ale nepřipadá, že by ten významový posun šel proti celkovému duchu Brodského básnického světonázoru. Ale uznávám, je to jistý nedostatek překladu.

Naproti tomu nemohu souhlasit s vaším výkladem XII. elegie. Není snadná - dala mi nejvíc práce, přeložila jsem ji jako poslední a dosud s ní nejsem úplně spokojená. Vaše výtky ale míří jinam než na to, s čím nejsem spokojená já. Podle mne tu vůbec nejde o rozluku milostného vztahu, jak píšete - i první verše básně, takže vlastně celá báseň, se vztahují ke Kristu - to On se má sklonit, a ta prázdnota je Jeho (proto Tvoja s velkým písmenem), takže nevadí, že je černá; je to prázdnota, ale ne nicota, neboť patří Jemu; i ta neviditelnost je dokladem, že kdysi existoval, že žil tady na zemi. A on také byl první, kdo se s tou prázdnotou setkal tváří v tvář. Tak chápu tuto báseň já. "Kurinyj chrjaščik" není podle mne žádný zbytek z hostiny milenců, je tu uveden prostě jako velmi skrovné sousto, česky by tomu nejspíš odpovídala "tvrdá skýva". Básník chce zkrátka říci, že je vděčen i za velmi skromné živobytí, proto mi "kůrka od krajíce" připadá zcela na místě - proč v tom vidět zrovna "wolkerovsko-seifertovskou" všednodennost? Všednodennosti je i u Brodského dost, on ji ale umí prozářit svým magickým světlem zevnitř, v tom je neopakovatelný. Jak sám velmi pěkně píšete: "nejprostší pozorování, často těch nejvšednějších samozřejmostí, se stává zázrakem a dobrodružstvím fascinujících metamorfóz". - Verš "a tím spíš je to všude teď'3f'3f'3f'3f'3f" je zřejmě trochu nešikovný, ale slovosled není náhodný - slovo "teď" je na konci proto, že je zdůrazněno, jako protějšek ke "kdysi", "kogda-to"). Ano, já vím, že u Brodského je umístěním na konci zdůrazněno slovo "všude", ale nemůžete přece po překladateli chtít zázraky! Výraz "bezdomovec" (za "oblomok") asi opravdu není moc šťastný, kvůli našim místním asociacím, které navozuje, ale po dlouhém zvažování mi nakonec přišlo jako nejbližší Brodského pocitu bezdomovectví, nezakotvenosti, odtrženosti, rozlomenosti. Přece snad ne "úlomek"! (natož "odštěpek", nebo dokonce "odštěpenec", "odrodilec"). Slovo "oblomok" je víceznačné, je to nejen úlomek (část odlomená z celku), ale také něco omláceného, troska, zbytek (nějakého celku). A teď babo raď, co s tím. Doufám, že časem, až se o Brodského někdo pokusí znova, přijde na lepší nápad. Nebo měl byste - zcela bez ironie - vy sám nějaký návrh?

Také metaforu zlatých mincí na očích si asi vykládáme rozdílně. Já jsem měla zase jako výchozí obraz představu zcela reálných mincí, jaké se kdysi kladly nebožtíkům na oči do rakve (ani vlastně nevím proč, asociuje se mi to s mincí pro Charona, ale skutečný význam toho zvyku neznám); teprve z nich pak vyrůstá metaforický trs významů, podobný tomu, o kterém píšete. Základem je ale obraz opravdových zlaťáků, ovšem že rovněž imaginárních, protože je na oči položilo slunce; je to jako když se příliš dlouho do něj díváte a pak přestanete na chvíli vidět. Zapečetěné oči! V tomto případě ovšem básník sice oslepne pro vnější svět, zato prozří pro ten vnitřní, i pro ten druhý, zásvětní, a to je ta zář, svítící i ve tmě - metaforická i symbolická zář v metafyzické tmě, proto "poťomki", nikoli "těmnota", a proto také "tma tmoucí", to totiž není jen tma, ale také temno a temnota, něco tajemného a magického, pohádkového, jako v ruštině.

Udivujete mě, promiňte tu upřímnost, když na závěr pravíte, že v tónickém verši nemá čtenář úplně jasno, pokud se nepouští do rozboru s tužkou a počitadlem v ruce. To přece vůbec není třeba - mít jasno, vědět, co všechno je iktus a kolika lehkými dobami je obklopen. Ponecháme-li stranou intuici, na to úplně stačí sluch a cit pro jazyk a pro formu; stačí nechat se jimi vést, a člověk dokáže snadno rozpoznat rytmus, který je dostatečně pravidelný, ("vázaný" na trojslabičné metrum), aby se znatelně odlišil od verše volného, a dostatečně uvolněný (při víceméně stabilním počtu přízvuků ve verši je počet nepřízvučných nezávazný, a rozvolněný je i vztah těžkých a lehkých dob k přízvučným a nepřízvučným slabikám), aby se vyhnul strojové pravidelnosti sylabotónických meter. Prakticky vzato je to nepravidelná kombinace různých typů trojslabičného a dvojslabičného metra. Je to jako vlnění nebo pohyb příboje, ve vší nepravidelnosti pravidelný. (Pro ruštinu se hodí mimořádně dobře právě pro její pohyblivost přízvuku, ostatní jazyky se stabilním přízvukem jsou na tom hůře). Chce to ovšem si ty básně přeříkat nahlas (i když v duchu), nečíst je jen očima, a taky je vnímat smyslově, ne jen racionálně. Odpusťte, jestli vám připadá, že vás poučuju, to nemám v úmyslu; ale z celého vašeho přístupu k výkladu básnických textů vysvítá, že zvukovou stránku verše dost zanedbáváte, nevěnujete jí v podstatě pozornost - ale to o strašně moc přicházíte! Zvuková podoba básní - kromě rytmu také všechny ostatní finesy, asonance, konsonance, aliterace, zvláštní rýmy - tvoří dobrou polovinu magického kouzla poezie Brodského, naladit se na ni může také skýtat ryzí "blaho". Mám pro vás proto návrh, a doufám, že vám nebude připadat dotěrný - budete-li mít zájem, dáme si někdy spolu schůzku a já vám některé z elegií přečtu nahlas v originále, se všemi správnými přízvuky, třeba se vám pak otevře kouzlo tónického verše, ba i rýmů, které vůbec nejsou sporadické, nýbrž zcela pravidelné, jen značně neobvyklé, ale to platí spíš pro písemnou podobu, při hlasitém čtení je to hned jinak. A není to všechno nic tak složitého, jak to snad vypadá.

Nakonec ještě drobnost - překlady Mariny Castiellové a Václava Daňka jsem nezmínila proto, že jsem neměla v úmyslu uvádět všechny překlady do češtiny, nebyla jsem si jista, že o všech vím; uvedla jsem proto jen překlady první (básní a esejů). I když vlastně překlad dramatu Mramor od Castiellové je také první. Moje chyba.

To je myslím vše, co jsem vám chtěla říci; bylo mi potěšením jak číst vaši recenzi, tak na ni reagovat. Ukázal jste mi některé možné významové vrstvy, které mne předtím nenapadly, ale také možnosti nejrůznějších nedorozumění - velmi poučné! Doufám, že i já jsem trochu přispěla k vašemu pochopení výjimečného básnického díla.

Srdečně vás zdravím a přeju vše nejlepší.