Marta Dršatová

Esterházyho hrabalovské prázdniny

"Každý je prostě sám, a proto se jen tak poflakuju," zní jedna z monologických sentencí Christophera Parkera, hrdiny filmu Jima Jarmusche Permanent Vacation z roku 1980. Film, který je tichým jazzovým koncertem natočeným v multikulturním prostředí newyorského předměstí, jako by byl předehrou k pozdějším pokusům maďarského spisovatele Pétera Esterházyho o zamyšlení nad tématem nezávislosti a svobody. Jarmuschovým newyorským labyrintem prochází lehkým tanečním krokem teenager Christopher, kterému nikdo nerozumí. Jeho New York je kulisou k vlastním úvahám a rytmu kroků vkládaným do hudby periferie, a součástí tohoto stínového světa jsou i náhodní známí - prodavač pražené kukuřice, vietnamský veterán, italská dívka, všichni poznamenaní svou periferní subexistencí. Ve chvíli, kdy se Christopher rozhodne k útěku z tohoto vyprázdněného pódia, setkává se v přístavu se svým pařížským dvojníkem, který právě přijíždí do New Yorku. "Teď, když už jsem tady, přeju si vrátit se tam, odkud jsem chtěl tak pryč."

 V Maďarsku se mě již několik lidí ptalo, zda je pravda, že Jarmusch pochází z Čech. Jarmusche si přitom sotva někdo splete s Milošem Formanem. Aloysius Christopher Parker je sice tajným spřízněncem Černého Petra, ovšem jeho New York zdaleka není malé město se strukturou nedotknutelných pravidel a chybí mu i ten otec, který by ho k něčemu nutil. Možné vysvětlení toho, co "českého" Maďaři v Jarmuschovi shledávají, snad nabízí jeho současník Esterházy ve svém "jarmuschovském" filmu Amerika (Esterházy je autorem předlohy, film režíroval Péter Gothár), a vzdáleněji také v Hrabalově knize (1990), která se před třemi lety dostala v překladu i k českému čtenáři

Film Tiszta Amerika (česky uváděný jako Amerika), který Gothár spolu s Esterházym natočili roku 1987, je východoevropskou verzí zmíněného Jarmuschova filmu. Místo elegantního francouzského mladíka vyhlížejícího ze zaoceánského parníku tu z autobusu hromadného zájezdu "na Západ" nejistě vystupuje Christopherův východoevropský dvojník Frigyes, znuděný zaběhnutým životním rytmem v socialistické spořádané kleci. Frigyes má na rozdíl od Christophera velkou naději na zlepšení své situace, ze které viní hloupý režim. New York jej svými možnostmi také hned inspiruje k útěku - po krátkém váhání odhodí staré závazky, opouští ženu i syna a vrhne se za dobrodružstvím permanentních prázdnin bezdomovce v centru amerického velkoměsta. Z periferie do centra, z centra na periferii. Z rodinné dovolené se stávají prodloužené prázdniny (či konečně ten pravý život naostro?), ukončené až vraždou hlavního hrdiny. Tragédie tu neústí v žádnou katarzi, Frigyesova znovunalezená identita má význam "jen" pro něj samotného, Frigyes se stane "mrtvým mužem" již ve chvíli útěku a jeho další existence je z tohoto pohledu bezvýznamná a banální (asi tak jako existence postav v mnohými kritizovaném Jarmuschově filmu Kafe a cigára, který vypráví právě o těch nesmyslech, které snad ještě mají smysl).

Exil, tentokrát exil vnitřní, který umožňuje naplno prožít bloudění labyrintem bezčasí, je jedním z témat, jímž zaujal v Maďarsku osmdesátých let také Bohumil Hrabal. Jemu věnoval roku 1990 tehdy generační spisovatel Péter Esterházy dokonce celý román, jejž nazval prostě Hrabalova kniha. Hrabal v maďarském kontextu představuje jak žvanila městské periferie Švejka, tak mlčenlivého newyorského bezdomovce Frigyese. Nebo je tím Frigyesem spíš Esterházy, který "mistru" Hrabalovi doslova závidí - asi tak, jako vzorné dítko závidí ve škole chudému spolužákovi autenticky roztrhané kalhoty -, neboť by se útěku přes plot také rád účastnil, ale brání mu v tom jeho původ? S příznačnou sebestředností, jejímž rubem je okázalá skromnost, se Esterházy ve svém románu táže po čase a prostoru literatury. Život na okraji, ať je to okrajová čtvrť velkoměsta, či periferie kulturní, možnost (či nemožnost) úniku, otázka autentičnosti (který svět je skutečný a který jen útěkem před životem?) a plynutí času, to jsou témata zaměstnávající manželskou dvojici čtoucí v Esterházyho románu román Bohumila Hrabala.

