V sobotu 26. září 2026 zemřel ve věku 51 let literární historik Ivo Říha. Následující řeč zazněla při posledním rozloučení 2. října v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Hradci Králové.

Milá rodino, vážení pozůstalí. Všichni přítomní: zájemci o literaturu - fanoušci fotbalu - akademici i studenti - drazí přátelé. Vy všichni, kteří jste se přišli rozloučit s Ivem Říhou.

Někteří se s Ivem znáte ještě z rodného Opočna, někteří z hradeckého gymnázia. Někteří jste se s ním potkali jako se spolužákem na pražské filozofické fakultě, někteří jako s kolegou nebo učitelem na pardubické univerzitě a někteří, ne: a mnozí Iva znáte z fotbalových hřišť Hradce a přilehlého, ne: a širokého okolí.

A pravděpodobně všichni jste někdy s Ivem mluvili o fotbale.

O sportech, které nepotřebují míč, se Ivo vyjadřoval s velkým despektem. Ale ani takový volejbal nebo basketbal to u něj neměly snadné. S Ivem jste se skutečně mohli bavit o čemkoli, co se fotbalu týkalo. Mohli jste se s ním sice bavit i o čemkoli jiném, a stejně jste mluvili o fotbale. A možná vás fotbal vůbec nikdy nezajímal, a přece jste po chvíli zjistili, že spolu mluvíte o fotbale.

Takže kdykoli jste mě a Iva za těch více než třicet let, co jsme se znali, zahlédli spolu, muselo vám být nadmíru jasné, o čem spolu zrovna asi mluvíme.

Ale než budu pokračovat (a vy jistě doufáte, že už ne o fotbale), rád bych připomněl ještě jeden sport, ke kterému měl Ivo velmi intenzivní a řekl bych až intimní vztah. Sportem Ivova mládí, sportem, kterému se závodně věnoval až do odchodu na vysokou školu, byla házená. A upřímně? Ivo i ten fotbal hrál jako házenou. Sveřepě, urputně a s heslem: "Přese mě neprojdou" a "Vše pro tým".

Každý z vás to určitě s Ivem zažil. Od prvního setkání dokázal oslovit, strhnout, zlákat, doslova pobláznit. Protože Ivo byl srdcař. Fanoušek fotbalu - literatury - divadla - hudby. Fanoušek Karoliny Světlé a Jáchyma Topola. Fanoušek Hradce a Smiřic a Orlických hor.

Ale co to vlastně znamená něčemu fandit? To není, že vás něco baví. To znamená žít tím naplno. Být fanoušek znamená být nadšenec, příznivec, obdivovatel. A přesně to Ivo byl. Projevoval horlivý, vášnivý, náruživý zájem. A uměl být až fanaticky zaujatý.

Proto ho univerzitní studenti (a studentky) milovali stejně jako jeho malí fotbaloví svěřenci. Ivo skutečně uměl zaujmout jak děti, tak studenty nebo seniory v akademii volného času.

Dovede si snad někdo soudný představit, že je dnes možné mezi vysokoškoláky opakovaně vzbuzovat upřímný a hluboký zájem o dílo Karoliny Světlé nebo Boženy Němcové? Podobně se o tom přesvědčili v pražském Národním divadle, když zkoušeli hru Lenky Lagronové o Němcové a Ivo jim dělal dramaturgický úvod. Mohlo to snad dopadnout jinak, než že ho rázem obdivovali všichni herci a milovaly všechny herečky?

Když jsem v září před dvěma lety přebíral po Ivovi výuku literatury 19. století, sdělil mi své pedagogické tajemství:

"Můj recept na výuku 19. století? Co nejopatrněji se vzdalovat od maturitní úrovně a neustále se ujišťovat, že jim to podávám přehledně a nějak uspořádaně. Zbytek byly herecký výkony vedený stejným stylem, jakým jsem vedl malý děti na fotbale: vyhecovat a zblbnout. Hraní fotbalu je nejlepší na světě = čtení Němcový je nejlepší na světě. A když bych to měl říct trochu vážně: možná jsem byl takovej třikrát vymáchanej pytlík čaje z Janáčkový. Vyprávěl jsem jim ty příběhy prostě. To je celý. Hlavně ale naplno. Důrazně dostupovat soupeře. Když je to s faulem, nevadí!"

