Martin Hříbek

Strom užitečný, citlivý a uctívaný

(Několik příkladů z indické tradice)

Pojednat souhrnně na několika stranách téma Strom a Indie prakticky nelze. Pozastavme se proto u několika vybraných příkladů imaginace, jež jsou se stromem spojené a mají původ v Indii. Nebudou zasazeny v historickém kontextu či jinak systematizovány, jedná se spíše o střípky představivosti tvůrců indických mýtů, rituálu a umění. Strom je zde buď sám předmětem představivosti a stává se stromem nadpřirozeným, nebo je symbolem. Jako nadpřirozenou zde označuji takovou představu, která stromu připisuje vlastnosti, jež rostlině z hlediska každodenní zkušenosti nepříslušejí, zejména vlastnosti charakterizující lidské bytosti - například vědomí a vůle. Symbolem je strom tehdy, když není sám hlavním předmětem představy s ním spojené, ale v rámci nějakého příběhu či obřadu jen zastupuje objekt jiný, často právě opět člověka.

Úcta, jež je stromům prokazovaná, souvisí do značné míry s jejich praktickou užitečností. Jejich dřevo je surovinou a palivem, plody potravou a zdrojem léčivých substancí. Stromy rovněž slouží jako přirozené místo setkávání a odpočinku vesničanů a jako orientační bod v krajině. V blízkosti význačných stromů byly často zakládány chrámy. Známá je indická zvyklost kázat či vyučovat ve stínu stromu. Pod ašvatthovým stromem (Ficus religiosa) dosáhl probuzení Buddha v Bódhgaji a i jeho první kázání se událo pod stromem. V této tradici pokračoval i Rabíndranáth Thákur, bengálský nositel Nobelovy ceny za literaturu, na své univerzitě v Šántiniketanu.

Strom byl rovněž považován za spojnici mezi nebem a zemí. Nejstarší zmínka této představy je z Rgvédu, kde strom je obětním sloupem (júpa či stambha) a zároveň osou světa. Komunikace mezi světem pozemským a nebem probíhá podél této osy. Obětiny jsou k němu připevňovány a tak "vynášeny" vzhůru, zatímco dolů se z nebes snáší oplodňující déšť.

Mytologické texty podtrhují význam stromů různými zákazy, omezeními jejich kácení a doporučeními k výsadbě stromků nových. Tak například podle Matsjapurány je zasazení stromu rovno založení tisíce studní, sta rybníků či zplození deseti synů. Stejný text popisuje obřad zasazení stromu: sazenice má být ověnčena girlandami, vykuřována vonným kadidlem, mají k ní být pronášeny modlitby a činěny úlit...by jako posvátnému ohni a recitovány védské hymny.

Ne všechny stromy jsou však člověku prospěšné. Za neblahé jsou považovány například ty, jejichž kmen a větve mají nápadný a neobvyklý tvar, dále stromy zasažené bleskem či zničené záplavami, stromy spadlé směrem k jihu (jih a východ jsou pro hinduisty světové strany obývané démony ), stromy rostoucí na spalovištích mrtvých a na soutoku dvou řek. Dřevo ze stromu s uschlým vrcholem, stromu obtočeného hustým předivem lián či takového, jenž hostí mnoho rojů divokých včel nebo ptačích hnízd, není vhodné k výrobě lůžek, jelikož by způsobilo nemoc a smrt majitele. Netřeba dodávat, že řada z výše uvedených příkladů souvisí s nezdravostí samotného stromu a jeho dřeva.

S omezeními, jež se týkají kácení stromů, je spojena víra, že jsou příbytky různých božských a polobožských bytostí. Bylo-li nutné strom porazit za účelem stavby domu nebo vyřezání sochy božstva, muselo se tak stát za vykonání patřičných obřadů, při nichž byly duchu stromu nabídnuty obětiny jako omluva za vyrušení a při nichž byl požádán, aby přesídlil jinam.

Personifikace rostlin a stromů je jednou z rekurentních nadpřirozených představ vyskytujících se napříč kulturami. V Indii existuje vedle personifikace jednotlivých stromů či jejich druhů ještě představa kolektivní personifikace stromů v podobě Aranjání, bohyně pralesa, zosobněné krásy lesní zeleně a květeny.

