Marta Ljubková

Cestou románu

Petr Hrbáč (1958) debutoval básnickým souborem Via borealis v roce 1994; od té doby vydal ještě další tři sbírky básní, dvě knihy povídek a nově také román Kosti, maso, tekutiny.

Hrbáčův text není román v klasickém slova smyslu - je rozdělen na čtyři části, a celek (byť značně neorganický) z něj dělá hlavní hrdina tří částí (zachycujících jej v různých životních etapách), některé průběžné motivy a témata. Kosti, maso, tekutiny mají výrazně autobiografické ladění, hlavní hrdina-vypravěč má s autorem nápadně mnoho shodných rysů, např. vzdělání či bydliště. Není pochyb, že Petr Hrbáč píše především o sobě - a zřejmě naléhavě potřebuje, aby o tom každý věděl. Autentičnost však nutně není literární kvalita; současná česká literatura je autentičností a pseudoautentičností bez přesahu natolik přesycena, že každé další podobné dílo nutně vyvolává rozpaky - nebo přinejmenším podezření. Přistoupíme-li na to, že hlavní hrdina tlumočí autorovy zážitky a názory, nemůžeme se ovšem divit, že chce mermomocí vydávat prózu, protože právě ona je podle něj "královnou života" (s. 20- 21).

Fragmentárnost románu příliš neumožňuje pojmout text jako celek, pro jeho pochopení je třeba postupovat po jednotlivých oddílech. V první části, která dala pojmenování celé knize, se setkáváme s hlavním hrdinou, studentem medicíny s básnickými sklony: "Před sebou to omlouvám tím, že jako básník mám právo vychutnávat život plnými doušky, ale přesnější by možná bylo říci, že se vyžívám v bláznovství a říkám tomu 'zkoumání energií'." (s. 13) O jeho výjimečnosti tak nelze pochybovat: s bravurou a jistotou se rozhlíží po nové realitě medicínského světa a hodnotí - z pozice člověka výjimečného, tak trochu "blázna", ale ovšem velmi vnímavého, zajímavého a nadaného - lidi kolem sebe. Dokud se drží prostředí lékařské fakulty a popisuje pronikání do tajů medicíny, je jeho vyprávěcí styl střízlivý, místy až suchý, ale přesto čtivý, sympaticky nenásilný, v dobrém slova smyslu obyčejný. Pustí-li se autor do filozofování, nechá-li se vláčet svou zálibou v citátech či zapomene-li, že dobrá historka by měla mít pointu, přestává být jeho exhibicionistický styl snesitelný: "Jsem totiž tak mladý, že tím dále ještě mládnu. Surově a hrubě klábosím. Můj vzhled je pohlavně a něžně chlupatý, s úsměvem nepochopitelného dítěte rozlitým po duchovním ranci." (s. 24)

V první části knihy se objevují témata, k nimž se Hrbáč v dalších kapitolách vrací - především je to bezmezná adorace dětství či spíše infantility (která pak jeho vyprávěcí styl ve čtvrté části zcela ovládne), záliba ve vlastní výlučnosti (zde je snaha o autobiografické náznaky nejsilnější) a fekální motivy. Nechybějí komentáře, dovětky, odstup od řečeného, deníkové záznamy, "bezprostředně" vzniklé verše; náhodně vkládané deníkové zápisky, přesně datované, naznačují, že tehdy, v danou chvíli a čas, se vypravěč vyjádřil lépe, než by to svedl dnes - vyprávění se tak štěpí do dvojí časové roviny. Vložené poznámky jsou bezprostřední, autentické, dokumentární a tudíž "věrnější", zatímco vypravěčské pásmo "kolem" představuje jakési shrnutí z hlediska dneška, rovinu (autorova?) vzpomínání. Tato část románu totiž představuje jakousi hru se čtenářem - obvykle není organickou součástí vypravěčova pásma, mnohem častěji odkazuje k někomu třetímu, k osobě stojící mimo vyprávěný příběh; a tehdy se připomíná autor. Potřebuje se čtenářem komunikovat přímo, nikoliv jen prostřednictvím svých postav; možná že i on chce, aby k němu čtenář zaujal bezprostřední postoj, v Hrbáčově případě se však zdá, že by tento postoj měl být negativní. Autor chce šokovat popisem žumpy ve vypravěčově žaludku; autor dává nahlédnout do života hrdiny, který je na dně; autor nechá vypravěče před zraky čtenářů ve čtvrtém oddílu vykonat coming-out a neopomene ho za to verbálně zmrskat.

První část má začátek a konec, rámuje ji vypravěčovo vysokoškolské studium. Její závěr vzbuzuje ještě trochu zvědavost, jak bude příběh mladého lékaře pokračovat. Druhá část, nazvaná Prostřední příběh, těsně navazuje: čerstvý doktor se vydává do praxe. Zde však autor zapadá do stereotypů - jeho hrdina naráží na byrokratický, zkostnatělý systém osmdesátých let, který nejen v medicíně panuje. Začíná se mu hroutit manželství (pochopitelně vinou nesnesitelné ženy, která se po svatbě, jak už to tak v osmdesátých letech bývalo, změnila v příšernou fúrii). Život v rutině a zoufalství si všestranný doktor naštěstí umí zpestřit, přežívá díky hospodám a vlastní poezii. Bolestínská, třicetistránková část končí slovy: "Doktor Pavel se tiše uchýlil do své malé pracovničky, vytáhl svazek papírů popsaný básničkami nebo potrhlými příběhy a začal snít s otevřenýma očima. Čas plynul a prázdná budoucnost se zdála být světlá a příjemná." (s. 141)

