Radka Bzonková

Malčik naoborot a jeho Kniha mrtvých

OPTICKÝ KLAM / Andrej Sedych si nasadil brýle, podíval se na borovici a vidí: na borovici sedí Limonov a hrozí mu pěstí. Andrej Sedych si sundal brýle, podíval se na borovici a vidí, že na borovici nikdo není. Andrej Sedych si nasadil brýle, podíval se na borovici a opět vidí, že na borovici sedí Limonov a hrozí mu pěstí. Andrej Sedych si sundal brýle a opět vidí, že na borovici nikdo není. Andrej Sedych si opět nasadil brýle a vidí, že na borovici sedí Limonov a hrozí mu pěstí. Andrej Sedych si nepřeje věřit v takový úkaz a považuje tento úkaz za optický klam. (Vagrič Bachčaňjan/Daniil Charms)

Vagrič Bachčaňjan zaměnil ve známé Charmsově anekdotě o literátech pouze jména, ale obraz Eduarda Limonova sedícího na větvi a hrozícího pěstí se nám před očima tu a tam objevuje již několik desetiletí. Každá z jeho knih vyvolává rozruch a rozvášněné debaty, protože v každém díle se mu daří někoho urazit - některé jmenovitě, jiné jako sociální skupinu. S jeho knihou vzpomínek pod názvem Kniha mrtvých (Kniga mjortvych, Sankt-Peterburg, Limbus Press 2001) tomu nebylo jinak: vyrojily se desítky hysterických recenzí, obvinění z neúcty k mrtvým, z výsměchu svým dobrým i letmým známým. Nakolik jsou takové výčitky oprávněné, může čtenář posoudit z ukázek v přítomném čísle Souvislostí. Michail Šemjakov, Limonovův dávný kamarád ještě z dob emigrace v Americe, se k tomu vyjádřil takto: "Mně se zdá, že Limonov má všechno na háku. Kromě sebe. Je velice talentovaný. V nitru velice osamělý. Pronikl k těm nejzajímavějším událostem. Nezávidím nikomu, kdo se ocitl v jeho zorném poli: Limonov ho v dalším románě vykreslí se vším všudy. To, co napíše, bude mít na Západě pořádný úspěch. Limonov je rozumný, cynický, sarkastický člověk."

Eduard Limonov (nar. 1943), vlastním jménem Eduard Savenko (pseudonym mu vymyslel jeho charkovský přítel Vagrič Bachčaňjan), je autorem ryze subjektivním, břitkého jazyka a nevybíravého lexika. Měřítkem pro Knihu mrtvých mu bylo dle vlastních slov jediné: "Oceňuji své přátele pouze podle toho, do jaké míry mi pomohli a do jaké míry mi nepomohli." Limonov je skutečným mistrem detailu. V Knize mrtvých sleduje množství drobností, které se mnohdy ukáží jako klíčové. Své hrdiny zachycuje v jakési vteřině, kdy je vytrhne z jejich životního běhu, osvítí svou přítomností a vrhne zpátky. Někdo to považuje za samolibé, jiný za strhující. Chceme-li však pochopit způsob zachycování dění v Knize mrtvých, musíme se vrátit k počátkům Limonovovy víceméně čistě autobiografické tvorby, do dob Sovětského svazu a dělnického rajónu v Charkově.

Edáček a Majakovskij

Když se Eduard Limonov přestěhoval roku 1967 z rodného Charkova do Moskvy, získal v undergroundových kruzích slávu jako básník a výrobce kalhot na zakázku. Vydělával obojím. Sbírka básní stála pět až deset rublů (dle solventnosti zákazníka), kalhoty o něco víc. Rychle vklouzl do uskupení SMOG (Smělost, Mládí, Odvaha, Genialita), záhy však nastaly rozepře s Leonidem Gubanovem, a tak začal Limonov dojíždět do Lianozova, příměstské stanice Moskvy, k Jevgeniji Kropivnickému. Na základě těchto setkání se pak začala definitivně formovat poetika jeho básní. I když začal Limonov psát a samizdatově vydávat již v roce 1958, svůj první shrnující výbor veršů (Stichotvorenija. Jekatěrinburg, Ultra kultura, 2004) uvedl sbírkami období druhé poloviny šedesátých let (Kropotkin a jiné básně a Procházky Valentýna, 1967- 1968), tedy básněmi vzniklými po setkání s Kropivnickým.