Častější představou je ovšem hodný, nápomocný a často také nesmělý duch stromu jakša a jeho ženský protějšek jakšiní. Jejich vyobrazení z 2.- 1. století před naším letopočtem představují první samostatně stojící antropomorfické sochy postav po konci protoindické civilizace. Pravděpodobně byly vztyčovány v posvátných komplexech nebo vedle hadích svatyní. Je možné, že se staly inspirací pro pozdější sochy božstev hinduistického pantheonu, jejichž kult zřejmě navazoval na lidové tradice uctívání stromů a hadů. Ochranní duchové stromů bývali vytesáváni na dveřní ostění raných buddhistických a hinduistických jeskyní a volně stojících hinduistických chrámů. Rovněž při horních rozích vchodu do nejposvátnějšího prostoru uvnitř chrámu, tzv. garbhagrha, bývaly vyobrazené jakšiní.

Ještě silněji a poetičtěji je personifikace stromů vyjádřena v představách, v nichž jsou jim připisovány pocity lásky, strachu či soucitu, kdy je stromům přisuzována nesmírná citlivost.

Například ve známé epizodě eposu Rámájana unese démon Rávana, král ostrova Lanky, ctnostnou manželku hrdiny Rámy Sítu. Stromy, jež jsou svědky tohoto násilného aktu, vyjadřují nad jejím únosem zděšení, soucit a bolest shazováním květů. Síta je prosí, aby Rámu zpravili o tom, co se jí přihodilo. Duchové stromů, hluboce pohnuti zoufalstvím navrátivšího se Rámy, hovoří k němu němým jazykem, ukazují větvemi a listy směr, kterým Rávana Sítu unesl, avšak Ráma jejich řeči neporozumí. Stromům je tak připisována marnost jejich snažení - zoufale se snaží vyjádřit, ale nemohou, podobně jako nejsou schopni obejmout svou milovanou, o níž se jim sní. Jen liána ovinutá kolem stromu bývá přirovnávána k dívce objímající svého milence.

Motiv ženy a stromu je dalším častým námětem chrámových reliéfů. Dívka, která je nazývána vrkšaka (od vrkša - strom), se stromu dotýká, aby rozkvetl. Podle tradice totiž stromy mají četné touhy a rozmary. Ty se nazývají dóhada, stejně jako rozmary těhotných žen. Stromy jsou tedy podobně rozmarné jako těhotné ženy.

Například v době, kdy kvetou, touží po doteku nebo polibku krásné dívky. Rovněž touží kvést mimo své obvyklé období květu. Naplnění jejich touhy dotekem krásky může způsobit, že rozkvetou náhle. Tak strom ašóka (Polyalthia longifolia) rozkvete, jakmile se ho štíhlá krasavice dotkne svým, jako lotos měkkým chodidlem za cinkotu nákotníčků. Někdy může být místo pouhého doteku účinnější kopanec. Strom ašóka jej má rád levou nohou, a to zvláště od dívky ovíněné. Když je nakopnut, užívá si stejný pocit jako milenec oné krasavice, který snáší její zlost nad tím, že ji urazil svou záletností.

Strom bakula (Mimusops elengi) zase touží, aby ho půvabná dívka potřísnila vínem ze svých úst. Jakmile takto pocítí zvláštní náklonnost oné dívky, věří se, že ihned vykvete. Touha jiných stromů je pak naplněna dívčím obětím, jemným dotykem, láskyplným pohledem, vábivým slovem, vyzývavým pohledem, vůní dechu, měkce zpívanými tóny či ladnými pohyby tance.

Dalším motivem, který má analogie v představách jiných kultur světa, je kalpavrkša, strom plnící přání. Bývá popisován jako strom, který stále kvete, má květy nádherné vůně a rodí medově sladké, šťavnaté plody. Někdy též rodí jakékoliv plody podle přání člověka, některé dávají mléko, jiné plodí oděvy a šperky, krásné dívky nebo rovnou celé milenecké páry. Podle jiných popisů dává pocestným stín a v hrncích a vacích u svých kořenů pro ně přechovává cenné dary. Přišel na svět při bájném kvedlání oceánu zároveň s nektarem nesmrtelnosti a mnoha dalšími poklady.