Zřejmě "s otevřenýma očima" si autor vysnil třetí část a označil ji láskyplně jako Dětský svět. Vložený příběh evidentní vypravěčovy dvojí inkarnace mi slouží bohužel jenom jako důkaz, že autor toho má "tolik co říct", ale neví pořádně, jak to všecko nacpat do jediného obyčejného lékařského života. Kapitola líčící pohádkový příběh chlapce a jeho duchovního či adoptivního otce může být i předznamenáním hrdinovy homosexuální orientace, jejíž náznaky dokáže bystřejší čtenář vysledovat už v částech předcházejících a jež se stane hlavním tématem části čtvrté. V ní se vyprávění dostává za rok 1989 a autor se co do vypravěčského stylu vrací k části prvé; opět zde čteme deníkové záznamy. Jen zájem o medicínu nahrazuje zájem o botaniku: ve chvílích, kdy vypravěč určuje rostliny podle klíče, vzpomeneme na světlé chvíle prvního oddílu, odehrávající se ve střízlivě popsané pitevně. V tom spočívá Hrbáčova evidentně nejsilnější stránka: věcné pasáže opřené o znalost něčeho konkrétního působí věrohodně a ve výsledku i zábavněji než křečovité popisy hrdinova duševního hnutí, případně úvahy nad jeho výjimečností: "V Semilech jsme bydleli v údolí řeky, když člověk vyšel z domu, stačilo udělat pět kroků a byl na jejím břehu, na jaře se tu objevovaly křivatce a petrklíče, ze mostem na bítouchovské straně zářily s halogenovou prudkostí orseje, později lemovala cestu do práce hořce vonící komonice a v plotě u semilského koupaliště rozkvétal hrachor luční." (s. 178- 179)

Vypravěč se zde ovšem mnohem více zabývá proměnou ve "skutečného" básníka a nadále se s námi dělí o svou tvorbu, která retarduje plynulý tok vyprávění. Těžko soudit, zda jde o záměr či nedostatečnost: vypravěč například poněkud záhadně prodlí u své cesty do Turecka a popíše ji s vyčerpávající podrobností, a pak - bez uvedení časových souřadnic - poskočí daleko vpřed. Nebo ve chvíli, kdy se explicitně objevuje téma homosexuality, mění se zejména dynamika a rytmus vyprávění. Vypadá to, že celých 222 stran hrdina jaksi přešlapoval, rozmýšlel se, váhal, až nakonec přichází s tím, co vlastně nejvíce chtěl a potřeboval říct a na co se celou dobu duševně připravoval. Od strany 223 se rázem stává vše dosavadní prologem. Vypravěč, zdá se, má pocit, že riskuje, o to víc se snaží být chladný nebo sebeironický. Ale je křečovitý, a zároveň se vrací ke svým oblíbeným (bezpečným) motivům infantility - mládím a nezralostí jako by se chtěl omlouvat. Fekální motivy se zde mění ve scény otevřeně homosexuální, a proto pro jistotu a jakoby omluvně sebemrskačské či sebeironické: "Cestou do této hostitelské kanceláře jsem rozjímal, že bych měl dnešní deníkový zápis vyhotovit ručně, a ne na počítači. A že bych ho měl vyhotovit slizce úhledným, upraveným písmem. Abych posmrtně rozčílil Jana Hanče. Hanč nesnášel, když někdo (muž) psal úhledným rukopisem. Jako homosexuál bych měl psát samými prdelemi a penisy, ale to by bylo příliš obtížné se vůbec naučit, natož prakticky provozovat při smysluplném deníkovém zápise! Ale je to pikantní a načančaně nechutná představa - prdelové a penisové písmo!" (s. 256)

Pak už se vypravěči jen co chvíli něco zdá, stýká se s brněnskou literární scénou, koupí si syntezátor, čímž se vrátí ke své dávné lásce - hudbě, začne se učit japonsky, má poměr se svým přítelem a uvažuje, jaké by to bylo narodit se v příštím životě jako žena. Naštěstí se objeví režisér Pitínský, a pak už je brzo konec.

České literatuře by myslím věrohodný román o hledání sexuální orientace prospěl - Krev, maso, tekutiny se jím ovšem stane jenom velmi těžko. Hrbáč téma ve svém románu - jak napovídá jeho tempo a struktura - evidentně klíčové záměrně marginalizuje a hloupě shazuje a ironizuje, nezbývá z něj tedy nic než křečovitý škleb. Přitom odtud by mohl "vanout čerstvý literární vítr". Strohost, s níž Hrbáč popisuje věci každodenního života, jež ve své zaslepenosti nebo neznalosti přehlížíme, jsou v celém jeho románu nejpoetičtější a nejpůsobivější. Tam, kde se "poetický" snaží být, kde mermomocí upozorňuje na své básnické nadání, selhává. Téma muže, jemuž se kolem čtyřicítky diametrálně otočí život, z literatury známe - a v podobách mnohem zdařilejších. V době, která adoruje infantilitu a mládí, ani toto téma nepřináší nic nového. Takže tu máme jen další příběh do sebe zahleděného člověka, který se touží stát spisovatelem, a nakonec se jím stává. Doufejme, že v Hrbáčově další knize budou už jenom scény z patologie a luk.

Petr Hrbáč, Kosti, maso, tekutiny. Brno, Petrov 2005.