Ondřej Koupil

Přednášky profesora Černého po velké přestávce

Po sedmileté přestávce vyšel třetí díl přednášek Václava Černého Soustavný přehled obecných dějin literatury naší vzdělanosti, které z autorovy rukopisné pozůstalosti vydává, doplňuje, komentuje a rozšiřuje o dodatky Otakar Mališ. I pro tento svazek platí základní charakteristika předchozího souboru (srov. Souvislosti 3- 4/1999): původně univerzitní přednášky víceméně orálního charakteru, nárysové, slovně rozmáchlé a komprimující látku na stěžejní osoby a díla, jsou opatřovány dalšími informacemi různého stupně souvislosti s textem základním, a to lineárním doplňováním i hierarchicky podřazovanými podtexty.

Text základní je přitom nekomplikovaný a symetricky uspořádaný: dvoudílnému podtitulu odpovídají dvě partie - baroko (v celkovém číslování souboru oddíl "III"; s. 9- 240) a klasicismus ("IV"; s. 267- 340). Také postup přednášek je přehledný: po analýze termínu pojmenovávajícího dobu vždycky charakterizují její "duchovní podstatu" a pak procházejí literární produkcí v poezii, próze a dramatu, se zastávkami u nejvýznamnějších osobností.

V části "barokní" se Černý u termínu samého snaží zachytit jeho přelívání z dějepisu umění do bádání o literatuře. U přiřazení toho kterého literárního jevu k "baroku" však nakonec rozhoduje, zda jde o "projevy barokního stavu duchů" (s. 17), a přihlíží se i k časovému určení (pro jihoněmecké, rakouské a české prostředí asi do r. 1740 - s. 19). Duchovní charakter doby je Černému natolik hmatatelný a ohraničitelný, že ho neváhá metaforicky zosobňovat: baroko "mělo jasno" v tom a v tom, něco "vědělo" apod. (s. 83). Černý ani nechce hledat výraznější formální odlišnosti baroka od renesance: "Co se totiž mění na přechodu do baroka[,] není tak tvarový kadlub umění jako spíš duchovní a mravní inspirace obsahů, které jsou do něho vlévány" (s. 129); jinde mluví o "formové pervivenci" mezi renesancí a barokem (s. 198). Přistupuje ještě vymezení teritoriální. Černý se v celém cyklu programově zabývá dějinami literatury "naší" vzdělanosti a tato "naše" mu končí na polských hranicích; o charakter Ukrajiny v tomto směru vedla podle něho boj právě v době, kam klade "baroko", polská šlechta; a prohrála (s. 86- 89). Co se týče pěstovaných žánrů, vykládá baroko především jako dobu eposu a dramatu.

Část "klasicistní" je v podstatě věnována tvorbě na dvoře Ludvíka XIV. (s. 291). Hlavní dobovou inspirací není pro Černého imitace řecko-římské antiky, nýbrž racionalistické a naturalistické hledání majestátu a řádu, sekundárně rozpoznávající jako "své" některé formy antického umění (s. 275, 300). V metafyzických pozicích stojících za literárními projevy shledává Černý mnohem menší zájem o náboženské otázky; přesto najde nejlepší francouzskou klasicistickou prózu v žánru povýtce náboženském, v kázání Bossuetově (s. 326). Duchovědný postup není však u Černého výkladu baroka a klasicismu jediný: kromě ducha doby hledá autor - řekli bychom sociologickou lupou literární historie - i silné souvislosti literatury s dobou a společností; touží vyložit politické i literární dějiny z co možná nejmenšího množství principů a tendencí (duch doby vládne společností i tvorbou).