O skutečných stromech se pak traduje, že jejich obyvatelé, jakšové, obdarovávají hedvábnými oděvy, jídlem, líčidly a šperky ty, kteří pečují o jejich příbytky. Odraz této víry lze nalézt také ve výtvarném umění v podobě vyobrazení hlav duchů stromů, které moudře promlouvají z puklin kmenů, či párů rukou, jež vystupují z větvoví a podávají člověku talíř s jídlem a nádobu s nápojem. V představě stromu jako štědrého dárce také někteří autoři hledají původ obřadného uctívání stromů ovíváním vonnými substancemi, lampami či obětováním garland a oděvů.

V praxi hinduistického obřadnictví jsou stromy často uctívány jako vtělení božstev, jejich části, zejména listy a květy, naopak slouží jako obětiny. Například Šiva, jeden z nejuctívanějších bohů hinduismu, je často spojován se stromem nazývaným v sanskrtu bilva (Aegle marmelos). Jeho listy patří navíc podle tradice mezi obětiny, jimiž ho lze nejvíce potěšit. Šiva ve své jiné podobě nazývané Bhairava je zase spojen s nímovým stromem (Azadirachta indica). V západobengálském kraji Bánkura jsou mu v této podobě dodnes obětovány hliněné sochy koní a slonů.

Pozoruhodná je také role stromu jako partnera ve svatebním rituálu. Jsou zdokumentovány případy, kdy je člověk oženěn či vdán za strom, většinou proto, aby bylo učiněno zadost pravidlům pro uzavírání sňatku a pověrám s nimi souvisejícím v situaci, kdy svatba dvou lidských partnerů není možná či žádoucí. Tento zvyk, nebo návody k němu, byly zaznamenány v různých částech Indie u různých společenství, a proto se také liší konkrétní důvody k jeho uplatnění. Například podle jedné místní pověry se hinduista nemůže potřetí oženit, protože by to mělo neblahé následky. Chce-li mít třetí ženu, je nejprve oženěn se stromem či stonkem cukrové třtiny a jeho další nevěsta je pak počítána jako čtvrtá, čímž se odvrátí neblahé následky třetího sňatku. Podobně dětem vychovávaným k prostituci je vystrojena svatba s banánovníkem, aby nebyly znečistěné svobodným stavem ve věku, jemuž tento stav již nenáleží. Jiné místní sňatkové pravidlo zase káže, že mladší z bratrů se nemůže oženit dříve než starší. Pokud je starší bratr sňatku fyzicky nebo mentálně neschopný, je oženěn s kvetoucím stromem, aby bylo tradici učiněno zadost a jeho mladší sourozenec mohl založit rodinu. Obecně platí, že kvetoucí stromy bývají symbolickými zástupci nevěsty, zatímco stromy nesoucí ovoce zastupují ženicha. Přestože byly rostlinné náhražky tohoto druhu zaznamenány, patřily vždy spíše do roviny imaginace než obvyklé společenské praxe.

V zásadě můžeme říci, že představy spojené se stromy se nám zde objevují ve třech rovinách. Jednak jsou to různá omezení a nařízení, která se vztahují ke stromu jako zdroji užitku. Za druhé, a to je asi rovina nejzajímavější, se setkáváme se stromem nadpřirozeným, se stromem, který cítí, touží, myslí a obdarovává. A konečně zatřetí může být strom symbolickým zástupcem objektu jiného, například vyobrazení božstva během oběti nebo jednoho z partnerů při svatbě. Poetičnost některých těchto představ připomíná slova známého mytologa a tvůrce strukturální antropologie Clauda Léviho-Strausse, který v souvislosti se svojí kritikou konceptu totemismu poznamenal, že přírodní druhy jsou dobré nejen k jídlu, ale také k myšlení.

Literatura

Bhattacharyya, Sushil Kumar. 1989. Folk Heritage of India. Varanasi: Bibliographical Society of India. | Elgood, Heather. 1999. Hinduism and the Religious Arts. London: Cassell. | Gupta, Shakti M. 1996. Plants in Indian Temple Art. Delhi: B. R. Publishing Corporation. | Sen Gupta, Sankar. 1965. Tree Symbol Worship in India. Calcutta: Indian Publications. | Sivaramamurti, C. 1980. Approach to Nature in Indian Art and Thought. New Delhi: Kanak Publications.

Martin Hříbek (1977) vystudoval etnologii a bengálštinu na FF UK. V současnosti je doktorandem a pracovníkem Ústavu jižní a centrální Asie na téže fakultě. Dlouhodobě se zabývá hinduistickými obřady a kultem bohyně Durgy v Západním Bengálsku.