Tomáš Glanc

Vážená paní Arnautová,

předně se Vám omlouvám za zmatek, který jsem způsobil ve Vašem odborném životopise. Telefonoval jsem Vám, jak víte, abych ověřil a doplnil údaje z "otevřených zdrojů" - hlavně o tom, co jste dosud přeložila a (knižně) publikovala -, ale ve výsledku se mojí vinou objevila chybná formulace, promiňte. Vážím si toho, že jste mému článku věnovala tak důkladnou pozornost, a jsem rád, že jste na výhrady reagovala tak vstřícně a věcně.

Na jednu z Vašich otázek - totiž co mám proti vztažným vazbám s "co + slovesný tvar" - bych rád odpověděl odkazem na monografii Petra Sgalla a Jarmily Panevové, která pod názvem Jak psát a nepsat česky vyšla v pražském Karolinu roku 2004 (děkuji za nápaditou rešeršní spolupráci Mgr. Markétě Slezákové z Ústavu pro jazyk český AV ČR). V kapitole 4.2.3, která se jmenuje Jiná úskalí (str. 82 násl.), čteme: "Pro písemné texty nejsou docela vhodné některé obraty se stylistickým příznakem hovorovosti: Jako první takový jev uvedeme tzv. absolutní vztažné zájmeno co: (29) Případů, co kriminalisté nevyřešili, jsou stovky až tisíce." Můžete jistě argumentovat orientací některých Brodského veršů právě na hovorovou řeč, ale domnívám se, že jeho stylu v tomto případě překlad s absolutním zájmenem co neprospívá - uvedená vazba zní v psaném literárním textu (byť není nijak úzkostlivě spisovný) trochu poklesle - na rozdíl od originálu. Vy ji zjevně považujete za zcela neutrální - ve své reakci na recenzi píšete: "Čeština [...] je [...] na tom podobně, lituju všechny cizince, co se ji učí."

Tvar "Stavja bosuju nogu na krasnyj mramor" v I. elegii pochopitelně přechodník je, vždyť uvádím, že Brodskij tohoto gramatického tvaru neužívá kromě prvního slova. V uvedeném případě, tak jako ani jinde (např. výraz "chlopaja žabroj" z V. elegie), nemůžeme však ruský a český přechodník považovat za tentýž (archaismus). Srovnání jazykové praxe v písemné i ústní komunikaci jednoznačně potvrzuje, že přechodníky jsou v ruštině mnohem frekventovanější (a méně příznakové) než v češtině, a nezní tam proto zdaleka tak archaicky. I v češtině jde jistě o legitimní tvar, ale jeho užití se musí opatrně(ji) zvažovat, ruština při překladu svádí k jeho nadužívání.

A ještě jedna drobnost: nemyslím, že bychom zlaté mince na očích z XII. elegie chápali rozdílně - jistě se tu význam(y) odvíj(ej)í z mytického kladení mincí na nebožtíkovy oči - odkaz na mytologii v recenzi uvádím (ověřoval jsem svou domněnku v důkladně koncipované encyklopedii Mify narodov mira).

Fenomén překladu vyvolává bezpočet otázek, na které neexistují jednoznačné odpovědi - počínaje zcela praktickými jednotlivostmi a konče filozofickým uvažováním o tom, co se v překládání či za ním skrývá a nabízí. Walter Benjamin svou legendární statí Die Aufgabe des Übersetzers (Úloha překladatele, 1923) inicioval rozpravu, která pokračuje dodnes. Intencí překladu není podle Benjamina imitace originálu, ale - nedosažitelný - "čistý jazyk", který nestojí v cestě záření překládaného textu a zároveň proměňuje i celek cílového jazyka, neboť v něm vytváří možnost pro sdělení jakoby z jiného (jazykového) světa. Mezi překládaným a přeloženým (textem) vždy zůstává tajemný "suplement", hnací síla procesu překládání i úvah o funkcích a záhadách jazyků a rozdílů mezi nimi.

Stejně jako je překlad setkáním dvou těsně spjatých a přitom nepřekonatelně odlišných verzí skutečnosti (básnického díla), je i diskuse o překladu nekonečnou rozpravou o pojetí hodnot, slov, věcí, vazeb, výrazů či smyslu. Snad takové zjišťování variant a stanovisek není zbytečné.

S díky za Váš zájem a za dopis

Tomáš Glanc