Tak se prostě nedívejte do zrcadla, budu se na Vás dívat já

"No dobrá, lekáte se... Tak se prostě nedívejte do zrcadla. Budu se na Vás dívat já. Jednoho takového dne vpadnu k Vám do Prahy (zatímco můj muž - ach ten navyklý a zglajchšaltovaný osud - můj muž o Vás bude psát doma) [...]," plánuje si hrdinka Hrabalovy knihy Anna. Kniha nás zavede do unavené a otrávené Budapešti konce osmdesátých let. Annin fanynkovský zápal pro Hrabala poukazuje na prvek Hrabalovy tvorby, který Esterházy zmínil v jednom rozhovoru - nezávislost, jíž lze dosáhnout navzdory diktatuře. Místo, kam jsou tajní vysláni, je prosáknuté neláskou ve všech svých možných projevech, od mučení člověka člověkem po záměr potratit. Tichá čtvrť rodinných domků je tu ohledávána jako typizované dějiště východoevropského mikrokosmu, přitom rozměr této čtvrti a umístění hrdinů Hrabalovy knihy do konkrétního času a na konkrétní místo jsou zpochybňovány neustálým tázáním po geometrii i metafyzice: prostor i čas románu je tu znovu a znovu protahován, převracen a relativizován. Především ale, a to je charakteristické i pro práci s citacemi, je tu prostor i čas definován negativně, pociťovanou nepřítomností a nedokonalostí, která je příznačná pro ztvárnění místa děje: "Zůstávaly však vesnické reflexy, pohyby, cosi jako bolest v amputované noze."

Věty Hrabalových Postřižin začleněné do Esterházyho textu působí v tomto prostředí doslova jako balzám na čtenářovo srdce. Fenomén jménem Hrabal je tu přítomen jako jedna z možných cest prožít a přežít osud Východoevropana. Esterházy neaspiruje na napodobení hrabalovského spočinutí v krásnu. Hrabalův text posunuje na úroveň meta-textu, a teprve tam jej vydá meta-fyzickému bezčasí. V tomto duchu dostává rozhřešení i celý románový příběh: "O lásku, o lásku už se postarám já," zní poslední slova knihy

Východoevropský a středoevropský prostor je tu popisován z mnoha různých stran. Otázka jeho vymezení (položená také v esejích Milana Kundery, jež byly přeloženy do maďarštiny právě koncem osmdesátých let) byla maďarskými intelektuálními kruhy v době Esterházyho "hrabalovského období" živě probírána. Hrabalova Praha je v tomto kontextu víceméně idealizována jako možné dějiště naplnění Anniny touhy po porozumění zahalené do fiktivní nevěry k spisovateli, jako klíč k pomyslnému návratu do starých zlatých časů Monarchie i jako místo vytržené z nijak přitažlivé každodennosti.

Čtenář Esterházy

Pro nadšené čtenářské přijetí Bohumila Hrabala v Maďarsku, vrcholící koncem osmdesátých let, je možná příznačné, že maďarština byla prvním cizím jazykem, do nějž byl Hrabal vůbec přeložen. Povídkový výbor pod názvem Bambini di Praga 1947 (výbor ze souborů Perlička na dně a Pábitelé) vyšel v Budapešti již roku 1964 a sám Esterházy začal číst Hrabala jako dvacetiletý, kolem roku 1970.

Esterházy se často odvolává na tradici středoevropské grotesky, mezi jejíž představitele bývá Hrabal v rámci maďarské komparatistické školy zařazován. Hrabal je mu jakýmsi předchůdcem, otcem, s nímž je nutno se vypořádat. Text Hrabalovy knihy proto nabízí toto literárněhistoricky pojaté čtení, které je v četných reflexích vložených do myšlenek románové postavy spisovatele i mnohokrát vyjádřeno: "Na jedné straně měl spisovatel pocit, že Hrabala dobře chápe, a (v tom snad ještě nebyla obsažena ješitnost) dospěl k názoru, že se od sebe naprosto odlišují. Konkrétně: ve všem. Lišili se jako dvě vejce."Vedle tohoto čtenáře-spisovatele je v knize do Hrabalových románů ponořena Anna, spisovatelova žena, naivní čtenářka.