Limonovovy básně byly od počátku inspirovány dědictvím dvou ruských literárních velikánů počátku dvacátého století - Velemirem Chlebnikovem a Vladimírem Majakovským. Oběma byl vlastní důraz na experiment, oba pracovali především se zvukem: Chlebnikov na úrovni slov, slabik a hlásek (například jednou z jeho básní je pokus o zvukový portrét); Majakovskij do svých básní přenášel především zvuky ulice, hluku, útržků vět a slov. Majakovskij také mnoho stavěl na skandovaném čtení - na výrazné dikci a mohutnému křiku nad hlavami posluchačů.

Zachycování zvuků je u Limonova zřetelné v rané poémě GUM z roku 1967. Lyrický subjekt se zde prochází po odděleních sovětského obchodního domu, zapisuje útržky rozhovorů a vytváří črty lidí, které odposlechl (česky srov. Babylon, Literární a výtvarná příloha č. 8/XIV, 2. května 2005, s. 3). Limonovově poezii je však vlastní především hledání "skutečného realismu", často hraničícího s naturalismem, jako například v básni o staříkovi z roku 1967:

V docela prázdné zahradě

kdosi se chystá jíst

dát si něco chystá se stařík

nějaké jídlo z papíru

Polovina ho živá je

(polovina staříka je živá)

a druhá mrtvá úplně

a stařík začíná jíst

Sune cosi do vnitřností úst

přemílá to dásněmi

něco co tvaroh připomíná

něco tvarožnatého

Jako básník vystupoval Limonov jen do první poloviny sedmdesátých let, tj. během svého pobytu v Moskvě a ještě krátce v newyorské emigraci (ze Sovětského svazu odjel v roce 1974 se svou ženou Jelenou Ščapovovou). Poté se soustředil na psaní prózy. Prozaické texty poloviny sedmdesátých let - tedy jeho nejslavnější kniha To jsem já, Edáček (1979) a méně známý, ale neméně mistrný Deník smolaře (1982) - orga... nicky navazují na předešlé básně. Knihy byly napsány rychle, autor pak ale několik let hledal vydavatele - autobiografický román To jsem já, Edáček odmítlo třicet šest amerických vydavatelství a vyšel poprvé ve Francii pod názvem Ruský básník má raději velké negry (název vznikl podle jedné z vypjatých sexuálních scén v knize). Nová je zde oproti básním sociální kritika a silný, živelný antiamerikanismus, pro autora zcela přirozený: "I ten nejzaplivanější Američan, který stráví týden v SSSR na turistické dovolené, chápe jako svou povinnost napsat polemizující knihu. A je přesvědčen, že má právo na svůj rychlokvašný názor. A vydavatele v Americe ani nemusí hledat... Já, který jsem prožil v Americe léta, čistil vaše podlahy, umýval vaše hovna (mezi dalšími podřadnými pracemi), nemám žádné právo (a přitom zlehka, v povídání o Edáčkovi) na vlastní výpověď?"

Román byl kontroverzní. Nejen sociální kritikou a neustálou vzpurností a výbušností hlavní postavy - Edáčka, ale i jeho nezastíraným narcismem a neustálým opěvováním vlastního "já". V tomto přístupu k sebeprezentaci se Edáček blíží básnickému "já" raného Majakovského. I on popisuje jen "své" hoře, "svou" sílu a slabost, jen "svůj" nářek. Limonov k těmto bolestivým stavům přidává i stavy příjemné a láskyplné, nasycené sebou samým až k autoerotismu:

Jen stěží v myšlenkách druhého člověka udržím

tak trošku na chviličku... a zas ho pustím

a zřídka jen zřídka jsou takoví lidé

jež dýl než půlhodinu bych v hlavě udržel

Všechen zbylý čas zůstávám sám

uspávám - laskám - hladím se

k polibku skláním se

zdálky sám sebou se kochám

Ale vždyť každou na sobě zevrubně prohlížím

košili

já ji až do švů zkoumám

i na záda dohlédnout se snažím

natahuju se a natahuju

hle zrcadlo pomůže

spolupůsobením dvou

znaménko hledané na kůži uvidím

Už dávno jsem ho hladil, tak ho miluji

Ne s ostatními výslovně ne

mám tolik práce se sebou

Co s ostatními?!