Jak je vidět i z výběru uváděných děl a postav i z dodatků (zvl. o Černého calderónovských objevech, jeho profesních obtížích v chmurných letech padesátých a šedesátých a o Kamilu Uhlířovi), je základní zájem celé knihy romanistický: tématem přednášek byla sice "světová" literatura, ale romanistické východisko vystoupilo zvláště v tomto svazku silně do popředí. Koneckonců je nutno připustit, že "naše vzdělanost" 17. a 18. století se děla hlavně v italském, francouzském a španělském světě; informací o jazykově jiných literaturách (včetně teritoriálně nevázaného písemnictví latinského) je tu méně. Romanistickým východiskem byl dán i výběr toho, co Černý v celku literární produkce přednostně sleduje: z prózy i poezie hlavně "krásnou" literaturu. Byly by i jiné možnosti, co si vybírat, například dát větší prostor dobové naukové produkci, teologii, historii... ale vzhledem k době vzniku přednášek a k románskému světu je jenom přirozené (a příznačné), že se pozornost soustředí převážně jinam.

To navozuje otázku, proč vlastně takové starší přednášky o evropské literatuře vydávat. V případě recenzované knihy neváhám hned odpovědět, že proto, že jsou to přednášky právě Václava Černého. Dokumentuje se tu jeho přednášková činnost, doplňuje se dluh textů, které nemohl vydat za života. Jistě, přehled dějin světové literatury z pera domácího autora nebo autorky je cenný sám o sobě (cennější než pouhá překladová recepce, i kdyby se jednalo o příručky ze světového hlediska zásadnější), ale kdo co napsal ve Španělsku a Francii 17. století, lze najít samozřejmě i jinde. Metodologickou "novost" nebo "zastaralost" Černého přístupu neumím hodnotit.

V případě Černého vyvstává důležitost individuálního zpracování látky, zvláště jazykového. Černý se umí stylisticky rozmáchnout i v informativních pasážích, sděluje informace a zároveň baví, sebe i čtenáře, dlouhými souvětími a slovním výběrem. Modle stylistické bezpříznakovosti se neklaní. Rád odvozuje adjektiva a adverbia od celých slovních spojení (stejného rysu si zároveň všímá u svých "barokních" a "klasicistních" autorů), rád sáhne do lexikálního rejstříku periferně exkluzivního ("na západě dní se zoře Domova Otcova" - s. 107; "zanícené furioso myslivé duše" - s. 169; "vyzrcadlit univerzum věcí a vztahů" - s. 219; "elánem měšťanstva už teď vlinulého do správních kádrů a na majitelské výšiny" - s. 281), výpůjčku z cizího jazyka s chutí spojí s básnickým archaismem, v řadě vršených přívlastků čtenářku a čtenáře s potěšením zaskočí nečekaným členem řady, aby se probudili. To jsou věci, které u Václava Černého známe; přesto je takto stylizovaný výklad nápadný, zvláště ve spojení s "školskou" látkou, která se v něm podává. Některé jazykové zvláštnosti však už asi k individuálnímu jazyku Černého nepatří a vznikly při vydání (např. "prošedčí" - s. 223; "kýč,pekelných žaltářů'" - s. 235; otázkou jsou "klasicistické desítiletí" v plurále - s. 311).

V rámci přípravy vydání ostatně vznikla velká část knihy. Vezmeme-li v úvahu výše uvedený stranový rozsah základního textu (celkově 304 stran) a fakt, že tvoří méně než polovinu celku (680 stran), je zřejmé, že dodatky, rejstříky, poznámky a poznámky k poznámkám jsou tu neobvykle rozsáhlé (opomíjím navíc fakt, že jsou tištěny drobným písmem, a do základního textu počítám i několikastránkové partie ilustrací, přehledů a reprodukcí). Adice a digrese jako základní stavební principy Mališovy editorské práce jsou uspořádány do poněkud složitých (žánrových?) stupňů: vedle prosté "pozn. ed." tu máme "adnotatio editoris", "interiectio editoris", "addenda", číslovaná "additamenta", "complementum" a "supplementum" doporučené četby, rejstříky a konkordanci. Výše připomenutá jednoduchost uspořádání základního textu s takto organizovaným edičním aparátem nápadně kontrastuje. Podobně originálně je pojat grafický doprovod knihy. Kromě obvyklých ilustrací, například portrétů autorů, jsou tu i reprodukce titulních listů a stran knih - to by také nepřekvapilo, kdyby mezi těmito knihami nebyly i tituly poměrně nové, například stránka z francouzského literárněhistorického slovníku z roku 1994 (s. 196). Otakar Mališ především přidal celku přednášek na informační hustotě pro českého receptora, studentku nebo studenta: neúnavně obohacuje seznamy četby, kupí české překlady probíraných děl, včetně uvedení divadelních her (často s hereckým obsazením), reprodukuje své výpisky z recenzí, disertačních prací apod. Podobně jako v předcházejících svazcích zveřejňuje editor celý postup své práce: například když váhal, zda Černý úmyslně napsal "řebřík" místo "žebřík", pátral v staročeské bibli, pak se podíval do Kralické a do Vulgáty, do historické mluvnice češtiny a do několika slovníků - neobvyklé je, že do ediční poznámky vtělil nejenom výsledek, ale i všechny citáty a informace, které pátráním shromáždil. Vršení informací je v takovém případě nejcennější, když se týkají české recepce vykládané světové literatury. Bibliografická píle editorova je z tohoto hlediska velmi cenná a jeho "aktualizace" přidala pro české prostředí Černého starým přednáškám na hodnotě. Vedle jazykové stylizace základního textu jsou bibliografické doplňky tím, co je na knize zapotřebí pochválit.

