Wallace Stevens

"Když básník vykročí ze své jeskyně..."

(Slavnostní řeč při převzetí Národní knižní ceny za poezii)

Když básník vykročí ze své jeskyně nebo prostě z místa, kde se ukrývá, i pokud je to právnická kancelář či podnik, a zničehonic musí čelit velikému sběhu lidí, tak úplně poslední, co ho napadne, je poděkovat těm, jejichž přičiněním se tam ocitl. A to platí obzvláště tehdy, pokud se ti lidé nesešli ani tak kvůli němu, ale, řekněme, kvůli nějakému romanopisci nebo jiné osobnosti, kterou zpravidla znají lépe než jakéhokoli básníka. A přesto nejspíš přišli zčásti kvůli němu, protože básník, stejně jako romanopisec, vykonává moc nad životem tím, že život vyjadřuje; a nejsem si vůbec jistý, zda básník tuto moc nevykonává na více rovinách než romanopisec, barevněji, stejně vnímavě a dozajista hudebněji, a to nejen hudbou slov, ale i rytmy a tóny lidského cítění.

Domnívám se proto, že první, co by básník měl udělat, když vykročí ze své jeskyně, je přijmout sílu svého zvláštního básnického povolání, obrátit se k tomu, co Rilke nazval mohutné břímě poezie, sebrat odvahu a prohlásit, že dle jeho pojímání věcí není nic významnějšího než poezie. Nikdy nemůžeme mít velkou poezii, pokud neuvěříme, že poezie slouží velkým cílům. Tuto skutečnost musíme uznat hned na počátku, aby ovlivnila vše, co činíme. Naše víra ve velikost poezie je životně nezbytnou součástí její velikosti, implicitní součástí víry ostatních v její velikost. Když se teď v pětasedmdesáti ohlížím na to málo, co jsem vykonal, a když obracím stránky se svými básněmi shromážděnými v jediném svazku, nemohu než parafrázovat starý verš, jenž praví, že mi útěchou není to, čím jsem, ale to, čím jsem být chtěl. Nikoli to, co jsem napsal, ale to, co bych byl chtěl napsat, představuje mé pravé básně, nesebrané básně, na jejichž uskutečnění jsem neměl sílu.

Byť můj skutečný příspěvek poezii je možná skromný a má zkušenost s poezií omezená, díky tomuto přispění a této zkušenosti jsem se dozvěděl o velikosti kdesi v dáli, o moci nad myslí, jež tkví v mysli samotné, o nezbadatelném rozpětí imaginace, jak se odráží v nás a kolem nás. To je ono převzácné prostranství, kam se každý básník snaží dospět, jak jen může.

Ceny a pocty s tím nijak nesouvisejí. Role cen a poct v životě básníka je jen přivést ho zpět do skutečnosti, připomenout mu při všem jeho doufání v poezii, že žije ve světě Darwinově, ne Platonově. Nepřijímá je jako skutečné uspokojení, jelikož jediným skutečným uspokojením pro básníka je poezie sama. Přijímá je jako znamení svazku, jež existuje mezi poezií na jedné straně a muži a ženami na straně druhé. Nepřijímá je kvůli jejich bezprostřednímu významu, nýbrž jako symboly, a právě díky jejich sekundární hodnotě ho jejich přijetí obohatí.

Mám pocit, že po těchto slovech dovedu lépe vyjádřit, jak jsem tomuto výboru a porotcům zavázán za čest, že zde dnes mohu být, a za poctu, kterou mi udělili; a říct, že jsem jim vděčný a děkuji jim. A jsem vděčný svému nakladateli Alfredu Knopfovi i jeho zaměstnancům a děkuji jim za to, jak nesmírně pěkně připravili mé Sebrané básně.

25. ledna 1955

Přeložil Daniel Soukup.