Sklouzl svou tváří mávnul rukou

a cosi bílého se někam vytratilo

a já se sebou stále jsem

'3f(1969)

Jestliže v básních počátku sedmdesátých let ještě převládá tento spokojený, milkující stav ega, v Edáčkovi se ledacos změnilo. Krátce po příjezdu do New Yorku se s Limonovem rozešla jeho žena Jelena Ščapovová, a román vznikal v autorově velké duševní krizi. Samozřejmě že v něm zůstalo mnoho sebeobdivných poloh - Edáček je ve svém vidění krásný mladý muž v bílých širokých kalhotách a fialkovém sametovém sáčku, prochází se v botách na podpatku denním i nočním New Yorkem, je svůdný, je sexuální a krásný a měl by být milován. Jenže ho nemiluje nikdo. Ani žena (přestože sexuálních příhod je v knize bezpočet), ani vydavatelé, ani redaktoři, ani zaměstnavatelé.

A v tomto momentu se Edáček vydal cestou, kterou se vydalo skoro sto let před ním básnické alter ego mladého Majakovského: "Dnes na flétně budu hrát / Na páteři vlastní." (Flétna a páteř, 1915) Edáček o sobě vypráví se stále větší a větší otevřeností, s exhibicí své bolesti. Čtenář je svědkem mnoha "trapných" scén, které by si rád odpustil, ale to mu Limonov nedovolí. Knížka je totiž přes všechnu svou sexuální výstřelkovitost a zcela nepoddajný lexikon jedním velkým křikem, podobným křiku Majakovského v poémě Oblak v kalhotách (1914- 1915): hlasitému, nepříjemnému a ryzímu. Zní v něm všechno: nadávky, ponížení, pláč, hysterie, láska - a všechno se knihou uzavírá do pevného celku bolesti.

Hledání řádu světa: sex

V této situaci, v palčivém a bolestivém životním stavu let 1976- 77, vznikla Limonovova další kniha - Deník smolaře (vydána v roce 1982). Podobně jako To jsem já, Edáček je založena na autobiografických vyprávěních o životě v New Yorku, ale zatímco v prvotině jsou životní příhody podávány dokumentárně a s motivem příběhu, Deník smolaře tvoří pouze zvláštní obrazy - deníkové záznamy. Nevyčteme z něj, co se odehrálo. Chceme-li rekonstruovat příběh, je třeba sáhnout po knížce předešlé. Z hlediska formy tvoří tato kniha volný přechod básní počátku sedmdesátých let do prózy: každá stránka je jako vlna s vlastní náladou a obrazem, která se přelévá přes čtenáře.

Vznik této knihy Limonov okomentoval v jednom z interview: "Knížku jsem psal v určité životní krizi. Neměl jsem tehdy v New Yorku práci a žilo se mi špatně: hladově a nuzně. Ale to nebylo to hlavní. Hlavní bylo, že jsem učinil objev, který udělá v životě každý: libovolný tvor, libovolné biologické individuum, je druhým nepotřebné. Pocítil jsem tehdy přímo kosmickou samotu a ponořil se do ní." Pustotu světa nahlíží hrdina skrze dvě barevná sklíčka: sociální nespravedlnost a sexualitu. Obě zabarvují svět do jiných barev, často se však i překrývají:

Vyšlapuješ si po ulici, čapku sis posunul víc do čela, sametové sáčko tě obepíná. Jak jsi pěkně stavěný - všímáš si častých ženských pohledů. A ty víš proč. Vypadáš evropsky, máš jemný obličej, jakoby něčím utrápený. To se ženám líbí. A přes to přese všechno, plodů své přitažlivosti nepojíš - ta tvoje díra, které říkáš pokoj, je příšerná - zaplivaný hotel. Stěží do něj s tebou nějaká žena půjde. A nemáš prachy. Ani na drink ji pozvat nemůžeš, nemáš jí co nabídnout. A tak pokračuješ ulicí dál.