Tato dvě čtení pak vstupují do dialogu s intertextuálními hrátkami, které jsou příznačné pro Esterházyho postmoderní styl, k jehož porozumění si autor své čtenáře v průběhu osmdesátých let vychoval. Hrabalova kniha promlouvá několika paralelními dialogy: se čtenářem, s textem samým i s jinými "texty" maďarské i světové literatury a jiných druhů umění (mimo jiné také se zmíněným Jarmuschovým filmem). Zdaleka tedy nejde jen o dialog s Hrabalovými Postřižinami. K nejvyššímu chvění mezi těmito pomyslnými textovými pozadími dochází příznačně v Hrabalově rozhovoru s Pánembohem, kde se na jednom místě střetává několik textů, jazyků i perspektiv, kde v maďarském originále Hrabal navíc promlouvá směsicí češtiny a maďarštiny, přičemž česká slova jsou vybrána z korespondence Franze Kafky a Mileny Jesenské a maďarská slova volí Esterházy z Hrabalových překladů. Na tomto místě vystupuje Hrabal nejen jako současný spisovatel, ale také jako univerzální Čech, či spíš Pražák, ba jeho tvář má obraz v českém prostředí poněkud znervózňujícího "pozemského místodržícího" Kafky a Haška, potažmo Švejka.

Hrabal mimo jiné není jediným spisovatelem někdejšího východního bloku, jehož si hravý maďarský spisovatel po svém "oslavil". K sedmdesátinám Gézy Ottlika věnoval oslavenci svůj rozměrný abstraktní obraz, který vytvořil tak, že na jediný kus papíru přepsal Ottlikův stěžejní román Škola na hranici. S programovým hledáním partnerů v sousedních literaturách souvisí rovněž Esterházyho přátelství s jugoslávským spisovatelem Danilo Kišem, které zanechalo stopu také v Esterházyho próze Pomocná slovesa srdce. Jako když si dobré přítelkyně půjčují šaty, požádal Esterházy Kiše osobně o rozsáhlou pasáž z jeho stěžejní novely Sedm dní Ivana Denisoviče, kterou pak bez uvedení pramene umístil do vlastního textu.

Pro vztah k Hrabalovi, který je časově poslední z trojice Esterházyho literárních otců, je pak příznačný důvěrný vztah k textu i uctivý odstup od Hrabalovy osoby.

Hrabal a hrabě

Osobně se Esterházy s Bohumilem Hrabalem setkal zřejmě až po vydání knihy. Hovořil o tom v jednom pozdějším rozhovoru: "Seděli jsme u jednoho stolu, já, má žena, Szigeti a Hrabal. A odehrával se tam takový hrozný rozhovor, s obrovskými pauzami, bylo trapné ticho, šlo nám to strašně ztěžka. Já se jako dobře vychovaný, společenský člověk pokusil nějak tu společnost stmelit, ale bylo to příšerné." Přes veškerá prohlášení postmoderního romanopisce o tom, že autor románu a spisovatel jakožto hrdina románu nejsou totožní, je tu patrné překvapení: "Pro mne to byla velmi dramatická scéna, protože jsem viděl člověka, který celý život psal o tom, jak je třeba spolu sedět v hospodě u jednoho stolu, a najednou tam seděl úplně sám."

V eseji nazvaném Dvě individua - Hrabal a já se k setkání znovu vrátil: "[...] když se ho novináři zeptali, zda ví o mém románu a co tomu říká, odpověděl, že si prý matně na něco takového vzpomíná - no to mě teda podrž! Den předtím jsme to spolu probírali celé hodiny - a pak ještě odměřeně dodal, že tedy radost, tu on z toho nemá pražádnou, poněvadž je, s dovolením, ještě naživu."

Ve fiktivním dopise věrné čtenářky nazvaném Milý Bohoušku (1994), který je zároveň Esterházyho gratulací k osmdesátinám, pak balancuje postava adresáta na hranici Hrabala skutečného a toho, kterého "si tady pábíme": "Píšu tyto řádky ve víře, že je nikdy nebudete číst. Vy prý už nečtete nic. Nesnášíte literaturu a občas ani sám sebe."

Esterházy se také osobně zúčastnil Hrabalova pohřbu a byl autorem jednoho z Hrabalových nekrologů uveřejněných v maďarském tisku: "V tom prvním, zlém tichu zprávy o jeho smrti jsem nedokázal zabránit tomu, abych nemyslel na sebe, na těch několik osobních setkání, v nichž bylo vždy také cosi nepříjemného, dokonce neosobního, netrpělivost a kosmická mrzutost starého člověka."