Ivo svůj profesní život spojil s pardubickou univerzitou. Na fakultu přišel v roce 2004 a stál u založení oboru Historicko-literární studia a dnešní Katedry literární kultury. Následně katedru vedl dvě období až do roku 2016, ale i poté zůstal jedním z jejích hlavních hybatelů. Ještě těsněji se s fakultou spojil o tři roky později, kdy se stal proděkanem pro vnitřní záležitosti a rozvoj.

Kromě péče o dennodenní chod fakulty a katedry se staral o zahraniční výjezdy, pořádal konferenční setkání, podílel se na vydávání fakultních knih i katedrálního časopisu, zasadil se o vybudování Lavičky Václava Havla. A v neposlední řadě organizoval sportovní zápolení pedagogů se studenty - samozřejmě že ve fotbale! Aktivně také podporoval studenty v další akademické kariéře anebo jim byl třeba za svědka na svatbě.

Ale především Ivo učil. Vyučoval literaturu 19. a 20. století a věnoval se i vztahu mezi literaturou a filmem nebo divadlem. Jeho přístup ke studentům byl zdá se mi až nevšední: osobní, nesmírně pozorný, možná až pečovatelský. Určitě to bylo dáno Ivovým naturelem, ale mám za to, že se zároveň jednalo o dědictví jeho univerzitních učitelek, zvláště Jaroslavy Janáčkové, Hany Šmahelové a Věry Menclové.

Sám nejsem schopen takové míry otevřenosti, a i proto jsem ji u Iva tolik obdivoval. Dlouho jsem si myslel, že se jedná o jeho učitelský návyk z hradeckého gymnázia, ale mýlil jsem se. Když jsem jednou namítl, že se o dospělé studenty stará jak někde na střední škole, vtipně zareagoval, že spíš jako na základní a že je to ještě málo.

Dneska už vím, že Ivo učil základním věcem. Jistě, jako kdokoli z nás učil studenty literatury číst. Ale především: Ivo je učil mít něco rád. A to je Ivo, jak jsem ho poznal.

Myslel jsem si, že tu budu mluvit o Ivových badatelských zájmech, takže hlavně o Karolině Světlé a Jáchymu Topolovi: o studiích a edicích, které jejich dílu věnoval. Že tu budu mluvit o jeho zájmu o Němcovou, Máchu, Erbena, Nerudu, Hálka, Raise. Že tu budu mluvit o jeho zájmu o Vančuru, Baara, Čepa, Havlíčka, Škvoreckého, Jirouse, Balabána a mnohé další. Ale pak jsem si uvědomil, že bych tu měl především mluvit jen o "Ivově zájmu": o jeho zaujetí, o jeho fanouškovství.

Pro popularizaci české literatury udělal Ivo jako málokdo jiný: pověstné jsou jeho přednášky v knihovnách v Pardubicích, Hradci, Ústí nad Orlicí nebo třeba v Náprstkově muzeu. Vedle toho psal knižní doslovy a texty do divadelních programů. A pro různá nakladatelství redigoval současnou prózu: dokonce chvíli zvažoval, že by se mohl stát nakladatelským redaktorem. Důvody byly nasnadě, finanční. Ostatně kdysi je sdělil mému synovi, který v rámci středoškolského projektu "Den s někým" strávil s Ivem jeho proděkanský den. Bylo to v prosinci 2023, v čase Ivovy rozbíhající se nemoci. V rozhovoru se vyznává ze svého vztahu k univerzitě a takhle odpověděl na poslední otázku, zda někdy hodlá změnit svoje povolání:

"Jako jestli bych se nechtěl stát trenérem žákovské kategorie U10 v akademii Arsenalu?! Ale vážně: mám svoje povolání hodně rád a jen finanční ohodnocení pedagogů by mě mohlo donutit porozhlédnout se po něčem jiném."

Vždycky když přišel Ivo po víkendu do práce, našinec hned věděl, jak se jeho fotbalovým láskám výsledkově dařilo - dres Sparty nebo Arsenalu nebo Juventusu nebo třeba Partizanu Bělehrad a mikina Bayernu Mnichov -, o výzdobě jeho kabinetu nemluvě. Přičemž je možné považovat za prokázané, že přednášet v něčem jiném než v sálových kopačkách snad ani neuměl.