No a budu zase čekat - když prodám nějakou knížku - dostanu malé, ale aspoň nějaké peníze. A do té doby seď a čekej a chval to, co ti Bůh seslal - všechny ty ošklivky a ty s různými defekty. I když někdy, velmi zřídka, výjimečně se objeví i něco vzácného.

Vyprávějte mi po tomhle všem o nějakém spravedlivém uspořádání společnosti. Spravedlnost tu bude tehdy, až sex nebude záviset na penězích:

"Dobrý den, madam. Líbím se vám?"

"Jo."

"A vy se mi taky - líbíte. Kolik máte u sebe?"

"Tři třicet."

"A já tu mám dva šedesát. Pojďte, koupíme víno a dáme se na cestu do mého špinavého hotelu."

A dali se na cestu.

Jediným systémem, který v této životní krizi nezklamal, je - sex. Nikoliv láska, milování, žena, vztah - ale čisté sexuální spojení dvou těl. Je to jakýsi věčný mechanismus, v němž není valného smyslu, zato však stojí na pevných základech a vydržel všechny otřesy, je všeobecně platný. Jestliže v knize To jsem já, Edáček je sex používán k efektu výstřednosti, v Deníku smolaře je zdrojem i bodem návratu. Je to jakýsi metasystém, do něhož je umísťován celý svět. Limonov se zde na milimetry přiblížil k surrealismu a sám toto dílo považuje za své nejzdařilejší. Vidí v něm i jakýsi metafyzický výtvor, protože v knize je několik proroctví, která se následně v životě autora vyplnila. Spojuje ho proto s vnitřním ponorem a "osvícením".

Surrealismus v knize dominuje, ale je prokládán sociálně-kritickými motivy a politickými názory hlavního hrdiny:

Jsou některé věci, které nejdou připomenout a popsat tak, aby je ostatní pochopili. Třeba hlad, to neuvěřitelné osvícení hladem, do kterého se dostáváš, když jsi celé měsíce v nouzi a nemáš nic do pusy.

Planoucí miska kuřecího vývaru se mění ve sluneční kruh, ještě několik let poté si ji moc dobře pamatuješ.

Jaké podivné a krvavé hrůzy se mohou zdát ve vyhladovění! Jaké tresty a mučení vymýšlíš pro bohaté a syté, když se s nimi potkáš na ulici, když nějaký pár vychází v kožiších ze zářivě osvětlených dveří restaurace. A jaké je to štěstí, jak nepopsatelné je to štěstí pro člověka z ulice, pro člověka s hladovýma očima, když se mu podaří ojebat bohatou holku. Někde se s ní náhodou seznámit a jebat. "Já jsem plebejec," myslíš si v duchu, "ale teď jebu tebe! A budu tě jebat, a budu!"

Sociální náboj Deníku smolaře se ukázal být pro Limonovovu tvorbu osmdesátých let rozhodující. I když sex i nadále hrál jednu z hlavních rolí ve všech dalších knihách, jeho všeobjímající moc nahrazuje druhá vášeň autora - politika. Barevná sklíčka sexuality a sociální kritiky z Deníku smolaře se navždy oddělila.

Kniha mrtvých: Z Charkova až na konec světa

V roce 1980 se Eduard Limonov přestěhoval do Francie, o sedm let později zde získal občanství, celá osmdesátá léta vydával romány a pracoval jako člen redakční rady extremistického francouzského týdeníku L`Idiot International. Největší úspěch zaznamenaly romány Výrosek Savenko (francouzský název zněl Autoportrét bandity v době jinošství, 1983), pojednávající o autorově dětství v Charkově, a poměrně drastický Kat (1986). Kniha To jsem já, Edáček byla během osmdesátých let přeložena do jedenácti jazyků.