Hrabal a jeho kniha

Esterházy ve svém románu Hrabala používá se suverenitou, s jakou je zvykem zacházet s domácími autory. V českém kontextu naopak Hrabalova kniha nijak domácky nepůsobí, příznačné je i její nejisté přijetí. Například Pavel Kotrla se na svých internetových stránkách vyjádřil k Esterházyho textu dost rezervovaně: "Byl jsem natěšený, ale zas tak velký odvaz to není. Za přečtení to určitě stojí, to ano. Jako autorova osobní pocta Hrabalovi ano. Jenom je to asi v jiném kontextu, než jsme uvyklí." Podobně se o možnostech i možných úskalích českého přijetí Esterházyho zmínil A. J. Liehm v povzdechu nad devítisetstránkovou Harmonií Caelestis:

"Zaujal mě nejen jako literatura, ale i jako důležitý příspěvek k lepšímu pochopení i toho (a to jsem si myslel, že už to chápu), co je střední Evropa, bývalá monarchie a její komponenty. 'Co jsou vlastně Češi?' ptá se autorův dědeček. 'Každý Maďar za to může, že je Maďar,' praví Švejk. Oba mají ze svého pohledu pravdu, a mezi nimi zeje tisíciletá propast."

Při Esterházyho někdy až dadaistickém zacházení se slovy je opravdu s podivem, že si román - vytržený navíc z maďarského kontextu - při "českém čtení" místy udržuje svoji hravost a smysl pro humor. Pochyby o překládání Esterházyho beletrie zazněly již před patnácti lety v jedné z mála recenzí na český překlad Esterházyho Malé maďarské pornografie. Michal Černý v ní upozorňuje na to, že recepce Esterházyho textů v Maďarsku, jak postupně přicházely, byla v podstatě přijímáním celého autonomního jazykového systému. Přesto je Esterházy se značným ohlasem překládán a přijímán v kontextu německém, srbském a italském, samotná Hrabalova kniha pak dosud vyšla v italštině, dánštině, angličtině, španělštině, slovinštině, francouzštině, norštině a švédštině. Ostatně Esterházyho eseje (jejichž český výběr vyšel pod názvem Hrách na zeď ve vynikajícím překladu Dany Gálové), které jsou s ohledem na svůj publicistický styl "uměřenější" a témata v nich jsou pojmenována přímočařeji, se právem setkaly s ohlasem a uznáním i u nás.

V případě Hrabalovy knihy totiž nejde jen o problém nepřeložitelných slovních hříček a generačního stylu. Nejde jen o to, že s "domácím" Hrabalem operuje spisovatel, který je v tuzemsku poměrně nezažitý. Věc je o to složitější, že tento maďarský spisovatel Hrabala používá často jako symbol pro vyjádření svého vztahu k literárním i mimoliterárním otázkám diskutovaným jindy a jinde, jako například při zmíněné diskusi o střední Evropě. Málokdo z maďarských intelektuálů (a Esterházy, který navíc čtenáře nijak nešetří, není výjimkou) si uvědomil, že předpokládaný partnerský dialog s Hrabalem a s Čechy je tu veden víceméně jednostranně. I Esterházy musel být o několik málo let později při návštěvách Prahy překvapen, jak úzké skupině je středoevropské téma v samotných Čechách blízké a především jak jinak je zde toto téma chápáno.

Anna je koncem osmdesátých let duchem na líbánkách v laciné a trochu pochmurné Praze, spisovatel se o svých nedobrovolných prázdninách pachtí s přestavbou rodinného domu a jediný Hrabal osvobozený v textu od pozemské marnosti není od ničeho osvobozen: mezi jeho četné nesplnitelné úkoly patří vystoupit z vlastní fotografie opřené v rámečku na spisovatelově psacím stole a zaujmout roli múzy, která by spisovateli vdechla inspiraci, dále chopit se role zpovědníka a poradit Anně, co se životem, a ještě k tomu se prokousat nespočtem příběhů ilustrujících krutou nesmyslnost moderních maďarských dějin. Na Hrabala jako by tu byla naložena tíha celých maďarských let devadesátých a s nimi hříchy snad celého (středo)evropského dvacátého století. Pro spisovatele píšícího dopisy své Dubence i pro jeho domácího čtenáře práce až dost.

Marta Dršatová (1972) je bohemistka a hungaristka. Působí na univerzitě v Szegedu jako lektorka češtiny.