Na cestě, po níž kráčel editor, bychom mohli některé věci ještě rozšířit. Černý vyzdvihuje význam ignaciánské spirituality pro "baroko", bylo by tedy vhodné uvést vedle starších překladů a sekundární literatury i tituly novější, z 90. let (J. Koláček; nakladatelství Refugium má na ignaciána celou edici; ad pozn. 25, s. 123- 124). Podobně obohatil překlady korespondence jezuitů v zámoří J. Kolmaš (ad pozn. 26, s. 124). Z jiných řádových spiritualit by bylo lze přidávat knihy týkající se svaté Terezie Veliké (ad pozn. 27, s. 124). Nové bibliografické položky v češtině lze doplnit také v případě J. Böhma (ad. pozn. 33, s. 125) a svatého Jana od Kříže (ad pozn. 58, s. 244). Mnohé z nich jistě unikly zaznamenání vinou zdržení rukopisu v nakladatelství.

Při komplikované strukturaci textu a poznámek došlo také k některým drobným přehlédnutím při (průběžném?) doplňování. Chybí například poznámka k indexu 7 na s. 34 (další index 7 je na s. 44, srov. pozn. 16, která by snad indexu 7 odpovídala), na s. 75 se dvakrát opakuje index poznámky 18, stejně jako na s. 219 a 221 index poznámky 121. Poznámky na s. 349 mají být číslovány n+2, kde n je číslo poznámky skutečně vytištěné.

V mottu, opakujícím se ve všech třech dosavadních svazcích, se stále opakuje táž nesmyslná čárka, která rozděluje frázi "užívající k svému blahu [... ], rozumu" (s. 6), na s. 264 vznikl v poznámce nechtěně komický obrat "15. září 1893 [... ], přesněji 15. 9. 1893". Informační drama se rozvíjí na s. 256- 260: jako jeden z editorů knihy V zúženém prostoru je nejprve označen Jaroslav Šulc, pak se mění v Jiřího a nakonec šťastně v Jana. V rejstříku se na s. 385 Vitezović transformoval v osobu jménem Vitezović, zřejmě vinou konfliktu znakových sad v počítačích.

Už v recenzi druhého dílu Černého přednášek jsem upozorňoval také na grafickou úpravu knihy, vytvořenou J. Týfou. V díle třetím byla její jednota záhadně narušena na copyrightové straně a straně s tiráží: byly asi zaměněny na poslední chvíli, náhrada je vytvořena písmem Times; překvapivě je jím tedy v tiráži vysázena i informace o tom, že bylo užito písma Plantin.

Lze snad doufat, že se podaří vydat i zbývající svazky práce a že tak bude Soustavný přehled usoustavněn a kromě originálně jazykově podaného informačního příběhu literatury bude editorovou pílí k dispozici i uspořádaný přehled o její recepci v českém prostředí.

Václav Černý, Soustavný přehled obecných dějin literatury naší vzdělanosti 3. Baroko a klasicismus (Univerzitní přednášky). Jinočany, H&H 2005. K vydání připravil Otakar Mališ.