Na počátku let devadesátých se Limonov vrátil do Ruska se svým dávným snem o politické revoluci, plný energie a zkušeností s extremistickou publicistikou v L`Idiot International. Nejdříve se v roce 1992 přidal k Žirinovského nacionalistické lidově-demokratické straně, kde se s ním počítalo jako se stínovým ministrem ozbrojených sil, záhy se však s touto stranou rozešel a v roce 1994 spolu s Jegorem Letovem, punkovým zpěvákem a frontmanem kapely Graždanskaja oborona, vyhlásili frontu sjednocení radikálních pravých a levých extremistů - vznikla Nacionálně-bolševická fronta. Později se přetransformovala na politickou stranu.

Dva roky spolupráce (1994- 1996) s punkovou hvězdou Jegorem Letovem, s hudebním skladatelem a výraznou postavou ruské kulturní scény Sergejem Kurjochinem (koncem osmdesátých let dokázal ve svém televizním pořadu minimálně polovinu ruského národa přesvědčit o tom, že Lenin nebyl člověk, ale hřib) a s filozofem a spisovatelem Alexandrem Duginem byly naplněny extravagantními vystoupeními a koncerty. Stranickou ideologii NBP (Nacional Bolševistskaja Partija) zformuloval Dugin v roce 1994: "Koktejl z pravého i levého radikalismu, pořádně okořeněný mystikou a avantgardou." Na koncertech vystupovaly krávy, ruští mužici a velbloudi, probíhala show Kurjochinovy "pop-mechaniky", strana se stala platformou umělecké bohémy a punkové scény. Začal vycházet list pod názvem Limonka, což je jazyková hříčka, spojující Limonovovo jméno a ruský výraz pro ruční granát (ten je také ve znaku novin). Ne jedné z fotografií prvního čísla sedí za stolem Letov, Limonov a Dugin. Tato stranická spolupráce však trvala jen do roku 1996. Kromě Limonova všichni jmenovaní odešli, Kurjochin v roce 1996 zemřel. Limonka se následně stala silně extremistickou a nevybíravou v otázkách války (v Jugoslávii, v Čečensku), bylo na ni podáno trestní oznámení, protože propagovala kolektivní vinu národů (chorvatského a čečenského), ve stejném roce byl Limonov na ulici přepaden a surově zbit, následně se totéž stalo spolupracovníku Limonky Igoru Mininovi, o měsíc později byl přepaden štáb NBP. V tisku probíhaly na Limonova útoky za jeho údajné homosexuální praktiky popsané v knize To jsem já, Edáček. Limonov za tu dobu vydal v podstatě jen jednu knihu - Limonov proti Žirinovskému (1994), ve které si s lídrem lidových demokratů vyřizuje jakési politické účty.

K oživení jeho spisovatelské činnosti došlo až v novém tisíciletí. V roce 2000 byl zatčen a dva a půl roku roku držen ve vyšetřovací vazbě, následně odsouzen ke čtyřem letům ve vězeňské kolonii a měsíc po rozsudku osvobozen a propuštěn na svobodu. Obviněn byl z terorismu a organizace ozbrojeného povstání (podle obžaloby měl v plánu se svými stranickými kolegy provést revoluci v severním Kazachstánu, poté překročit hranice s Ruskem a násilně se chopit moci v Moskvě). Během těchto tří let ve vězení napsal osm knih a jednu divadelní hru. Kniha mrtvých je druhou v této sérii, vznikla během dvou měsíců, když byla Limonovovi ve vězení vyhrazena místnost, v níž mohl osm hodin denně psát. Její úvod je datován 29. června, imprimována pro tisk byla 29. srpna 2000, vyšla začátkem roku 2001.