K tomu jedna historka. Byl jsem přímým svědkem toho, když z Bělehradu přijely tři studentky na studijní pobyt. Ivo je na katedře srdečně přivítal a jedním dechem se jich zeptal, jestli fandí Crvene Zvezdě Bělehrad (to by byla špatná odpověď), anebo Partizanu Bělehrad (dodneška nechápu, jak mohly ty nebohé studentky pohotově, svorně a správně odpovědět).

A ještě je tu něco, o čem musím promluvit, protože tohle jsem Ivovi slíbil. Přál si, abych pohovořil o Benu Whitovi.

Ivo byl ve fotbale obránce, pravý bek (nebo pravý stoper) stejně jako v Arsenalu jeho oblíbenec Ben White. Jeho dres měl Ivo po dobu nemoci nad postelí a jako každý rok věřil, že Arsenal konečně vyhraje ligový titul. A Arsenal ho letos v květnu, po dlouhých 22 letech, skutečně vyhrál.

Fotbalový obránce je běžnými fanoušky spíše přehlížený post. Není to ani hráč s nejvyšším počtem gólů, není to ani tvůrce hry. Jistě, obránce především brání, narušuje hru soupeře. Ale zároveň je to základní kámen hry svého týmu: organizuje, podporuje, zajišťuje, motivuje, tak trochu se pro něj obětuje, musí být spolehlivý a jistý. Obránce je prototypem týmového hráče. A přesně takhle jsme Iva všichni znali, tedy i ti z vás, kteří fotbal sledují jen zpovzdálí.

Přiznám se, že jsem dlouho nerozuměl tomu, proč je Ivo tak vyhraněně zaujat několika vybranými romány 19. století - o fotbale v nich přece není ani slovo. Než jsem si uvědomil, že je čte především jako romány o lásce. Lásce mnohdy nenaplněné, poražené, ale prostě o lásce. Takhle četl vrcholné prózy Karoliny Světlé: jako příběhy o lásce, které se do cesty připletly překážky.

Ivo o Karolině Světlé napsal knihu. A pokaždé, když jsem šel v Praze po Karlově náměstí, kde na sebe přes křižovatku hledí Karolina Světlá a Eliška Krásnohorská (to jsou ty pomníky Gustava Zouly a Karly Vobišové-Žákové), vyřídil jsem Ivovi pozdrav od zklamané Krásnohorské, kdy že se i ona dočká monografie. Ale to byl Ivo ještě zdráv.

I v průběhu Ivovy nemoci jsme si stále psali. Jsou to stovky zpráv a vzkazů. Probírali jsme kdeco, jistěže univerzitu, ale především "životně důležité věci", jak jsme říkali sportovním aktivitám svých synů (fotbal, házená). Vnímám, že moje přípisy byly nadějné i bezradné, naivní i troufalé - mluvit proti nemoci a proti smrti. A z naší korespondence se postupem Ivovy nemoci čím dál víc stával můj deník.

Nahlédnout vám do těch dopisů a vzkazů samozřejmě nenechám, však jste si mnozí s Ivem taky psali. Ale chtěl bych uvést alespoň několik míst:

"Pokračování těch mých trvajících patálií."

Nebo: "Nechci nic vzdávat. To víš, že chci makat dál, nohy přestávají poslouchat."

Nebo: "Dostal jsem nějaký silnější prášky, patrně něco na uspávání vzteklejch nosorožců."

Nebo: "Zhoršila se hybnost celý levý ruky."

Nebo: "Fyzicky ani psychicky to teďka nějak není vono. Snažím se z toho vyhrabat, nepodléhat tomu, ale je to kurva těžký těžký těžký, tělo úplně přestává poslouchat, chce to zase nějakej vyšší level statečnosti."

Takže na jedné straně: "Vzdát to nehodlám, to víš že ne" - ale stejně tak: "Já už fakt nemůžu."