Tato vzpomínková kniha zahrnuje Limonovův život od rodného Charkova, přes Moskvu let šedesátých, New York sedmdesátých, Paříž osmdesátých a Rusko devadesátých let, až po uvěznění v roce 2000. I když její kostru tvoří setkání s mnoha lidmi, kniha je opět výpovědí především o Limonovovi samém. Jeho spisovatelská strategie se příliš nezměnila - kniha stojí na různých druzích šoku. Nejen že se o "velikánech kultury" nepíše uctivě a s pietou (Salvador Dalí se v jeho podání až nápadně podobá staříku z Limonovovy básně, jehož jedna "polovina živá je / a druhá mrtvá úplně"), ale události jsou zde poskládány tak, že "malé" je srovnáváno s "velkým", důležité s nicotným a tak dále. Kapitola o Taťáně Jakovljevové-Libermanové, jedné z nejvlivnějších kulturních dam v Americe a vášnivé lásce Majakovského v Paříži konce dvacátých let dvacátého století, začíná takto: "Je udivující, jak důležitý člověk byla Taťána Jakovlevová. Teprve nyní, když prošlo čtvrt století, je to zřejmé. Vždyť ona je zodpovědná za můj účes - teď jsem si vzpomněl. Byla to ona, kdo mě přemluvil, ať se ostříhám nakrátko." Neznamená to, že se o ní v kapitole nic víc nedozvíte, ale Limonov prostě považuje za nutné upřesnit především její vztah k sobě samému, a pak teprve k druhým.

Největší rozhořčení vyvolala kapitola o nejslavnějším ruském básníku žijícím v Americe - Josifu Brodském. Z hlediska autora je to však pochopitelné, přečteme-li si pozorně jeho poznámku o tom, že měl ve svém životě jediného literárního soupeře a tím byl - Josif Brodskij. Svůj odmítavý postoj (týkal se především bohatství Brodského po udělení Nobelovy ceny a jeho údajné neochoty pomáhat ostatním básníkům a literátům) Limonov vyjádřil v mnoha časopisech během druhé poloviny osmdesátých let a úplně stejně jej popsal ve své knize. Vzhledem k tomu, že Brodského a Limonovův spor byl všeobecně znám, je trochu s podivem, že to literární kritiky i veřejnost tak rozčílilo.

Úplně jinou atmosféru získala kapitola o Lianozovu a Jevgeniji Kropivnickém. Navazuje na vyprávění o rodném Charkově, jeho dělnickém rajonu továren a periferií. Lianozovo je představeno jako svět podobný charkovskému dětství a mládí a v tomto světě je zvěčněn starý básník Kropivnický, rovněž v dost bizarní situaci: sedí s Limonovem na břehu jakési špinavé říčky a stoicky pozoruje okolo plovoucí růžovou zdechlinu psa...

Celé Limonovovo psaní je hrou se čtenářem. Rozčilování, odmítání, zavrhování, nadšení či obdiv - autoru nezáleží příliš na tom, jaké stanovisko čtenář zvolí, jde mu především o vyvolávání reakcí. Limonov potřebuje publikum, debaty a rozruch kolem svých děl. Jeho životní i literární poetika je založena na vzpouře, na romantickém snu o revoluci, na jakési věčné, živoucí, pulsující opozici. Ne nadarmo si získal přezdívku "malčik naoborot" - chlapec, který jde proti proudu.

Odsud vychází také Limonovova estetika. Průsečíkem mezi ní a politikou je pro něj gangsterství a banditismus. Jeho vzorem je gangster ŕ la "Kmotr" nebo generál s železným tělem v uniformě na pozadí přepychového hotelu, květin a krásných žen: "Ty květy, ženy, zbraně, kanonáda, dobrovolníci běhající pod oknem v plné polní - to všechno na mě silně zapůsobilo. Zapůsobilo to i na mé rozhodnutí odejít do politiky. Protože politika se mi zdála být přesně takovou - krásnou, kinematografickou, hrdinnou. Později se ukázalo, že může být nejen takovou, ale to už bylo rozhodnutí přijato." Ve svých romantických obdobích vnímá Limonov realitu jako film, který je každý estét povinen žít, s kamerami i bez nich. Limonovův film je snem o hrdinech, o vytříbených životních obrazech a především o sobě - zhrzeném Edáčkovi i hrdém lídrovi "jednoho politického impéria".

Kniha mrtvých je knihou o celoživotním filmu Eduarda Limonova, o nasvíceném hlavním hrdinovi, o nejrůznějších situacích, o umění střihu, detailu a herectví...

Radka Bzonková (1977) vystudovala rusistiku na FF UK v Praze. Postgraduálně studuje slavistiku na univerzitě v Kostnici.