Nemoci, která mu plíživě a přitom tak razantně vstoupila do života, se Ivo nechtěl za žádnou cenu podvolit. Jenom rodina a nejbližší vědí, kolik fyzických sil ho to stálo a jak psychicky odolný musel být. Takže i když se někdo účastně nebo obdivně vyjádřil, jak je "statečný", nikdy to zcela nepřijal. Zhruba před rokem mi na takovou vlastně nejapnou poznámku odpověděl: "Ovšem je jeden ještě mnohem silnější a statečnější člověk: moje milovaná žena."

Ivo měl úžasný dar nebrat se vážně. Je to až neuvěřitelné, ale humor ho neopouštěl ani v době velmi pokročilé nemoci. A že nastaly situace neřešitelné, nezvladatelné, neúnosné, prostě k nevydržení - to je myslím každému jasné. Ivo měl ohromnou oporu ve své rodině, i té širší (maminka, sestra). Sám byl velkým fanouškem své rodiny a zvláště svých tří dětí.

Při této příležitosti bych ještě chtěl připomenout Ivův rodný kraj. Moc o něm nemluvil, jako nemluvíme o věcech, které prostě jsou a které máme prostě rádi. Ale rozpovídal se o něm při jedné přednášce v knihovně v Ústí nad Orlicí v souvislosti s Boženou Němcovou a Knížkou o Babičce od Václava Černého: "Pro mě je to kniha-srdcovka, protože jsou v ní vyfocený chaloupky z mýho kraje, odkud pocházejí moje maminka, můj tatínek, jejich rodiče, jejich rodiče a tak dál."

A potom, napůl jako anekdotu a za všeobecného smíchu, odvyprávěl příběh svého rodu, který se dotýká Magdaleny Novotné (skutečné babičky Boženy Němcové), která pocházela z Křovic, dneska z Dobrušky, kousek od Opočna: "Můj pradědeček (začal Ivo a už mu cukaly koutky) se jmenoval Novotný a pocházel tam z toho kraje, ale (následuje Ivův úsměv) musím vás zklamat, přímo z tý vesnice byli Novotný troje. A já jsem teda zahájil výzkum, a když jsem narazil na to nebezpečí, že bych moh zjistit, že já jsem (následoval smích všech) z těch jinejch Novotnejch než z těhle, tak jsem ten výzkum radši zarazil, a do smrti budu žít s tou nadějí, že ve mně koluje kapka krve tý vopravdický Magdaleny Novotný."

A pak ještě chvíli pokračoval o těch chaloupkách, mezi kterými běhal a hrál s klukama - no co jiného, fotbal.

Nemějte mi to za zlé, ale vidím tady dnes málo fotbalových dresů: Sparta Praha, londýnský Arsenal, Juventus Turín, Bayern Mnichov, ale i Olympia Hradec Králové, Slavia Hradec Králové, Lokomotiva Hradec Králové, Stěžery, Black Stars a další a další - kde všichni jste?

Ano, rovněž na sobě dres nemám. Jenže já nikdy neuměl být takový klubista jako Ivo. A děkuju mu, že to přátelsky toleroval.

Na závěr bych rád jménem rodiny poděkoval všem, kteří v době nemoci Ivovi pomáhali, kteří se o něj starali, kteří projevovali zájem nebo prostě jen byli nablízku a na Iva mysleli. Pomáhali rodině, ještě jí pomáhají a určitě pomáhat budou. Poděkování patří také univerzitě, že projevila maximální vstřícnost, uspořádala dobročinnou sbírku a k Ivovi se hlásí i díky akcím, jako je IvošFest nebo Ivův strom.

Vím, že mluvím dlouho, omlouvám se. Ale stále se mi nějak nechce se s Ivem rozloučit. Skončím tedy dvěma citáty: poslední slova budou z románu Karoliny Světlé Kříž u potoka. Ivo ho oceňoval jako "skvělý" příběh a spatřoval v něm něco, co zřejmě hledal v literatuře obecně. Doslova o něm napsal:

"A taky bude vždycky působit (a snad i provokovat) ona pobídka k přemýšlení, co je správné (i když to bolí) a co je špatné; pobídka k osobní odpovědnosti - k přemýšlení nad tím, kdo jsem a jakou cenu má můj vlastní prospěch a moje osobní štěstí, resp. v čem ono,osobní štěstí' vlastně spočívá."

Díky za ta slova, Ivo, a za všechno.

A teď už jen slova Karoliny Světlé: "Stalo se ticho u kříže."